Jan Zvettler

V tašce svačinu, baterku, spoustu drobečků a fotografii kanárka

(Praha)

Básníci a jejich místa (29)

* * *

Vznikáš včerejšího dne cestou z Vyšehradu drncání po schodech neshod ohledně štěstí vznikáš na rohu ulice Mikuláše z Husi je podvečer čerstvě vyfouknutá duše idyly vydechuje k vyzvednutí druhého dne ráno odvlečení za různé konce vyvlékání ze sebe navlékání na sebe do metra na Florenci z metra do holé věty autobusu zaklesnuti do sebe jsme to opravdu ty má dovolená

ještě nedávno
to tu obalovala krása
polštář a ložní prádlo
těsně přiléhalo k měkké tkáni
konejšilo a v dobách potřeby
sálo rány

To už je naštěstí dávno
už není ani jak truchlit
pro neosmirkované lomy kostí
v pokojích bez dveří

Uvolni se spočívej
v tomto okolí přede vším
užívej za rozumnou cenu
polohy v písku

Na cestu

pro Jana Bičovského

Neboj se našeptávaného neštěstí
vždyť ještě se ozývá roztřepený
matný hlas odněkud z břicha
snad z proudu střev
zatímco s vysmívanou vážností
střídáš pravou a levou nohu
a tvůj cíl jako by tančil
před přísností tvého pohledu

A různá jiná varovná znamení jsou k mání
Když jsi posledně šel opřený řekou
o studené berle holení naráželo
stále víc nevypočítaných příkladů
Několik jsi jich vytáhl z vody a sledoval
jak čas opouští značky pozvolna
opouští polámané rákosí
Zdvihl jsi pohled obloha toho dne
byla bez zadání

* * *

Stál jsem na Muzeu nad peronem a všechno viděl tvá hvězda se zapletla tvá hvězda se namočila viděl jsem jak se v tom plácá cítil jsem nasládlé neštěstí

dělalas pod sebe
slova
připomínala dávnou měsíční noc
v rákosí něžné zátočiny
kousek po proudu od místa
kde dělají do řeky vodáci

26. 8. 13, 7:36, bus č. 133

pro Filipa Kazdu

Ten kousek zeleně
za nákladovým nádražím
který lecos připomíná není
rozhodně první zelení
vždyť i na Koněvově ulici
čas od času v prolukách
nenechavě vyhrnuté paže větví
rozhrnují křoví zástavby
ačkoliv to nikdy není ono
v té rychlosti ledaže by
snad přispěchala zácpa

Ten kousek zeleně můj
chtěl bych říct obývaný jen
prosvítajícím bezdomovcem
a makléřem rýsujícím <
se kolem zkroucených větví

27. 8. 13, 7:38, bus č. 133

Tady už neberou už ani ťuk
po proudu proti proudu rybníky
můžeš obracet jako mince
před stažením ale spíš jen tak
pro nějakou novou zábavu

Všechno dobré už koluje po stolech
ze kterých se nejí ze kterých
se nikdy nic neztrácí zvláštní stoly
nedotknutelné je na nich už všechno
i ta místa kde neberou

Úlomky metra

Je jistě jiné bahno jiná
rašelina snad
možná v prostoru mezi ušima
kam to zapadá kam
se jazyk otevírá
zavírá

Na Muzeu mrtvé věci výpisy
krutostí tak jemné a decentní
k ladnému zamyšlení spíš
než pro hrůzu nadcházejícího
Zpráva kterou
se nepodařilo odeslat
ani přijmout

II.

A stejně se zkroutí v slasti
zatímco nám zbývá už jen
nenávistný škleb sající
vyschlou houbičku lásky
jako špatný vtip
o dobrých věcech
za kterými se pro nás
právě zavírají dveře

III.

Pod molem na I. P. Pavlova škeble
zřejmě bahenní u kterých
můžeš vysedávat vyčkávat
mírný a bez výsledků
nebo do nich nožem jít
kladivem bušit dokud nezajistíš
předražené repliky za čtyři
z obchodu za rohem

K nesnesení podobná
svým mandlovým očím

IV.

Ten rybník po pravé straně
uzavřeného nástupiště
tu nikdy nebyl
sáňkovalo se zhruba
dva metry pod hladinu
někdy o kousek dál
Kdy to tu uzavřeli
Kdy to napustili

Místo, kde je to místo? Co šlo, to jsem vytěžil. Nic moc nezbylo a žíla prožitku v nedohlednu. Tento způsob zacházení mám uložený hluboko na předních sedadlech. Zapečetěný, s cedulí pro pojídače památek. Velmi vybraný způsob, až na kámen, ale co nadělám. Každé ráno poodhrnu bezpečnostní dveře a vysouvám se do práce. V tašce svačinu, baterku, spoustu drobečků a fotografii kanárka. Starý zapečetěný důl na jíl tahám stále po kapsách, bez něj je má hliněná hojnost směšná a zbytečná. Ulicí Mikuláše z Husi až k rokli, ale ne dál. Na dlažbě před Kongresovým centrem oslí uši rákosí, vítr a zataženo. Nicméně překrásný výhled na Prahu. Se skřípěním vytáčí hlava obrázek s rámečkem bez ozvěny. Nezlob se, ale poslední dobou mi z toho lezou převážně pařezy. Na vyplaveném kmeni si trochu odpočinu, posbírám dech, vysypu rum. Až na Florenc vše při starém. Od Muzea přítoky bez koruny, v letokruzích nemoci, brouci a slunce z dovolené, měsíček špíny za nehty. Podzimní listování časem, děti dovnitř, děti ven. Kampak s těmi sáňkami? Vykolejený cár domoviny na I. P. Pavlova odtává jako bílý pasažér. A potom to přijede, autobus číslo 133. Autobus plný, přecpaný, s talentem pro zácpu. Školačky jsou prostřené a prázdné, hodně se o tom namluví. Na levé straně proluka mezi domy na Koněvově ulici – zavřeno, vytěženo. Tlačím se před řidiče, svítím baterkou, umetám pařezy. Tady už jsem byl, vidíte, říkám řidiči. A támhle taky, za nákladovým nádražím se ještě protlouká pár zbytků, ale jinak moc neberou. To bude počasím, otupělými nástroji proslýchá vzdálený šelest. Tak to je to místo? Mikuláš vchází na palouk. Co šlo, to jsem vytěžil. Žíla prožitku v nedohlednu. Skutečný jako řeka
jazyk nadívá se o pařezy

Jan Zvettler (1980) prožil dětství a dospívání ve Včelné u Českých Budějovic a Šejbech u Nových Hradů. Žije s rodinou v Praze, pracuje jako psychoterapeut na psychiatrické klinice. V roce 2009 vydal vlastním nákladem – v počtu 100 kusů – básnickou sbírku s názvem Gratzen. Jeho sbírku s pracovním názvem Stále ještě připravuje k vydání nakladatelství Fra.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Zvettler

V tašce svačinu, baterku, spoustu drobečků a fotografii kanárka

Básníci a jejich místa (29)

Na cestu

26. 8. 13, 7:36, bus č. 133

27. 8. 13, 7:38, bus č. 133

Úlomky metra

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu