Nemyslím teď na erotickou vášeň, která se můe stát zaslepenou posedlostí, myslím na lásku, je velí, abys slouil, následoval, obětoval se, jen abys mohl být v blízkosti milované bytosti, abys jí prospíval; a vroucně si přeješ, aby i ona měla ráda. Aby tě nikdy nezradila, neodmítala být v blízkosti.
Je mezi lidmi a bytostmi, které člověk zařazuje do říše zvířecí, ostře vymezený val, který ty druhé řadí nekonečně ní? Není to jen laciné chlácholení svědomí, aby si člověk nedělal výčitky, e vůči zvířatům, která zotročil bez mezí, je mono chovat se jakkoliv? Je to tak zavedeno a je to praktické...
Moji rodiče dlouho neměli děti. Tatínek pracoval v několika vesnicích jako obvodní lékař. ili v izolovaném domě, obklopeném zahradou, a s nimi il vlčák Lux. Původně si ve svém povolání vdy pořizoval psa tatínek, nejen e měl zvířata a zejména psy rád, ale pes jej v noci doprovázel ke vzdáleným pacientům, pokud musel pěšky, hlídal dům i zahradu a byl společníkem. Kdy přišla do domácnosti moje příští maminka, získala si náklonnost psa ještě víc ne táta, i kdy to byla ona, kdo byl přísnější a náročnější. Nevím, jak to dělala, ale ať člověk nebo zvíře... I ve škole, kde učila, k ní přilnuli áci i kolegové, přestoe byla náročná a dominantní, známá kázní a přísnými tresty. Nikdy z ní nečišel chlad, nebála se ničeho, kadého odhadla a jednala s ním vhodně.
Pes na ní visel – kdy měnil mléčné zuby za trvalé, přicházel a pokládal ji hlavu na klín, aby mu nepohodlný mléčňák vytrhla. Dostal jednou, kdy ve sněhu v noci hledal tatínka a vyprošťoval jej ze závěje, zápal plic. Tehdy ještě antibiotika nebyla. Zápal se léčil trochou koňaku nebo slivovice, silné zrnkové kávy, aby pacient neleel a zůstával v sedě nebo i trochu chodil. Přiblině devět dní bylo rozhodujících. Lux leel na koberečku v teplé kuchyni. Maminka ve dne i v noci za ním přicházela, pohladila, prošla se s ním po kuchyni, dala mu pár liček kávy a trošku koňaku. Uzdravil se a ještě víc k paní přilnul a ještě po měsících ji brával za ruku a vodil ke kredenci, kde byla dóza se zrnkovou kávou a hlavně láhev s koňakem, na který měl chuť ještě dlouho.
V létě přišel mamince telegram, e jí v Plzni umřel tatínek. Seděla v pokoji na otomaně, hlavu v dlaních a plakala. Tam ji Lux našel a cítil, e je moc smutná. duchání čumákem a packou nepomáhalo. Odstrčila jej a stále s hlavou v rukách plakala dál. Popadl ji zezadu za vlasy, spletené do drdolu, a silou se snail hlavu oddělit od sepjatých rukou, aby jí viděl obličej. Zase byl odstrčen. Po bezradné chvíli, kdy kolem ní chodil, si sedl vedle ní na zem a usedavě naříkal s ní. Asi cítil, e sdělená bolest je bolest menší.
Za nějaký rok přišla těká rána. Paní donesla v náručí od vlaku z města zamotané ve vlňáku plačící stvořeníčko a pořád se mu věnovala a Luxe někdy snad ani neviděla. Tvorka poloili do kočárku, všichni s ním vatlali, zpívali mu, vozili ho a Lux se sotva občas dočkal pohlazení. I pán se v tom vetřelečkovi zhlíel. Potom z jara jej vozili po zahradě a Lux chodil vedle kočárku a nesnesitelně árlil. Konečně si jeho zranění paní uvědomila, a kdy mrně usnulo, mazlila se s ním jako kdysi, kdy tu ještě nebylo. Oba potom dítě ve vlňáku pozorovali, paní Luxovi hladila hlavu a promlouvala k němu. Budeme mít to děťátko rádi oba, Luxíčku, pomůeš je hlídat. Lux pochopil, e ho nepřestala mít ráda, a hlídal celé hodiny u kočárku tak pečlivě, e si ani moucha na mne nesměla sednout. Drívala jsem se za jeho obojek, kdy jsem začínala chodit.
Pár roků uběhlo a paní si zvykla den v týdnu vdy vlakem v 9 hodin jezdit do města na nákupy, za přáteli, na úřady. Luxe to náramně trápilo. Copak psí stvoření má jistotu, e kdy jej jeho milovaná bytost opustí, ještě se vrátí? Odjídění předcházelo sváteční oblékání a zejména obouvání střevíčků na vysokém podpatku z pravé hadí kůe. Bez těch by snad nemohla odjet. A střevíčky před cestou na vlak jednou zmizely. Paní vlak zmeškala, nenašla je ani tého dne a nenašla je ani za týden, ani za měsíce. V domě nějaký čas panovala podezíravá nálada: musel je někdo odcizit. Na Luxe dlouho podezření nepadlo. A koncem podzimu vyváeli kompostovou jímku a téměř u jejího dna, velmi hluboko byly zahrabané ty parádní střevíce.
Opustil nás ve dvanácti letech. Tatínek mu zjistil rakovinu aludku. Polykání mu působilo velkou bolest. Jen jediný člověk mu byl s to pomoci: jeho paní. Od maminky přijal v sádle obalené vysvobozující morfium. Pochovali jsme jej pod starým stromem v zahradě.
Někdy, ba často se mi zdá, e zvířata, která ila s člověkem, mají víc empatie vůči němu, ne dovede mít člověk k člověku, nato ke zvířeti, i kdy je má podle svého mínění rád.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.