Josef Bieberle

K „obrácení“ Jaroslava Haška (1917–1918 v Rusku)

Obecné historicko-filozofické úvahy o postojích inteligence v přelomových letech našich novodobých dějin ponechávám stranou. Tím spíše o „magických“ letopočtech 1848, 1918, 1938, 1948, 1968. Letopočty končící osmičkou jsou přirozeně náhodné, neboť podmínky dějinných převratů těch let se rodily celá léta nebo i desetiletí.

Na příkladu Jaroslava Haška chci doložit, jak dějinné zlomy ovlivnily názorovou orientaci velké tvůrčí individuality. O Jaroslavu Haškovi byla už napsána celá knihovna spisů, ale zdá se mi, že všichni autoři jsou poněkud na rozpacích, když mají vyložit důvody jednoznačného a spontánního příklonu autora Dobrého vojáka Švejka k idejím ruské Říjnové revoluce koncem 1. světové války.

U příležitosti jiných výzkumů jsem narazil v ostravské kulturně politické revue Turbína z roku 1935 na pozoruhodné svědectví socialistického novináře Karla Knoflíčka o Haškově „zpovědi“ k této otázce, jež je nepochybně autentické a které zde chci uveřejnit i proto, že Haškova charakteristika poměrů v celé žurnalistice před 1. světovou válkou je aktuální i dnes.

Hašek se přihnal do mé ubikace v hotelu Evropa, uvádí Knoflíček, a beze slova dopadl na pohovku. Upadl v hluboké přemýšlení. Bylo patrno, že se mu něco neobyčejného přihodilo a usilovně se prokousává k nějakému rozhodnutí. Hašek prožíval duševní krizi, jednu z mnoha, jež dříve vyřešil pravidelně buď útěkem z pražského prostředí, anebo tak, že se do jeho kalných vod ponořil ještě hlouběji. ... Pojednou mě vyrušil samomluvou:

Kdo já jsem? Co znamenám? Mám pro někoho nebo pro něco nějakou cenu? Dal jsem tomu pitomému životu nějaký hodnotný obsah? Chystám a blbnu a opačně. Kdybych řekl, že žiju jako prase, tak by to bylo pro to ušlechtilé zvíře urážkou. Všichni kolem mne žili jako prasata a ani jeden z nich neodvedl povinnou daň v podobě jitrnic a špekbuřtů. To zase to prase ví, co je jeho povinnost a důsledně ji plní, chlastá-li a žere přes míru a válí se ve svém kalu, tak jenom proto, aby těm vyšším prasatům svými tělesnými pozůstatky plnilo střeva. O to a tím stojí to prase výš nežli člověk.

Na chvíli se odmlčel, pojednou však byl schvácen sdílností a vylíčil mi svůj případ... Pak následovala zpověď:

Když jsem dělal v Praze tu žurnalistickou svininu, tak jsem musel zapíjet duševní hořkost, která mne okrádala o radost ze života. Nezbývalo mi nic jiného nežli se přizpůsobovat duševní a mravní podprůměrnosti pánů chlebodárců. Tak to šlo pořád: Jardo, napiš něco o tom, jak vlastenecký vůdce znásilnil jakousi Lenku. Jardo, udělej z toho pořádnou psinu, že židovské směnky jsou hybnou pákou vlastenecké politiky. Jardo, to bude něco pro tebe, to musíš pořádně rozmazat a opepřit: socialistický vůdce XY, takto akademik, v naprosto ožralém stavu, jak zákon káže, honil svoji košilatou ženu, jak ji vytáhl z postele, po chodbách s hořící svíčkou v ruce a chtěl jí opalovat zadnici. Bylo z toho pozdvižení v celém domě... Jardo, jeden socialistický vůdce na podnět policie píše do klerikálních „L. L.“ o interních věcech a intimitace své strany. Od policie má 100 K měsíčně a od „L. L.“ 10 haléřů za řádek. Jardo, ten a ten si vydržuje maitressu, ten má nemanželského kluka a rozvádí se se svou ženou, ten si ulovil v „Tunelu“ tripla, ten maže „U hvězdičky“ „moje teta, tvoje teta“, ten se porval u Primasů s pasáky, že nechtěl zaplatit pouliční holce, a ti mu rozbili kušnu... atd.

Na této úrovni se pohyboval „zásadní a ideový“ boj mezi stranami, které měly různá průbojná hesla jako „osvětou ke svobodě“, „s poctivostí nejdál dojdeš“, „jen vyšší mravností spasíme národ“ apod. Pokusil jsem se nabídnout vážná pojednání o důležitých časových problémech. Byl jsem odmítnut s ironickou poznámkou, abych se držel svého kopyta. Pochopil jsem, že jinak nelze žít nežli se přizpůsobit, ponořit se do bahna a dělat žurnalistickou svininu. Nic prý mi nebylo posvátným, když jsem ve veřejném životě hledal něco alespoň lidsky důstojného. Všude přetvářka, sprostota, nepoctivost, šplhačství, budování na důležitosti a hlouposti lidské. Proto jsem byl nucen živiti se dlouhá léta pamfletářstvím, proto, když ode mne chtěli kolečka žurnalistického hnoje, naložil jsem jim vrchovatou fůru. Proto jsem vymýšlel, mystifikoval, přeháněl, zesměšňoval, ironizoval. Proto jsem ty Škrhuky a rytíře smutné postavy loutkového divadla zbavoval lesklých cetek i pestrých cárů...Slavománie, ziskulačnost a chamtivost – to byly hybné síly těchto omezených pimprlat a našli se idioti, kteří mi vytýkali, že nechci vzplanout zbožnou úctou k tomuto blázinci na kolečkách. Čert vem všechnu tu svoloč! A vžij se do mé situace, ... když se našli inteligenti, jimž se mne zželelo, kteří podlehli fixní idei, že jsou povoláni, aby mne zachraňovali a napravovali. Denně chodili kolem hnoje, klopýtali o páchnoucí výměty veličin, které dělaly do politiky a veřejného života, nosy si ucpávali, aby mne zušlechtili. Tam, kde měli zasáhnout svojí umravňovací akcí, netroufali si otevřít zobáky, to nepochopili svoji „normální povinnost“, ale mně, kterýž ty špinavé peníze za špinavou práci rozházel a propil, poněvadž se mi hnusily jako Jidášův groš, mně lezli na hřbet. Vyskytli se ovšem i mnozí, kteří ve své duchaplnosti si neviděli na špičku nosu, ale domnívali se býti vyvolení k tomu, aby mně ukazovali cestu občanských ctností: najíst se, napít se, ale střídmě, pěkně šaty a pláště, denně čistý límeček, módní kravatu, hodinky se zlatým řetízkem, nějaký ten prstýnek, nějaké korunky si schovat... To byly krávy, zapřažené do žentouru maloměšťáckého způsobu života, tahající kruhem, jehož průměr násobený Ludolfovou číslicí dává obvod celé té jejich životní dráhy, jejíž středem je prázdnota, nicota a blbost.

Když dnes ovšem uvažuji a když nechám kolem a kolem sebe defilovat celý ten minulý život se všemi těmi figurkami a s jejich „duchovností“ a zájmy, obrací mi to žaludek a nyní teprve chápu, co síly jsem musel vyplýtvat na to, abych obapolným přizpůsobováním, tj. prostředí sobě a opačně, docílil alespoň nejzákladnější podmínky pro jakés takés soužití.

Dnes jsem si teprve uvědomil, že jsem vůbec ještě nežil, že je nejvyšší čas uzavříti tu kapitolu bezživotí, naučit se žíti, probít si cestu k životu a plně se vyžíti velkým, silným životem muže práce a činu.

Josef Bieberle (1929) je historik.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Bieberle

K „obrácení“ Jaroslava Haška (1917–1918 v Rusku)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu