Václav Jamek

Divné bezvětří aneb Slaboproud

Asi to není tím, že mi před čtvrt rokem vybuchl set-top box, takže jsem bez televize: jsme uprostřed kampaně k předčasným parlamentním volbám, pod krutým a dosud čerstvým dojmem předchozí neúspěšné vlády (takže bychom ji snad podle jejích vlastních měřítek dokonce směli trestat!), člověk by čekal zarputilé zásadní debaty o tom, co dál, a místo toho, řečeno s ruským klasikem (nebo s kým): Měrtvo v sadu. Tu a tam se potkám s nějakým konsternovaným přítelem, spějícím stejně jako já do věku starobně důchodového, který nemůže pochopit, proč jeho zploditelé, léta již důchodem ošlehávaní, trvají na tom, že budou volit Babiše, a nedají si to vymluvit.

Takže to vypadá, že lid se ve své neskonalé moudrosti chystá volit ještě nesmyslněji než posledně a předposledně: však má také ještě víc špatných možností na výběr, určitě se nesplete. Jdeme svéhlavě sami proti sobě. Svědomí národa, nebo to, co z něho zbylo, bezmocně zírá a neví, co s tím. Nic neúčinkuje. Nejvýznamnější zpráva dne: Ratha už zase nepustili z vyšetřovací vazby. Už vidím to odškodné, které mu budu muset ze svých daní zaplatit, jestli ho nedokážou usvědčit.

Asi to nebude jenom můj dojem: „Když bude většina ve státě chtít, aby moc dostali činitelé, které zbytek považuje za ignoranty nebo nebezpečné prospěcháře, bude platit vůle většiny. Protože skutečnou úroveň svých politiků buď nevnímá, anebo o ní ví, ale nijak zvlášť jí nevadí. Nedá se říci, že bychom byli před říjnovými volbami takovému osudu bezpečně vzdáleni,“ píše Alexandr Mitrofanov.

Ale aby se nemluvilo jen o důchodcích: už zase kdosi uspořádal pokusné hlasování středoškoláků a už zase to u nich vyhrála TOP 09. Mládí národa odtržené od skutečnosti, to už je něco. Když potom přijdou maturanti k přijímacím zkouškám na univerzitu (jediný viditelný výsledek státních maturit je ten, že teď už chodí bez maturitních vysvědčení, takže se o nich nedozvídáme vůbec nic) a přivede se na to řeč (např. v otázce na tzv. reálie), zjišťujeme, že nemají ponětí o politickém zřízení u nás ani v žádné z existujících demokracií, nevědí nic o našem volebním systému, nedokážou popsat rozdíl mezi hlasováním poměrným a většinovým, natož aby rozuměli důsledkům toho či onoho způsobu volby a dokázali z toho vyvodit závěry pro své vlastní politické rozhodování; svou nevědomost doplní sebejistým prohlášením, že je to nezajímá, a urazí se, dá-li se jim najevo, že by je to zajímat mělo. Pravděpodobně je jim jedno i to, co se v zemi děje; za své právo na lhostejnost se bijí jako lvi.

Proč je potom jejich učitelé nechávají ze špásu hlasovat, když jim nedokázali vštípit nejzákladnější povědomí o tom, k čemu volby jsou? I jeví se to tak, že do nich zřejmě profesoři tzv. občanské výchovy umějí leda přelít svou vlastní ideologickou předpojatost a některé z nich zbuntovat do protikomunistického boje, ale jejich politická negramotnost jim vrásky nedělá. V evropské demokratické zemi, kterou znám, totiž ve Francii, mají gymnazisté na politickou akci právo a nikdo jim ji nezakazuje; kdyby je však do takové akce hnali jejich profesoři, čekal by ty profesory kázeňský postih; a žádný ředitel školy by dovnitř nevpustil žádnou organizaci, aby tam vyvíjela politickou nebo náboženskou činnost: veřejná škola je otevřená studentům všech světonázorů a musí toho dbát důslednou politickou neutralitou. Učitelé jsou tam samozřejmě pravicoví nebo levicoví a většinou se to o nich ví, občanská výchova však vysvětluje pouze hlavní ústavní principy, chod institucí a jeho problémy, studentům rozhodně neradí, jaký politický postoj je správný: to si mají přebrat vlastní hlavou, a škola je tu od toho, aby toho byli schopni a také aby pochopili, proč na tom záleží.

Proč podle mého názoru zkusmé volby ve školách politické vědomí studentů nezlepšují, ale jen využívají jejich nevědomost k účelům politické propagandy? To cvičení přece nepořádá ministerstvo školství ani žádná „ekumenická“ organizace, v níž by byly rovnoměrně zastoupeny všechny politické síly v zemi, ale jakýsi soukromý spolek, jehož politické stanovisko není veřejnosti sděleno, ale jistě existuje. Protože školy vskutku nelze otevřít politické agitaci jednotlivých stran, mohlo by se té příležitosti využít k tomu, aby se studentům před volbou pokud možno objektivně vyložily cíle, programy a ovšem také dosavadní působení jednotlivých stran a jejich struktura (Okamurovo „hnutí“ o závratném počtu šesti členů: ona pascalovská závrať z nekonečně malého!). Dělá se to snad? Byl by u nás takového výkladu vůbec někdo schopen? Takže jde jen o podchycení a rentabilizaci stávající mladé hlouposti, sociologicky jistě zajímavé, nikoli však politicky směrodatné: ale dobrý každý, koho to zmate. Kdyby ovšem u středoškoláků náhodou začali vítězit komunisté, vsadím se, že po spolku, který tento speciální pravicový žert organizuje, by se slehla zem.

Veřejnoprávním médiím v jejich úsilí pomoci naší zoufalé pravici (jenom nechápu, proč mám toto úsilí hradit já svými koncesionářskými poplatky) zbyla už jenom sázka na slabomyslnost. Nanicovatost současné volební kampaně je jistě především v zájmu těch, s jejichž porážkou se dopředu počítalo, proto tu místo skutečného politického boje máme jakousi „divnou válku“, divné bezvětří. Základem strategie je rozdrobení televizních debat do jednotlivých krajů, místo debat centrálních soustředěných postupně na nejdůležitější a nejbolestivější politická témata. Nejde přece o krajské volby, a samo rozdělení kandidátních listin po krajích je porušením poměrného volebního principu, na samé hranici neústavnosti. To, že většina debat se odehrává nikoli mezi politiky, kteří případně převezmou skutečnou mocenskou odpovědnost, ale jen mezi „malými pivy“, na jedné straně snižuje závažnost společenské debaty, která by byla potřebná, a témata této debaty sráží do panoptikální podoby, na druhé straně ukazuje žalostnou mentální úroveň oněch kandidátů druhého a třetího řádu, a to ve všech politických stranách; jak se pěkně česky říká: blbost je tak nějak pěkně a rovnoměrně rozptýlena „napříč spektrem“.

Za ubohost svých kandidátů si jistě mohou politické strany samy (a zřejmě i neutěšený mentální stav národa jako takového), médiím nelze vyčítat, že to ukazují; nakonec to však usnadňuje volbu nihilistickou a alibistickou těm voličům, kterým by jinak měly věcné důvody sahat do svědomí. Ony věcné důvody ustupují do nezbadatelného pozadí. Všechny strany se ve své volební agitaci uchýlily převážně k sladké neurčitosti. Nikdo neříká, jak přesně a jakou silou a vůlí hodlá stávající marasmus změnit; a nejmíň ze všech to říká spasitel Babiš; což je ovšem jeho voličům jedno. Ostatně ten, kdo vyjadřuje věci zřetelně a ostře, to u českých voličů nevyhrává: nevšiml jsem si, že by Lubomír Zaorálek stoupal k vrcholům oblíbenosti.

Český volič má raději blaživý spánek, dobrý důvod k němu si najde vždycky; a kdyby ne, uspávači mu jich opatří přehršel. V Českém rozhlase si teď dokonce vymysleli akci „Jeden den s hlavním kandidátem“: ti mladí bojovníci proti komunismu samozřejmě nepamatují ony dávné časy za Husáka, kdy jsme v očekávání kýženého volebního dne mohli v rozhlase sledovat „jeden den se vzornou dojičkou Marií Ptáčkovou, kandidátkou Národní fronty“ a potom zase pro změnu „jeden den s hrdinou socialistické práce Františkem Havířem“. Oni si myslí, že když místo dojičky dosadí sportovního ředitele fotbalového klubu Slovan Liberec nebo úspěšného finančního ředitele, je to něco úplně jiného.

Naše letošní volby tedy ovládlo to, čemu cynikové mezi psychiatry říkají mentální slaboproud. Těžko si představit, jaká síla to asi bude příště; i když jistou představu si o tom možná učinit lze. Jdu včera ráno v Táboře kolem autobusové zastávky a na boční stěně přístřešku čtu: Sociální dávky k práci motivovat nebudou. Podepsána TOP 09. Strana jako obvykle ve své bezohlednosti přímočará (i když by se jistě z asociální interpretace svého sloganu dokázala v případě potřeby vykroutit: v tom jsou lidovečtí vyklouzové a jejich knížepán přeborníci): spoléhá na to, že si voliči nevzpomenou, jak lidé jejich partajního místopředsedy Drábka peníze uškudlené na sociálně a zdravotně potřebných rozkrádali, a jako jediná vsadila jednoznačně na silnoproud jistého druhu.

Silnoproud zloby, který by naši společnost mohl brzy roztrhat na kusy; ale jeho prvními oběťmi by mohli být ti, kdo si s ním dnes vypočítavě zahrávají: zlobě leckdy stačí ukázat prstem, a pan Kalousek se přímo nabízí, přinejmenším stejně vábivě jako Cikáni, proti nimž jeho slogan hlavně ukazuje. Jít tímto směrem je vlastně dost šílená odvaha.

Václav Jamek

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Divné bezvětří aneb Slaboproud

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu