A jeli jsme. Byl den jako vymalovaný, jeden z těch pozdnějších srpnových prázdninových dnů, jako určený pro výlet do čarokrásných kopcovitých krajů kolem Brna. Naším cílem byla vesnička poblí Boskovic uprostřed lesů, luk a kamenitých polí Drahanské vysočiny: Kořenec. Moná e ji dnes lidé znají spíš podle zcela zachovaného větrného mlýna, jemu byly z bezpečnostních důvodů pouze odmontovány perutě, nebo e tu je padesátihektarové golfové hřiště, velmi dobře vybavené a ošetřované, se stylovou vyvařující restaurací a moností ubytování. Golf je oblíbeným sportem bohatých a poskytuje obci dobrý příjem a zaměstnání řadě občanů. Inu, Kořenec je a byl sídlem vzdělaných, podnikavých a moudrých lidí. Má asi tři a půl sta obyvatel a chaloupky s doškovými střechami nebo šindelem tu u najdete leda jenom na fotografiích v muzeu Jiřího Pelikána, které je obrazem ivota generací zdejších lidí. Ukazuje jejich umění, dovednosti, kroje a ty, kdo to všechno shromádili, abychom se my mohli jako lidé, kteří u nic z toho neumějí, obdivovat důmyslu výrob, jejich prostřednictvím byla i taková malá vesnička skoro soběstačná. Třebas len je tu na obrázcích sledován ve všech fázích zpracování a po vznik plátna na výrobu všeho, co se z plátna v domácnostech uívalo: i oděvů, včetně krojů. Od obilí ke chlebu, od kamení vysbíraného z polí a výroby šindelů a došků k domům a hospodářstvím zdejších lidí. Dnes je to výstavná, čistá a velmi kulturní vesnice s prostornými domy a zahradami plnými květin, s moderní kaplí a několika sochami. Na muzeu, jeho prostory kdysi byly statkem, je reliéf Jiřího Pelikána od akademického sochaře Miloslava Buřívala. Před muzeem je svaitá loučka se stolem a lavičkou, protoe se tu obvykle musí počkat na správce pana Pavla Fabiánka, který vás ochotně a zasvěceně provede, a skončí jeho pracovní doba na golfovém hřišti. Je to mladý mu, kulturní duše Kořence i okolí, takový oblastní ministr kultury. Skoro jsme mu nevěřili, e jeho původní kvalifikace je pánský krejčí. Na dveřích muzea najdete jeho telefonní číslo, a tak se s ním domluvíte.
V Kořenci byli lidé tak usměvaví a vlídní, e nás nejen děti na potkání zdravily, ale dokonce se nás někteří ptali, zda potřebujeme poradit. Muzeum zamčené. Jak se dostat ke klíčům? Zeptala jsem se starší paní, která vypadala, e je místní. Přestoe se opírala o hůl, tlačila kolečko s nákladem. To mne na ni na první pohled upozornilo – jak je pracovitá a šikovná! Mluvila krásným místním nářečím a hned měla po ruce několik alternativ, kdo by klíč mohl mít. Poděkovali jsme, ale ona e si jenom dá kolečko domů a dovede nás. Ukázalo se, e si Jiřího Pelikána dobře pamatuje, e si ho váí pro jeho přístup k občanům, kdy tady tak mladičký s falešnými papíry, které z něho dělaly o sedm let staršího Bohumila Paroulka, dělal na obci tajemníka, co obnášelo předepisovat zemědělcům dodávky, vydávat potravinové lístky, no, pracovat v intencích válečného hospodářství. Sám Paroulek musel být stále ve střehu, aby ho neodhalili nacisté. Jak bych se na něho nepamatovala, říká paní Klíčová. Byl takový správný a já jsem s ním chodila tenkrát tancovat. Po válce potom odešel do Prahy. Ale několikrát nás tady v Kořenci navštívil. Také obci přispěl finančně. Co jsme tu pamětníci, všichni jsme ho měli rádi a vzpomínáme. Ještě ho pamatujeme z jeho působení v televizi, kdy byl ředitelem, ne nás obsadila sovětská vojska v roce 1968. Potom musel prchnout do Itálie. Také si vzpomněla na Vlastu Chramostovou, která měla v Kořenci blízké příbuzné a s Pelikánem, přiblině stejně starým, a několika dalšími lidmi jejich věku se tady za protektorátu stýkali.
Nakonec jsme se podle její rady domluvili mobilem se správcem muzea, podle čísla uvedeného na dveřích vedle informace o návštěvních hodinách. Snail se nám poskytnout co nejvíce informací o historii a místní kultuře – úplná encyklopedie. Pan Pavel Fabiánek pracuje v Kořenci jako všestranný kulturní aktivista u jedenáct let, a je mu teprve čtyřicet! Provedl nás nejen muzeem a vysvětlil všechno, co muzeum vystavuje, ale i vesnicí, a co jsme u nestačili uvidět, o tom informoval. Jeho činnost, například ochotnické divadlo, je hraje v Boskovicích, přesahuje obecní rámec.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.