Tomáš Tichák

Procházka v parku

Mladík havraních vlasů s rysy ostře řezanými – přesně tak by si ho člověk představoval – rozdal všem škatulky podobné starému tranzistoráku a řekl měkkým polohlasem: „Nalaďte si dvacet pět kilohertzů. A teď namiřte anténu na strom.“ Jeho tváří se mihl úsměv. Ale možná to byl jen stín pouliční výbojky na kraji půlnočního Michalského výpadu.

Uvědomil jsem si, že nejzajímavější věci se dějí na podzim. Hlavně nejtajemnější. Tajuplné jsou zšeřelé hřbitovy, barvy spadaného listí, houby, ranní mlhy, šum větrů ze strnišť. Většina magických podzimních úkazů a objektů souvisí nějak s rozkladem, rozpadem, zánikem. Je to snad přírodní zákonitost k udržení rovnováhy, že ten smutek, pocit zmaru a nevysvětlitelnosti inspirují víc než plakátové letní veselí, dokonce víc než potěšení z jarního rozpuku. Bezstarostnost nemůže nikdy zcela přehlušit v hloubi hlodající nejistotu, která plyne z vědomí dočasnosti všeho toho vznikajícího čerstvého, naivně mladého. Zato podzim nic takového neukrývá, veškerá ponurost spočívá na povrchu. Pod slupkou je čiré tajemství.

Pod kůrou stromů se v dutinách radují z krátících se dnů temní tvorové, kteří odedávna ztělesňují strach z neznáma. Není lepšího času pro výpravu za nimi. Organizátoři takzvané Noci vědců, pořádané olomouckou přírodovědeckou fakultou, zvolili správně.

Zapůjčené detektory ale mlčí. „Sídlí tu netopýr večerní, zvaný též pozdní. Asi se ještě nevrátil z lovu,“ řekl průvodce a odvedl nás k lávce přes Mlýnský potok. „Přelaďte na čtyřicet pět kilohertzů; miřte na hladinu,“ řekl, a najednou jsme uslyšeli klepání zpomaleného sonaru netopýra vodního.

„Pozor, netopýři nejsou žádné myši. To je pomluva,“ vyložil nám přírodovědec – a zas ten zvláštní úsměv. „Naopak, v mnohém jsou překvapivě podobní nám. Třeba tím, že se dožívají zhruba třiceti let a rodí ročně jedno mládě. Nanejvýš dvojčata. Přece i lidé se kdysi dožívali třiceti let a ženy rodily každý rok.“

Protože neviditelní zůstávali neslyšitelnými, vzpomněl jsem si na konferenci, které jsem se jsem před pár dny zúčastnil a jejímž tématem bylo rozkládání státu a ztráta důvěry v demokracii. Pronesl jsem tam odvážný názor, že je to jen zdání, v němž se všichni, s médii v čele vzájemně utvrzujeme. A že pokud je důvěra skutečně ztracená a stát rozložený, stačí zas jen začít věřit a stát znovu budovat. Nic se nezmění k lepšímu, dokud nikdo neuvěří, že je to možné. Reakce byla rozpačitá. Nikdo neuvěřil.

A pak jsem pomyslel na rozkládání Evropské unie, popisované Václavem Klausem a jeho politology. Také pěkně temný myšlenkový proud. Jeho poezie sahá až za Sauronem do mordorské Hory osudu. Avšak Evropa se myslím nerozkládá. Z podpalubí zní jen hlas zlomyslného plavčíka. Láme o kýl jeden vrták za druhým a volá: loď se potápí, zachraň se, kdo můžeš!

Došli jsme pod vysoký kaštan, přeladili přístroje podle nové instrukce a reproduktory zahvízdaly. „Společenská konverzace netopýra rezavého neboli lesního,“ vysvětlil nám mladý muž. A upřesnil, že na podzim v období takzvaného swarmingu vydávají samci dlouhé litanie, zvané mating calls, kterými lákají samice do svých tajných garsoniér.

„Nejnebezpečnější je pro netopýry zateplování domů,“ pravil, když už jsme se blížili k bráně parku. „Ukrývají se na půdách, v dutinách paneláků. I několikatisícové kolonie. Představte si, že by třeba naráz zahynuli obyvatelé celého předměstí, třeba Neředína...“

Dlouze se odmlčel a pak podotkl: „Ale to není dobrý příklad. Neředín už je totiž celý zateplený.“

Vtom jakási účastnice vycházky, která měla zapůjčený dalekohled pro noční vidění, radostně zvolala: „Podívejte se, běží tady zajíc!“

Přítel netopýrů jí triedr odebral a mlčky vykročil ze stínu do světla lamp. Jeho tvář byla kamenná.

Mirku Urbanovi k šedesátým narozeninám.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Procházka v parku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu