Olga Hostovská

Moje kamarádka Xeňa Klepikovová

(25. ledna 1936–3. srpna 2013)

Seznámily jsme se v době vysokoškolských studií v létě roku 1957, kdy jsme společně pobývaly pět neděl v Čierné nad Tisou jakožto členky týmu, jenž v době konání Mezinárodního festivalu mládeže v Moskvě pečoval o účastníky, kteří tudy projížděli. Tento tým sestával ze dvou pracovníků ÚV ČSM a tří studentek-tlumočnic, které zřejmě nějaký vtipálek vybral podle čechovovských jmen – Soňa, Xeňa, Olga. Nejmladší Soňa právě dokončila 2. ročník FF UK (obor francouzština–arabština), my s Xeňou jsme byly o ročník výš, Xeňa francouzštinářka, já, ač studující slavistiky, jsem zde působila jako angličtinářka.

Někdejší Čierná pri Čope se po odtržení Podkarpatské Rusi od republiky stala důležitým dopravním uzlem, kde se stýkaly evropské železniční tratě se sovětskými širokorozchodnými: všechny náklady se tu musely překládat a cestující v Čierné přestupovali do pohodlných sovětských vagónů. Pravidelný vlak do Moskvy tehdy odjížděl 1x denně pozdě odpoledne; kdo přijel ráno, musel čekat. Itálie a Francie vyslaly tenkrát speciální vlaky s delegáty, takže v příhraniční stanici bylo hodně živo. Mezi francouzskými delegáty bylo i mnoho zahraničních studentů, hlavně z Latinské Ameriky a ze severní Afriky. Někteří mladí lidé, spěchající na festival, neměli v pořádku dokumenty (chybělo jim vízum), a museli tedy u nás počkat, až jim ho vyřídíme.

Po celou dobu tlumočení v Čierné jsme my tlumočnice vlastně neopustily nádraží. Nebylo kam jít – nekonečná bezlesá rovina, Tisa v nedohlednu – i zaplavat jsme si chodily do jakési nádrže v prostoru kolejiště. Čierná, to bylo především nádraží, pár dřevěných baráků, velká nezastavěná plocha a za ní ubohý obchodní dům, ubytovna a nemocnice. Většina zaměstnanců ČSD dojížděla z blízkých obcí Dobrá a Biel. Někde poblíž musela být také vojenská posádka, protože jednou jsme potkaly skupinu českých vojáků, které jsem mylně pokládala za ženisty, ale oni nám vysvětlili, co znamená zkratka PTP. Do té doby jsme neměly o takových jednotkách ani ponětí.

Obývaly jsme jednu nádražní místnost s vchodem z dvorany a oknem do ulice, pracovníci ÚV ČSM měli k dispozici tzv. salónek s přilehlou místností, kde krátce předtím naši představitelé přivítali soudruhy Chruščova a Bulganina. Jinak jsme používali všichni bez rozdílu běžná nádražní sociální zařízení. Dokonalejší očistu poskytovaly umývárny se sprchami v jednom z dřevěných baráků, které sloužily především mužským zaměstnancům ČSD; když jsme tam přišly my tři holky, vodil si tam lázeňský kamarády, aby se pokochali pohledem dírkou vyškrábanou v zabíleném okénku ve dveřích.

Za svou práci jsme dostávaly 27 Kč na den a z toho jsme se musely stravovat, což sice svědčí o tehdejší mimořádné láci potravin, ale na každodenní návštěvy nádražní restaurace by to přece jen nebylo stačilo. S našimi svazáckými nadřízenými jsme udržovaly čistě zaměstnanecké vztahy, a tak jsme volný čas trávily hlavně čtením a povídáním. Nakonec i ta málomluvná Xeňa se rozmluvila.

Už její původ ji předurčil k tomu, že od dětství se musela potýkat s problémy: tatínek ruský emigrant, maminka Němka. Ač se o tom nezmínila, nejspíš za války, tak jako všechny děti z česko-německých smíšených manželství, musela chodit do německé školy. Vzhledem k tomu, že byla z Prahy, snad aspoň nemusela od první třídy bydlet v internátu jako děti z menších měst, a to i ty, kde se doma mluvilo česky. Hned po válce si Rusové přišli pro jejího tatínka. Byl internován s ostatními zadrženými v jakési škole v Kobylisích. Xeňa vzpomínala, jak ho šly s maminkou navštívit v den, kdy přijel do Prahy prezident Beneš; nejezdily tramvaje a ony musely z Vinohrad přes celé město jít pěšky. Pak tam chodily pravidelně, až jednoho dne byla škola prázdná. Po několika dnech se tatínek najednou nečekaně objevil doma: vlak s internovanými, směřující z Prahy na východ, najednou zastavil na Vysočině v polích. Xenin tatínek se rozhodl, že vystoupí. Ostatní ho zrazovali, ale on – asi stejně tvrdohlavý jako jeho dcera – vlak opustil a pěšky došel až do Prahy. Nikdo už ho nehledal. Přesto rodinná rada rozhodla, že raději nenastoupí do práce, a tak Xeňa první poválečné prázdniny strávila tím, že seděla na okně a koukala do ulice. Po prázdninách si tatínek našel práci a všechno bylo v pořádku. Byl to malý zázrak. Znala jsem děti několika ruských emigrantů – své unesené příbuzné už nikdy nespatřily.

Po absolvování gymnázia chtěla Xeňa studovat francouzštinu, ale v Praze v roce 1954 otvírali francouzštinu jen jako vedlejší obor k hlavní angličtině. Tak šla studovat do Olomouce obor francouzština–čeština a na rozdíl ode mne byla od svých osmnácti let zcela nezávislá. Svou diplomovou práci věnovala rozboru románového cyklu Romaina Rollanda Okouzlená duše. (Myslím, že měla s hrdinkou leccos společného.) Po studiích nastoupila Xeňa v Praze jako redaktorka v Státním zdravotnickém nakladatelství (od roku 1969 Avicenum). V roce 1968 podlehla kouzlu Pražského jara a naléhání ředitele nakladatelství Evžena Klingra a vstoupila do KSČ. Vzápětí ji při prověrkách vyhodili ze strany a – jakožto někdejší „protéžé“ odvolaného Klingra – také z nakladatelství. Potom se živila asi sedm let jako signalistka na dráze. Pracovala na směny a jejím kolegou v modré uniformě byl tehdy například rusista Jiří Franěk.

V roce 1981 Xeňa Klepikovová emigrovala do Německa, kde už tehdy žila (po otcově smrti) její matka. Bylo to pro ni asi jediné možné řešení a ona si vychutnávala, že po těch vskutku krušných letech může zase chodit chvíli do školy. Usadila se v Norimberku, kde si vydělávala jako odborná pracovnice knihovny Amerického institutu, ale mnohem víc ji těšila spolupráce s nakladatelstvím Index v Kolíně nad Rýnem, s časopisem 150 000 slov, který vedl A. J. Liehm, a s Československým dokumentačním střediskem v Scheinfeldu.

Asi to byly právě tyto aktivity, které Xeňu přivedly po listopadu 1989 zpátky domů, i když jejímu synovi Milanovi připadalo, že si v Německu žila mnohem lépe než v maličkém krcálku na pražském Barrandově.

Pro Xeňu, jako pro celou naši generaci, přišel listopadový převrat poněkud pozdě, a tak se honem snažila dohnat zameškaná léta a cele se oddala překládání a odborné činnosti. Jako překladatelka mohla teď využívat i své znalosti němčiny. Spíš než na beletrii specializovala se na texty o umění a literatuře. Podílela se např. na překladu německého Slovníku ruské literatury 20. století, který rovněž redigovala a opatřila českou bibliografií. Z jejích původních prací si největší pozornost zasluhují texty věnované neprávem u nás opomíjené osobnosti, Alici Rühle-Gerstelové, rodačce z Prahy, psycholožce, feministce a spisovatelce, přítelkyni Mileny Jesenské. Xeňa jako tlumočnice doprovázela autorku životopisné knihy věnované této pozoruhodné ženě Martu Markovou, když v Paříži pátrala po osudech Gerstelovy rodiny; na knize Auf ins Wunderland (Innsbruck 2007) oceňovala obzvláště autorčinu důkladnost, s jakou prozkoumávala všechny materiály – pražské, vídeňské, drážďanské, pařížské i mexické. Po vydání knihy se Xeňa všemožně snažila vzbudit o ni zájem mezi našimi nakladateli a je škoda, že se jí nepodařilo prosadit české vydání tohoto více než pětisetstránkového díla, které by nepochybně obohatilo naše znalosti o životě pražské německožidovské menšiny na konci devatenáctého a začátku dvacátého století.

Xeňa Klepikovová byla tichá a nenápadná a vždy jako by stála trochu v pozadí, jako by nechtěla obtěžovat. Snad aspoň teď, kdy zemřela stejně nenápadně, jako předtím žila, si zaslouží naši pozornost a úctu.

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Moje kamarádka Xeňa Klepikovová

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu