Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Pavel Uherek: Náprava demokracie – originalita, nebo stará písnička?

Pavel Uherek

Náprava demokracie – originalita, nebo stará písnička?

Nynější volební kampaň před předčasnými volbami v ČR je poměrně atypická tím, že se v ní objevují nové strany slibující nejen změnu politického stylu, ale také politického systému jako takového. Zatímco ve volbách v roce 2010 zde byly Věci veřejné, které se snažily „pouze“ vyměnit dosavadní politiky (dinosaury), v nynější kampani vystupují hnutí ANO 2011 či Úsvit přímé demokracie. Mají společné nejen to, že v jejich čele stojí úspěšní podnikatelé, ale i požadavek na změnu politického systému, která je údajně receptem na neduhy české společnosti. Zatímco však v programu ANO 2011 nalezneme poměrně nesmělé návrhy na posílení prvků přímé demokracie, Úsvit klade změnu politického systému jako ústřední prvek kampaně. Situace je poměrně nová i tím, že Úsvit jako subjekt s takto radikálním programem má šanci sněmovní zastoupení získat.

Demokracie je dle politologů stabilní ve státech, kde všichni relevantní političtí aktéři (tj. zpravidla ti, kteří se po volbách dostanou do celostátního parlamentu a ovlivňují složení centrální vlády) nezpochybňují demokratická ústavní pravidla hry. Posílá tedy hnutí Tomia Okamury svými požadavky na změnu těchto pravidel Českou republiku zpět k roku 1990, kdy se demokracie teprve etablovala? Může Česká republika kvůli tomu přejít k nějaké jiné, lepší, nebo naopak méně demokratické formě politického systému?

Noël O'Sullivan, autor knihy o fašismu, uvádí, že příčinou vzestupu hnutí, v průběhu jejichž vlády nakonec došlo k přechodu k diktatuře, je aktivistický politický styl. Ten vychází již z myšlenek J. J. Rousseaua, který tvrdil, že člověk se rodí čistý a nevinný a až zlá společnost jej údajně zkazí. Je proto nutné ji napravit. O podobnou nápravu se snaží právě aktivistický politický styl, který říká, že je nutné vymést Augiášův chlév a odstranit vše nedokonalé. Liší se tak od politického stylu omezeného, který naopak vychází z křesťanské doktríny, že zlo je přirozenou součástí života jednotlivce, podobně jako den a noc, zdraví a nemoc, slunce a déšť či život a smrt. Kromě velmi silného lidského snu o tom, že je možné vytvořit dokonalou společnost, dle O'Sullivana těží aktivistický politický styl také z toho, že ústřední termíny moderní evropské politiky jako demokracie, svoboda či lid jsou mlhavé a dají se vykládat jakkoliv. To umožnilo Hitlerovi či Mussolinimu tvrdit, že fašismus či nacismus jsou v podstatě demokratické doktríny nebo Komunistické straně Československa hlásat, že její vláda je v zájmu všeho lidu. Na konci své knihy se O'Sullivan ptá, zda je aktivistický politický styl, z něhož vzešly komunismus, fašismus či nacismus, nebezpečný i dnes. Pro závěrečné (kladné) konstatování si vypůjčuje knihu Škola pro diktátory Ignazia Siloneho, který uváděl, že vznik diktatury nejdříve vyžaduje takovou situaci, v níž je politika dezorganizována a čelí paralýze. Druhou podmínkou je, že hlavní opoziční strana nenalezne správná řešení pro negativní jevy ve společnosti, a své voliče tak zklame. Třetí podmínkou je existence početného deklasovaného živlu, na který se političtí aktivisté mohou obrátit s tím, že dosavadní parlamentní vláda korupci a jiné patologické jevy stále více prohlubuje.

Podíváme-li se na styl hnutí Tomia Okamury, nelze mu upřít teatrálnost (účast Okamury na symbolické popravě politika na Václavském náměstí, vulgarismy ve volební kampani), radikálnost, přezíravost k dosavadním ústavním principům i požadavek na odstranění zastupitelské demokracie kvůli „záchraně republiky“, tj. v zájmu všech občanů. Podobný aktivistický styl však není ničím novým – prezentovali jej Napoleon, další antidemokraté či diktátoři jako Salazar nebo Mussolini a konečně i komunisté po roce 1945. Vždy se přitom podobná sorta politiků soustředila na cíle, a nikoliv prostředky. Tak i Okamura nabízí přímou demokracii a nevadí mu, že daný typ vlády většina demokratických, svobodných a bohatých států nemá; naopak dle Okamury jej používají třeba amazonské kmeny... Jmenuje-li Tomio Okamura jako příklad přímé demokracie Švýcarsko, pak jde spíše o výjimku potvrzující pravidlo. Švýcarsko je stát se specifickou politickou a historickou tradicí, kterou má i díky své geografické poloze. Kulturní a jazykové složení Švýcarska je přitom zcela jiné, na rozdíl od ČR velmi různorodé, což odůvodňuje i široké používání přímé demokracie. Navíc Švýcarsko nemá silného prezidenta, rozhodným orgánem je zde parlament, přitom T. Okamura chce v ČR zavést systém se silnou pozicí hlavy státu. Nekonzistentnost Okamurových vizí je na tomto místě zcela zjevná. Úsvit přímé demokracie se ani nezabývá detaily, jak bude přímá volba politiků probíhat, a není tak jisté, zda si přímou demokracii neplete s většinovým volebním systémem, který má třeba Británie. Těžko přitom hledat lepší příklad zastupitelské demokracie než ten britský.

Dalším argumentem Tomia Okamury je odvolávka na Edvarda Beneše, který se rovněž stavěl proti politickému stranictví. Ano, Beneš (stejně jako dnes Okamura) tvrdil, že handrkování stran je na úkor veřejné mravnosti. Napsal to ve své knize Demokracie dnes a zítra, kterou vydal v roce 1946. Kam šel vývoj v Československu po tomto roce, není nutné připomínat. A rovněž asi není nutné připomínat, že tehdejší Benešovy postoje, podobně jako ty Okamurovy, vyvěraly z osobního zklamání – v Benešově případě mimo jiné z toho, že prvorepubliková pravice jej roku 1935 zprvu odmítala zvolit prezidentem republiky...

Vývoj v Československu v letech 1945–1948 ukázal, jak snadno může české obyvatelstvo navyklé nesprávnému vnímání politiky jako boje dobra se zlem podlehnout svodům aktivistického stylu. Nadcházející volby mohou ukázat, zda tyto svody – stejně jako nebezpečná hra s ohněm v podobě touhy zachraňovat svět – jsou stále silné.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví; v rámci zdravotnického práva rovněž publikuje. V roce 2013 absolvoval obor politologie na FSS MU v Brně, kdy se zajímal o problematiku demokracie a lidských práv, resp. nedemokratických režimů.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.