Vladimíra Dvořáková

Co vezmou malé strany velkým?

Kolik politických stran budeme mít v novém parlamentě? Kolik z nich bude zcela nových, kolik resuscituovaných, částečně či úplně recyklovaných, kolik z nich jen těsně přeleze pětiprocentní hranici? Jaký bude jejich koaliční či vyděračský (upozorňuji, že v politologii je tento pojem terminus technicus) potenciál? Bude náš parlament výrazně fragmentovaný a neustále se dohadující, třeba i s desítkou politických stran? A nebo si položme otázku naopak: Kolik stran jen těsně do parlamentu neprojde, kolik hlasů se ve volbách ztratí a co to udělá s legitimitou parlamentu ve vztahu k expandujícímu prezidentovi s jeho legitimitou, posílenou z přímé volby? Je zde riziko, že se ztratí až 30 % hlasů, a to je na poměrný systém opravdu hodně.

Fenomén malých politických stran je z politologického hlediska vždycky zajímavý, zároveň ovšem platí, že pochopit jejich postavení a šance znamená vnímat situaci stran velkých.

Na to zde nemáme prostor, necháme to tedy stranou na jindy, stejně tak nezdůvodňuji podrobněji, proč některé malé strany zmiňuji a jiné nikoli. Beru v úvahu strany, o nichž se mluví, nebo o nichž se naopak nemluví a mám pocit, že přesto dokážou oslovit část voličského spektra. Neberu v úvahu strany, které vnímám jako skutečně marginální, a také strany, které podle mého názoru již překročily hranici demokratického systému a jsou spjaty s nenávistí a propagací nesnášenlivosti.

Po nutném úvodu začněme škatulkováním; vždy to oprostí od větších emocí. První velká škatule nám umožní rozlišit strany, které se snaží vstoupit do politického prostoru, jenž je v tuto chvíli víceméně neobsazen, a oslovit především „volné voliče“ (což neznamená, že je neodeberou i velkým stranám). Druhá velká škatule představuje strany, které usilují o „uloupnutí perníčku“ z prostoru velkých politických stran. V rámci těchto škatulí si udělejme přihrádky, kde budeme strany rozřazovat podle dalších kritérií. Ale k věci:

Do první škatule, kde jsou strany usilující o volné voliče, patří v tuto chvíli čtyři strany (Hlavu vzhůru, Úsvit přímé demokracie, Strana zelených a Pirátská strana). Jde samozřejmě o strany dosti odlišné a usilující o velmi rozdílné voliče. Dejme tedy mezi ně přihrádku a dodejme určitá kritéria, jež se týkají ideového, hodnotového zaměření a politického stylu. První dvě strany, Hlavu vzhůru (Jana Bobošíková) a Úsvit přímé demokracie (Tomio Okamura), představují klasickou krajně pravicovou populistickou stranu, oslovující protestní voliče, naštvané a frustrované z každodenních neřešených problémů, nespravedlností, hledající jednoduchá a radikální řešení a pojmenování viníků. Pojem populismus je u nás mediálně směšován se slovem populární, a tak jen stručně a zjednodušeně: znamená odkaz na lid (což není v demokracii nijak neobvyklé). Populističtí politici se s tímto lidem přímo ztotožňují proti „jiným“ politikům (my a oni), pokud možno prosazují přímé rozhodování lidu (přímá demokracie). Populismus je výrazně emocionální, byť s odkazem na zdravý rozum, s označením nepřítele (EU, cizinci, socky...). Popravdě řečeno mnoho populistických prvků najdete v kampani každé politické strany a moderní kampaň se bez jisté dávky populismu asi neobejde.

Problém je, pokud se populismus promítne přímo do techniky vládnutí. Konec konců „veverky“ v minulém parlamentu nám to ukázaly dost názorně. Je nutné neustále mobilizovat voliče a zviditelňovat se ve vztahu ke každé projednávané otázce, jež ve společnosti rezonuje, což fakticky destabilizuje možnosti koaliční spolupráce. Pokud takovéto strany vládnou samostatně, formulují vzdálenou a vágní vizi, spjatou se silným vůdcem, jenž je nositelem onoho historického poslání, a proto je nutné jej i dlouhodobě u vlády udržet.

Koaliční potenciál je z krátkodobého hlediska dosti široký – připomeňme si jen, že Jana Bobošíková neměla v zásadě problém kandidovat za KSČM v prezidentské volbě 2008 (s cílem pomoci Václavu Klausovi). Jana Bobošíková je určitou stálicí na politickém nebi trvale kandidujících; kromě úspěchu ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 všechny další volby prohrávala. Koketování s Václavem Klausem sice stranu opět zviditelnilo; je otázka, zda klausovská střídavá (ne)podpora straně prospěla. Okamura má za sebou nedávné vítězné volby do Senátu, neúspěšná prezidentská volba (a skutečnost, že vlastně nakonec nemohl kandidovat) mu pomohla zviditelnit se bez výrazné porážky. Spojenectví s Vítem Bártou může působit spíše jako varování, pokud jde o případný styl vládnutí. Výhodou stran tohoto typu je, že do médií pronikají poměrně snadno, poselství se lehce přenáší – provokativní, jednoduché, jeden význačný lídr.

Podívejme se do druhé přihrádky stran, které usilují o „volné“ voliče. Jde o Stranu zelených a Pirátskou stranu. Představují relativně novou podobu stran, které odrážejí proměny společnosti od druhé poloviny 20. století. Zjednodušeně řečeno jde o strany, které nereagují tolik na sociálně ekonomickou dimenzi politiky, jako spíše na „kvalitu“ a „hodnoty“ života. V našem (i zahraničním) prostředí oslovují spíše liberálně (nikoli neoliberálně) zaměřené voliče, pro něž jsou osobní svoboda (včetně práva na informace), tolerance vůči jinakosti, kvalitní prostředí pro život klíčové. Jsou zakotveni spíše v občanské společnosti, reagují na určité problémy, jež společnost vznáší, a komunikují v jejím rámci. Nutno říci, že současná ekonomická krize se sociálními dopady výrazně umenšuje jejich operační prostor, přesto zde volný prostor je.

Obě strany mají výhodu, že v západní Evropě se již etablovaly, zelení z dlouhodobějšího hlediska, piráti nově pronikli či mají šanci proniknout do parlamentů západních zemí. Mediálně jsou piráti u nás víceméně ignorováni, většina občanů je tak ani nespojuje s morálně uznávanou osobností Libora Michálka, o niž se opírají. Dobře zvolená kampaň na sociálních sítích může ale zacílit přesně na tu skupinu, která je pro ně zásadní, a přivést ji k volbám. Zelení mají výhodu i nevýhodu, že byli parlamentní stranou, a především že byli stranou vládní. Působení ve vládě je spíše poškodilo (kauza Čunek, radar v Brdech, spojení se Soukupem, vnitřní spory); dá se předpokládat, že i fotovoltaika bude použita proti nim. Ale čtyři roky mimo parlament jim prospěly, organizované otevřené diskuse k různým tématům vytvořily příznivější obraz zejména mezi nevládními organizacemi a občanskými aktivisty. Odchod Martina Bursíka stranu spíše posílil. Koaliční potenciál obou stran je dosti široký, v případě příchodu do parlamentu by pirátům spíše slušela „konstruktivní“ opozice, zkušenosti zelených s vládnutím těsně po příchodu do parlamentu by měly být varováním. Problém ovšem je, že v našem politickém prostředí se prostě některé věci dělají jen obtížně a kultura konstruktivní opozice je vnímána buď jako slabost, nebo čiré vyděračství (a často se v ně i mění).

Nyní otevřeme druhou škatuli, kam dáme strany, které jednoznačně vstupují do prostoru stran velkých a snaží se jim odebrat voliče s důrazem na témata, na nichž se velké strany profilují. Zde máme tři strany, které usilují o překročení pětiprocentní hranice. Jsou velmi rozdílné ani ne tak z hlediska okruhu voličů, které mohou oslovit, jako spíše strukturou, tradicí, vazbami a cíli. Na prvním místě jmenujme KDU-ČSL, stranu s velkou tradicí, které neúspěch v minulých volbách a odchod z velké politiky dával prostor pro hlubší reformulaci cílů a vize. Strana má minimálně v určitých regionech silnou členskou základnu, což jí dává jistotu základního volební jádra s určitou možností, často i skrze rodinné vazby, u lidoveckých voličů silné, přitáhnout i mladší generaci. Z tohoto rozšířeného základu se dalo expandovat k voličům novým. I když strana po neúspěchu ve volbách získala nové (mladé) vedení, nezdá se, že by se to podařilo. Strana i nadále zůstává ve vnímání veřejnosti stranou spjatou s katolicismem, což může znamenat výhodu i nevýhodu. Výhoda by mohla být v odkazu na sociální encykliky a prohlášení papežů (včetně nejnovějšího), pokud by byla schopna vytvořit vlastní propracovaný ekonomický a sociální program, respektive pokud by byla schopna jej veřejnosti představit a profilovat se na něm. To by mohlo přivést nový elektorát zejména od potenciálních voličů TOP 09. Na druhou stranu ve společnosti zesílená nechuť vůči katolické církvi po odhlasování restitucí (byť se strana přímo na zákonu nepodílela) jí prostor pro nové voliče zužuje, zejména stanou-li se církevní restituce předmětem předvolebního boje a argumentace (a těžko lze očekávat, že by se strana proti nim postavila).

Druhou stranou, která vstupuje do prostoru voličského potenciálu velkých stran, je SPOZ. Strana spíše virtuálního charakteru, jejíž vznik byl kdysi motivován dvěma cíli, z nichž první – zeslabit či rozložit sociální demokracii – stále trvá, druhý – pomoci Miloši Zemanovi do křesla prezidenta – již skončil a nahradil jej možná cíl třetí – vytvořit mocenskou základnu pro prezidenta, jenž by měl své lidi v parlamentu, byť se dá očekávat, že část sociální demokracie mu tuto základnu tak jako tak poskytne. SPOZ se soustřeďuje zejména na voliče sociální demokracie, případně i na protestní hlasy, jež by mohly směřovat ke komunistům. Předčasné volby byly pro stranu nepříjemné (byť slovně je Zeman uvítal) právě pro krátkou dobu, kdy mohl profilovat své „ministry“ jako lídry. Zeman jako vždy výborně zvládá využití novinářských protestů ve svůj prospěch: pokud by se dělal výzkum, která strana či jaká původně neznámá jména se dostávají do médií nejčastěji, zemanovci by určitě zaujali přední místo. Prezidentské pracovní cesty a jeho ne/kampaň jsou klasickým příkladem politické kultury „chytré horákyně“, která již zemi stála hodně a přivedla ji do morálního bahna. Na druhé straně výkřiky o obraně parlamentní demokracie od lidí, kteří nejen tolerovali, ale dokonce obhajovali obdobné ústavní přesahy Václava Klause (například vyhlášení amnestie) a až hystericky odmítali jakékoli úpravy prezidentských pravomocí, SPOZ spíše nahrávají. Zajímavý může být i vývoj kolem M. Šloufa, jenž byl dlouho využíván na „špinavou“ práci a v tuto chvíli byl velmi nedůstojně odkopnut. Šloufovi nesporně nejde o parlamentní post ze „zištných“ důvodů, zřejmě mu ani nevadila dlouholetá praxe muže v pozadí (všichni věděli, jaký má skutečný vliv), ale v momentě, kdy se z něj veřejně stává „pan Nikdo“, může do voleb zasáhnout a třeba i více promluvit. Již na začátku kampaně strana působí dojmem rozhádané, relativně malé skupiny ambiciózních lidí.

Poslední stranou, která stojí za analýzu, je ANO. Stranu, budovanou jako firmu, jsme již zažili, ale Babišovo ANO se výrazně liší od Bártových „veverek“. Předně zde zřejmě nejde o konkrétní podnikatelský záměr – přístup ke straně, kterou je potřeba řídit jako firmu, odpovídá filozofii a životním zkušenostem Andreje Babiše. Firmu řídit umí, jak dalece to však stejným stylem půjde s politickou stranou? Nutno však říci, že strana je budována již asi dva roky a dosáhla i určitého regionálního zakotvení. Naráží ovšem na nedostatek osobností, zejména z hlediska potřeby profilovat se jako skupina, která je schopna profesionálně vést stát. Přesto dva známější odborníky získala – bývalého eurokomisaře Teličku a bývalého rektora Masarykovy univerzity a senátora Zlatušku. Nespravedlivě obviněná a vazebně stíhaná Věra Jourová, která se stala obětí našeho korupčního prostředí, patří také k osobnostem s kvalitním profesionálním zázemím.

Babiš, jenž si dlouhodobě stěžoval na výraznou nepřízeň médií, problém vyřešil koupí Mafry (pod ni patří Lidové noviny či Mladá fronta Dnes). Jak dalece bude zasahovat do práce redakce, je otázkou, určitě však zabrání útokům proti své osobě. ANO osloví spíše „středové“ občany, může tak odebírat voliče jak sociální demokracii, tak ODS, případně i TOP 09. Větší zaměření bude asi spíše na pravici, osloví většinou menší podnikatele, kteří si udržují hrdost, že se živí samostatně a nejsou závislí na státě, zároveň je vyprázdnění hodnot na pravici naštvalo.

Koaliční potenciál může být poměrně rozsáhlý, velká nezkušenost s velkou politikou u většiny případných poslanců však může komplikovat budoucí vyjednávání a způsoby vládnutí. „Nezkaženost“ z předchozí politiky nemusí být jen přínosem, manažerský přístup k politice a řízení státu má své limity. „Konstruktivní“ opozice, plnící své kontrolní funkce, by straně zřejmě prospěla víc než případný vstup do vlády.

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky (poslední zářijový týden), je situace ještě dost nepřehledná, byť naznačuje, že pravděpodobně procházíme největší krizí stranického systému po roce 1993, procesem, který třeba v Polsku probíhal přibližně před deseti lety.

Volič není v jednoduché situaci, přesto: je třeba k volbám jít. Pokud volič dá najevo, že rozhodování o budoucím parlamentu ponechá úzkým skupinkám spjatým s nějakou klikou, otevírá další prostor všem nešvarům, jež naše politika projevuje.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimíra Dvořáková

Co vezmou malé strany velkým?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu