Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Magdalena Schluckhuberová: Čtyři týdny Olomouce – můj facit
Náš host – po ceně Pelikán
Olomouc je jednou z nejpodceňovanějších českých destinací s vynikajícím nočním ivotem, vlastní minipraskou atmosférou a jedním z největších pivních festivalů této země. Tak město popisuje průvodce Lonely Planet, kromě jiného jako důvod, proč toto malé moravské město patří k deseti tajným pokladům Evropy a k deseti nejlepším evropským cílům 2013. To je asi tak všechno, co o tomto šestém největším českém městě vím, kdy nastupuji do vlaku směr Olomouc.
Město mne vítá se zpoděním a počasí se neukazuje zrovna z té lepší stránky. První prohlídka města tedy padá doslova do vody. Ale místo toho poznávám hned první večer to pravé Česko. Přitom jím řízek s bramborovou kaší a tatarkou a piju pivo v asi nejpravější a zároveň alternativně nejumělečtější hospodě města. Sice se jmenuje Hospoda U musea, ale nikdo jí neřekne jinak ne Ponorka.
Nutno přiznat, e jsem Českou republiku navštívila ji mnohokrát a často jsem se zdrela i déle. Přesto mne překvapuje, e se musím znovu a znovu rozhodovat mezi druhy piva – tedy mezi desítkou, jedenáctkou a dvanáctkou. Dodnes nevím, které z nich odpovídá rakouským nejvíc. Stejně tak mi připadá zajímavé, jaké jsou rozdíly mezi rakouskou a českou kuchyní, přestoe si jsou z velké části podobné. A e se v Čechách dá uvařit polévka v zásadě z čehokoliv, mne u dávno nepřekvapí. Ani tady v Olomouci ne.
Mezitím se mi podařilo zjistit, e Olomouc byla dříve německé, respektive německy mluvící město; mnoho starých nápisů, příjmení nebo náhrobků na hřbitově to potvrzuje. Překvapuje mne však, kolik se v dnešní mluvě z té doby zachovalo: lidé jdou do špitálu místo do nemocnice, jedna zastávka tramvaje se nazývá U Dómu. Celkově lze říci, e nemám větší problémy zdejším lidem rozumět. Mám pocit, e se zde hovoří velmi spisovnou češtinou, co všechny, kteří se učí česky, potěší.
A tak jsem strávila čtyři týdny v tomto malém moravském městě. A přestoe má Olomouc jen asi 100 000 obyvatel a velká část studentů je na prázdninách mimo město, nabízí se zde cizince kadý den nový objev. Jezdím trochu po okolí a poznávám tak Česko i mimo známá města. Dostávám se do odlehlých vesnic, které mají také své pozoruhodnosti, jedu do míst, které v ádném průvodci nenajdete.
Díky tandemovým spoluákům poznávám i méně známé kouty města (tandem: metoda výuky jazyka, při které se dvě osoby s různým mateřským jazykem učí jazyk vzájemně). Navštěvuji různé instituce a mohu se účastnit v místní ixdovské obci slavnosti Svátku stánků (Sukkotu). Všude jsem mile přijata, mé nepatrné znalosti češtiny nikomu nebrání v tom, aby mi vykládal všelijaké historky. Rozhovory se většinou dějí následovně: Ty ale mluvíš špatně česky. Nejsi odsud? Ne, jasně e nejsem. To nevadí, ale u vidíš, e... – a u mi vypráví všechno moné. Takto jsem si popovídala s jedním bezdomovcem, který léta il ve Vídni, kde muzicíroval, a dokonce byl i v některých mých knajpách jako doma. Dozvídám se také o starém, ji skoro zapomenutém muslimském vojenském hřbitově a spoustu jiných zajímavostí o tomto městě. Setkávám se s lidmi, kteří milují vídeňské nářečí, znají mé rodné město v Hornorakousku, a potkávám také jednu studentku, která studuje na mé fakultě, o čem jsme doposud ani jedna nevěděly. Také svou tandemovou spoluačku z Vídně potkávám čirou náhodou na ulici.
Svět, a především Olomouc, je jedna vesnice. Jak jsem poznala, jsou Olomoučané velmi pohostinní. A tak jsem se tu v těch čtyřech týdnech cítila velmi dobře, skoro jako doma. Je trochu škoda, e tady nemohu zůstat déle, nebo třeba i tady studovat. Ale jak jedno české rčení praví: V nejlepším přestat. A proto jsem se dala po nedlouhé, ale krásné době zase na cestu, sice ne domů, ale přeci do světa – do Prahy. Jedno je ale jisté: já se tam vrátím. Určitě.
Magdalena Schluckhuberová (1990) ije u Štýru v Rakousku; studuje bohemistiku ve Vídni a nyní v Praze. V srpnu a září byla hostem redakce Listů – k nám ji vyslala Barbara Coudenhove-Kaliergiová, nositelka ceny Pelikán 2012. Pobyt laureátem určeného mladého člověka v České republice je součástí udělované ceny.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.