Nevím, jestli má ještě v téhle republice někdo nějakou paměť, já ji mám třeba úplně mizernou, přesto bych nikdy neřekl, e přijde doba, kdy předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová bude na naší politické scéně čnít coby mravní autorita téměř disidentského rozměru. To hujerovský nejvyšší starosta všech starostů hned přispěchal s tutičkou a razítečkem, e kdy si to teda pan prezident přeje, on milerád všechny ty podpisy ověří. My, kteří jsme kvůli své historické determinaci pořád ještě spokojení, e si v podstatě můeme psát a říkat, co chceme, třebae slovo devalvovalo mnohem víc ne koruna, máme sklon se zasmát a mávnout rukou, ale bojím se, e všeho do času.
Doba je jako vdycky zlá, vdyť i já, rádoby skeptik, se přistihuju při myšlenkách, co tady asi po nás zbude. Tedy nemyslím osobně, to je vcelku jasné, ginkgo věnované k padesátinám od J. W. na zahradě utěšeně roste, take začíná být zjevné, kam mě vysypou. Zamýšlím se ale poslední dobou nad tím, zda bychom se neměli dopracovat k nějaké další revoluci, a to nejlépe v celé euroatlantické civilizaci společně. Ano, začínám být nebezpečný, touha po lepším světě je opium lidstva. Aspoň tak nějak přece věří všichni globální prodejci pracích prášků a nesplněných snů.
Soused na chalupě, neakademický malíř, touebně vyhlíí důchod. Jeliko byl zároveň dostatečně praktický a tzv. pro rodinu, přičinil se celoivotním svépomocným rekonstruováním a následným prodejem hned několika nemovitostí po sobě o to, e má z čeho ít. Dnes nicméně s úzkostí sleduje tenčící se bankovní konto a má spočítané, e šest sedm tisíc měsíčně od státu, které ho zřejmě čekají, mu bude stačit na pokračování ve skromném, leč spokojeném ivotě, který si zvolil.
Snad i proto mě v posledních měsících zaujala myšlenka některých evropských ekonomů, kteří navrhují zrušit současnou podobu sociálního státu s bezpočtem institucí, které se s všelijakým úspěchem starají, aby předivem jemné sítě nikdo z nás nepropadl. Recept, který nabízejí, je jednoduchý, byť na první pohled bláznivý: vyplácet všem bez rozdílu, mladým, starým, bohatým, chudým, pracujícím, nepracujícím, bílým, černým, stejnou jednu jedinou dávku od narození do smrti. A to v takové výši, aby z ní člověk mohl skromně ít, alespoň jako náš soused. Švýcarští mistři čísel takovou dávku prý spočítali na patnáct set franků a zanedlouho chtějí dosáhnout vypsání referenda, ve kterém realisticky očekávají napoprvé drtivou poráku. Všichni přece víme, e my osobně bychom navzdory ivotnímu zajištění dál pracovali (ať u kvůli osobnímu naplnění nebo touze mít se lépe ne skromně), zatímco drtivá většina našich sousedů (podle průzkumů si prý myslíme, e a 80 %) by okamitě pracovat přestala, take by společnost zřejmě zkolabovala. Z toho právě předkladatelé návrhu vycházejí: e se pleteme ve svých sousedech, ne v sobě.
Uznávám, e mi ta představa připadá závratná. Ekonom nejsem, ale násobilka mě zcela neopustila. Realisticky si říkám, e naší odpovědí na švýcarskou výzvu by mohlo být takových deset tisíc (to je víc ne tzv. minimální mzda, o kterou se pořád handrkujeme a za kterou tady pracuje a příliš mnoho lidí). Krát deset milionů, to máme sto miliard měsíčně, co je ročně pořád ještě míň ne současný státní rozpočet, který přerozděluje rozkošatělý byrokratický aparát, jen by jako mávnutím proutku okamitě pozbyl smyslu. Stejně jako poukazování na zneuívání sociálních dávek. Kdyby rodina se šesti dětmi ze svých osmdesáti tisíc měsíčně vyila, mohla by se bez závisti okolí plně věnovat jen výchově svých potomků.
A tak dál. Jistě, za něco je třeba stavět silnice, školy Ano, záleelo by na nás. Asi by se musela trochu víc zdanit práce – přesně to, čeho se většinoví ekonomové bojí jako čert kříe. Tak co? Jdeme do toho? Budeme si věřit? Hlásím se na barikádu. Klidně i s paní Němcovou, je to projekt pro nebojácné lidi.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.