Libor Martinek

Spirituální (nadregionální) regionalista

Ivo Harák je pedagog, literární vědec, básník působící v Ústí nad Labem, avšak narozený v Brně, kde také studoval, a v tomto regionu je také třeba hledat jak jeho kořeny, tak bytostný zájem o literární tvorbu spisovatelů spjatých původem nebo uměleckou dráhou s Brnem. Zvláštní pozornost upírá – sám katolík – autorům křesťanské, spirituální či metafyzické orientace. Nejinak je tomu s objektem Harákova dlouhodobého zájmu literárněhistorického i kritického, jenž lze bez problémů vypozorovat na stránkách literárních novin a časopisů, ve sbornících z konferencí, pakliže si na internetu rovnou neotevřeme jeho portfolio s bohatou publikační činností, totiž s brněnským básníkem Zdeňkem Rotreklem (1. 10. 1920–9. 6. 2013).

Na nedostatky publikace (její přednosti rovněž zmíníme) upozornila ostravská literární historička a kritička Iva Málková – povýtce jsou spíše formálního než obsahového charakteru. K těm prvním patří opakování, které v některých pasážích zatěžuje text didaktičností, jež snad byla vyvolána „úzkostnou potřebou v prvním souhrnném portrétu básníka a jeho doby ukotvit principy jeho osobnosti“ (Iva Málková, Setkávání a prodlévání s básníkem, prozaikem, dramatikem, publicistou, Tvar, č. 11, 2013, s. 22). Rovněž faktografická pasáž o znovuobnovení časopisu Akord (Rotrekl byl členem redakce v letech 1989–1992) se proměnila v komentovanou bibliografii, ale bez důsledných bibliografických záznamů. Ke konci své knihy Harák dochází v sumarizaci poznatků k nevhodnému rozdrobení výkladu zvrstveného v předcházejících kapitolách.

K druhým (obsahovým) nedostatkům knihy by podle Málkové patřila skutečnost, že v jejím závěru není dílo vykládáno v novém kontextu ani v souvislostech „chaotických devadesátých let“. Málkové nekonvenuje Harákův zvolený autorský styl, jenž obsahuje řadu archaických a archaizujících vazeb, slov navozujících patos a demonstrujících respekt k noblesním časům Rotreklem uznávané šlechty, jelikož působí disharmonicky ve vztahu k žánru odborné publikace. Nutno podotknout, že takový styl si Harák nezvolil až pro tuto konkrétní publikaci, pojednávající monograficky o jednom vyvoleném autorovi, byť v širším kontextu (to je její klad); jelikož sleduji kolegovu práci již notnou řádku let, mohu konstatovat, že tento styl je pro něj typický a Ivo snad ani jinak od té doby, kdy začal publikovat, nepsal. K řečenému také podotkněme, že Harákův odborný či esejistický autorský styl poměrně výrazně kontrastuje s nebývalou úsporností jeho stylu básnického (je autorem tří sbírek poezie, kladně hodnocených literární kritikou). Neadekvátní jsou podle Málkové také pasáže, které namísto celého Rotreklova příjmení obsahují pouze jeho iniciálu R, „text se tak stává neurčitým a klesá do formy pouhých poznámek“ (tamtéž) – s tím nelze než souhlasit. Kniha by si vyžadovala ještě jednu pečlivou redakci před vydáním, aby byly odstraněny překlepy. Také užívání uvozovek bez jejich důsledného rozlišení na vnitřní a vnější čtenáře znejišťuje a soudržnost textu narušuje i vkládání poznámek psaných menším písmem do hlavního textu výkladu, v nichž se objevují různé komentáře a které rozšiřují hlavní informace o další, sekundární podrobnosti.

Ke kladům, kromě výše zmíněných, tedy ještě připočtěme Harákovu koncentrovanost (zejména v prvních dvou kapitolách) na Rotreklovy mravní a ideové postoje, které monografistu nutí k přemýšlení vyúsťující v odhalování autorských stylizací a postupů utvářejících autorský mýtus. „Snaží se rozumět [to znamená, že jde o pouhou snahu, jejíž výsledek je nejistý? L. M.] Rotreklově básnické obrazivosti, v motivických a významových souvislostech s tvorbou dalších autorů“ (tamtéž). Harák si rovněž podrobněji všímá Rotreklovy esejistické a publicistické činnosti, samostatnou pozornost věnuje jeho románu. K Rotreklovým velmi záslužným publicistickým pracím osobně počítám Skrytou tvář české literatury (exil 1987, oficiálně 1991), protože je nejen neocenitelným pramenem poznání jedné generace, odsouzené totalitním režimem téměř k zapomenutí (tvoří ji soubor biografických medailonů členů starší literární generace: Ivana Blatného, Jana Čepa, Zdeňka Kalisty, Dominika Pecky, Bohuslava Reynka, Jana Zahradníčka, Františka Halase ad.), ale má svou nezanedbatelnou heuristickou hodnotu – její autor skutečně prošel archivy, matriky, osobní pozůstalosti, a to s pečlivostí i ukázněností vlastní profesionálnímu archiváři, takže bez jeho přičinění by mnohé z toho, co je v knize obsaženo, dnes již nebylo k nalezení, k dohledání, nenávratně by se ztratilo například vinou nezorientovaných dědiců literárních pozůstalostí a podobně. Naopak bez pevných kritických mantinelů si Rotrekl počínal při psaní svých úvah na téma dědictví barokní literatury ve studii Barokní fenomén v současnosti a jiné úvahy (exil 1986, samizdat 1987, poté vyšlo pod názvem Barokní fenomén v současnosti oficiálně v r. 1995), kdy řadu literárních textů a kulturních fenoménů poněkud násilně vztahoval ke svému oblíbenému období – českému baroku a jeho slovesné tradici (viz kritické postoje k tomto dílu vyslovené Alešem Hamem, Janem Malurou, Jaroslavem Medem, Jaroslavem Šimůnkem, Pavlem Švandou, ale i samým Ivem Harákem na stránkách českých novin a časopisů).

Kladů knižně vydané práce by se jistě našlo ještě víc, k nim můžeme počítat vykreslení dobové atmosféry Brna, byť Harák, narozený v roce 1964, nemůže být pamětníkem dobových událostí. Pro literárního historika, jenž se snaží rozpoznat dobové duchovní proudy, v nichž se Rotreklovo dílo utvářelo, nemůže být bez významu Harákovo sledování nekompromisních stanovisek vězněného brněnského spisovatele vůči dobové společnosti (zejména po únoru 1948), její politice a kultuře, z nichž vyplývá autorova názorová nesmiřitelnost vůči jiné než katolické ideologii, tedy zejména jeho vymezování se vůči dialektickému materialismu a socialismu. To jsem mohl ostatně posoudit i sám, proto mi dovolte osobní odbočku, avšak v kontextu poznání spisovatelova díla funkční.

Se Zdeňkem Rotreklem jsem měl možnost se několikrát setkat a pobýt s ním osobně několik cenných hodin, které provázela značně inspirativní diskuse. Autor sbírky Hovory s mateřídouškou (samizdat 1978, oficiálně 1994) nejprve přijal mé pozvání na besedu se studenty a veřejností na Slezské univerzitě v Opavě v prosinci 1992. Autor Němých holubic dálek (samizdat 1989, oficiálně 1993) mne znal již z korespondence, neboť jsem ho kontaktoval v roce 1992 v souvislosti s biograficko-bibliografickým článkem o něm, chystaným v rámci mého seriálu Medailony českých spisovatelů, což byl autorský sloupek pravidelně připravovaný v mutaci týdeníku Region (Opava, Krnov, Bruntál, Nový Jičín, Šumperk, Ostrava), v němž jsem si kladl za cíl představit široké veřejnosti dosud zamlčované nebo proskribované české spisovatele, jejichž jména se do roku 1989 nemohla dostat do učebnic dějin české literatury. Díky konzultaci se spisovatelem byly informace o životě a díle Zdeňka Rotrekla velmi přesné a ani dnes bych na obsahu článku nemusel nic měnit (neberu-li samozřejmě v úvahu potřebné aktualizace). S povděkem jsem pak přijal nebo i později dostal darem několik Rotreklových knih s věnováním. Podruhé jsem s ním, Zeno Kaprálem a prof. Sylvií Richterovou cestoval autem z Brna na mezinárodní setkání spisovatelů v Luhačovicích, a tehdy se pan Zdeněk projevil jako znalec historie regionu širšího Brněnska. Jsem tudíž zajedno s Harákovým postřehem, podtrženým také Ivou Málkovou, že pokud registrujeme témata vstupující do souvislosti s dílem vykládaného autora, pak se jimi stávají regionalismus v kontrastu s provincionalismem, vlastenectví a především jistota víry (zápas o víru jako věc života a smrti). Rotrekl je v tomto prostorovém ohledu regionalista (nikoli regionální autor, což je třeba odlišit), zamýšlející se kupříkladu nad existencí Moravy ve střední Evropě; v časovém hledisku, zdá se, jeho dílo souvisí zcela jednoznačně se spirituální a metafyzickou tradicí české literatury, jak ji sám básník hledal již od dob českého literárního baroka. A tak se nám – abychom ještě jednou citovali Ivu Málkovou – díky knize Ivo Haráka Básník a jeho čas ozřejmují zdroje Rotreklova díla: literární tvorba nebo odborné práce Jana Čepa, Jakuba Demla, Josefa Floriana, Františka Halase, Zdeňka Kalisty, Josefa Palivce, Bohuslava Reynka, J. M. Tomeše, Josefa Vašici a Jana Zahradníčka, ale v nadnárodním kontextu i raného R. M. Rilkeho, ostatně nikoli nevýznamně spjatého s českými zeměmi. „Harák hledá přesahy a trvání této linie české literatury a zvláště poezie až do doby současné, jsou do ní vřazování mj. K. Kryl, P. Borkovec, P. Petr, E. Murrer“ (tamtéž).

Pro mne je poznání celku Rotreklova díla v kritickém pohledu Iva Haráka velmi podnětné, byť jsem v návaznosti na svou předchůdkyni přičinil několik drobných poznámek k formě, jakou se pilný, pracovitý a poměrně často publikující autor dvou knih sebraných literárněvědných prací Nepopulární literatura (1999) a Býýýt odněkud (2010) svého nejčerstvějšího úkolu zhostil.

Ivo Harák: Básník a jeho čas. Nad životem a dílem Zdeňka Rotrekla, Praha, Printia 2012, 330 s.

Libor Martinek (1965) je docentem Slezské univerzity v Opavě; literární historik.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Spirituální (nadregionální) regionalista

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu