Jiří Suk

Jak čte Gruber

(K Listům 4/2013)

Kdo vydá knihu o Václavu Havlovi, musí počítat s tím, že se do něj pustí kritici z nejrůznějších směrů. Doufá přitom v kritiku, která – jakkoli bude tvrdá – bude pro jeho další práci přínosná. Recenze Jana Grubera v Listech 4/2013 taková bohužel není. Je spíše pokusem o kádrový profil autora jako historika, nikoli rozborem jeho knihy. Uvozují ji mezititulky, v nichž stojí „proč Suk píše“, „jak Suk píše“ a podobně. Text recenze však svědčí především o tom, jak píše Gruber, který se zpravidla míjí s podstatou věcí, které chce kritizovat, a nadto nenapíše správně ani jména dvou citovaných učenců (s. 94 a 95). Zato nechybí fráze o polistopadových historicích píšících podle totalitárního schématu a „stvrzujících současné panství“. Recenzent mává svým Žižekem jako Leninem a vzdaluje se od věcného přístupu.

Proti poznámce o „hagiografii“ si dovolím ocitovat slova jiného recenzenta – Robina Ujfalušiho, který v revue A2 (16/2013) napsal, že autor „nešetří kritikou na Havlovu adresu“. Tvrdí-li Gruber, že z knihy jsou „vytěsňovány“ kritické a polemické hlasy, tak ji zřejmě nečetl pořádně. Řada kapitol obsahuje jak moji zjevnou kritickou distanci od zkoumané osobnosti, tak vylíčení dobových polemik zpochybňujících Havla jako myslitele i občanského aktivistu. Mimo jiné odkazuji na kritický ohlas jeho selhání ve vazbě v roce 1977, na spory o disent s některými chartisty i lidmi z jiného prostředí. Dále upozorňuji na kritiku Dopisů Olze od filozofa L. Hejdánka, nebo na spory mezi československým disentem a exilem o podstatu a smysl svobodné umělecké tvorby v diktatuře. Podrobně pojednávám o předlistopadových názorových střetech o pojetí politické opozice s nestorem demokratického exilu P. Tigridem, mladšími disidenty P. Placákem a I. Lamperem či Havlovými oponenty z Demokratické iniciativy. A last but not least připomínám spory o Občanské fórum a politiku v čase kolapsu starého režimu se Z. Jičínským, R. Battěkem, I. Dejmalem, J. Budajem, politiky z Klubu za socialistickou přestavbu Obroda, Demokratické iniciativy a dalšími.

Dostávám se k tomu nejdůležitějšímu, k recenzentovu zásadnímu nepochopení toho, o čem kniha je, co je její kritickou interpretační osou. Podle něj by zřejmě bylo optimální založit výklad na „konfrontaci obrazů Havla disidenta a Havla politika“. Termín konfrontace zřejmě implikuje recenzentův předpoklad fatálního rozporu mezi předlistopadovým a polistopadovým Havlem, stereotypně traktovaný na příkladu jeho podpory tzv. humanitárního bombardování Jugoslávie v roce 1999. Sem míří citace ze Slavoje Žižeka, která už se úspěšně vžila jako antihavlovský topos. Tento rozpor však nelze považovat za nesporný fakt, nebyl-li ještě řádně kriticky prozkoumán. Recenzent jej patrně za určující považuje, což je jeho věc. Bohužel však ignoruje to, že má kniha je věnována jen disidentské éře a končí rokem 1989. To mu brání pochopit její skutečný záměr, kterým věru není porovnávání Havla chartisty s Havlem představitelem členského státu NATO, nýbrž zkoumání rozporů mezi morálním a mocenským pojetím disentu, jinými slovy mezi nepolitickou politikou a politikou jako povoláním. Gruber nerecenzuje mou knihu, nýbrž jakýsi extrakt z ní kontaminovaný jeho představami a předsudky. A pokud si myslí, že kniha měla být o něčem jiném, ať ji napíše sám.

Při četbě se mu „vkrádalo podezření“, že to, co líčím, je dobře známo, a že tedy nepřináším „mnoho objevného“. Zmíněný Robin Ujfaluši si naproti tomu povšiml, že v knize jsou obecně známé počiny – dopis Husákovi, prohlášení Charty 77 a VONS, vznik Několika vět – líčeny detailně a přinášejí něco nového a cenného. Gruber nic nového nenašel, ačkoli na jiném místě v podivném rozporu s tím píše, že „kniha přináší zřejmě nejucelenější vhled“ do Havlova života, jelikož „vychází z široké palety archivních materiálů, edic dokumentů, korespondencí i odborné literatury“. Bloumá nejen v mé knize, ale i ve své recenzi. Ocitoval i některé mé další texty, snad aby ukázal, že mě má přečteného, nijak s nimi ale dále nepracoval. Uvedl jen, že pasáže o listopadové revoluci 1989 připomínají to, co jsem již napsal v knize Labyrintem revoluce. Neuvedl však konkrétně v čem, a tak ani nezaregistroval, co je v nich nového a co je interpretováno jinak.

Píše dále, že redukuji Havla na politického aktivistu a pomíjím „lidské stránky“ jeho života. Stranou jsem ponechal jeho vztah „k ženám, které prošly jeho náručí“, abych prý „nepošpinil odkaz člověka žijícího ,v pravdě'.“ Nic takového jsem neudělal. Mimo jiné v kapitole Veřejné soukromí se zmiňuji o tíživém dilematu těch, kteří obdivovali disidenty pro jejich statečné občanské postoje, ale měli značný problém s jejich osobním životem, který narušoval obraz o jejich morální integritě. Píše-li tedy recenzent, že jsem svůj obraz Havla „vypulíroval“, vyjevuje znovu svůj nutkavý sklon ke kádrování, který vytlačil pozorné čtení. Nadto omezuje-li „lidské stránky“ na vztah k ženám, vypadá to, jako by netušil, že tam patří i jiné věci, o kterých se v knize píše. O čem proboha vypovídají kapitoly o Havlově selhání v první vazbě v roce 1977, o jeho traumatech ve vězení (1979–1983), o jeho vzteku 13. prosince 1989, když se zdálo, že se mu vzdaluje prezidentský úřad? Vypovídají také o jeho lidských stránkách.

Mrzí mě, že místo produktivní polemiky musím vysvětlovat, co v mé v knize je a co v ní není. Gruberovi bych doporučil, aby nejprve sám napsal nějaké „kriticky vědecké“ a „teoreticky vybavené“ dílo. Mělo by ho to přivést k věcnosti při posuzování jiných.

Jiří Suk, Praha

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Suk

Jak čte Gruber

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu