Antonín Rašek

Z Křemže do světa

S Janem Vítkem jsem se seznámil jako vojenský novinář ve čtyřiašedesátém na kongresu mládeže a studentstva v Moskvě. On pracoval v redakci v Obraně lidu, já v časopise Lidová armáda (potom v šedesátých letech A-revue, po 21. srpnu 1968 už beze mne zase Lidová armáda, po listopadu 1989 znovu za mne jako náměstka ministra obrany A-revue, aby za ministrování Antonína Baudyše časopis zmizel z povrchu světa navždy – i taková je historie).

V Obraně lidu, v Československém vojákovi i v jiných vojenských časopisech vyrostla řada novinářských osobností, z nichž z mnohých se stali známí spisovatelé: Dušan Hamšík (mj. Génius průměrnosti – o Adolfu Hitlerovi, Oběd s Adenauerem; doslovy ke knihám Oty Pavla), Jiří Pražák (s Dušanem Hamšíkem Bomba pro Heydricha), Václav Jelínek (Malé Waterloo), Jan Červený ad. Jan Vítek v těch letech napsal román z vojenského prostředí Říci ne. Byl o několik let starší, považoval jsem ho za zkušeného novináře a vyzrálého člověka.

Do ruského hlavního města jsme jeli vlakem, takže byl čas se lépe seznámit. Cesta byla úmorná, nekonečná, nedovedli jsme pochopit, jak Napoleona a Hitlera mohlo napadnout dobýt Moskvu. Byl s námi i Karel Jezdinský, který tehdy pracoval v rozhlase. Vyprávěl, jak si tu pouštěli pásky z poválečných rozhovorů s Edvardem Benešem. Prezident prý na otázku, jak došlo k odtržení Podkarpatské Rusi, odpověděl: „V prosinci třiačtyřicátého jsme v Moskvě podepisovali smlouvu o vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, Stalin se mě něco zeptal, já jsem mu dost dobře nerozuměl, ze slušnosti jsem řekl da, a tak jsme přišli o Podkarpatskou Rus.“ Asi to bylo daleko od pravdy, po mnoha letech jsem o tom slyšel další story, že šlo o tzv. sacharnyj plebiscit: političtí pracovníci tu po přechodu fronty chodili po domech, každému dali kilo cukru, musel to podepsat – a to byl ten souhlas s připojením už Zakarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu. Je to asi jako v tom americkém seriálu Věřte – nevěřte.

Ale jedno bylo jasné. Po týdnu nekonečných a těžko pochopitelných sporů mezi sovětskou a čínskou delegací a seznamování se s autentickou sovětskou skutečností naše vztahy k této zemi utrpěly – po seznámení se s dramatickými závěry XX. sjezdu KSSS – další hlubokou trhlinu. Zvláště poté, když na kongresu vystoupil hlavní aktér boje proti kultu Stalinovy osobnosti Nikita Sergejevič Chruščov. Vyprávěl, jak se vrátil z vojenského cvičení, kde byly použity jaderné zbraně, tanky hořely jako papír, takže podle něho bylo prý zřejmé, že klasické armády jsou na nic. To vojenskou elitu popudilo natolik, že za pár dní už v čele země nestál.

S Janem Vítkem jsem poté ztratil téměř na půlstoletí jakýkoli kontakt. Jen jsem po pár letech od někoho zaslechl, že emigroval. Ozval se mi náhodně až letos, poté, co jsem napsal článek o Otu Pavlovi, kde jsem se o něm zmínil.

Janu Vítkovi nedávno vyšel autobiografický román Oblázek v peřejích (nakl. Akropolis). Autor v něm píše o svém životě, o svých pochybeních a omylech s notnou dávkou sebeironie a nadhledu nad věcmi i nad sebou samým. Vypráví o mládí v Křemži, bohémském životě mladého novináře v Praze, o práci v Dozorčí komisi neutrálních států na 38. rovnoběžce v poválečné Koreji a o dlouholetém působení v Mezinárodní organizaci práce v Ženevě, kde i po 21. srpnu 1968 zůstal. Jeho román tedy je také o údělu exulanta. Centrem je sled dramatických událostí při vysvobozování ženy a syna zadržených v Československu, rozhodnutí zachovat si osobní integritu, nebýt poplatný nikomu a ničemu. A nakonec boj s rakovinou...

Některé pasáže válečného období v Křemži připomínají hrabalovsko-haškovský styl.

Z české vlajky na našem domku zůstal jen modrý trojúhelník a kousek červené látky – bílou v noci urvali němečtí vojáci, aby měli čím mávat, až potkají Američany. Vlajku matka pečlivě skrývala po celou válku a včera ji otec pověsil na laťku, upevněnou na horním rámu okna.

Bylo dobře, že vojáci vlajku strhli. Toho květnového rána zmizely všechny vlajky, jako by proutkem švihl, a hlavní ulice a náměstí se vylidnily. Všichni „hurávlastenci“ se schovali do svých ulit. Křemži zachvátil strach, protože k nám přijelo komando SS na trestnou výpravu poté, co někdo na krumlovské komandatuře ohlásil, že křemžští občané zajímají a mučí německé zajatce.

Jan Vítek si prožil i svá léta na prknech, která znamenají svět.

Hrál jsem velice nesoustředěně, protože jsem šátral v paměti po něčem, co mi stále unikalo. Až najednou mi blesklo hlavou Blind date... schůzka naslepo, název morbidní povídky od Jerzyho Kosińského, kterou jsem četl za jedné dlouhé panmundžonské noci. Vnitřně jsem se otřásl při teď už matné vzpomínce na otřesný konec, který Kosiński svému hrdinovi přisoudil. Blind Date. Z ničeho nic se do mne vkradla plíživá předtucha něčeho osudového.

Vtom zaskřípěla vrátka a v nich se objevily dvě dívky. První měla hnědé vlasy a zelený kabát. Při pohledu na druhou dívku do mne udeřil blesk. V jeho oslepujícím, palčivém třpytu se míhaly a mísily obrazy... z filmu Zlatá přilbice se Simone Signoretovou, ale křehčí, štíhlejší, mladší... a z pohádky o princezně Zlatovlásce. Zasáhl mne coup de foudre, jaký člověk pocítí jednou za život, když má velké štěstí. Zcela omámen a jako v mrákotách jsem jen napůl vnímal, že dívky se uprostřed ulice zastavily, něco si šeptaly a pak se smíchem vykročily směrem k nám.

Po maturitě odešel Vítek do Prahy. Začátek nebyl lehký.

Dostal jsem telegram, že otec byl zatčen, v půl šesté odpoledne, když jsem se vrátil z Ústavu moderních řečí na Národní třídě. Dal jsem si do tašky učebnice a sešity, abych měl ve vlaku co dělat, a běžel jsem na nádraží. Bydlel jsem v penzionu na Žižkově v Husově ulici, odkud na Wilsonovo nádraží nebylo daleko. Během těch bezmála osmi měsíců, co jsem byl v Praze, jsem už vystřídal tři bydliště. Minulé září mě otec přivezl v ojeté waltrovce ke strýci Sklářovi, který mi našel podnájem u mladé vdovy na Zlíchově v domě, kde bydlíval staropražský písničkář Karel Hašler. Vdova byla malá a buclatá a vlezlá. Hned první noc mi vklouzla do postele a probudila mne vášnivými polibky. Bez jakékoli přípravy a předehry mne vzala útokem. Byl jsem z toho tak vyjevený, že jsem podlehl pudu sebezáchovy a ráno jsem sbalil své dva kufry a začal hledat jiný podnájem.

Vyhnout se v padesátých letech vojenské službě bylo téměř nemožné. Seznámil se tu s člověkem, který podstatně ovlivnil jeho život.

Velitelství divize bylo v Plzni, asi sto dvacet kilometrů od tábora. Slabé dvě hodiny jízdy. Ale každá minuta z těch dvou hodin byla neskutečně dlouhá a mlčenlivá. Říkal jsem si, že to je zlý sen, že přeci pro nedovolené opuštění výcvikového prostoru nemohu dostat prokurátora. Je to vážný přestupek, ale vždycky se trestal jen kázeňsky. Spadal do pravomoci velitele školy. Proč, proboha, mě vezou k prokurátorovi!

Nebát se a nekrást, říkal Masaryk. Druhé nepřicházelo u mne v úvahu, a tak jsem se pevně rozhodl, že se nebudu bát. Zavřít mohou, pustit musí. Už na to přestanu myslet. Co mne čeká, to mne nemine.

Na divizi jsme se zastavili před strážnicí. Staršina mi poručil, abych složil plnou polní a odevzdal zbraň. Pak mne předal dozorčímu, který mne zavedl do prvního patra. Před hnědými dveřmi jedné z kanceláří se dozorčí na okamžik zastavil, přitáhl opasek, upravil si pečlivě blůzu uniformy a čepici.

„Soudruhu majore, přivádím svobodníka Vítka,“ ohlásil, když jsme vstoupili do kanceláře, a předpisově zasalutoval.

„V pořádku, můžete odejít,“ řekl major, aniž zvedl hlavu od papíru, který právě četl.

Stál jsem v pozoru a prohlížel si majora. I když seděl, bylo jasné, že je mohutné postavy, měl široká ramena, silný krk a na něm obrovitou hlavu. Ustupující, již řídnoucí vlasy dávaly vyniknout jeho vypouklému čelu. Ruce měl široké jako nádeník, nechtěl bych do nich upadnout. Konečně odložil papír a na tváři se mu objevil úsměv. Usměvavý prokurátor, to tu ještě nebylo, napadlo mne.

„Posaďte se soudruhu svobodníku,“ vyzval mne major a ukázal na židli před svým stolem. „Kouříte, soudruhu?“ zeptal se vlídně.

Když jsem přikývl, nabídl mi krabičku partyzánek. Vzal jsem si jednu, poděkoval a zapálil. Jestliže tohle má být výslech, tak si major hraje na hodného prokurátora, ale já mu to nezbaštím, nejsem dnešní.

„Vy jste byl před vojnou redaktorem Československé tiskové kanceláře,“ řekl major oznamovacím tónem. Nečekal na moji odpověď a pokračoval: „Takže jste novinář a rozumíte novinám. Zakládáme divizní časopis a potřebujeme redaktora, který by jej řídil.“ Strach, s nímž jsem vstupoval do kanceláře, ze mne spadl. Měl jsem co dělat, abych skryl obrovskou úlevu a nedal na sobě znát zmatek a překvapení, když major dodal: „Myslíte si, že byste se mohl ujmout tohoto úkolu?“

Tím majorem byla jedna z pozdějších hlavních postav Pražského jara - generál Václav Prchlík. Spojilo je přátelství. Vítek se stal později členem Dozorčí komise neutrálních států v Koreji. Byla mu propůjčena hodnost kapitána.

Náš tábor byl vystavěn na malé vyvýšenině nad rýžovými poli, které se táhly k Pagodě míru a dál až ke konferenčnímu prostoru v Panmundžonu. Políčka zůstávala neobdělaná, protože se nacházela v demilitarizované zóně, kde číhaly nášlapné miny. Obytné a kancelářské budovy byly nízké, jednopodlažní, zhotovené ze dřeva, ale dost dobře izolované, takže se daly v zimě vytopit, i když teploměr ukazoval –20 stupňů Celsia. V létě, když teplota stoupala nad 30 stupňů, se rozpálily pod žhoucím sluncem jako bubínková kamna a bylo v nich k zadušení. Otvírali jsme všechna okna a dveře, ale nebylo to k ničemu, protože vzduch se ani nehnul. V období dešťů se k vedru přidalo vlhko a košile se člověku lepila na tělo jako mokrý hadr. Ale měli jsme také spoustu nádherných dní, zvláště na jaře, počátkem léta a na podzim.

Na samém vrcholku vyvýšeniny stál bungalov vedoucího čs. delegace, kterým v mé době byl generál Oldřich Chýle. Byl to diplomat z povolání a vojenskou hodnost měl propůjčenou stejně jako já. Zatímco naše bydlení bylo chudé a mnišské, bungalov byl vybaven koberci, knihovnou, čalouněnými křesly a pohovkami. Byla tam dokonce opravdová koupelna; nám musely stačit společné sprchy a plechová korýtka.

Před bungalovem stál vysoký stožár a na něm byla československá vlajka, o níž se nedá říci, že vlála, protože většinou byla schlíplá, vybledlá sluncem a deštěm.

Od bungalovu vedla směrem dolů pískem vysypaná cesta. Napravo byla budova, kde žili a pracovali vojenský zástupce vedoucího delegace, šifrér a hlavní očko v jedné osobě, proviantní důstojník a náčelník spojařů. V protější budově nalevo se v jedné půlce nacházel sekretariát, kde byla moje kancelář, malá obytná místnost a ložnice. Vedle kanceláře byly dva kamrlíky pro pracovníky sekretariátu, kteří se střídali ve službě v Panmundžonu. Druhou polovinu tvořila velká zasedací místnost, kde jsme si promítali filmy, ale která sloužila hlavně jako jídelní sál pro recepce. Ve svém obýváčku jsem měl velice výkonný armádní radiopřijímač, který mi zprostředkoval spojení se světem. Mohl jsem poslouchat BBC, někdy jsem na krátkých vlnách chytil Moskvu, ale většinou byl přijímač naladěn na KFN, Korean Forces Network, radiostanici americké armády, která dnem i nocí vysílala džezovou a country hudbu.

Pod sekretariátem napravo se nacházelo podlouhlé kasárenské stavení s obytnými místnůstkami jako klícky, v nichž bydleli ostatní členové čs. delegace: táborový lékař, tlumočníci, překladatelé, administrativní pracovníci, radisté. V přilehlé budově byla kuchyně, jídelna, holičská oficína a různé pomocné služby, obstarávané korejskými vojáky.

Podplukovník Skopal jako vojenský velitel dbal na kázeň a pořádek. Ráno v sedm nás budil řízným pochodem z tlampačů mezi baráky. Rozcvička byla dobrovolná, snídaně od půl osmé, v osm třicet nástup do služby, dvě hodiny na oběd a odpočinek, odpolední směna do půl šesté, večeře v sedm, volná zábava, večerka v jedenáct. Skopal byl džentlmen, který nikdy nekontroloval, kdy kdo šel spát. Ostatně nebylo kam jít. Tábor byl dnem i nocí střežen korejskými vojáky.

(Letošního července uplynulo šedesát let od doby, kdy bylo v Koreji uzavřeno příměří. Při této příležitosti navštívil ministr obrany Vlastimil Picek Jižní Koreu a ocenil tu činnost našich vojáků v dozorčí komisi.) Vítek měl poté příležitost pracovat léta v ILO - Mezinárodní organizaci práce v Ženevě. Po 21. srpnu 1968 se rozhodl emigrovat. Musel přitom zažít nejtěžší životní zkoušku.

Nečekal jsem a žádný vnitřní hlas mne nevaroval, že první zářijové pondělí roku 1971 natrvalo poznamená život naší rodiny. Když jsem jel časně ráno do práce, probouzel se další slunečný den. Nebe bylo šmolkově modré, jezero poklidně dřímalo a lesklo se jako zrcadlo. Pocit pohody a blahého očekávání umocňovala představa setkání s profesorem Johnem Kennethem Galbraithem, který mne pozval na oběd do hotelu La Réserve, kde obvykle bydlel, když přijel z Bostonu do Ženevy...

Zazvonil telefon. Maně jsem pohlédl na hodinky. Bylo půl desáté. Zvedl jsem sluchátko a protáhl: „Oui?“
„Honzíku...“ ozvalo se zkusmo ve sluchátku.
„Růženko, drahá moje, odkud voláš?“
„Z Olbramovic z pošty.“
„Kdy jste dojeli?“
„Včera večer.“
„Jsem rád, že voláš. Už jsem si dělal starosti. Máš nějaký divný hlas. Jste v pořádku?“
„Ano, ale...“
„Jaké ale, stalo se něco?“
„Nemám pas.“
„Proboha, ztratila jsi ho, nebo ti ho někdo ukradl?“
„Vzali mi ho dva pánové, co na nás čekali na letišti.“
„Proč? Co ti řekli?“
„Že se budou všechny pasy vyměňovat... Nové pasy nám oběma vydají, až přijedeš. Ptali se mne, kdy budeš tady, řekla jsem, že pro nás přijedeš, ale ještě nevíš, kdy přesně to bude.“

První úlek a panika, která mne přepadla při zmínce o dvou pánech a odebraném pasu, se měnila v tichou hrůzu. Nesmím ji na sobě nechat znát, musím ji přemoci, nesmím jí podlehnout.

Dostat rodinu z Československa se v tu dobu mohlo podařit jen za dramatických okolností. A s určitou pomocí, která mohla znamenat i protislužbu.

Oba jsme chvíli mlčeli.

„Jestli ti dobře rozumím,“ řekl pak George, „chceš si zachovat integritu.“

George našel to pravé slovo, které jsem marně hledal. Ano, o to mi šlo, chtěl jsem si stůj co stůj zachovat svoji integritu. Nebýt poplatný nikomu a ničemu. Být volný a svobodný. Integrita je vrcholný přepych, za který se platí. Ale ať je cena sebevětší, nikdy nemůže být tak obrovská, jakou platíš, když někdo má na tebe drápky. Bože můj, o tom přece je celá moje životní zkušenost! Uchovat a střežit si vnitřní nedotknutelnost nebylo nikdy snadné, ale také nikdy tak těžké a krkolomné jako v naší z údů vykloubené, orwellovské době, kdy dobro je zlo, úpadek je pokrok, chamtivost je ctnost a lež je pravda.

A také: Člověk nikdy neví, jak je silný; pozná to až ve chvíli, kdy nu nic jiného nezbývá než být silný.

A právě tyto kapitoly patří k nečtivějším pasážím Vítkova románu. Text má postupně stoupající kvalitu, graduje. Dostat ženu a syna z republiky se podařilo. Ale přišla zkouška nová.

Po setkání s Roehnerem jsem se přestal vnitřně bránit a konečně jsem si plně uvědomil, že mám rakovinu. Současně se mne zmocnilo obrovské rozhořčení a vzdor. Proč zrovna já? Co jsem udělal, že mne pánbůh takto trestá? Za mé hříchy? Čím jsem se prohřešil? Začal jsem zpytovat svědomí s pomocí desatera. Nepokradeš... nikdy jsem nikomu nic neukradl, možná pár myšlenek, a to jen mrtvým autorům... nevezmeš jména Božího nadarmo... tady se také mohu shledat téměř nevinným... Aniž požádáš manželku bližního svého... s čistým svědomím mohu říci nepožádal jsem... opravdu?... Dobrá, jen jednou, einmal ist keinmal, říkají Němci... Nesesmilníš... guilty as charged, kaji se, přiznávám, zhřešil jsem mnohokrát, ale že bych si zasloužil rakovinu... Ostatně zpytovat svědomí je pitomost, pánbůh není, a kdyby byl, je rozhodně velice nespravedlivý. Proč zrovna mně dal tuhle špatnou kartu?

Rozhodující je se nevzdávat.

V kabině se mnou jedou čtyři Italové, oblečení podle poslední lyžařské módy, kteří se snaží překřičet jeden druhého. Když vystoupíme, jejich brebentění a gestikulace se stanou ještě živějšími. Rozumím jenom jednomu slovu, které stále opakují: pericoloso. Jak si připínám lyže, napadá mne, že to nevypadá dobře, viditelnost je sotva deset metrů, možná že bych to měl vzdát. Italové se vracejí ke stanici, zmlkli, jakoby umenšení. Schválně, aby mne viděli, se prudce odpíchnu holemi a skočím... rovnou do mraku, který se mi snesl na hlavu, dýchám vodní páry, dráždí mne v krku, kašlu, dusím se. Viditelnost je tři, nanejvýš pět metrů. Možná by to šlo... a když to vzdáš, tak už jsi opravdu starý! Ta myšlenka je ostruha. Pomalu se rozjíždím, děj se vůle Alláhova. Sjezd je čerstvě upravený, pod lyžemi zvoní námrazky, vytvořené traktorovými pásy. Najednou nic nevidím, stávám se zajatcem šedobílé tmy. Zastavuji. Vrátit se zpátky? Pozdě. Musím pokračovat, ale jak? Vím, že sjezdovka jde doleva a pak se otočí směrem dolů, a dál už si ji neumím vybavit. Zmocní se mne nejdříve panika, pak tichá hrůza. Uvažuj, říkám si, uvažuj, co můžeš dělat... Musíš dopředu. Musíš poslouchat, jak lyže chrastí na námrazcích. Dokud budeš slyšet chrastění, jsi na sjezdovce. A co když je přestaneš slyšet? Tak to je funus, skončíš v nějaké trhlině s přeraženými kostmi, nikdo tě tam nenajde...

Je to jeden z příběhů generace, která se narodila před druhou světovou válku, prožila ji v dětských letech, aby se dočkala desítek let studené války, které byly ukončeny úsilím západních demokracií a Gorbačovovou politikou...

Antonín Rašek (1935) je sociolog, generál v záloze, spisovatel a publicista.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Z Křemže do světa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu