Veronika Opletalová

Omáčník, embodiment a kontinuita

Za Paulem Engelmannem

Správce rubriky se ocitl v prekérní situaci. Tu bryndu si však uvařil sám, když – nic zlého netuše – autorku eseje pozval na večeři. Ano, jsou autoři, kteří okamžitě zkonzumují každou návštěvu. Jenže co dělat, když text je dobrý, ale týká se částečně vašeho vlastního obydlí? Jako polehčující okolnost mohu nabídnout snad to, že během půldruha roku života v památkově chráněné puristické vile se počáteční pocit svobody Pipi Dlouhé Punčochy řádící ve Ville Villekulle proměnil v můru kastelána, jenž s omezeným rozpočtem zápasí s každým pytlem betonu, cementu, hrubé, fajnové…

David Voda

Koncem září loňského roku dorazila zpět do Olomouce putovní výstava o místním rodáku Paulu Engelmannovi, aby zde v budoucnu našla stabilní umístění. Výstava nazvaná Paul Engelmann a středoevropské dědictví vznikla ve spolupráci Muzea umění Olomouc, místních germanistů a Brenner-Archivu v Innsbrucku a její první štací byla právě Olomouc. Během čtrnácti let od svého vzniku několikrát překročila hranice střední Evropy: naposledy byla v Kolumbii. Kvůli transportu do zámoří byla uložena v monstrózních dřevěných bednách, skoro dvakrát tak velkých jako vlastní panely, což bylo možná jedním z podnětů, proč se Brenner-Archiv rozhodl výstavu definitivně Olomouci přenechat. V archivu, kde najdeme i velkou část pozůstalosti Paula Engelmanna, nebylo místo na její stabilní umístění ani na skladování. A do Olomouce přece bytostně patří.

I předmět výstavy, architekt, filozof a básník Paul Engelmann měl dost spletitou životní pouť. Geograficky v ní dominují tři body: Olomouc – Vídeň – Tel Aviv. Ačkoli Paul Engelmann v Olomouci strávil víc než polovinu života a byl zde od počátku 1. světové války až do půli 30. let velmi kulturně činný, vědělo zde o něm před výstavou jen pár odborníků. Dnes se s jeho jménem nejčastěji setkáme v publikacích o modernistické architektuře, jeho literárnímu dílu a vůbec myšlenkovému odkazu je u nás věnována o něco menší pozornost, snad proto, že patřil mezi německy hovořící intelektuály. Diváci ČT dvojky si ale možná vzpomenou na dokument s pozoruhodným názvem Nový obraz světa se rodil i na Hané (připravil Ivan Blecha z olomoucké katedry filozofie, režie Theodor Mojžíš, 2005), který se věnuje osobnostem Edmunda Husserla a Ludwiga Wittgensteina, a dotýká se tak i přátelství a vzájemného vlivu Wittgensteina a Engelmanna; o jejich přátelství padla ostatně zmínka i v nedávno vysílaném dílu cyklu Šumné stopy (Izrael – Engelmann & Unger, 29. 5. 2013). Posluchači Vltavy či ČRo Olomouc se pak možná upomenou na rozbor Engelmannových básní nebo na další střípky od germanisty Lukáše Motyčky, které zazněly v rámci Roku německého jazyka.

Paul Engelmann se narodil roku 1891 v židovské rodině. Jeho dědeček Adolf Brecher byl vyhledávaný olomoucký lékař, překladatel a „šlaraf“, tj. člen šprýmařského mužského spolku Schlaraffia. Otec Max Engelmann byl obchodník, ale posléze zbankrotoval a živil se jako úředník v pojišťovně. Paul studoval na olomouckém německém gymnáziu, studium musel ovšem kvůli tuberkulóze na několik let přerušit. Přátelství s několika spolužáky, většinou také z židovských rodin, mu zůstalo na celý život. Jeho nejbližšími přáteli byli prostějovský rodák Max Zweig, který se později profiloval jako dramatik, a Friedrich Pater, básník a filozof. Scházeli se v bytě u Engelmannů pravidelně od studentských let a postupně vznikalo intelektuální uskupení, o němž dnes hovoříme jako o „Engelmannově kroužku“. Hráli ochotnické divadlo, diskutovali o literatuře a filozofii, nechyběla hudba – k Paulovým přátelům patřil i Maxův bratranec Fritz Zweig, nadaný klavírista a později šéfdirigent předních operních domů, a Egon Kornauth, který se též proslavil jako dirigent na světových scénách. Později se setkání začal účastnit i bosenský rodák Otto František Babler, mnoha jazyky vládnoucí intelektuál, který brzy srostl s hanáckým prostředím. Pár desítek let poté poskytl Babler cenné informace olomouckému germanistovi Ludvíku Václavkovi, který publikoval o kroužku i jeho jednotlivých členech několik literárněvědných studií. Příklad nevšední kontinuity, který se vidí zřídka i proto, že vyžaduje nevšední paměť.

Paul měl dva mladší sourozence, Petera a Anny, oba byli výtvarníci. Ale ti se intelektuálních setkání účastnili jen výjimečně. Peter Engelmann, který své karikatury signoval jako Peter Eng, byl často na cestách, v Berlíně a Vídni pobýval dlouhodoběji (k Peteru Engelmannovi viz Náčrtník z Olomouce, Listy 3/2012). Anny se zavírala ve svém pokoji, účasti na pánských diskusích se vyhýbala. Společnosti Paulových přátel tak vládla vlídnou ženskou rukou jen matka Ernestine Engelmannová, která byla dle mnoha svědectví vynikající hostitelkou. A kdyby jejich byt na Mořickém náměstí nebyl tak malý, mohli bychom ho nazvat salónem. Je možné, že Ernestine Engelmannová vědomě usilovala o tento dojem. Po krachu manželova podniku se rodina musela vystěhovat z prostorného bytu a její snaha o co nejpřívětivější podmínky tak možná měla rodině kompenzovat nepřízeň osudu. Ať je to jakkoli, Paulovi přátelé místu svého setkávání říkali Palais am Mauritzplatz: palác na Mořickém náměstí.

Po roce 1909 se Paul z okruhu svých přátel krátkodobě vzdálil na studia ve Vídni. Byl jedním z prvních žáků Adolfa Loose, na jehož soukromé Bauschule studoval v letech 1912–1914. Pod Loosovým vlivem se profiloval jako modernistický architekt, ve svých vzpomínkách psaných ve stáří ovšem nezastírá fascinaci patinou starých olomouckých domů: „Dětství strávené mezi oprýskanými domy, obklopujícími dvě rozsáhlá náměstí, nebo v některé z křivolakých uliček, stěsnaných do nedostatečného prostoru bývalé pevnosti, v domech s temnými klenutými schodišti, v bytech sestávajících z několika obrovských ponurých místností se zchátralými podlahami z lakovaných prken, obývaných posledními výhonky pomalu vymírajících měšťanských rodin – takové dětství obdaří člověka jakýmsi hudebním sluchem na věci z minulosti, které zajisté unikají těm, již byli vychováni v obyčejnějším prostředí.“ (Buch der Erinnerung, typoskript z pozůstalosti, překlad úryvku V. O.)

Adolf Loos byl jednou ze tří osobností rakouské moderny, které mladého Engelmanna výrazně formovaly. Další z nich byl Karel Kraus, brizantní literární kritik a neúprosný komentátor své doby, vydavatel a hlavní přispěvatel proslulého časopisu Die Fackel. Paul s ním byl v kontaktu mezi lety 1909 a 1919, na jeden rok se stal jeho osobním sekretářem. V Krausově časopise publikoval báseň Das Haus am Michaelerplatz, která oslavovala Loosův průlomový – ve své době ovšem kritizovaný – architektonický počin, budovu vídeňského obchodního domu Goldman&Salatsch.

Trojici velikánů, o nichž se Engelmann nejednou vyjádřil, že jim vděčí za všechno, uzavírá Ludwig Wittgenstein, který se v roce 1916 ocitl na pár měsíců v Olomouci – navštěvoval zde dělostřeleckou důstojnickou školu. Seznámil je právě Loos, přiměl Wittgensteina, aby v Olomouci vyhledal jemu známou rodinu. Wittgenstein tak učinil a na podzim roku 1916 se pravidelně účastnil setkání kroužku. Max Zweig vzpomíná v autobiografické stati Lebenserinnerungen (v českém překladu Vzpomínky) na „jeho vznešeně krásný, oduševnělý obličej a jeho zvláštní způsob řeči“. Naopak Peter Engelmann se s ním špatně snášel. Ve svých memoárech hovoří Paul přímo o averzi mezi svým bratrem a mladým Wittgensteinem; dodává ovšem, že se posléze ve Vídni velmi spřátelili. Ze zlomyslných karikatur Wittgensteina, jichž údajně Peter Eng načrtl během olomouckých setkání několik, se bohužel žádná nedochovala. Jistě by Enga, především ve vídeňském kontextu uznávaného karikaturistu, propagačního grafika a průkopníka animovaného filmu, celosvětově proslavily (k Engovým uměleckým aktivitám srov. článek od Ursuly Schneider v časopise Mitteilungen aus dem Brenner-Archiv, 30/2011, s. 119–144; k nově nalezeným olomouckým karikaturám studii od Sabine Voda Eschgfäller v témže periodiku, 31/2012, s. 69–84).

Mezi Paulem a o dva roky starším Ludwigem vzniklo přátelství už během olomouckého pobytu. Wittgenstein našel v Engelmannovi chápavého posluchače a diskutoval s ním o filozofických tématech, zřejmě i v těchto rozhovorech vznikaly teze stěžejního Wittgensteinova díla Tractatus logico-philosophicus. Po jeho odjezdu z Olomouce se rozvinula dlouhodobá korespondence, která není jen dobovým svědectvím, ale má výrazný lidský rozměr – viz například úryvek z dopisu Wittgensteina Engelmannovi z 29. prosince 1919: „Co se týče nálady, jsem nyní velmi skleslý. Můj vztah ke spolubližním se podivuhodným způsobem proměnil. To, co bylo v pořádku, když jsme se ještě vídávali, je nyní v nepořádku a já upadl do opravdového zoufalství. Ostatně předpokládám, že budu potřebovat delší čas, než se něco rozhodujícího stane. Jak rád bych Vás zase brzy viděl: v zaměstnávání mého rozumu, které jste mi Vy umožňoval, pro mě stále ještě totiž tkví jisté uklidnění.“ Setkali se pak ještě koncem 20. let ve Vídni – Paul Engelmann projektoval dům Wittgensteinovy sestry Margarethe Stonborough-Wittgensteinové, na projektu se významně podílel i Wittgenstein.

V roce 1934 se Paul Engelmann, zastánce myšlenky sionismu a taky trochu eskapista a snílek, odstěhoval do Palestiny. Jako jediný ze tří sourozenců díky tomu přežil válku; jak se dozvídáme ze zápisků z pozůstalosti, těžce nesl izolaci od zbytku rodiny, hovoří o „železné oponě“ mezi ním a jeho minulostí, o pocitech bezmoci, když nemohl zabránit záhubě svých blízkých v Evropě. Sestra Anny byla v roce 1942 deportována do koncentračního tábora v Terezíně a odtud do tábora Malý Trostinec poblíž Minsku, kde byla zastřelena. Peter Eng s manželkou Annou se po anexi Rakouska vrátili do Olomouce a 16. března 1939 v reakci na obsazení Olomouce zde spáchali sebevraždu. V říjnu loňského roku jim byl z iniciativy olomoucké Židovské obce a občanského sdružení Stolpersteine.cz položen kámen zmizelých v Litovelské ulici – tam strávili poslední měsíce života ve svobodárně Haná. Zařadili se tak mezi několik desítek obětí holocaustu, kterým byl v Olomouci od roku 2011 „stolperstein“, kámen se zapuštěnou měděnou pamětní destičkou, položen. Pokládání kamene na památku Anny Engelmannové je plánováno na příští rok.

A co upomíná v Olomouci na Paula Engelmanna? Bezesporu vila Vladimíra a Heleny Müllerových v Černochově ulici č. 6, která je jeho jedinou samostatnou realizací na území republiky. V olomoucké „vile Müller“ (která svým pojmenováním svádí k záměně za slavnější pražskou Loosovu realizaci, vilu Františka Müllera) se stále bydlí: žije se zde nepřetržitě od jejího dostavení v roce 1928. Bydlení v objektu, který by si zasloužil být objektem muzeálním, není snadné, ale je vzrušující i dobrodružné. Přesvědčit se o tom mohli mí přátelé, mladí manželé, kteří vilu získali v roce 2011 od vnučky Vladimíra Müllera zcela zachovalou, včetně nábytku a veškerého vybavení – ovšem s podmínkou, že musí zůstat vše, co neoddělitelně patří k domu. Tuto podmínku přijali s velkou pokorou a zcela akceptovali funkční rozdělení místností i základní rozmístění nábytku. Během mé první návštěvy ve vile mi několikrát vytanul na mysli populární termín moderní psychologie a kybernetiky: embodiment. Používají i původní nádobí: masivní porcelánové kusy – přeme se s ostatními hosty, která mísa je na polévku a jak vypadá omáčník. U některých předmětů denní potřeby netuší ani domácí, k čemu měly sloužit, ale těch je čím dál méně – praktický život ve vile časem prozradí jejich funkci.

Vnitřní prostor domu určuje tzv. Raumplan, výškové odlišení jednotlivých místností, které jsou jen zřídka odděleny dveřmi. Engelmannův „raumplán“ je přitom ještě důslednější než Loosovo pojetí, protože Loos ho dodržoval jen v přízemí, v prvním patře už nikoli. Člověk se neubrání dojmu, že je to velmi hravý princip: co dva metry nějaký schodek, nehledě k tomu, že interiéru vévodí dřevěné schodiště, zajímavě integrované do obytné části. A taky se neubráníte dojmu, že není úplně bezpečné pohybovat se v takovém prostoru potmě – tedy dokud s ním tělesně nesplynete.

Hravé nebo spíš kuriózní je i řešení vstupu do vily, přesněji řečeno výstupu z ní. Vstupní schodiště totiž končí těsně před prahem, člověk je tak nucen sehnout se a vzít za kliku, dokud stojí na druhém nebo třetím schodu, protože jinak by dveře neotevřel: „Spíš pak z domu vypadne, než aby z něj vyšel. Žert ze dřeva a betonu, který zajisté odpovídal i vkusu [Petera] Enga,“ glosuje Sabine Voda Eschgfäller ve výše zmíněné studii.

V půli prosince 2012 přichází smutná zpráva: druhá Engelmannova samostatná realizace v Izraeli je určena k demolici. Vila Vladimíra Müllera se tím pádem stává jedinou samostatnou realizací tohoto utopického myslitele, který své náměty raději nosil v hlavě, než aby je dával na papír. Přesto věřím, že odkaz Paula Engelmanna nebude zapomenut – i díky nevšední kontinuitě, respektive osudovým náhodám a nasazení několika jednotlivců. Připomínání a zachovávání jeho stop rozhodně má smysl: chceme-li proniknout do kulturních dějin meziválečné Olomouce, pak je třeba s tímto architektem, filozofem a snílkem počítat.

Veronika Opletalová

Veronika Opletalová

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Veronika Opletalová

Omáčník, embodiment a kontinuita

Za Paulem Engelmannem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu