Ohlas smrti Jana Husa měl v českých zemí nečekaně velký ohlas. Situace nabyla téměř revoluční dimenze, a proto došlo k rozhodnutí papee sesadit českého krále z trůnu a proti Českému království vyhlásit kříové taení, to však skončilo nezdarem. Nakonec došlo k pozoruhodnému kompromisu, kdy na Basilejském koncilu byl sjednán přijatelný kompromis, známý jako kompaktáta, co umonilo jakousi normalizaci mezistátních styků s Českým královstvím. Kdy byl pak zemským správcem za nedospělého krále vybrán husitský zeman Jiří z Poděbrad, podařilo se mu poměrně brzy zemi po dlouhých letech bojů hospodářsky stabilizovat, potlačit lapky a zavést pořádek. Bylo tedy logické, e kdy mladý král zemřel, byl na společném shromádění katolické a kališnické šlechty a zástupců tehdy významem rychle rostoucích měst zvolen Jiří z Poděbrad za krále. Historie ho zaznamenala jako krále husitského. Do dějin se však zapsal nejen úspěšným panováním, ale i tím, e po osobních zkušenostech s hrůzami války vystoupil s pozoruhodným návrhem na vytvoření rady evropských monarchů, jejím úkolem by bylo jednáním řešit problémy, které se mohly v Evropě vyskytnout. Z jeho podnětu byl vypracován návrh Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu (Tractatus pacis toti christianitate fiende). S ním pak Jiří z Poděbrad vyslal poselstvo, aby informovalo všechny, kdo měli mít o smlouvu zájem, a získalo podporu co nejvíce korunovaných hlav pro návrh. Velkorysostí však zřejmě značně přeběhl dobu a po řadu let zůstal jen dokumentem, uloeným v mnoha archivech evropských států. Nebyl však zcela zapomenut, neboť války se opakovaly a obyvatelstvo trpělo stále více. A tak nepřekvapí, e o dokumentu zajišťujícím mír se uvaovalo často, kdy se hledalo ukončení války a i záruka, e u se nebude opakovat.
Ve dvacátém století dvakrát se na velkých mírových konferencích připomínalo jméno Jiřího z Poděbrad, kdy se hledaly cesty k vytvoření mezinárodní organizace, která by mohla čelit hrozbě války, a udret tak mír. Po první světové válce to bylo na mírové konferenci v Paříi, známé jako Versailleské; v sousedství francouzského hlavního města byly v okolních zámcích podepsány mírové smlouvy. V rámci hlavní, s Německem, podepsané právě ve Versailles, byl také schválen všemi účastníky Pakt o Společnosti národů, která se brzy skutečně ustavila a usídlila na neutrální půdě v enevě. Byl to odváný pokus, ale omezující se jen na ideovou stránku a zatím nezajišťující potrestání toho, kdo by mír porušil. Sloitost si účastníci brzy plně uvědomili, ale nepodařilo se najít cestu, jak záruku míru vytvořit.
Za pouhých dvacet let vypukla druhá světová válka a pro zastánce Společnosti národů mohlo být jistou útěchou, e její orgány, které sídlily v neutrálním Švýcarsku, se mohly v mnoha případech stát místem, kde bylo mono hledat mírové kontakty mezi bojujícími stranami.
Koncem druhé světové války byl podniknut druhý pokus naplnit ideu Jiřího z Poděbrad. Kdy skončila válka v Evropě, sešla se v San Francisku mírová konference, aby schválila ji předem vypracovanou Chartu Organizace spojených národů jako základní dokument nové organizace na zajištění míru.
Tento druhý pokus u počítal s potřebou potrestat iniciátory válek, a proto bylo rozhodnuto vytvořit zvláštní Radu bezpečnosti, která by měla jisté pravomoci, aby po zjištění viníka navrhla a zorganizovala zásah proti útočníkovi. Takovým opatřením se například stala akce OSN v Koreji v roce 1950, po sloitých jednáních se však podařilo prosadit jen příměří mezi stranami, značně sloitý problém se vyřešit nepovedlo.
Díky vlastnictví jaderných zbraní několika mocnostmi se vytvořila zcela nová situace, která pouití Rady bezpečnosti na základě schválených zásad prakticky znemonila. Na druhé straně se však existence jaderných zbraní stala zvláštní brzdou moných útočníků.
Ani dvacáté století tedy nenašlo plně cestu k uskutečnění ideje Jiřího Poděbrad. Iniciativa českého husitského krále tím však neztrácí na významu a je dobré si ji připomínat.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.