Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Pavel Uherek: Náprava demokracie – originalita, nebo stará písnička?
Nynější volební kampaň před předčasnými volbami v ČR je poměrně atypická tím, e se v ní objevují nové strany slibující nejen změnu politického stylu, ale také politického systému jako takového. Zatímco ve volbách v roce 2010 zde byly Věci veřejné, které se snaily pouze vyměnit dosavadní politiky (dinosaury), v nynější kampani vystupují hnutí ANO 2011 či Úsvit přímé demokracie. Mají společné nejen to, e v jejich čele stojí úspěšní podnikatelé, ale i poadavek na změnu politického systému, která je údajně receptem na neduhy české společnosti. Zatímco však v programu ANO 2011 nalezneme poměrně nesmělé návrhy na posílení prvků přímé demokracie, Úsvit klade změnu politického systému jako ústřední prvek kampaně. Situace je poměrně nová i tím, e Úsvit jako subjekt s takto radikálním programem má šanci sněmovní zastoupení získat.
Demokracie je dle politologů stabilní ve státech, kde všichni relevantní političtí aktéři (tj. zpravidla ti, kteří se po volbách dostanou do celostátního parlamentu a ovlivňují sloení centrální vlády) nezpochybňují demokratická ústavní pravidla hry. Posílá tedy hnutí Tomia Okamury svými poadavky na změnu těchto pravidel Českou republiku zpět k roku 1990, kdy se demokracie teprve etablovala? Můe Česká republika kvůli tomu přejít k nějaké jiné, lepší, nebo naopak méně demokratické formě politického systému?
Noël O'Sullivan, autor knihy o fašismu, uvádí, e příčinou vzestupu hnutí, v průběhu jejich vlády nakonec došlo k přechodu k diktatuře, je aktivistický politický styl. Ten vychází ji z myšlenek J. J. Rousseaua, který tvrdil, e člověk se rodí čistý a nevinný a a zlá společnost jej údajně zkazí. Je proto nutné ji napravit. O podobnou nápravu se snaí právě aktivistický politický styl, který říká, e je nutné vymést Augiášův chlév a odstranit vše nedokonalé. Liší se tak od politického stylu omezeného, který naopak vychází z křesťanské doktríny, e zlo je přirozenou součástí ivota jednotlivce, podobně jako den a noc, zdraví a nemoc, slunce a déšť či ivot a smrt. Kromě velmi silného lidského snu o tom, e je moné vytvořit dokonalou společnost, dle O'Sullivana těí aktivistický politický styl také z toho, e ústřední termíny moderní evropské politiky jako demokracie, svoboda či lid jsou mlhavé a dají se vykládat jakkoliv. To umonilo Hitlerovi či Mussolinimu tvrdit, e fašismus či nacismus jsou v podstatě demokratické doktríny nebo Komunistické straně Československa hlásat, e její vláda je v zájmu všeho lidu. Na konci své knihy se O'Sullivan ptá, zda je aktivistický politický styl, z něho vzešly komunismus, fašismus či nacismus, nebezpečný i dnes. Pro závěrečné (kladné) konstatování si vypůjčuje knihu Škola pro diktátory Ignazia Siloneho, který uváděl, e vznik diktatury nejdříve vyaduje takovou situaci, v ní je politika dezorganizována a čelí paralýze. Druhou podmínkou je, e hlavní opoziční strana nenalezne správná řešení pro negativní jevy ve společnosti, a své voliče tak zklame. Třetí podmínkou je existence početného deklasovaného ivlu, na který se političtí aktivisté mohou obrátit s tím, e dosavadní parlamentní vláda korupci a jiné patologické jevy stále více prohlubuje.
Podíváme-li se na styl hnutí Tomia Okamury, nelze mu upřít teatrálnost (účast Okamury na symbolické popravě politika na Václavském náměstí, vulgarismy ve volební kampani), radikálnost, přezíravost k dosavadním ústavním principům i poadavek na odstranění zastupitelské demokracie kvůli záchraně republiky, tj. v zájmu všech občanů. Podobný aktivistický styl však není ničím novým – prezentovali jej Napoleon, další antidemokraté či diktátoři jako Salazar nebo Mussolini a konečně i komunisté po roce 1945. Vdy se přitom podobná sorta politiků soustředila na cíle, a nikoliv prostředky. Tak i Okamura nabízí přímou demokracii a nevadí mu, e daný typ vlády většina demokratických, svobodných a bohatých států nemá; naopak dle Okamury jej pouívají třeba amazonské kmeny... Jmenuje-li Tomio Okamura jako příklad přímé demokracie Švýcarsko, pak jde spíše o výjimku potvrzující pravidlo. Švýcarsko je stát se specifickou politickou a historickou tradicí, kterou má i díky své geografické poloze. Kulturní a jazykové sloení Švýcarska je přitom zcela jiné, na rozdíl od ČR velmi různorodé, co odůvodňuje i široké pouívání přímé demokracie. Navíc Švýcarsko nemá silného prezidenta, rozhodným orgánem je zde parlament, přitom T. Okamura chce v ČR zavést systém se silnou pozicí hlavy státu. Nekonzistentnost Okamurových vizí je na tomto místě zcela zjevná. Úsvit přímé demokracie se ani nezabývá detaily, jak bude přímá volba politiků probíhat, a není tak jisté, zda si přímou demokracii neplete s většinovým volebním systémem, který má třeba Británie. Těko přitom hledat lepší příklad zastupitelské demokracie ne ten britský.
Dalším argumentem Tomia Okamury je odvolávka na Edvarda Beneše, který se rovně stavěl proti politickému stranictví. Ano, Beneš (stejně jako dnes Okamura) tvrdil, e handrkování stran je na úkor veřejné mravnosti. Napsal to ve své knize Demokracie dnes a zítra, kterou vydal v roce 1946. Kam šel vývoj v Československu po tomto roce, není nutné připomínat. A rovně asi není nutné připomínat, e tehdejší Benešovy postoje, podobně jako ty Okamurovy, vyvěraly z osobního zklamání – v Benešově případě mimo jiné z toho, e prvorepubliková pravice jej roku 1935 zprvu odmítala zvolit prezidentem republiky...
Vývoj v Československu v letech 1945–1948 ukázal, jak snadno můe české obyvatelstvo navyklé nesprávnému vnímání politiky jako boje dobra se zlem podlehnout svodům aktivistického stylu. Nadcházející volby mohou ukázat, zda tyto svody – stejně jako nebezpečná hra s ohněm v podobě touhy zachraňovat svět – jsou stále silné.
Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví; v rámci zdravotnického práva rovně publikuje. V roce 2013 absolvoval obor politologie na FSS MU v Brně, kdy se zajímal o problematiku demokracie a lidských práv, resp. nedemokratických reimů.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.