Eva Dobšíková

Mám tě rád, má paní

Nemyslím teď na erotickou vášeň, která se může stát zaslepenou posedlostí, myslím na lásku, jež velí, abys sloužil, následoval, obětoval se, jen abys mohl být v blízkosti milované bytosti, abys jí prospíval; a vroucně si přeješ, aby i ona měla ráda. Aby tě nikdy nezradila, neodmítala být v blízkosti.

Je mezi lidmi a bytostmi, které člověk zařazuje do říše zvířecí, ostře vymezený val, který ty druhé řadí nekonečně níž? Není to jen laciné chlácholení svědomí, aby si člověk nedělal výčitky, že vůči zvířatům, která zotročil bez mezí, je možno chovat se jakkoliv? Je to tak zavedeno a je to praktické...

Moji rodiče dlouho neměli děti. Tatínek pracoval v několika vesnicích jako obvodní lékař. Žili v izolovaném domě, obklopeném zahradou, a s nimi žil vlčák Lux. Původně si ve svém povolání vždy pořizoval psa tatínek, nejen že měl zvířata a zejména psy rád, ale pes jej v noci doprovázel ke vzdáleným pacientům, pokud musel pěšky, hlídal dům i zahradu a byl společníkem. Když přišla do domácnosti moje příští maminka, získala si náklonnost psa ještě víc než táta, i když to byla ona, kdo byl přísnější a náročnější. Nevím, jak to dělala, ale ať člověk nebo zvíře... I ve škole, kde učila, k ní přilnuli žáci i kolegové, přestože byla náročná a dominantní, známá kázní a přísnými tresty. Nikdy z ní nečišel chlad, nebála se ničeho, každého odhadla a jednala s ním vhodně.

Pes na ní visel – když měnil mléčné zuby za trvalé, přicházel a pokládal ji hlavu na klín, aby mu nepohodlný mléčňák vytrhla. Dostal jednou, když ve sněhu v noci hledal tatínka a vyprošťoval jej ze závěje, zápal plic. Tehdy ještě antibiotika nebyla. Zápal se léčil trochou koňaku nebo slivovice, silné zrnkové kávy, aby pacient neležel a zůstával v sedě nebo i trochu chodil. Přibližně devět dní bylo rozhodujících. Lux ležel na koberečku v teplé kuchyni. Maminka ve dne i v noci za ním přicházela, pohladila, prošla se s ním po kuchyni, dala mu pár lžiček kávy a trošku koňaku. Uzdravil se a ještě víc k paní přilnul a ještě po měsících ji brával za ruku a vodil ke kredenci, kde byla dóza se zrnkovou kávou a hlavně láhev s koňakem, na který měl chuť ještě dlouho.

V létě přišel mamince telegram, že jí v Plzni umřel tatínek. Seděla v pokoji na otomaně, hlavu v dlaních a plakala. Tam ji Lux našel a cítil, že je moc smutná. Žduchání čumákem a packou nepomáhalo. Odstrčila jej a stále s hlavou v rukách plakala dál. Popadl ji zezadu za vlasy, spletené do drdolu, a silou se snažil hlavu oddělit od sepjatých rukou, aby jí viděl obličej. Zase byl odstrčen. Po bezradné chvíli, kdy kolem ní chodil, si sedl vedle ní na zem a usedavě naříkal s ní. Asi cítil, že sdělená bolest je bolest menší.

Za nějaký rok přišla těžká rána. Paní donesla v náručí od vlaku z města zamotané ve vlňáku plačící stvořeníčko a pořád se mu věnovala a Luxe někdy snad ani neviděla. Tvorka položili do kočárku, všichni s ním žvatlali, zpívali mu, vozili ho a Lux se sotva občas dočkal pohlazení. I pán se v tom vetřelečkovi zhlížel. Potom z jara jej vozili po zahradě a Lux chodil vedle kočárku a nesnesitelně žárlil. Konečně si jeho zranění paní uvědomila, a když mrně usnulo, mazlila se s ním jako kdysi, když tu ještě nebylo. Oba potom dítě ve vlňáku pozorovali, paní Luxovi hladila hlavu a promlouvala k němu. Budeme mít to děťátko rádi oba, Luxíčku, pomůžeš je hlídat. Lux pochopil, že ho nepřestala mít ráda, a hlídal celé hodiny u kočárku tak pečlivě, že si ani moucha na mne nesměla sednout. Držívala jsem se za jeho obojek, když jsem začínala chodit.

Pár roků uběhlo a paní si zvykla den v týdnu vždy vlakem v 9 hodin jezdit do města na nákupy, za přáteli, na úřady. Luxe to náramně trápilo. Cožpak psí stvoření má jistotu, že když jej jeho milovaná bytost opustí, ještě se vrátí? Odjíždění předcházelo sváteční oblékání a zejména obouvání střevíčků na vysokém podpatku z pravé hadí kůže. Bez těch by snad nemohla odjet. A střevíčky před cestou na vlak jednou zmizely. Paní vlak zmeškala, nenašla je ani téhož dne a nenašla je ani za týden, ani za měsíce. V domě nějaký čas panovala podezíravá nálada: musel je někdo odcizit. Na Luxe dlouho podezření nepadlo. Až koncem podzimu vyváželi kompostovou jímku a téměř u jejího dna, velmi hluboko byly zahrabané ty parádní střevíce.

Opustil nás ve dvanácti letech. Tatínek mu zjistil rakovinu žaludku. Polykání mu působilo velkou bolest. Jen jediný člověk mu byl s to pomoci: jeho paní. Od maminky přijal v sádle obalené vysvobozující morfium. Pochovali jsme jej pod starým stromem v zahradě.

Někdy, ba často se mi zdá, že zvířata, která žila s člověkem, mají víc empatie vůči němu, než dovede mít člověk k člověku, natož ke zvířeti, i když je má podle svého mínění rád.

Eva Dobšíková

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Dobšíková

Mám tě rád, má paní

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu