Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Alexandr Ort: Husité a mír

Alexandr Ort

Husité a mír

Ohlas smrti Jana Husa měl v českých zemí nečekaně velký ohlas. Situace nabyla téměř revoluční dimenze, a proto došlo k rozhodnutí papeže sesadit českého krále z trůnu a proti Českému království vyhlásit křížové tažení, to však skončilo nezdarem. Nakonec došlo k pozoruhodnému kompromisu, když na Basilejském koncilu byl sjednán přijatelný kompromis, známý jako „kompaktáta“, což umožnilo jakousi normalizaci mezistátních styků s Českým královstvím. Když byl pak zemským správcem za nedospělého krále vybrán husitský zeman Jiří z Poděbrad, podařilo se mu poměrně brzy zemi po dlouhých letech bojů hospodářsky stabilizovat, potlačit lapky a zavést pořádek. Bylo tedy logické, že když mladý král zemřel, byl na společném shromáždění katolické a kališnické šlechty a zástupců tehdy významem rychle rostoucích měst zvolen Jiří z Poděbrad za krále. Historie ho zaznamenala jako krále „husitského“. Do dějin se však zapsal nejen úspěšným panováním, ale i tím, že po osobních zkušenostech s hrůzami války vystoupil s pozoruhodným návrhem na vytvoření rady evropských monarchů, jejímž úkolem by bylo jednáním řešit problémy, které se mohly v Evropě vyskytnout. Z jeho podnětu byl vypracován návrh Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu (Tractatus pacis toti christianitate fiende). S ním pak Jiří z Poděbrad vyslal poselstvo, aby informovalo všechny, kdo měli mít o smlouvu zájem, a získalo podporu co nejvíce korunovaných hlav pro návrh. Velkorysostí však zřejmě značně přeběhl dobu a po řadu let zůstal jen dokumentem, uloženým v mnoha archivech evropských států. Nebyl však zcela zapomenut, neboť války se opakovaly a obyvatelstvo trpělo stále více. A tak nepřekvapí, že o dokumentu zajišťujícím mír se uvažovalo často, když se hledalo ukončení války a i záruka, že už se nebude opakovat.

Ve dvacátém století dvakrát se na velkých mírových konferencích připomínalo jméno Jiřího z Poděbrad, když se hledaly cesty k vytvoření mezinárodní organizace, která by mohla čelit hrozbě války, a udržet tak mír. Po první světové válce to bylo na mírové konferenci v Paříži, známé jako Versailleské; v sousedství francouzského hlavního města byly v okolních zámcích podepsány mírové smlouvy. V rámci hlavní, s Německem, podepsané právě ve Versailles, byl také schválen všemi účastníky Pakt o Společnosti národů, která se brzy skutečně ustavila a usídlila na neutrální půdě v Ženevě. Byl to odvážný pokus, ale omezující se jen na ideovou stránku a zatím nezajišťující potrestání toho, kdo by mír porušil. Složitost si účastníci brzy plně uvědomili, ale nepodařilo se najít cestu, jak záruku míru vytvořit.

Za pouhých dvacet let vypukla druhá světová válka a pro zastánce Společnosti národů mohlo být jistou útěchou, že její orgány, které sídlily v neutrálním Švýcarsku, se mohly v mnoha případech stát místem, kde bylo možno hledat mírové kontakty mezi bojujícími stranami.

Koncem druhé světové války byl podniknut druhý pokus naplnit ideu Jiřího z Poděbrad. Když skončila válka v Evropě, sešla se v San Francisku mírová konference, aby schválila již předem vypracovanou Chartu Organizace spojených národů jako základní dokument nové organizace na zajištění míru.

Tento druhý pokus už počítal s potřebou potrestat iniciátory válek, a proto bylo rozhodnuto vytvořit zvláštní Radu bezpečnosti, která by měla jisté pravomoci, aby po zjištění viníka navrhla a zorganizovala zásah proti útočníkovi. Takovým opatřením se například stala akce OSN v Koreji v roce 1950, po složitých jednáních se však podařilo prosadit jen příměří mezi stranami, značně složitý problém se vyřešit nepovedlo.

Díky vlastnictví jaderných zbraní několika mocnostmi se vytvořila zcela nová situace, která použití Rady bezpečnosti na základě schválených zásad prakticky znemožnila. Na druhé straně se však existence jaderných zbraní stala zvláštní brzdou možných útočníků.

Ani dvacáté století tedy nenašlo plně cestu k uskutečnění ideje Jiřího Poděbrad. Iniciativa českého husitského krále tím však neztrácí na významu a je dobré si ji připomínat.

Alexandr Ort

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.