Dagmar Vaněčková

O jednom výročí a blaženosti

Bible kralická

Nechť mi laskavý čtenář dovolí, abych dvě na první pohled odlišná témata adresovala přednostně Davidu Vodovi. Proč právě jemu? Ani ne tak proto, že mne pozval na kafe do památné, pracně a nákladně udržované vily v Olomouci. Spíše mám zálibu v jeho Náčrtnících – nejen proto, že v nich dost často a fundovaně v Listech odbočuje na rakouskou půdu, ale tuším u něho sklon k romantismu.

K údivu Blanky Císařovské, velmi blízké přítelkyně, jsem zmínila své časté listování a posléze přečtení pár řádků z bible za účelem usebrání, zklidnění mysli před spánkem. V Jihočesku z moderního ekumenického překladu z roku 1979, ve Vídni pak z textu prastaré Bible kralické – Biblí svatá aneb Všecka svatá písma starého i nového zákona – z roku 1613, znovu vydané v Praze v roce 1949. Čte se skoro jako poezie, však kralická čeština zní uchu dnešního člověka neobvykle a svátečně.

V Kralicích nad Oslavou se o jedné zářijové sobotě konaly mohutné oslavy k 400. výročí prvního celého překladu biblických dějů do češtiny. Slavné výročí mé bible jsem si předtím, už tam doma, ve Vídni, uvědomila, protože jsem potřebovala Blanku ohromit přesným datem, alespoň letopočtem. Zda mi věřila? Nevím.

Má nedávná pozdně večerní četba, náhodně nalistovaná, ejhle, Kniha Samuel s králem Davidem. V tu ránu mi zazněla z paměti zpřítomněná melodie zpívaná Janem Werichem: „Samuelova kniha nám povídá, jak na žida přišla veliká bída...“ Zda velký protagonista Osvobozeného divadla a clown tušil nadcházející podobu nové bídy? Stěží si dovedl představit rozsah apokalypsy čtyřicátých let minulého století. Věděl hodně a všelicos, nabádal nás: Čtěte bibli, tam to všechno je. Bylo, nebylo, ale je dále. Jen hybatelé 20. století nenašli, ba ani nehledali Davida, který by skolil šíleného Goliáše. Naopak, nejprve obětovali malou, neznámou zemi na nevhodném oltáři, aby pak sami poznali, zač je toho loket. Olomoucká tragédie manželů Engelmannových, převyprávěná Davidem Vodou, představuje jen jednu z tisíců podob onoho hrůzostrašného času.

Kdysi spatřený a stále vytoužený Jeruzalém mne tentokrát překvapil názvem knihy Selmy Lagerlöfové. Neodradilo mne ani jejích pět set stran, poněkud náročných pro slábnoucí zrak. Město mýtické si mne přivábilo, zcela jiné, starobylé, avšak i ošklivě odpuzující v kulise 19. století.

Nositelku Nobelovy ceny za literaturu jsem si nadmíru oblíbila před mnoha lety, po přečtení románu Gösta Berling. Inu, okouzlil mne romantický příběh muže divocha, jak se svou družinou objížděl, skoro přepadával statky na švédském venkově, aby tam vespolek dny i noci popíjeli, hlučně hodovali, pletli hlavy něžnému pohlaví. Pokud si dobře vzpomínám, a na to číst knihu znovu se mi nedostává času, děj nekončil happyendem, ale ani tragédií.

Takže Jeruzalém, kam se odebrali obyvatelé jedné švédské obce, protože jim tak dlouho kázal a hlavy popletl navrátilec z Ameriky, příslušník sekty gordonistů. Selma Lagerlöfová osvědčila i svým Jeruzalémem talent s hlubokým ponorem do vybraného tématu.

V imaginárním posvátném městě jsem se náhodou ocitla ještě jednou. A to při poslechu opery Jeruzalém Giuseppa Verdiho. K jeho 200. výročí narození Český rozhlas Vltava právem uvádí o sobotních večerech, zajisté k radosti velké části posluchačů, skladatelovy opery s krásnou hudbou a většinou ve skvělém obsazení.

Leč zpět k Bibli kralické. Dost lituji, že jsem nebyla při tom, když evangelický farář (a prý písničkář) Miloš Rejchrt, známý čtenářům Listů, rozezpíval naslouchající publikum přednesem kralických žalmů s novodobými nápěvy. Však už víte, pane Davide Vodo, kde se tak stalo. V jihomoravských Kralicích nad Oslavou, obci s necelou tisícovkou obyvatel, která o jedné zářijové sobotě praskala ve švech. Dojeli k učeným výkladům a disputacím význační biblisté a historikové, mezi nimi i kurátor současné výstavy v pražském Klementinu Jiří Just. Podle něho je Bible kralická, původně nazývaná Bible česká, nejvýznamnějším humanistickým textem nejen své doby.

Blaženost

Stav blaženosti neboli vytržení z všednodenního rytmu vyvolává u mě nejen poslech klasické hudby, ale jednoznačně a hluboce příroda. Po horoucím létě se první zářijová jitra ukázala být spíše šedavá a s náznaky mlh. Až jednou po ránu vytáhnu žaluzie a vida, obloha zbarvená nádherně sytou modří. Přece nemohu zůstat doma – avšak v mém okolí se jen bourá a staví. Je mi jasné, kam budu směřovat, byť s vypětím všech chabých sil: do zamilované císařské a královské obory s názvem, který by mohl vyvolat představu zoologické zahrady.

S Lainzer Tiergarten ve 13. vídeňském okrese tomu tak není. Do obory smějí pouze opěšalí, třebaže jako v mém případě i s holí nebo s tyčkami nordic walkingu, joggující běžci, zato žádní cyklisté, prkýnkáři, bruslaři, v autech jen personál tří restaurací, obyvatelé jedné myslivny a krmiči stáda daňků a černých rohatých muflonů. (Hojná černá zvěř bývá ukryta přes den v houští, jen výjimečně ke spatření.)

Naučná stezka, lemovaná různými druhy javorů, lip, jasany, duby i buky, keři roztodivných jmen, loukami s trávou, určenou ke krmení, nikoliv k povalování a slunění jako jinde. Toť první etapa mých zdejších procházek, zmáhaných stále obtížněji, onoho dne navíc s břichem obtěžkaným chutnou, avšak hutnou polévkou a dvěma servítovými knedlíky v žampionové omáčce. Zastavila jsem se na oběd v místním Domově seniorů. Pozdě bycha honit.

Dovlekla jsem se k cíli v polovině výletu a usedla na terase u Hermesvilly do stínu širokého tisu. Keř tohoto názvu poznávám zcela bezpečně, vždyť před léty jsme ho mívali v zahrádce pod oknem v Salierigasse. Kdeže jsou ty doby! Šálek kávy a láhev nebublavé minerálky mne pomalu vzpamatovaly. Kolem mne jen ztišené rozhovory ohleduplných návštěvníků, nikdo tu nehuláká do mobilu. Úslužní číšníci se míhají, a co si dáma ještě bude přát? Kdepak moučník! S vědomím, že mne čeká dlouhá cesta zpět, a s pomyšlením, že načerpám novou sílu z obrovité sekvoje, až sejdu po schodech z terasy do parku, pohlédnu vzhůru do jejího mohutného větvoví a dotknu se chlupatého rezavého kmene s prosbou o dodání síly.

Na malou chvíli usednu na lavičku, abych obdivovala výhled do krajiny, která naznačuje alpskou přírodu. Pocit blaženosti mne neopouští, v prostředí, které vždy bylo mým nejmilejším cílem výletů v metropoli. Ještě s mužem Františkem jsme autem směřovali k vzdálenější bráně až v Liesingu, ke Gütenbachtor. Tam někdy čekával žebravý černý kanec, prý Rudi, ale kdoví! Na kopci opodál nám jednou přes cestu přeběhla kančí rodina, přesněji černá prasnice a za ní průvod malých pruhovaných podsvinčat. Bez pohnutí jsme jen zírali, kančí máma by mohla náš pohyb vnímat jako nebezpečí pro mláďata.

Nesmím zapomenout: rozlehlá, většinou zalesněná obora o mnoha desítkách, ba stovkách hektarů je obehnaná bytelnou, často opravovanou zdí s několika branami. Sama sem nyní jezdím složitě městskou dopravou napříč Vídní k Lainzertor, k bráně, kam jedině jezdí městský autobus, po přestupech z tramvaje a dvou linek metra. Hodina tam a hodina zpět mi stojí za pobyt v zelené oáze.

Nepátrám, kdy který z mocnářů nechal z daleka dovézt a zasadit vzácné stromy, sekvoje jasně ze Severní Ameriky. Strom-obr, česky jednoduše pojmenován převodem z latiny, v němčině je výstižně nazýván Mamutbaum. František Josef I. nechal v oboře postavit a darovat letní rezidenci své krásné Sissy. Milovala kromě koní, maďarských hulánů i antickou mytologii, proto měla pobývat v dekorativní velké Hermesville, vybavené vším tehdejším komfortem. V parku dodnes trůní socha bůžka Herma. Císařovně se tu zřejmě zvlášť nelíbilo, proto si nechala vybudovat jiné, antiku připomínající sídlo, vilu Achileon na Korfu. Daleko od ceremonií dvora, v teple a na mořském vzduchu.

V Hermesville, která je dnes součástí muzeí města Vídně, se konají výstavy, většinou připomínající výtvarné umění 19. století. Od listopadu do jara je zavřena. Při každém z jarních a letních výletů do vily zajdu, někdy jen abych koupila pár pohlednic. V horním patře s původním zařízením císařovniných komnat jsem dosud nebyla, tak jako neznám interiéry císařského Hofburgu. Nevyhledávám nostalgii minulosti, víc mne poutá moderní umění.

P. S.

Domnívám se snad správně, milý Davide Vodo, že ani Vás tak jako mne příliš nezajímají rakouské volební souboje. Velká překvapení se nekonají, pojede se dále močálem černým podél skal. Snad jsem dostatečně vyprázdnila svou romantickou duši, aniž bych Vás nadmíru unavila v té Vaší hanácké metropoli. Pročež zůstávám s přáním se někdy někde osobně poznat.

Vaše Dagmar Vaněčková

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka; žije v Třeboni a ve Vídni.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

O jednom výročí a blaženosti

Bible kralická

Blaženost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu