David Voda

Skurilita jako přidaná hodnota

Se spoluautorem průvodce literární historií německé Olomouce – prvního svého druhu – o objevech pod ominózním oparem, o perfektních hochštaplerech, o antikizujících poetických kláních na Svatém Kopečku i o poučnosti kýče a nelidskosti na periferii. Literární procházky německou Olomoucí vznikly v úzké spolupráci dvou mladých olomouckých germanistů Lukáše Motyčky a Veroniky Opletalové, přičemž druhá autorka, jež psala do minulého náčrtníku, se z rozhovoru omluvila.

Vaše publikace se vrací do minulosti města, o němž Jaroslav Durych mínil, že „má zvláštní atmosféru, nalitou dechem i duchem všech staletí, živlů, vojsk, národů i tyranů, kteří tudy přešli. Duch vojenský, kněžský, selský, aristokratický, měšťanský, český, německý, římský i švédský dává této atmosféře zvláštní duhové a tajemné spektrum (...) Olomouc jest opravdovou a přirozenou pevností vojenskou i duchovou.“ Jiní zas psali, že je to beznadějně šosácké místo. Teta Joleschová by dost možná Olomouc pohanila jako „Mährischer Selbstmord“. Jak ho vnímáš ty?

Nejsem rodilý Olomoučan, do Olomouce jsem přišel studovat, teď pracuji na Katedře germanistiky Univerzity Palackého. Neměl jsem při psaní naší knihy pocity, které zřejmě často mívají ti, kteří mluví o svém rodném městě. S tvářemi tohoto města, o nichž mluvíš (možná bych ještě doplnil tvář studentskou), jsem měl možnost se, více nebo méně, osobně nebo skrze literaturu seznámit. Musel jsem si přístup k tomu, co bych zde bez jakýchkoliv negativních konotací nazval regionálními nebo lokálními dějinami, pomalu hledat. Nepatřím k regionálním patriotům. Zdá se mi ale, že téměř každý pociťuje v nějaké míře potřebu se zabývat tím, KDE žije a bydlí. U mě to začalo právě za studií na olomoucké germanistice, kdy jsem se najednou dozvídal o kulturních dějinách Moravy z trochu odlišného pohledu. Asi jsem se v tom podobal mnohým dnešním středoškolákům, kteří vůbec nic netuší o fascinujícím, přestože svízelném soužití česky a německy mluvících obyvatel Čech, Moravy a Slezska. Začal jsem pozvolna objevovat neznámou zem, o jejíž existenci jsem z hodin dějepisu na gymnáziu neměl ani potuchy. Když jsem začal jako student pracovat v Centru pro výzkum německé moravské literatury, začal jsem si uvědomovat, jak se onen kulturní německy mluvící živel tohoto města a severní Moravy či Slezska odrážel v literární produkci regionu. Takže zpět k otázce: objekt našeho psaní, tedy město Olomouc, jsem nevnímal nijak zvláště emocionálně, ale spíše jako něco zajímavého, Olomouc mi byla a vlastně je stále předmětem objevování.

Pro mě je spíš hlavním městěm banality! Patrně z tohoto důvodu se zde roku 1936 taky zastavil Albert Camus...

Jsem opatrný v charakterizaci něčeho jako banální, myslím, že podobná vyjádření více než o banalitě předmětu prozrazují něco o banálnosti pohledu na něj. Ale – nic ve zlém – chápu tvoje věty jako vědomou provokaci a la Thomas Bernhard, která může mít právě kořeny ve skutečnosti, že jde o tvoje rodné město. Bojím se – to slovo používám úmyslně – podobných postojů, jsou skoro k nerozeznání od těch, s nimiž se člověk ještě donedávna například jako literární historik mohl běžně setkávat ve vědeckém přístupu ke všemu, co se nachází mimo (kulturní, politické aj.) centrum. Mluvím o dehonestujícím zacházení s tzv. provincií, přesvědčení o esteticky-kvalitativní, ba dokonce morální inferioritě produkce na periferii apod. Nejde ani o to, že bych chtěl náhle prohlásit žebráka boháčem, vyměnit „plus“ a „mínus“ u oněch dvou pólů toho zpropadeného protikladu centrum-provincie. Kdo rozumný by to dělal? Takže bych nikdy neretušoval šosácký charakter města, nikoho bych nepřesvědčoval (když si vzpomenu na vyprázdněné ulice v létě!) o tom, že se jedná o město pulsující velkoměstským ruchem. Ale opět: není nudné jenom takové mě(í)-sto, kterému já dovolím, aby bylo nudné? Zkrátka: Olomouc jako město pro mě znamená současně vše, o čem jsi prve mluvil, některé momenty vystupují více v určitých historických údobích, jako například Olomouc coby město umělců a intelektuálů německého jazyka.

Ano, Olomouc kdysi bývala německým jazykovým ostrovem. Není poslední úlomek tohoto ostrova dnešní obří katedra germanistiky?

Oba víme, že kontinuita německé kultury u nás končí v letech 1945 a 1946 vystěhováním jejích nositelů. I když existují výjimky: třeba olomoucký židovský německy píšící lyrik Vlastimil A. Polák, který nebyl vysídlen a rozhodl se zůstat v prostředí, jež bylo záhy odgermanizováno a zaneseno ideologií, která se podobala tomu, čeho se lidé o pár roků dříve zbavili. Ať si jen někdo zkusí představit osud člověka lpícího silně na svých židovských kořenech, majícího potřebu se literárně vyjadřovat, ale ve svém rodném, německém jazyce, člověka nikoli slepě loajálního k autoritám, člověka občansky odvážného (tak, že vystoupil na sklonku 40. let z KSČ) – a to všechno v 50. letech dvacátého století! Ale zpět k tvé otázce: V přeneseném smyslu je olomoucká katedra germanistiky určitě jakýmsi strážcem kulturních hodnot regionální historie, tím přispívá k udržování povědomí o kulturní historii (nejen) střední Evropy. A to právě proto, že vedle pedagogické praxe je jejím cílem vědecky (bez jakýchkoli revizionistických a sentimentalizujících podtónů) opracovávat ono z velké části neorané pole kulturních dějin našich zemí. Už od 90. let 20. století se členové olomoucké katedry věnují znovuobjevování německojazyčné literární produkce z Moravy, založili Centrum pro výzkum německé moravské literatury, které funguje jako iniciátor tohoto výzkumu, ale také jako osvětový prvek směrem k českému publiku. Výsledkem dlouholeté společné práce docentů a studentů je mnoho publikací a především velká databáze informací. Při psaní naší publikace jsme mohli čerpat z těchto zdrojů. Myslím, že v rámci České republiky jsou Katedra germanistiky FF UP a její výzkumné centrum unikátní ve schopnosti zapojit studenty do pedagogického a vědeckého procesu. Zkušenosti s prací ve vědeckém centru a možnost zabývat se ne zcela známou tváří třeba i vlastního rodného města má u nás mnoho studentů. Nejen že se ti nejmladší něco naučí o základech vědecké práce, dostanou se i k velmi zajímavým a podnětným věcem. Je přece dojemné číst na pohlednici studentky, která na chvíli vycestovala do zahraničí, že se zase těší do Olomouce na naši katedru a na práci v centru. Myslím, že tuto zkušenost si z olomoucké germanistiky odnáší mnoho mladých lidí.

Asi ani mnozí znalci neslyšeli o Olomoucké básnické škole z 19. století, což je jedna kapitola knihy. Jaký byl kdysi a jaký je dnes její význam, případně „nevýznam“?

Musím přiznat, že ještě nedávno jsem sám o existenci tohoto volného uskupení studentů a profesorů olomouckého vysokého učení, kteří na počátku 19. století básnili v dobovém romantickém duchu, taky nevěděl. Opravdoví znalci o ní ale určitě věděli. Existuje dokonce doktorská práce staršího data o členech této básnické školy. Z pohledu hlavně historického se těmito básnícími profesory či rektory dnešní Univerzity Palackého už zabývalo několik vědců, napadá mě třeba olomoucký bohemista prof. Jiří Fiala a taky prof. Ludvík Václavek, nestor olomoucké germanistiky. Takže zmínky o tomto fenoménu ve vědecké literatuře (i když někdy poněkud zasuté) lze nalézt. Pro mě bylo spíše nové číst literární produkci těchto lidí (jako byli Andreas Ludwig Jeitteles, Joseph C. Wieser a jiní). V naší knize jsme se jako autoři snažili čtenáře seznamovat alespoň útržkovitě s tím, co jednoznačně nemohl znát, tedy se samotnou básnickou tvorbou těchto olomouckých romantiků. Šlo nám – samozřejmě v mezích, které nám poskytovalo populárně naučné dílo – o to ukázat na dobový kontext, tento celoevropský kontext demonstrovat na regionálním fenoménu a do třetice také – aby to nás a čtenáře bavilo – vypreparovat ve všem onen odlesk Olomouce. Mně samotného fascinovalo si jen zkusit představit, jak mohla ona „poetická klání“ dle antického vzoru na Svatém Kopečku vůbec vypadat. Určitě se to neobešlo bez skurilit vyplývajících z ducha doby. Ale to je pro mne právě to úžasné na tzv. regionální kulturní historii, něco, s čím se u očesané „velké historie“ málokdy setkáš: je velká a ještě nanejvýš brutální. Pohled na tzv. periferii člověku pomáhá lépe pochopit tzv. „Kulturbetrieb“, a současně – alespoň mně samotnému – poskytuje hřejivý pocit, že v dějinách je vše velké současně i jaksi malé, že vše od lidskosti „učesané“ je současně nádherně lidsky rozcuchané. I když se nás ti, co o těchto dějinách píší, snaží přesvědčovat, že tomu tak není. Takový pohled na historii a umění mě v mých slabších chvilkách uklidňuje, ba povzbuzuje. Kýč je zde více kýčem, banalita více banalitou a nelidskost více nelidská, to je přeci poučné. A jaký byl význam zmíněné školy? Myslím si, že význam podobných fenoménů je právě v tom, že do jisté míry korigují zažitý stereotypní pohled na protiklad centra a periferie. Jasně nám dokladují, že jejich vztah nikdy nebyl jednostranný a že nelze jejich vzájemné potýkání shrnovat v pojmech jako kvalita-nekvalita, avantgarda-zpátečnictví, duchaplnost-šosáctví. Jsou lidé povolanější na to zmínit příklady, kdy takzvaná periferie předběhla centrum a podobně, mám třeba zrovna na mysli učeneckou společnost svobodného pána Petrasche v Olomouci z poloviny 18. století. Ale našly by se jiné příklady.

Velmi objevné jsou stránky o německých kulturních spolcích. Zdá se, že v Olomouci bývalo tenkrát opravdu na výběr: marxisté, zednáři, anthroposofové, šlarafové... Mně zajímá potměšilý entertainer a karikaturista Peter Eng, bratr slavnějšího Paula Engelmanna a přítel jasnovidce Hanussena. Není zrovna tato postava jedním z adeptů – abych tě citoval – na proměnu žebráka v boháče?

Máš pravdu. Když se ponoříš do spolkového života v Olomouci v 19. a na začátku 20. století, nelze říct, že by byl chudý. Jsem pořád ještě překvapený zjištěním o existenci šlarafovské větve v Olomouci, jejíž členové byli velmi aktivní. Jejich humorná tvorba je zajímavým čtením. A opět představa jejich rozverných sedánků v olomouckých knajpách, kterými určitě museli provokovat dobré olomoucké měštěníny! Tento spolek stále na mnoha místech po celém světě existuje a my jsme měli při psaní také tu možnost si se šlarafy dopisovat. Byl to trochu jiný svět, to si dovedeš představit! – Pokud jsi myslel v souvislosti s onou proměnou žebráka v boháče Erika J. Hanussena, je to složitější. O nějaké bombastické rehabilitaci nelze u něj mluvit, jakkoliv je jeho osud poutavý. Vedle známých faktů o Hermannu Steinschneiderovi alias Hanussenovi je určitě poučné si přečíst jeho kvaziautobiografii Meine Lebenslinie. Jedná se o úžasně lehkonohé, vtipné a jazykově vytříbené čtení a bystrý čtenář pochopí, kým tato postava, zahalená ominózním oparem, asi byla. A hlavně s jakým odstupem k sobě samému tento „Hitlerův jasnovidec“ přistupoval. V historii a politice, i současné, existují lidé, kolem nichž se vznáší odér velké osobnosti, kteří veřejně prohlašují před zástupy, kým jsou, co udělají, budou-li mít tu možnost. Je šílené, že tyto věci těmto lidem většinou téměř nikdo nevěří. Jsou to perfektní hochštapleři, kteří si svoji hru užívají. Hru, která je nebezpečná a jejíž konec je tragický, jak to známe z Hanussenova příkladu. Takže s přehodnocováním Hanussenovy osobnosti (a jeho literární tvorby) bych nebyl tak ukvapený, jde spíše o diferencovanější pohled na věci a historii. Ale přece existují „objevy“, umělci, u nichž si říkám, jak je možné, že podobné věci zapadly. U německých moravských autorů je důvodem nejčastěji nálepka „sudetoněmecký“. Mým posledním velkým literárním objevem je například Ernst W. Freißler (1884 Opava–1937 Město Albrechtice).

Měl jsem spíš na mysli přímo Enga, ale tvoje odpověď mě úplně uspokojila. Můžeš ještě přiblížit onoho Freißlera?

Jde o autora, který si podle mého názoru zaslouží ono znovuobjevení. Neznám všechny jeho texty, a i když nemám rád porovnávání s velikány, musím říct, že jeho rané novelky, které jsem čtenářsky objevil, mají něco z T. Manna, ba ještě něco navíc. Je to úžasné, duchaplné, hluboké a vtipné čtení. Je škoda, že nevíme, že tady máme za rohem něco takového!

Zdá se mi to, že malá místa a vyprávění o nich tak osudově tíhnou k anekdotě, skurilitě, karikatuře? Vaše kniha je toho plná. A ještě jedno téma s tím spojené: trapnost a erotika. U Kafky jsou pasáže dost podobné vašim citacím Härtlinga, Taboriho...

Určitě to tak bude. Jak jsem řekl, na periferii se člověk více odhaluje, musí se obecně víc snažit a tento „mus“ odhaluje jeho skurilitu, kterou já osobně nechápu jako negativum, ale jako přidanou hodnotu, hlavně u umělců, mám skurilní kreativce moc rád. Myslím si taky, že každý takzvaně opravdový umělec musí být současně skurilní. Ti nejlepší to dokonce užívají pro domo. A ti, kteří se zdají být jenom vážní? Wagner? Když si vzpomenu na to, jak Nietzsche kupoval svého času mistrovi saténové spodní prádlo! Alespoň v biografii se něco najde, u Wagnera třeba podobné věci korigují můj pohled na jeho dílo.

Pozorný čtenář si možná povšiml, že obdivuješ Petera Härtlinga, který strávil část dětství za protektorátu v Olomouci. Kapitola o tomto velikánovi současné německé literatury je opravdovým literárně historickým dobrodružstvím. Alespoň pro mě. Například ty Härtlingovy věty: „Stále znovu se budeme loučit s tím nejnutnějším, a dál s sebou budeme vláčet jen to ze všeho nejnutnější“! Co zanechalo v tobě setkání s Härtlingem?

Hodně, to by byl rozhovor na dlouho. Jeho věci mi jsou čtenářským požitkem, vzhledem k řeči vypravěče a tomu, jak – přes veškerou fikčnost – upřímně zachází se čtenářem a není při tom křečovitý či sentimentální, jak upřímně zachází s vlastním dospíváním (právě v Olomouci v období ideologické masáže), mám rád jeho opravdovost. Mohu českému čtenáři jeho knihy doporučit, například román z Olomouce Opožděná láska.

Za rozhovor děkuje David Voda.

David Voda

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

David Voda

Skurilita jako přidaná hodnota

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu