Tomáš Tichák

Letní nuance a novinářský svinčík

„A můžete navštívit taky Rychlebské hory, kde se odehrává film Alois Nebel…,“ zaslechl jsem v jakémsi rádiu. Jistě nějaký tip na výlet. Popudilo mě to. Možná proto, že začínám být popudlivý. Určitě jsem popudlivý vůči sdělovacím prostředkům. Od dětství přece vím, že Rychlebské hory jsou tajemné, smutné, krásné. Samy od sebe, ne od žádného Nebela! Ale to jsou nuance, které nikdo nechápe. Protože nuance se vůbec nějak přestávají chápat. A to otupování šíří žurnalisté.

Pár týdnů předtím jsme se proplétali na poloostrově Cotentinu labyrintem úzkých silniček mezi živými ploty. Když jsme dorazili k pláži táhnoucí se kilometry na obě strany, nebylo tam živáčka. Nebylo tam ani moře. Jen mlhavý proužek na obzoru. Liduprázdno zde ale bylo i nazítří, když jsme stihli příliv. S výjimkou žokeje trénujícího na klusácké dostihy. Racci vzlétali a vrhem z výšky rozbíjeli kraby. Zpátky jsme bloudili vesnicemi zvláštních názvů – jedna se například jmenuje Šílenství –, které nezačínají ani nekončí. Rozptýlené samoty či malé skupiny břečťanem porostlých domů; centra obcí určují jen středověké kostelíky, které jako by si z oka vypadly.

Míjeli jsme hrad v Saint-Sauveur-le-Vicomte (Svatém Spasiteli), rodiště i hrob básníka a romanopisce 19. století Julese Barbeye d’Aurevillyho. Jeho romanticko-symbolisticko-dekadentní dílo v sobě prý skrývá opar bažinatého mlžného kraje. Ale také ducha normandských pirátů z Granvillu, „nedostupného hnízda racků“, jak město sám spisovatel nazval v novele Rytíř des Touches. Vyšplhali jsme na tu opevněnou skálu a cestou dolů, za rohem Korzárské uličky, zakoupili v námořnických potřebách normandskou vlajku se dvěma lvy na rudém pozadí.

Na východě Cotentinu ale starodávná kouzla překrývá novodobý romantismus klubů vojenské historie. Pláž Utah, jak už zní i oficiální geografický název, je lemovaná pevnůstkami Hitlerova Atlantského valu; připomínají obří lastury, zvětralé a zašlé. Pobřeží je vlastně skoro nepřetržitým vojenským muzeem. Pomníky, tanky, protitankoví ježci, americké vlajky. Když jsem stoupl bosou nohou v písku na ostnatý drát, zjistil jsem, že je to nefunkční maketa. Dvě nedaleká městečka se prý přou, které bylo osvobozeno dřív. Když tedy v jednom postavili milník s nápisem „Utah Beach, km 0“, v druhém učinili totéž, ale s údajem „km 00“. V Sainte-Mere-Église visí na věži kostela socha výsadkáře, bělostný padák pleská ve větru. Zobrazuje to skutečnou událost. Jak nám vysvětlili hostitelé, onen americký parašutista po letech městečko navštívil a byl slavně uvítán. Jenže se dodatečně zjistilo, že nebyl ten pravý. Mnozí ovšem věřit nepřestali a od té doby jsou zdejší obyvatelé rozděleni na dva nesmiřitelné tábory. Parašutisté, vyobrazení s Matkou Boží na vitráži kostela, jsou naštěstí anonymní. Stejně jako sušenky tvaru padákového vrchlíku z vyhlášené místní pekárny.

Vylodění před devětašedesáti lety přineslo vlnu slávy, která nepolevuje. A tak jsem nakonec i já, když jsem byl tázán, kde jsem to vlastně byl, podlehl novinářské povrchnosti: „No přece tam, kde se odehrávalo…“ Nikoli Jules Amédée Barbey d’Aurevilly, ale Steven Allan Spielberg je tím správným doporučením k výletu! Tak jako filmový mág barrandovský v případě Rychlebských hor.

Vypůjčil jsem si Barbeyovy Ďábelské novely, i ze studu nad sebou. V úvodu se dočítám, že autor byl royalista, zuřivý odpůrce všeho moderního, ultrakonzervativní katolík – jehož knihy ovšem církev zakazovala – a taky sžíravý novinový kritik. O žurnalistice napsal: „… jaká to úleva pro mne pověděti pravdu o onom svinčíku, jemuž se říká noviny, jehož vnitřní soustava je ještě horší nežli soustava zevnější… Dlužno nějaký čas žíti v oné věži naplněné výkaly až do cimbuří, aby se vědělo, co chová hanebného a ohavného…“

To už je blízké dokonce názorům dnešního českého prezidenta. Ale o tom jinde.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Letní nuance a novinářský svinčík

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu