Jacek Kubiak

Osudy dobrého vojáka Hollanda

Francii dusí ekonomická krize, ovšem prezident Francois Hollande si s ekonomickou situací země zcela jasně neumí poradit. Bezradnost prezidenta i premiéra Jean-Marca Ayraulta se odráží také ve stálém propadu obou politiků v průzkumech veřejného mínění. Obviňování z neschopnosti ze strany opozice se k tomu také přidává, třebaže i kdyby Hollande Francouzům snesl modré z nebe, opozici by stejně neuspokojil. Je to v dnešním světě trochu paradoxní, ale jediné, co se Hollandovi daří, jsou války.

Na začátku letošního roku Francie pospíšila na pomoc své někdejší africké kolonii Mali. Vzpoura Tuaregů – islámských džihádistů hrozila zničením státu. Islamisté ovládli sever země a vyhlásili vlastní stát jménem Azavad. Teprve intervence Francouzů zachránila Mali od záhuby, a jak se můžeme domnívat, rovněž zbytek západního světa zachránila před novým ohrožením v podobě islámského fundamentalistického Azavadu, který by vedl svatou válku tak jako mullové z Afghánistánu na začátku 21. století.

Po rychlém vítězství Francois Hollande neskrýval hrdost. Konečně se mohl pochlubit nějakým úspěchem. V srpnu tohoto roku se konaly v Mali prezidentské volby. Vyhrál je hravě bývalý premiér Ibrahim Boubacar Keita. Na slavnostním uvedení nového maliského prezidenta do úřadu Hollande upřímně prohlásil: „Vyhráli jsme tu válku!“

Úspěchy z Bamaka se bohužel nepřenášejí na popularitu v samotné Francii. Francouze, zaujaté ekonomickými starostmi, zajímá to, že se vyhnuli hypotetickému nebezpečí, jako loňský sníh.

Podobně to dopadlo se syrskou krizí. Po chemickém útoku na předměstích Damašku z konce srpna Hollande bez váhání rozhodl o přistoupení Francie k bombardování Sýrie společně s Barackem Obamou. Přestože však prezident Francie projevil větší zápal než tradiční spojenec USA z Londýna, příležitost povznést prestiž Francie mu ufrnkla před nosem. Obama z plánů vojensky potrestat syrský režim Bašára el-Asada vycouval a nechal Hollanda na holičkách.

Válka v Sýrii by byla pro Hollanda novou příležitostí, jak odvrátit pozornost Francouzů od vnitřních problémů. Francie je ovšem zcela zřejmě příliš slabá a na globální vojenskopolitické šachovnici znamená příliš málo, než aby na Asada zaútočila samostatně. Situace odkladu v syrské otázce Hollandův vnitrofrancouzský obraz velmi poškodila – náhle totiž zastavila jeho kroky a potvrdila imidž politika bez výsledků, který hovoří do větru. A užuž to vypadalo, že bude tak krásně jako v Bamaku... A navíc po boku USA. Ukázalo se však, že pokud jde o Sýrii, nemůže Francie hnout prstem. Skutečné i chimérické války dobrého vojáka Hollanda mu tedy příliš k ničemu nebudou.

Zahraniční fronty však nejsou jedinými bojišti našeho dobrého vojáka. Francie totiž vede otevřenou válku vnitřní – s gangy v Marseille. Účty mezi bossy korsicko-marseillské drogové mafie obyvatele jihofrancouzské metropole přímo paralyzují. Ministr vnitra Manuel Valls ukazuje svaly, ale jeho činnost nevede k ničemu. Gangsteři po sobě navzájem střílejí za bílého dne a vykonávají krvavé „popravy“ již i za pomoci automatických zbraní. Je tedy čeho se bát.

Na začátku letošního září Francií otřásla „poprava“ třicetiletého syna ředitele fotbalového klubu Olympique Marseille Adriena Aniga. Oběť měla být na jihu Francie zapletena do útoků gangů na klenotnické obchody před několika lety. To je nepopiratelný doklad, že místní ani státní úřady si s rostoucí zločinností naprosto nevědí rady.

Těžko se tedy divit, že v této atmosféře se dostává ke slovu demagogická Národní fronta Marine Le Penové, stojící v čele této strany extrémní pravice, jež slibuje, že si poradí s každým druhem zločinnosti. Postačí, aby byla moc dostatečně rozhodná a sáhla po mimořádných prostředcích. To je ostatně starý recept Fronty na všechny neduhy, včetně těch ekonomických.

Růst popularity hesel Fronty radikalizuje tzv. klasickou pravici. Bývalý premiér François Fillon v honbě za voličstvem z nejkrajnějšího pravého křídla prohlásil, že Francouze, kteří sympatizují s Národní frontou a hlasují pro ni, nelze ocejchovávat. Nedávno se vyslovil proti dosavadní strategii své strany UMP, která zakazuje podporovat Socialistickou stranu, ale i Národní frontu v případech takzvaných volebních trojúhelníků, kdy do druhého kola voleb postupují kandidáti tří stran. Fillonova slova tak měla zcela zřejmě znamenat, že by UMP v takových situacích měla vyzývat k hlasování pro kandidáta extrémní pravice.

Nebývalá Fillonova radikalizace vychází z toho, že v boji o moc ve vlastní straně soutěží s jejím nynějším předsedou Jeanem-Françoisem Copém. V tomto boji jde hlavně o oficiální nominaci na kandidáta v prezidentských volbách očekávaných v roce 2017. Ten, kdo ovládá UMP, bude kandidátem celé umírněné pravice.

Bratrovražedné boje o moc v lůně UMP zřejmě nynějšího prezidenta těší. Oslabuje to totiž věrohodnost útoků klasické pravice proti socialistickým vládám. Situace však není veselá a dokonce ani vyhrané skutečné války, ale ani politické bitvy nezajistí Hollandovi volbu na následující období po roce 2017. Jediným východiskem je rychlé ukončení hospodářské krize a postavení francouzského hospodářství na nohy. A to bude zřejmě pro dobrého vojáka Hollanda nejtěžší válka.

Jacek Kubiak (1960), je biolog, žije a pracuje ve Francii; v polském tisku publikuje texty na obecně společenská i odborná témata.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jacek Kubiak

Osudy dobrého vojáka Hollanda

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu