Jan Novotný

Prašivý pes

V klukovském věku patřila k mým nejmilejším knihám Dobrodružství Toma Sawyera. Byla dokonce vzorem pro můj první vážnější literární pokus. Samozřejmě jsem pak sáhl i po Dobrodružstvích Huckleberryho Finna, ale ta mě jaksi zklamala, takže jsem si z nich mnoho nezapamatoval. Nedávno jsem obě Dobrodružství uviděl v jedné instituci na stole, který tam slouží jako jakýsi babybox pro knihy. Možná mě dnes osloví i Huck?

Dojem z obou Twainových knih byl tentokrát v opačném poměru. Tom Sawyer je pěkná knížka pro kluka, který v ní nachází souhlas pro svůj rebelantský postoj k dospělým i učitelům. Huck Finn má hlubší záběr – během jeho plavby po Mississippi poznáváme drsný Jih s otroctvím, krevní mstou a sklonem řešit konflikty lynčováním či střelbou.

Kniha mě definitivně chytila asi ve třetině textu. K Huckovi se přidružil uprchlý otrok Jim, doufající, že ho vor zaveze na místo, kde řeka omývá břeh státu, který už otroctví zrušil. Postupně získá k Huckovi takovou důvěru, že se mu svěří se svým plánem: vystoupí na území, kde bude svobodným občanem, a až se tam dostatečně usadí, ukradne i své děti– třeba s pomocí odpůrců otroctví – a dostane je tak na svobodu.

To už Huckovo svědomí neunese a začne neúprosně hryzat – jak k tomu přijdou majitelé černochů, aby byli okradeni o svůj majetek, a jak se on může na takové hanebnosti podílet? Napadá ho záchrana – nabízí Jimovi, že zajede na člunu ke břehu, aby zjistil, zda už je částí svobodné země. Míní tam ovšem ohlásit Jimův útěk a svědomí tak uklidnit. Těší se na to.

Jenomže ještě na řece potkává loďku se dvěma ozbrojenými muži, kteří hledají uprchlé černochy a hodlají prohlédnout Huckův vor. A svědomí chce najednou jinak: proti dřívějšímu předsevzetí, ovládán silou, které nelze odolat, Huck vyvolá v pátračích dojem, že si od prohlídky voru slibuje pomoc pro pasažéra stiženého nakažlivou chorobou. Pátrače tím v poslední chvíli odežene a dočká se nezasloužené vděčnosti Jima, který jeho rozhovor s nimi v mlze slyšel. Huckovo svědomí ovšem žalostně vyje.

Udivilo mě, jak jsem mohl v mladém věku toto místo bez povšimnutí přehlédnout. Vždyť mě po celou dobu studia na osmiletce svědomí týralo podobně. Například mi nemoudrý učitel uložil, abych prohlížel domácí úlohy skupiny spolužáků a hlásil mu nedostatky. Obvykle jsem to řešil chytře – chybějící úlohy jsem přešel mlčením, zato jsem ohlásil úlohy „škaredě napsané“. Učitel je prohlédl, usoudil, že to není tak hrozné, uvěřil v mou svědomitost a o víc se nestaral. Mé svědomí ovšem plakalo. Jindy jsem viděl, jak si spolužáci hrají s bouchacími kuličkami, a v hodině jsem zvedl ruku nad hlavu, abych přečin ohlásil paní učitelce, snad pod vlivem jejího vyprávění o nějakém neštěstí zaviněném hrou s výbušninami. Nesliboval jsem si od toho vůbec nic pro sebe prospěšného: činil jsem tak v hlubokém přesvědčení, že jednám správně, ačkoliv mi to přízeň spolužáků nevynese. Ale když jsem se dočkal vyvolání, svědomí náhle změnilo názor – vykoktal jsem cosi jiného, než jsem měl v úmyslu.

Možná se mé problémy zdají být bezvýznamné. Pro mě ale takové rozhodně nebyly a dnes v nich vidím příklad jednoho z nejhlubších a nejtrvalejších lidských dilemat. Na jeho příklady z dějin a z literatury už nezbývá místo – snad tedy jindy. Zatím jen toto: nejhlubší příběh o svědomí není podle mě ten, kdy vyhovění jeho hlasu člověka osvobodí. Huck – či Twain – to dobře věděli:

„Ale tak to vždycky chodí, ať jednáš správně nebo nesprávně, je to pořád pět, protože lidské svědomí nemá rozum a hryže tě na každý pád. Kdybych měl prašivého psa, který nemá víc rozumu než lidské svědomí, otrávil bych ho. Svědomí zabírá v člověku víc místa než všechny ostatní vnitřnosti a nakonec vůbec k ničemu není.“

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Prašivý pes

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu