Daniela Vodáčková

Naproti rozhlasu

(Vinohradská 17, Praha 2)

Básníci a jejich místa (28)

Když jsem se přestěhovala do vznosného domu ve stylu art deco na Smíchově, pocítila jsem v těle hluboký klid. Konečně prostor, kterému do hloubky rozumím. Mramorové schodiště, dlaždice, leptaná a vykládaná okna, štuky, vysoké stropy, velké místnosti. Octla jsem se na nové mapě své vlastní historie. Mohla jsem na tu starou lehce navázat.

Stará mapa se nachází ve Vinohradské ulici, naproti rozhlasu, v neorenesančním domě z konce předminulého století. Moje rodina v něm bydlela od roku 1963, v bytě velkém dvě stě metrů čtverečních. V bytě, v němž žily vedle sebe ne dvě, ale čtyři generace. Byla jsem malá a prvorozená. Mohla jsem plných sedm let čerpat z ochoty celé rodiny zabývat se právě mojí osobou. Prababička, děda s babičkou, má čtrnáctiletá teta, rodiče a všechny další tety a rodinní přátelé.

Mé teritorium se skládalo z dalších ulic a míst. Ulice Balbínova a Na Smetance – vedou k základní škole a ke školce, kam jsem chodila. Španělská ulice, dům s číslem 4, se dvěma masivními sloupy lemujícími vchodová vrata se skleněným oválným oknem nad vraty. Jsou na něm vyleptány dvě téměř nahé asi dvanáctileté dívky. Možná jsme to my dvě s kamarádkou Bedřiškou. Za ní jsem do toho domu chodila. Sestavovaly jsme dlouhé seznamy věcí na cestu kolem světa. Nepodnikly jsme ji jen proto, že ani jedna z nás nedokázala napsat slovo „skafandr“.

Riegerovy sady. Kolem černé velebně hrozivé sochy Lad. Riegera jsme se honili. Dnes je tam plůtek. Kopec rozdělený na dvě části – to zaznamenají hlavně děti na sáňkách, letní restaurace na náhorní plošině parku. Tam jsem, podle tatínka, byla vychována. Obvykle jsme tam chodívali spolu: já na pivo a on na limonádu, pak si to obvykle na poslední chvíli rozmyslil a sklenice vyměnil.

Co jsme viděli z okna? Vstup do Československého rozhlasu, hodiny nad vchodem, šly přesně a my doma jsme nemuseli mít nástěnné hodiny. Večer se rozsvítily kanceláře jednotlivých redakcí. Rozhlasová studia zůstala skryta v místnostech bez oken. Ty jsem mohla prozkoumat až později.

Hukoty. Stačilo otevřít okno vedoucí do dvora. Naše letní noci provázelo dunění, pískot, vzdálené hlasy z amplionu, sem tam zvonění kladiv zkoušejících celistvost kol. Od nás jste mohli být už za dvě minuty na prvním nástupišti Wilsonova nádraží. Všechny děti z naší rodiny milovaly výhled nad tunelem do kotle nádraží. U vysokého obrubníku jsme stávali desítky minut i hodiny. Můj syn vlaky rozpočítával: „Teď jede táta vlak, támhle stojí máma vlak, do tunelu vjíždí děda vlak.“

Posledními obyvateli bytu byli můj otec a jeho druhá žena. Strávili spoustu času tím, že hledali jeden druhého. Drahý a obrovský byt pro ně ztratil smysl. Přestěhovali se nedaleko do Anglické ulice. Okna „našeho“ bytu zabírající téměř celé patro jsou od té doby prázdná, slepá, bez záclon a jedno sklo je trochu vyštípnuté. Našim domácím duchům musí být smutno.

Naproti rozhlasu

Dva maskaróni, skrytí strážci
až v prvním patře na balkónu.
Ne hromotluci, ale šašci.
A Merkurovy hlavy (na frontónu)

na domech zleva hledí z výšky
na ulici. A je to stejné překvapení
jako ty děti, putti s bříšky
co dlouho byly pod lešením,

a roky předtím poničené
kulkami z května, totalitou,
střelbou v osmašedesátém.

Ulicí Jungmannovou (názvy proměněné:
Fochova, za války Schwerinova, znovu Fochova; ze Stalinovy na Vinohradskou)
jdeme s fotoaparátem.

Lupa

Došli jsme domů (doma je v druhém patře).
V předsíni první dveře zprava – temné prahory.
Tam vlčice má noru, cígo, bačkory.
Kovová postel? A lustr pergamenem zastřen.

Její obraz je živý, shrbená stará paní.
Z ukrytých nedopalků si novou papirosku
ubalí. Zpívá mi basem, láká na kokosku.
Na stole v kuchyni kafe, historky k popukání:

V Paříži, v hostinci U vola, dala si čaj nalejt mrtvola.
Když jí ho moc dlouho nenesli, utekla jim i se seslí.

Když v roce devatenáct set třicet měli sněm sokolíci,
krajkové spodní prádlo předváděla ve větší společnosti…
A anděl se tak smál, že z něj byl anděl čůrající...
O dávné mikulášské vyprávěla – především podrobnosti.

Hexametr

V pokoji u stolu spící, hlavu má složenou v loktech,
ta kdysi buclatá dívka, studentka gymnázia,
nejprve Minervy, nyní Elišky Krásnohorské.
Dodnes má v paměti básně, a v latině je říká.

Octla se předčasně sama, u strýce, v klášteře chvíli…
Řekla jen velice málo, co tehdy prožila v mládí.
Co víme? Dohady, víc ne. Když potom porodila,
ujala se jí teta, a žily společně v Nuslích.
A přišel ten muž, a v chlapci sám sebe poznal,
své rodové znaky – to podle blonďatých vlasů,
které měl v dětství (my všichni jsme tmavovlasí).

Nedávno vytáhla sešit v odřené červené kůži.
Byly v něm obrázky šatů. A také milostná báseň.
Děda byl starší než ona, o celých sedmnáct roků.

Jiný pokoj

Tabulky skel v předsíni už dávno osleply.
Žárovka světlo nikdy nepřidala. Patery dveře
a litinové kliky vedou z toho předpeklí
do dálav pokojů. Strop na čtyři dvacet změřen.

Z obrazu v dálce hledí pán, má kružítko a krychli.
Klavír je léty uondán,
ve vitríně pár bichlí
o Krči, Nuslích, Michli (rozlámaný celofán).

Kompletní Otta s doplňky; papíry, náčrty, střihy.
Příborník, fotky, skleničky. Noří se postupně z mlhy.
Dvě úctyhodná křesla
jsou z divokého osla.
V pokoji Hašlerův koncert
na piáno: Koch & Korselt.

Kudy?

Občas – když hukot vnitřního moře
silou vody vyplaší jiskry poledne,
ode dna z písku staré tvory vyzvedne –
zakopnu o bludný kořen.

Prostor na malou chvíli rozbředne,
Smíchov Vinohrady pozře.

Na gauči sedí stín a čte o velehoře.
Kudy na nádraží? Vedro vražedné
vypaluje vrásky do kanape,
i houževnatá dracéna se toho žáru lekla.

A příboj neochlazuje, jen lomozí.
Věnuji ti sedm rudých kapek,
při našem rozhovoru jedna z nich teď na podlahu stekla.
Já ještě nejsem v bodě výchozím.

Götaplatsen

Göteborské náměstí se podobá Václaváku.
Stojíme u Muzea, ne stojíme u přízraku.
Není tam Národní, ale Technické muzeum.
Pod ním je kašna a místo Václava Neptun.

Tramvaje jezdí, Vodičkovou, taky Štěpánskou.
Bývalý Dům módy (teď Baťa) mezi Opletalovou a Jindřišskou.
Z Václaváku na Příkopy nevede kolmice,
zato v Nekázance dva domy váže spojnice.

Uprostřed náměstí hledáme lavičku.
Na chvíli spatříme dědu a babičku.
Sedí tam spolu, nás nezahlédli.
Jsou živí? To my jsme umřeli?

S Žižkovskou věží se prolíná Utkiken.
Zátoka, lodě, jeřáby a světla nad mořem.

V roce 1968

Ať vypadnou ty myši z našeho domečku!
Myši v uniformách mluvily rusky.
V Rígráku navždy zůstaly vtisky
do asfaltu. Bylo to tenkrát pro kočku.

Můj táta mi tehdy dal čokoládu.
„Až ji sníš, tak všechno pochopíš...“
Velkou skříň trefila jedna myš!
Schovali jsme se pod oknem, vzadu.

Ten sen byl o domě celém jen z lešení.
Na Vinohradské hořela drogerie.
Ve školce jsme se (jako) stříleli.

„Nedělejte to, copak jste šílený?“
A na balkóně morče. Asi to nepřežije.
Zelený tank stojí v rozhlasovém průčelí.

Daniela Vodáčková(1964 v Praze) studovala na FF UK český jazyk a psychologii. Pracuje jako VŠ učitelka na katedře sociální práce na Filozofické fakultě UK a jako psychoterapeutka. Publikuje odbornou literaturu zejména z oblasti práce s krizovými tématy v životě člověka. Básně dosud nepublikovala.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Daniela Vodáčková

Naproti rozhlasu

Naproti rozhlasu

Lupa

Hexametr

Jiný pokoj

Kudy?

Götaplatsen

V roce 1968

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu