Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Tato charakteristika bezpečnostní situace ve světě na začátku 21. století moc nepotěší, bez výčitek svědomí nelze však vyslovit jinou. Není sice tak hrozivá jako na počátku šedesátých let v době kubánské krize; ani svět není na pokraji nukleární války jako po celou dobu války studené. Je to i lepší než několik let po 11. září 2001, kdy prezident George Bush ml. nezvolil nejšťastnější odvetnou strategii. Ale vynecháme-li důsledky ekonomické krize, několik neuralgických bodů přece jen zůstalo: odchod spojeneckých vojsk z bezpečnostně nezajištěného Afghánistánu; Írán se svou posedlostí mít jaderné zbraně; důsledky arabského jara, vrcholící občanskou válkou v Sýrii a novými událostmi v Egyptě; a konečně Severní Korea se svou záludnou strategií.
Summit NATO v roce 2014 má být o Afghánistánu: jak se s nejmenšími potížemi stáhnout. Dohodli se na tom prezident Barack Obama a generální tajemník Severoatlantické aliance Anders Fogh Rasmussen. Aliance chce využít zkušeností SSSR, jak z Afghánistánu po deseti letech fiaska odcházela v roce 1989 Sovětská armáda. Škoda že se spojenci nezeptali dřív, než byla odveta za útok na newyorská Dvojčata rozhodnuta. Ušetřili bychom si tucet hořkých let.
Reakce mohla být důmyslnější. Jako třeba likvidace bin Ládina. USA v této strategii naštěstí pokračují: poprvé vypsaly odměnu za informace, které povedou k dopadení velitelů čtyř islamistických organizací ze západní Afriky, ve výši 23 milionů dolarů (452 mil. Kč).
V Afghánistánu sloužilo v 80. letech postupně 620 tisíc příslušníků sovětských ozbrojených sil: z toho 525 tisíc vojáků, 90 tisíc příslušníků KGB a 5 tisíc z jednotek ministerstva vnitra. Patnáct tisíc padlo a jedenáct tisíc se stalo trvalými invalidy. Onemocnělo nebo bylo raněno téměř půl milionu (73 procent), čtvrtina hepatitidou a třicet tisíc tyfem. Afghánců padl milion a třetina jich dočasně nebo trvale opustila zem. Sověti ztratili 118 tryskových letadel, 333 vrtulníků, 147 tanků, 1314 obrněných vozidel pěchoty, 433 děl a minometů, 1138 radiových souprav a velitelských vozidel, 510 ženijních vozidel a 11 369 nákladních automobilů.
Spojenci nemohli očekávat, že průběh jejich bojů bude zázračně jiný. Nasadili nakonec víc než sto tisíc vojáků. Nyní vojáci pomalu a jistě zemi opouštějí a NATO se obává, jaké problémy odchod může přinést. Proto je každá rada Rusů dobrá. Paradoxní je, že odchod provedli profesionálně a ten se zde stal nejlepší a možná jedinou jejich úspěšnou operací. Nejde jen o zkušenosti z odchodu, ale ze zajištění další existence afghánské vlády a jednání s rebely. Jinak se budou muset spojenci postarat o ty – jak už to konečně dělají –, kteří s nimi spolupracovali. Afghánská válka vyvolala v Sovětském svazu i občanský odpor a přispěla k posílení Gorbačova i rozpadu SSSR.
Snižování počtu vojáků nepovede jen k vyšší aktivitě Tálibánu, ale i k nezaměstnanosti. Aliance by byla ráda, kdyby se mohla seznámit s analytickými studiemi, které o odchodu Rusové zpracovali. Mohla by se tak vyhnout chybám od vojenských po diplomatické. Jinak hrozí návrat radikálních islamistů a ekonomický úpadek, jako se to stalo několik let po odchodu sovětských jednotek. Rusko má důvod pomoc neodmítnout, návrat Tálibánu by ohrozil i je. I Američané si obávají, že by se tu mohly opět vytvořit podmínky pro podporu terorismu, a proto si tu chtějí ponechat po dohodě s Karzáího vládou několik základen, dále podporovat afgánské ozbrojené síly a pomáhat v ekonomickém rozvoji.
Stahování bojových jednotek je v podstatě organizovaným ústupem. Podařilo se decimovat al-Kájdu a její vedení, dosadit v Kábulu vládu, ale ne nastolit mír a stabilitu. Boje v podobě občanské války o rozdělení moci v zemi pokračují, bojové linie jsou převážně etnické, a to hlavně, i když ne výlučně, mezi Paštuny, kteří ovládají jih, a jinými etniky jako Tádžiky a Uzbeky na severu. Odchod by měl být organizován tak, aby umožnil vznik politické struktury schopné upevnit mír a stabilitu a zabránit al-Kájdě zakořenit. Politická struktura může vzniknout jedině dohodou mezi afghánskými etniky a politickými seskupeními bez cizího zasahovaní.
A kdyby se opět někdy někomu zachtělo do Afghánistánu? Jedinou radu by mu mohli dát úředníci koloniální správy britského impéria z 19. století anebo už staří Římané, a rada by zřejmě zněla: V Afghánistánu nikdo nic nenadělal a nenadělá, rychle odtud pryč!
Na pomoc libanonského šíitského hnutí Hizballáh syrskému prezidentovi Bašáru Asádovi reagoval vlivný sunnitský duchovní Júsuf Karadáví výzvou ke svaté válce proti syrskému režimu.
Američané chtěli o dění v Sýrii jednat s Ruskem a s dalšími účastníky konfliktu. Americká a ruská politika se v kritické situaci po měsících napětí sblížila. Ale případ s americkým zpravodajcem Snowdenem zatím sbližování zhatil. Neshodli se, ani pokud jde o reakci na použití chemických zbraní.
Konference o vytvoření přechodné syrské vlády v Ženevě se očekávala koncem května. Vláda prezidenta Asáda účast přislíbila. Jednání ale narazilo na odpor nejednotné syrské opozice. Ta se chtěla zúčastnit jednání až po odstoupení prezidenta. Jeden z představitelů opozice vypracoval plán, podle něhož by Asád mohl s 500 nejbližšími a s rodinou odejít do ciziny, imunitu před stíháním jim však nenabízí. Politické řešení se tak vzdálilo, pokud Asád o něčem takovém vůbec uvažoval.
Po určitých vojenských úspěších syrské armády v boji proti ozbrojené opozici teroristická síť al-Kájdy své síly v Sýrii přeskupila. Jenže právě extrémisté napojení na al-Kájdu jsou nyní podle expertů jedinou opoziční složkou schopnou vojskům prezidenta Bašára Asáda vzdorovat. To je realita, nedělejme si iluze, že je někdo v opozici silnější. Tito ozbrojenci se tam zocelí – a jednou se s nimi můžeme potkat v Evropě.
Konflikt v Sýrii se zjevně rozšiřuje nejen do sousedních, většinou sunnitských zemí jako Libanon, Irák, Jordánsko a Turecko, ale ohrožuje také Izrael s Íránem. Nejvážnější pro Evropu jsou možné nepokoje v Turecku.
V Sýrii se možná schyluje ke geostrategickému střetu mezi sunnitskou Saudskou Arábií a šíitským Íránem. Je determinován a rozdmýcháván sektářstvím. Existuje nebezpečí, že složitý konflikt povede k ozbrojenému střetnutí na celém Středním východě a zasáhne nejen syrské spojence Írán a Hizballáh, ale s nimi také Izrael, další středovýchodní státy a nejspíš svými důsledky i západní mocnosti. Následky si lze těžko představit; mohly by být katastrofální i pro Evropu. Zvláště pokud jde o možnou migrační vlnu a energetické zdroje. Paradoxně může jít také o konec předposledního muslimského státu; posledním zůstane Írán. Občanské válka v Sýrii začíná do bojů vtahovat i Kurdy ze sousedního Iráku, a konflikt se tak může začít nekontrolovatelně šířit.
Západ přestává tomuto světu rozumět. Prvotní obdiv k arabskému jaru i k opozici v Sýrii se rychle měnil ve skepsi a v pocit ohrožení. Reakcí jistě není legalizace vývozu zbraní. V tom se česká vláda svým odporem zachovala správně. Vyzbrojování povstalců, o jejichž složení a cílech nemáme dobrou představu, nebo už ji v negativním smyslu máme, k ničemu dobrému vést nemůže. Zatímco my se moc v tomto světě nevyznáme, islamisté nás mají přečtené.
Rozhodující je jiná věc: Evropa by si měla ujasnit bezpečnostní politiku v tomto geopolitickém prostoru, kterého se Američané i přes čínskou angažovanost v něm vzdávají v dobré víře, že odpovědnost převezmou Evropané. Jednou z možností po převážně špatných zkušenostech je ponechat konečně vývoj v těchto zemích na nich samotných, nevměšovat se, nanejvýš poskytovat charitativní a diplomatickou pomoc. Nezdá se, že by místní projevovali západním zemím za angažovanost vděk. Zároveň: v Evropě jsme ještě schopni absorbovat a integrovat, další migrační exody jsou však bezpečnostní hrozbou. Po vzoru někdejšího australského premiéra Kevina Rudda to konstatovali i bývalý prezident Nicolas Sarkozy a kancléřka Angela Merkelová, později i prezident Vladimír Putin a královna Alžběta.
Tento přístup posilují i poslední události v Egyptě. K moci se legálně dostal prezident z Muslimského bratrstva, který byl svržen pod tlakem demonstrací armádou. To vyvolalo takový odpor islamistů, že země si může prožít jeden ze čtyř scénářů: občanskou válku, tvrdý vojenský režim jako za Mubaraka, dohodu vedoucí k novým demokratickým volbám nebo chaos spojený s teroristickými útoky.
Ve Vídni bez úspěchu skončilo 10. kolo rozhovorů mezi Íránem a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE). Její vyjednávači Írán nepřesvědčili, aby pustil inspektory do svých sporných zařízení. Írán prostě znovu jejich vstup do své země zablokoval.
Před Obamovou návštěvou v Izraeli jeho ministr obrany Chuck Hagel jednal v Pentagonu s odstupujícím izraelským partnerem Ehudem Barakem. Hlavním tématem byla právě íránská jaderná hrozba. O jaderné hrozbě Íránu se píše, mluví a jedná neustále. Nejinak o údajném záměru Izraele na Írán zaútočit. Ve všeobecné rozpravě na 67. zasedání Valného shromáždění OSN prezident Obama prohlásil, že USA udělají vše, co musí, aby zabránily Íránu jadernou zbraň mít. Zároveň dodal, že čas pro vyřešení sporu není neomezený.
Írán a KLDR při spolupráci v jaderném výzkumu už nepostupují nelegálně, spojily se otevřeně: podepsaly dohodu o vědecké spolupráci. Obě země podle svých představitelů mají společné nepřátele a měly by společně vzdorovat hrozbám, aby dosáhly cílů. To pro velké a střední země nastoluje otázku obecnější: Mít, či nemít jaderné zbraně?
Íránci se pochlubili dalším úspěchem: vyrobili a použili vlastní jaderné palivo. Experti MAAE naznačili, že íránský jaderný program má vojenský charakter. Z provedených zkoušek se dá vyvodit, že pracují na vývoji detonátorů a komponent do jaderných hlavic a k výrobě jaderné zbraně mají k dispozici potřebné poznatky. Íráncům se podařilo rychle neutralizovat i virus Stuxnet, který jim jaderný program komplikoval.
Íránský program znepokojuje i sousedy včetně Ruska. Nejvíce se cítí ohrožen Izrael. Proto uvažuje i o preventivním útoku a hledá pro něj spojence, zejména USA. Zatím se daří spolupráce v kybernetické oblasti při narušování íránského programu.
Bývalý americký ministr obrany Leon Panetta varoval, že vojenský úder by dlouhodobě poškodil světovou ekonomiku. USA podle něho dávají přednost diplomatickému tlaku a sankcím. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov označil případnou vojenskou akci za velmi vážnou chybu s nepředvídatelnými důsledky.
Začít si cosi takového v tomto už tak neklidném geostrategickém prostoru by mohlo nepředvídatelné důsledky mít. Určitě by negativně změnilo situaci na dlouhá léta. Íránci by Izraeli zkomplikovali dodávky ropy a pokusili se o teroristické útoky. Ahmanidežád řekl, že útok by Izrael zničil.
Vojenské výhrůžky a embargo zjevně neúčinkují. Je nutná promyšlenější strategie, která by regionálním mocnostem a středně velkým zemím dala záruky, aby svou jistotu neviděly ve vlastnictví jaderných zbraní. Američané sice tuto záruku novou jadernou strategií nabídli, ale Írán jí nedůvěřuje.
Jakkoli se od íránské zahraniční, bezpečnostní a vnitřní politiky distancujeme, nelze nebrat v úvahu, že v bezprostřední blízkosti existují dva jaderné státy – Izrael a Pákistán. Dozněl tu irácký, stále probíhá afghánský a nově vznikl syrský konflikt. Ale možná uvažujeme jako nejrigidnější generálové, kteří se připravují na minulou válku. Možná ta další už začala. Byli to nejspíš Američané, kteří zaútočili na Írán novým virem Flame. Byl schopen registrovat dění kolem počítačů, vidět a slyšet. Stál údajně miliardu dolarů. Tolik se nevydává z plezíru.
Írán jako odvetu významně svůj jaderný program rozšířil. V nové čtvrtletní zprávě na to poukazuje MAAE. Podle ní Teherán uspíšil instalaci modernějších centrifug IR2m k obohacování uranu v Natanzu.
Po Ahmanidežádově odchodu z prezidentského úřadu Íránci přece jen jaderný program chtějí omezit a nechtějí již tak intenzivně zvyšovat zásoby štěpného materiálu; mění jej na jaderné palivo.
Jak se dalo čekat, nejmladší Kim musel udělat tečku za další vyvolanou krizí: dosavadního ministra obrany Kim Kjok-sika nahradil málo známý a o generaci mladší generál Čang Čong-nam. Hrozba vyhlášení válečného stavu a odpálení dvou raket středního doletu Musudan s doletem tří tisíc kilometrů se změnila v kocovinu. Rakety dopadly do moře, když už o nic nešlo.
Zůstává otázkou, zda Severokorejci dostali z amerického varování strach. Že by dostali rozum, znalci poměrů nepředpokládají. Asi rozhodly americké bombardéry B-52 a B-2 Stealth na jihokorejském cvičení. Jak se zdá, cíle ale bylo dosaženo. Alespoň pokud jde o šálení vlastního lidu. Na stranu minus si ale Kim Čong-il může připsat negativní postoj Číny a Ruska, které dříve stály na jeho straně. Bez nich by KLDR neexistovala, Číňané si ji udržují jako nárazníkový stát a mají obavy, aby po pádu režimu nemuseli čelit migraci milionů utečenců.
Málokdo předpokládal, že by se Kimova garnitura něčeho odvážila. Ale vždycky zůstává nebezpečí, že v hektické atmosféře někomu povolí nervy a dojde k něčemu těžko napravitelnému. V poválečném období podobné situace známe. Stačilo hejno divokých hus považovaných za rakety, a mohlo dojít k jaderné válce.
Není ani zřejmé, jak se život tří generací v podmínkách kasárenského komunismu promítl do psychiky lidu. (Před několika lety dostal maďarský spisovatel Imre Kertész Nobelovu cenu za román Člověk bez osudu. Ztvárnil v něm utrpení v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Nejhrůznější jeho dětskou a chlapeckou zkušeností je, že si v těchto podmínkách, jakkoli je to proti zdravé logice, zvykl žít.)
Opakované severokorejské hrozby a uměle vyvolané válečné napětí sledují dvojí dlouhodobý cíl: za prvé vyvolat válečnou hysterii mezi jihokorejským obyvatelstvem a vytvořit iluzi, že jedině odchod americké armády povede k míru a umožní národní usmíření a sjednocení obou částí poloostrova; za druhé intoxikovat americké veřejné mínění názorem, že Pchjongjang brzy bude mít technologii umožňující umístit atomovou nálož na hlavice balistických střel, které mohou zasáhnout západní část USA.
Severokorejští stratégové se domnívají, že až k tomu dojde, Washington přehodnotí závazek bránit jižní Koreu. Změny ve vedení v USA, Číně, Japonsku a jižní Koreji jim zdánlivě nahrávají, žádný z nových vůdců nechce tratit politický kapitál na řešení krizí vyvolaných KLDR, má-li řešit hospodářské a sociální problémy vlastní.
Pchjongjang počítá s tím, že vystupňuje-li napětí a poté udělá malý krok zpět, může přivést USA, Čínu, Rusko, Japonsko a jižní Koreu zpět k jednacímu stolu, kde od nich vymámí smířlivá gesta v hodnotě miliard dolarů, jak už se to stalo několikrát. Po určitém oddechovém čase pak vyvolá se stejným cílem další incident, možná i krvavý, ale v únosné míře a v omezené podobě.
Nyní je Kimův režim ochotnější jednat. Požaduje zrušit sankce Rady bezpečnosti OSN. Jinak jednat nebude. Je načase, aby světové a zvláště západní společenství přijalo účinnější strategii, nenechalo se vydírat, když i čínská a ruská podpora severokorejského establishmentu oslabila. Blíží se kulminační bod, kdy se Kimův režim natolik vyzbrojí jadernými zbraněmi a raketami dlouhého doletu, že jednání s ním bude násobně těžší.
Uvědomuje si to i americký prezident Barack Obama: na tiskové konferenci s jihokorejskou prezidentkou Pak Kun-huje prohlásil, že dny, kdy Severní Korea mohla vyvolávat krize a vymáhat si ústupky, skončily. Sankce podstatně narušily severokorejský jaderný program. Reagovala i Čína, banky dostaly pokyn, aby KLDR znemožnily finanční transakce.
Situace se postupně mění tím, že Spojené státně ztrácejí očividně svůj leadership, nejsou schopny plnit svou roli. I pro Američany to začíná být ekonomicky neúnosné, i když zůstávají vojensky nejsilnější velmocí. Na pražské konferenci ke stým narozeninám Ronalda Reagana na přelomu června a července 2011 bývalá ministryně zahraničních věcí Spojených států Condoleezza Riceová ještě dala najevo, že se Američané i přes zjevné potíže, způsobené nejen ekonomickou krizí, ale i enormními vojenskými výdaji, ze světové scény nechtějí ani nemohou stáhnout. Nahradil by je podle ní někdo jiný, kdo by neprosazoval takové hodnoty jako oni. Pozoruhodné bylo, že akceptovala oficiální čínská tvrzení, že tato země o cosi takového neusiluje – hrozil by proto někdo jiný, nebezpečnější. Čína ovšem zcela zjevně, zvláště ekonomicky, proniká do všech kontinentů.
Obamovo prezidentství bylo a je ve Spojených státech podle některých komentátorů na začátku historicky nové éry – post-etnické společnosti. K ní má americká společnost svými dějinami a strukturou a úrovní populace nejblíže a je na ni připravena. Je to cesta nesnadná a nemusí být bezprostředně úspěšná. Obama proto vnitřní i zahraničně-bezpečnostní politiku změnit musel. I když věděl, že na ni nebude mít dost času, a také nemá. Zároveň se pro převažující veřejné mínění nemohl ideje světového vůdcovství vzdát. Určitě ne hned po nástupu k moci. Nemůže však dopustit, aby kterákoli velmoc v klíčových oblastech dosáhla hegemonního postavení. Konečným důsledkem může být multilaterální politika a jí odpovídající geopoliticky vyrovnanější svět.
Po nástupu Baracka Obamy byl proto poválečný světový vývojový proces do budoucnosti vymezen charakteristikami: bipolarita – unipolarita pod vedením Spojených států – dále poté s možným alternativním vyústěním do multipolarity s vážnými potenciálními bezpečnostními důsledky či do multilaterálního světa řídícího se dohodnutými pozitivními principy.
Poslední geopolitické diskuse naznačují, že Spojené státy sice již v podstatě ztratily postavení jediné supervelmoci, ale nadále si udržují a dlouho budou mít podstatný vliv na světové dění. Jisté oslabení globálního velmocenského postavení má své příčiny: neúspěchy v problematicky vyvolaných válkách s důsledky promítajícími se do vážné ekonomické krize s následným výrazným zadlužením. To se nemohlo nepromítnout do snižování vojenského rozpočtu, jakkoli má americká armáda, rozesetá na stovkách základen na celém světě, stále mocný a stabilizující vliv.
Zatímco ale ještě před několika lety činil americký vojenský rozpočet paradoxně polovinu vojenských výdajů členských států Severoatlantické aliance, nyní jsou to již tři čtvrtiny. Většina evropských zemí totiž snížila své vojenské rozpočty až na polovinu. Nelze se divit, že i v samotných Spojených státech jsou na měnící se postavení vlastní země ve světě názory rozdílné. Nejméně by pomohly takové, které tvrdí, že další vývoj je determinován: směřováním k pokračující prosperitě, anebo k pádu. Varující je, že prognózy často mají tzv. sebenaplňující se důsledky. O Američanech ve srovnání s jinými velmocemi je však známo, že se ze všech krizových situací dostali a posílili (občanská válka, první světová válka, hospodářská krize třicátých let, druhá světová válka, Korea a Vietnam).
Americký politolog Joseph Nye v The Future Power myšlenku o dějinné nevyhnutelnosti jen dočasné světové dominance říší zpochybňuje. Z toho vyvozuje optimistickou vizi založenou na stálé vojenské převaze, geostrategické poloze, spojeneckých svazcích a zvláště na dotování rozvoje vědy a výzkumu, což se ale – zvláště ve srovnání s Čínou – může v reálném čase výrazně změnit. Optimismus převažuje i u britského historika Nialla Fergusona v Complexity of Chaos. Ani on nevěří v historickou osudovost pádu říší, aniž ale jejich příčiny přesvědčivěji analyzuje. Zároveň však varuje před sebenaplňujícími se vizemi. U obou autorů je patrné převažující přesvědčení, že udržet dominantní postavení závisí především na vůli Američanů. Je ale otázka, jak dalece je i tento voluntarismus, pro Američany do jisté míry charakteristický, objektivně podmíněn.
K pesimistům patří americký profesor chicagské univerzity John Mearsheimer, který příčiny pádu v knize The Irony of Manifest Destiny spatřuje v americkém úsilí o světovou dominanci po vítězství ve studené válce, což USA vyčerpává. Potvrdil to i fakt, že ačkoli se Baracku Obamovi do libyjského konfliktu nechtělo, nemohl si dovolit při něm nebýt. Pokud jde o Sýrii a nově Egypt, odolává. Optimismem nehýří ani známý novinář, zaměřující se na zahraniční politiku, William Pfaff: jeho negativní pohled na americkou supervelmocenskou budoucnost má výrazné etické pozadí, upozorňující na přílišné˝28 zdůrazňování předností až výjimečnosti americké demokracie a kultury, a to zvláště ve spojení se snahami rozšířit tento systém do všech zemí, a to i s využitím násilí. Oba však ani tak k závěru o neodvratitelnosti pádu amerického impéria nedospívají.
Američané se odhodlání šířit demokracii nevzdávají. Na zmíněné pražské konferenci Condoleeza Riceová nemohla nezaujmout stanovisko k dění v arabském světě. Diplomaticky přiznala, že Spojené státy v tomto teritoriu až příliš dlouho preferovaly stabilitu bez ohledu na způsob vládnutí. Je přesvědčená, že islám je s demokracií slučitelný. Proto je třeba podle ní mladé arabské demokraty podporovat. Po dvou letech však spíše začíná převažovat skeptické stanovisko.
Není tedy lehké se ze světového dění vyvázat, protože navíc – v rozporu s názory Condoleezzy Riceové – se Čína o světovou dominanci pokouší zcela jinými prostředky než Spojené státy. To byl i hlavní důvod, proč například Obama po mnoha předcházejících cestách v Africe, Asii a v Evropě v březnu 2011 navštívil Brazílii. Všude tam je patrný sílící vliv Číny, která má dostatek prostředků investovat a zajistit si zejména ekonomickou a surovinovou bezpečnost.
Komentátorka a někdejší spolupracovnice prezidenta Reagana Peggy Noonanová při návštěvě naší země mluvila o vážné krizi institucí, z nichž jsou ve Spojených státech nejdůvěryhodnější ozbrojené síly, které profesionálně plní politické cíle. Její kritika vyúsťuje v konstatování o krizi amerických vládnoucích elit, které nejsou schopny zvládnout krizové situace.
Před tuctem let, tedy před 11. zářím 2001, byla situace ve světě jiná. Reakce na tuto událost se pod Bushovým strategickým vedením příliš nezdařila. Nejvážněji v Afghánistánu. Proto se s plánovaným odchodem z této země začíná hovořit o poafghánském období. Bude s vysokou mírou pravděpodobnosti charakterizováno přesunem americké zahraniční a vojenské politiky do východní Asie. Lze předpokládat, že Evropa bude muset převzít bezpečnostní odpovědnost za africký kontinent a nejspíš i Střední Východ. Je schopná a ochotná tento závazek přijmout? A jak? Zatím to nejvíc dochází Francii, která v tom vidí možnost stát se výraznější mocností, a zčásti i Velké Británii. Je zjevné, že už si v tomto prostoru nemůžeme silové řešení dovolit. Proto tolik komplikací kolem Obamova záměru reagovat na použití chemických látek v Sýrii silou. Mohlo by to skončit katastrofou. Tyto země by si měly řešit své problémy převážně samy, Evropa může pomáhat humanitárně. A zároveň se bránit nežádoucí migraci. V opačném případě nenávist obyvatel k Západu, již tak dost velká, ještě vzroste. Varovné je zjištění jednoho sociologického výzkumu v Egyptě. Koho nejvíc nenávidíte? Američany. – Kde byste chtěli nejraději žít? Ve Spojených státech.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
