Libor Martinek

Vykřičníky měnit v otazníky

Kolektivní monografie Milan Kundera aneb Co zmůže literatura?, která by neměla chybět v knihovně žádného „kunderologa“ nebo „kunderofila“, navazuje na stejnojmennou mezinárodní konferenci, která se konala ve dnech 28.–30. 5. 2009 v Brně. Institucemi, podílejícími se na uspořádání, byly Masarykova univerzita v Brně, Univerzita Karlova v Praze, Akademie věd, Janáčkova akademie múzických umění, Moravská zemská knihovna v Brně, Univerzité Lumiere Lyon 2 a Sapienza – Universita di Roma. V jednotlivých sekcích vystoupili odborníci i příznivci Kunderova díla z jedenácti zemí, aby se vyjádřili k jeho různým aspektům. Díky této myšlenkové a názorové konfrontaci máme nyní možnost podrobněji se seznámit s vystoupeními nikoli všech účastníků konference, ale s příspěvky vybrané skupiny vědců a znalců Kunderova díla, kteří byli osloveni editory. Monografie přináší cenné poznatky v oblasti kunderovského bádání. (S některými zajímavými příspěvky původně přednesenými na kunderovském sympóziu, do knihy posléze nezařazenými, se můžeme setkat i na internetu. Mám na mysli zejména pozoruhodný článek glasgowského bohemisty a šéfredaktora Britských listů Jana Čulíka Lze Kunderovo dílo považovat za postmoderní mystifikaci?.)

Texty obsažené v kolektivní monografii byly rozčleněny do čtyř oddílů, z nichž každý obsahuje příspěvky s podobnými tematickými znaky. Pozornost badatelů byla soustředěna na literární a filozofické rysy Kunderova prozaického díla i jeho esejistiky, ale také na širší intertextové a intermediální kontexty tvorby. Kromě příspěvku Sylvie Richterové, která nabídla svůj pokus o synchronní pohled na dílo Milana Kundery, a proto celý svazek otevírá, se jednotlivé statě zabývají dílčími aspekty literárními a filozofickými Kunderova díla, jakými jsou: Metonymie v pozdní románové tvorbě Milana Kundery (Jakub Češka), Eros, sex, tělo a stud v tvorbě Milana Kundery (Aleš Haman), Téma lyrického věku a homo sentimentalis v Kunderové próze (Helena Kosková), přechod od politiky k chaosu, v němž není místo pro soukromí metamorfózy fikčních světů (Jiří Koten) nebo Alkinoova výzva (Tomáš Kubíček; tady jde o metaforu převzatou z proměny vypravěčské situace v Homérově Odyseji, kdy Odysseus vypráví svůj příběh Alkinoovi, králi Fajáků, zatímco v Ithace se tragického hrdiny nikdo nezeptá na jeho vykonanou cestu; Odysseova zkušenost je u Kundery poměřována zážitkem exulantů navracejících se do vlasti a prožívajících zvláštní formu nezájmu o své osudy) a dále je to Poslední z terminálních paradoxů (Lakis Prodiguis; Kunderovi totiž patří zásluha, že náš svět označil za „svět terminálních paradoxů“, kdy je člověk myšlen jako člověk paradoxní a – což je totéž – člověk románový, míněný jako čistě estetická, nikoli antropologická či společenská hypotéza, ale jako tvor Moderní doby). K filozofičtěji laděným příspěvkům patří Fenomenologická stopa v díle Milana Kundery (Jan Tlustý), na pomezí literární vědy a filozofie se pohybuje i Charakteristika postavy a etické a filozofické poselství v románech Milana Kundery (Hana Voisine-Jechová), k typickým a dnes již zažitým pojmům se vyjadřuje článek Nostalgie „zapomínaného bytí“ a nechuť ke „kategorickému souhlasu s bytím“: Románový dopad kontradikce (Bertrand Vibert). Emeritní docent Univerzity Palackého v Olomouci František Všetička zůstal věrný své celoživotní metodě kompozičního rozboru díla v příspěvku o tvarosloví Žertu, rakouská bohemistka Gertraude Zandová věnovala pozornost modelování čtenáře na příkladu Nesnesitelné lehkosti bytí.

Jak bylo zmíněno, do středu zájmu badatelů se dostávají i Kunderovy eseje; vyjadřovali se k nim Thomas Pavel, Ondřej Sládek a Milan Suchomel. Brněnský literární vědec Ondřej Sládek si v příspěvku O fikci a skutečnosti: několik poznámek ke Kunderovu umění románu všímá vztahu fikce a skutečnosti, přičemž na úvod konstatuje, že dílo Milana Kundery „má v tomto ohledu výjimečné postavení, neboť jeho úvahy o literatuře a poetice románu jsou jednak součástí jeho vlastní prozaické tvorby, jednak jim věnoval řadu samostatných článků a esejů“. Poté, kdy se Sládek teoreticky velmi poučeně probere čtyřmi soubory Kunderových nejvýznamnějších esejistických prací, k nimž patří Umění románu (1960), L’Art du roman (Umění románu, 1986), Les testaments trahis (Zrazené testamenty, 1993) a Le Rideau (Opona, 2005), zjišťuje eventuální výrazný vliv díla Michela de Montaigna, k němuž se sice Kundera nikdy přímo a explicitně nehlásil (zatímco známým faktem je jeho obdiv chovaný například k Cervantesovi a Descartesovi), ale Montaignovo dědictví se podle Sládka objevuje v celé Kunderově tvorbě: „Kunderova poetika románu je tak svým způsobem poetikou montaignovskou. Je poetikou opírající se o subjektivitu, která se skrývá za oponou skepse a ironie a která se rodí z kombinace akce a úvahy. Navíc je ale také poetikou, která se skutečností (s aktuální realitou) a s lidskými životy pracuje jako s možnostmi. Je hrou faktů a imaginace, která odhaluje relativnost našeho poznání a staví se proti černobílému vidění světa.“

Milanem Kunderou jak v kritické, tak osobní recepci se zabývali Marek Bieńczyk (Číst Kunderu v době Solidarity), Bohumil Fořt (Kunderovy světy jako svědectví o reálných světech? Případ Žert; i zde je zapotřebí vysvětlit nespecializovanému čtenáři, že se zde vychází z teorie fikčních světů v literatuře, kdy je fikční svět podle názoru kanadského literárního vědce českého původu Lubomíra Doležela, zveřejněného v jeho knize Heterocosmica: fikce a možné světy z roku 2003, chápán jako „možný svět, který je vytvořen konstrukčním literárním textem nebo znakovým médiem obdobné performativní síly“ a oproti aktuálnímu světu je závislý na konstrukční síle textu jako na své apriorní kategorii). S velmi užitečným příspěvkem z hlediska francouzské literární kritiky přišel Martin Petras v příspěvku Tři období recepce díla Milana Kundery ve Francii, Fridrik Rafnsson nahlíží kritickou recepci z jiného evropského kulturního okruhu v článku Dílo Milana Kundery viděné z dalekého severu. Ital Massimo Rizzante nazval svůj příspěvek Ve třech větách; nutno podotknout, že článek je věnován souvislostem románové a hudební kompozice, což je intermediální problematika, a proto jde o text pro mne poněkud nepochopitelně zařazený v oddílu věnovaném recepci, nikoli – jak bych předpokládal – v dalším bloku zasvěceném intermediálním souvislostem. Kunderův přítel Guy Scarpetta přišel s Politickým Kunderou, Petr Steiner se Spory o symbolický kapitál. Milan Jugmann, kdysi se kriticky stavějící k francouzským pracím českého emigračního spisovatele ve Francii, se vyznává ze svého vztahu k dílu Milana Kundery, aniž by „převlékal kabát“, a Mojmír Grygar přišel s úvahou „poněkud vzpomínkovou“ Stěny. Svůj text prof. Grygar uzavírá pokusem o formulaci spisovatelského i občanského přesvědčení Milana Kundery: „Kundera už půl století zůstává věren svému krédu: údělem spisovatele není definovat politická, náboženská ani umělecká hnutí, nýbrž vykřičníky na konci jejich manifestů měnit v otazníky. (...) A nepřisuzuje Kundera románu právě důležitou a nezastupitelnou funkci, která umožňuje narušovat a bořit stěnu oddělující tyto dva póly lidské existence, neustále oživovat a stimulovat nezbytný koloběh jejich vzájemných vztahů, podnětů a inspirací?“

Na závěr svazku se dostáváme k Milanu Kunderovi v intermediálních a intertextových souvislostech. Petr Bubeníček se zamýšlí nad blízkou, či vzdálenou adaptací dvou filmových přepisů Kunderových próz Žert a Nesnesitelná lehkost bytí, Lubomír Machala srovnává Kunderovu Knihu smíchu a zapomnění s Páralovou Knihou rozkoší, smíchu a radosti, Martin Rizek se věnuje Kunderově dramatické tvorbě (Opony Milana Kundery), Piotr Sadkowski pojednává o Nevědomosti Milana Kundery v souvislosti s příběhem Odyssea (jde tedy o druhý příspěvek na podobné téma jako u Tomáše Kubíčka, kde však také šlo mimo jiné o intertextualitu) a opět na vztah literatury a hudby je zaměřen příspěvek Anny Żurawské, která si z tohoto hlediska všímá románů La lenteur („Pomalost“) a L’Ignorance („Nevědomost“).

Ve svazku ovšem absentuje kritická analýza autorovy rané básnické tvorby, což snad bylo dáno skutečností, že kniha vychází poté, kdy francouzské nakladatelství Gallimard vydalo v prestižní edici La Pléiade dvousvazkový soubor patnácti Kunderových děl od šedesátých let do současnosti, počínaje Směšnými láskami a konče esejem Une recontre. Vydání lze alespoň podle francouzské tradice považovat „za jakousi definitivní konsekraci (sic!) včleňující Kunderu mezi autory, k nimž se sám v mnoha svých esejích hlásí jako k velikánům evropské a světové kultury“. A jak se editoři publikace dále domnívají, že ona „kanonizace do značné míry určuje, co napříště bude a nebude – ve Francii a ve světě, mimo české kulturní prostředí – považováno za součást autorova obrazu a odkazu, dává celoživotnímu dílu definitivní podobu, povyšuje Kunderu mezi nesmrtelné a vyvazuje jeho dílo z úzkého národního kontextu“.

Na zřeknutí se děl svého „lyrického věku“ (ostatně knih samým Kunderou později odmítaných a od této etapy životního období i tvůrčího vývoje se distancujícího), na jejich nezařazení do sebraných spisů má jistě spisovatel právo, avšak odborná a kritická reflexe by tuto etapu tvorby neměla opomíjet. Jednak proto, že Kundera byl ve svém počátečním tvůrčím období angažovaným spisovatelem a vlastně jím nikdy ani nepřestal být, že sám byl součástí určitých Dějin, do nichž zasahoval a zasahuje. A také proto, že určité autorské strategie, které Kundera používá v této prvotní tvorbě, pronikají do pozdějších etap spisovatelovy práce, modifikují se v ní, čili najdeme je i v takříkajíc zralé románové prozaické tvorbě. K těmto autorským strategiím patří – pro zajímavost – intertextualita, metatextualita, charakter vypravěče, záměrné tvoření protikladů (například dítě, hra, žárlivost, smrt a nesmrtelnost, opozice krása a ošklivost, duše a tělo, světlo a tma), opakující se motivy a témata. Nicméně, jak se domnívají editoři svazku, „monumentalita a monolitnost [díla] však nevylučují kritický pohled“, mohou být spíše výzvou, neboť význam umělce a jeho děl lze měřit i „šíří a růzností reakcí, které vyvolávají, a kritických přístupů, k nimž vybízejí“. Kolektivní monografie Milan Kundera aneb Co zmůže literatura? nakonec tento dojem potvrzuje, jelikož přináší srovnání českého a zahraničního přístupu k dílu brněnského rodáka a v neposlední řadě je příspěvkem k hlubší reflexi Kunderovy prozaické, esejistické a dramatické tvorby.

Bohumil Fořt, Jiří Kudrnáč, Petr Kyloušek (eds.), Milan Kundera aneb Co zmůže literatura?

Soubor statí o díle Milana Kundery,

Brno, Host 2012, 316 s.

Libor Martinek (1965) je literární historik, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Vykřičníky měnit v otazníky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu