Jiří Hochman

Ještě z korespondence

„Rusové lidem socialismus tak zošklivili, že to bude ještě dvě generace bič na jakoukoli osvícenou politiku.“ Jiří Hochman (1926–2012)

Inspirován tím, co v Listech 3/2012 uveřejnil o J. Hochmanovi Jan Šulc, pokusil jsem se vyhledat ve své korespondenci, respektive v jejích zbytcích, pár věcí od J. Hochmana. Každá z nich by možná sama o sobě vydala za novinový článek. Je vidět Jirkova erudice a péče, kterou věnoval i při své zaměstnanosti jinými problémy korespondenci s přáteli; tu mnozí z nás tak trochu odbývají.

Před více než rokem se mě kamarádi začali dotazovat, co je s Jirkou. Nějak nám neodpovídá na poštu. Zkusil jsem také, neuspěl jsem, jako už nikdo. A to přesto, že jsme spolu dva dny předtím vedli diskusi na téma Havel; šlo o kontroverzní materiál, který mně poslal kolem Havlova pohřbu.

Jiří Hochman (nar. 3. 6. 1926) zemřel v neděli 12. února 2012 ve svém domku v městečku Palm Coast na severní Floridě. Zemřel, aniž by to stálo našim médiím za zmínku: přitom to byl svého času člověk v novinářském světě jeden z nejznámějších. Hovořil plynně několika světovými jazyky, svou Kronikou místodržení v Čechách... a Jelením Brodem se zapsal i mezi úspěšné autory satirických knih. Redigoval a ve značné míře spolutvořil paměti A. Dubčeka. A ještě v době zcela nedávné svým vynikajícím překladem zpřístupnil českému čtenáři román Omluva Julii, jejímž autorem je jeho syn David.

S Jiřím Hochmanem jsem se seznámil někdy kolem roku 1964, kdy přijel do Washingtonu jako dopisovatel Rudého práva. Já jsem tehdy sloužil na československém velvyslanectví; bylo to za velvyslance Karla Dudy, který kolem sebe soustředil skupinu většinou mladších lidí, přezdívanou „brain trust“, kam samozřejmě patřil i Jirka Hochman. Dá se říci, že ambasáda prožívala své hvězdné období, nelze se divit, že většina pracovníků, kteří se na tom podíleli, se později jasně přiklonila k reformnímu směru ve straně, a také to po zásluze po ruské okupaci odnesla.

Známost s Jirkou přerostla v přátelství, které přetrvalo až do posledních let, samozřejmě s velkými omezeními po Jirkově nucené emigraci. Častěji jsme se znovu vídávali v devadesátých letech a dobrodiní internetu nám umožnilo být prakticky v denním styku i v poslední době.

Naše přátelství bylo trochu zvláštní, řekněme, že šlo o kamarádství autora, novináře a spisovatele s ouřadou a praktikem. Přitom jsme spolu dokázali dlouhé hodiny diskutovat a přít se o věcech z historie, politiky i jiných. Přes velkou vzdálenost měl Jiří vynikající přehled o všem, co se děje u nás doma, věci komentoval a snažil se do nich zasáhnout. Já mu v tomto směru tak trochu suploval pohled běžného občana a trochu pomáhal organizačně. Dobrým příkladem z doby poměrně nedávné byla jeho snaha zaangažovat Miloše Picka a Otu Turka do diskuse o příčinách světové finanční krize. Jiří k tomu dodal americké materiály a oba ekonomové pak své úvahy publikovali mj. právě v Listech.

Vážím si skutečnosti, že jsem měl možnost Jiřího Hochmana poznat, že mně byl svým pojetím světa blízký, i toho, že se s nějakou drobnou žádostí občas obracel i na mne. Škoda, že už to nepokračuje.

Miloš Chrobok

Nás pamětníků rychle ubývá a přitom, myslím si, máme nedokončenou agendu. To se ti pokusím vysvětlit. Jako generace s tou před námi dnes všichni vypadáme před dnešními mladými českými generacemi buď jako darebáci, anebo jako blbci. My ale jsme za prvé v r. 1945 jednali na základě našich vlastních bezprostředních životních zkušeností, tak jako oni po roce 1989 jednali a jednají na základě svých bezprostředních životních zkušeností. My jsme měli vážné důvody, proč jsme odmítli kapitalismus. Oni měli vážné důvody, proč odmítli ten ruský systém, který se vydával za socialismus. My jsme ale v r. 1945 neodmítli demokracii, to bylo jinak.

Naši zkušenější otcové původně považovali socialismus nejen za plně slučitelný s demokracií, ba dokonce za výsledek demokratického procesu. Teprve v roce 1948 jsme spadli do cizorodé diktatury, kterou jsme se pak úmorně a pomalu připravovali demontovat. Při první příležitosti, v roce 1968, jsme to udělali, ale zanedlouho prohráli. Dnešní mladší generace žily nebo se narodily v podmínkách ruské okupace, kterou jsme my odmítli tolerovat, stejně jako jsme předtím odmítli tolerovat německou okupaci. Nemyslím si, že z tohoto zorného úhlu musíme před historií vypadat jako blbci nebo zbabělci. Mám pravdu, nebo ne?

Klaus nedávno kritizoval českou inteligenci poválečné doby za to, že podporovala komunisty. Ano, to je pravda a na nás kluky to po roce 1945 dělalo ohromný dojem. Ale mnozí naši básníci, skladatelé, spisovatelé, malíři aj. podporovali komunisty už před válkou a nejeden byl za války v odboji proti okupantům a mnozí položili za to životy. A co dělala česká inteligence v 70. a 80. letech, za další cizí okupace? Nepodepisovala Antichartu?

Víš, mám tady z archivu českého filmu videokazetu se zprávami českého žurnálu z doby po zabití Heydricha. A tam jsou shromáždění českého lidu, v Praze a jiných městech, ke kterým mluví třeba Moravec, a hle, české zástupy tam mohutně hajlují. Tak tedy to já jsem nevěděl a určitě jsem tam nebyl, byl jsem někde úplně jinde.

Chci ti napsat, že jsem zhruba v posledních dvaceti letech postupně vyplnil obrovskou díru ve svých vědomostech, které jsem si byl dlouho vědomý, ale chtělo to čas. Už v 60. letech jsem identifikoval předmět a dobu, kterou musím prostudovat, a to sociální dějiny období asi 30 let před první světovou válkou. Já jsem sice na OSU (Ohio State University; red.) učil intelektuální dějiny, ale bylo to v kvartálním systému a ani jedna existující učebnice mě nenutila k ničemu jinému než k jedné přednášce o socialistickém hnutí. Ale sedělo to na mně. Můj otec, starý sociální demokrat, mě sice po válce do jisté míry poučil, ale to tehdy nestačilo na víc než na vyvolání zdravé pochybnosti. On mi přitom ale v té době taky řekl, že komunisti přijdou k moci a pak že bude lepší, když tam budeme taky, než když tam nebudeme. A tak jsme tam spolu s mou nadšenou matkou (říkala Stalinovi „Pepa“) tiše vstoupili 1. dubna 1946…

Můj otec umřel v r. 1971. V těch necelých třech letech před jeho smrtí jsem ho takříkajíc velmi podrobně interviewoval. Znovu a tentokrát velmi pozorně jsem si z jeho knihovny přečetl Kautského Socialismus a demokracie (české vydání Girgal 1923). On sám vstoupil s většinou do KSČ v r. 1920 a v r. 1929 z ní vystoupil. (To jsem ovšem měl ve svých kádrových papírech; Strana nezapomínala). Otec byl taky první, kdo mi řekl o sovětských hladomorech v první polovině 20. a 30. let a o čistkách 1936–38, které ale, jak jsem později zjistil, pokračovaly nejméně až do roku 1940. Taky jsem pak prostudoval španělskou válku a vraždění anarchistů a trockistů v Katalánsku. Ale českého pozorovatele v té době spíš znepokojoval Hitler než Stalin, a v létě 1938 byli Rusové naše marná naděje – osud Bucharina naši otcové rádi přehlédli. Velmi zamotaná historie.

Navíc k našim obtížím přibývá to, že v r. 1945 měli už Rusové dlouhou dobu prakticky monopol na tyhle dějiny. Pamatuju, že tu zimu, než mě chytili, myslím v lednu 1943, jsem přišel na řadu abych si přečetl Bucharinovu učebnici marxismu-leninismu v češtině, zřejmě vydanou ještě před čistkami. Ale i ta byla už striktně stalinská, a historie socialistického hnutí z doby před rokem 1914 tam byla zjednodušeně zfalšovaná. Všechno bylo jinak a hlavně to bylo mnohem složitější. Vzpomínám na rok 1957, v listopadu jsem se vrátil z Číny (zažil jsem tam éru „sta květů, sta škol myšlení“) a zastihl jsem Jardu Veselého a Jana Fojtíka v revizionistické náladě (vrátili se ze studií v Moskvě). Později mi senegalský president Senghor řekl: „Já raději posílám studenty do Moskvy než do Paříže. Z Paříže se vracejí jako komunisté, z Moskvy jako antikomunisté.“ Všechno, co Fojtík dělal po svém pokoření v r. 1958, byla přetvářka. Vím s jistotou, že to, co dělal, nenáviděl a potápěl to v alkoholu.

Fojtík mi tenkrát uložil, abych přivezl z Paříže Trockého (Zrazenou revoluci). Mysleli si, že měl třeba pravdu Trocký a ne Stalin. Ani jeden ani druhý francouzsky stejně nečetli, tak to bylo na mně. No to bychom si bývali dali.

Vzpomínám taky na to, jak po procesu v r. 1952 jsme každý s pocitem hanby zalezli. Vedoucí soudruzi pověsili jiné vedoucí soudruhy a jistě by pověsili i nás. To byla hrozná zkušenost. Ale taky mě příšerně sral dovoz byzantských obyčejů – myslel jsem si, že to přece nebylo nutné, takhle lézt Rusům do prdele, oni to třeba ani nevyžadovali. Třeba ve Gbelech se hrály gorodky, házelo se tam klackama vedle tenisového kurtu… Vzpomínám, jak jsem dal Čepičkovu barevnou fotografii z nějakého týdeníku do velké sklenice od okurek a dal jsem si to na skříň jako ikonu. Pepík Hrabě mě na kolenou prosil, abych to sundal… A byl nutný ten únorový převrat? – ptali jsme se sami sebe, když jsme se dověděli o Chruščovově zprávě z února 1956, a po jeho omluvě Titovi (četl jsem to pak až s ročním zpožděním; většina to nečetla nikdy). Začali jsme se scházet, nejdříve po dvou, pak po třech. Ty to všechno pamatuješ. V zimě r. 1961 nás asi 12 „odhalili“ v té Poradně a studovně v Celetné, kde byl Klema Lukeš „ředitelem“. (Já jsem byl v té době naštěstí ještě na Kubě a díky Kouckému jsem to po návratu přežil jenom s důtkou).

Pokud jde o Kouckého, on si mě do Ruďasu přivedl už krátce potom, co se stal šéfredaktorem po návratu ze Švýcarska v únoru 1956. Původně proto, že mě potřeboval jako zpravodaje do Číny. Díky jemu jsem viděl éru „sta květů, sta myšlenek“ ale taky jsem ještě zažil, jak Mao dost rychle seřízl těch 99 květů a myšlenek. Ale Koucký mě pořád posílal do zahraničí, jednou taky jen proto, abych při zpáteční cestě propašoval Kornajovu kritiku plánování z doby ještě před maďarským povstáním. Měl jsem to přivézt ve srozumitelném jazyce. Přivezl jsem výtah z monitoru francouzského ministerstva zahraniční – opatřil mi to Francois Monode. Mimochodem Koucký mě chránil před každým průserem, on byl velmi složitá postava. Ze Švýcarska se vrátil až roku 1956, musel tam všechno číst, ale ta nemoc ho zlomila. Byl hrozně bázlivý a opatrný, a přitom za okupace riskoval život. Taky mě pak poslal na Kubu a pak mi schválil mou exkursi do Alžírska, a měl jsem se pak vrátit do Paříže. Ale Emil Šíp začal v New Yorku chlastat, a tak mě Koucký fofrem vyhnal do Ameriky. Přesunul jsem se – logicky – do Washingtonu (1964–1967), kde jsem začal číst to zakázané ovoce, a to přímo v kongresní knihovně, kde mají všechno. Tam jsem např. prostudoval klikatou cestu k založení Francouzské socialistické strany v r. 1905, ideologický koktail anarchosyndikalismu, proudhonismu, dovezeného lassallismu a marxismu. Ostatně SPD na začátku taky tolerovala lassallismus vedle Marxe. Přečetl jsem si eseje Shawa a Wellse, fabiánství bylo legrační i poučné současně. Všechno mě to učilo rozumět tomu, z jakého obrovského množství myšlenek se to všechno klubalo. A vrátil jsem se v listopadu 1967 domů mnohem chytřejší. Začínal jsem rozumět rozdílu mezi tím, co rozuměli staříci pod pojmem socialismu, jak byl tento vývoj pošramocený hlasováním německých a pak i francouzských socialistů pro válečné úvěry v roce 1914, a pak ukrutně přerván bolševickým převratem v Petrohradě.

Já to vidím dnes tak: my jsme v roce 1968 v podstatě chtěli ten socialismus rehabilitovat, i když ne všem nám to bylo jasné. Vím, že Jirkovi Hájkovi to bylo jasné, pamatuju, jak jsme spolu šli na procházku po Park Avenue a vzájemně si vylili srdce. Ano, potvrdil mi mé vyjádření, že socialismus nemůže existovat bez demokracie. Ten Hájek v sobě musel dlouho nosit velkou hořkost, ale ztrácel zrak a byl dost bezradný. Ale taky si myslím, že v roce 1968 už bylo stejně asi pozdě a socialismus vlastně nebyl. A KSČ měla v klosetu příliš mnoho kostlivců, kteří by v prostředí svobody slova a tisku tu stranu během doby úplně znemožnili. V tomhle ohledu se bavím, když čtu o KSČM.

A protože jsme měli notorický nezájem o Rusko, tak jsme nepochopili, a to včetně našich „odborníků na Rusko“, co se vlastně stalo v r. 1964, když Suslov a ostatní gangsteři sesadili Chruščova. To byla zpátečka ke stalinismu, i když to už nebylo tak drastické. Ale navštívili jsme s Karlem Kynclem v r. 1970 dvakrát Josefa Pavla na Sázavě k dlouhým pokecům po loukách a lesích. Pavel byl velmi skeptický a řekl nám: Kluci, ještě nevíme, jestli nás přece jenom nebudou věšet. Nevěšeli. V Ruzyni jsem zjistil, že se do jisté míry už bojí sami sebe. Ani Tesař, ani Hübl nemuseli vykecat všechno, co věděli i nevěděli. A já jsem všechno beztrestně zapřel.

Po svém návratu do USA v r. 1974 jsem ovšem musel nejdřív živit rodinu, zajistit si tenure, udělal jsem si v r. 1980 americký doktorát a odstranil tak potupu „promovaného filosofa“. A publikoval jsem, a to hodně. „Publish or Perish“, že ano. Ale počátkem 80. let jsem se dostatečně zabetonoval, i když kromě těch fejetonů pro Listy jsem jinak česky už nepsal. A pak jsem konečně začal číst to, na co jsem se dlouho chystal. Donutil jsem se dokonce číst některé věci německy, i když mi ten jazyk leze krkem. Nebudu ti dělat seznam, ale bylo toho spousta. V amerických univerzitních knihovnách se najde všechno. Vyhrabal jsem i staré svazky Die Zeit z doby, když to redigoval pražský rodák Karl Kautsky. Nakonec jsem četl i Bernsteina ale uniká mi, proč mu říkali revizionista – my jsme přece při našem klábosení v Poradně a studovně už na konci 50. a počátkem 60. let taky připouštěli potřebu zachování nějakého soukromého podnikání a taky jsme měli pochyby o tom, jestli se to v roce 1948 nemělo radši nechat, jak to bylo. Jako kdybychom měli do čehokoli co mluvit. Jo a taky nevím, proč nám nakonec říkali „jugoslávská skupina“, protože ten kluk z Tanjugu tam byl jenom jednou.

Já jsem po tom všem čtení dospěl k závěru, že my jsme v roce 1945 byli obětí podvodu, protože podstata věci, to je myšlení naprosto převládající v socialistickém hnutí před rokem 1914 uznávalo za základní cíl hnutí na kontinentě parlamentní demokracii (a ta byla v Rusku dosažená v únoru 1917). Teprve tak se měla otevřít cesta k přijatelnému převzetí moci (viz Kautského klíčové dílo Cesta k moci, 1909) získáním parlamentní většiny při důsledném zachovávání demokracie. V zemích s vyspělým kapitalistickým hospodářstvím nebyla už podle Marxe v jeho posledních letech násilná revoluce nutná, např. v Anglii, Švýcarsku, Skandinávii… Kautsky taky napsal, že kdyby veřejné vlastnictví výrobních prostředků nezajistilo hospodářský vzestup, bylo by nutné obnovit, byť důkladně regulovat, soukromé podnikání.

A Rusko? Kautsky se náhodou Ruskem zabýval, studoval je. Ale Rusko bylo historicky, ekonomicky a demograficky v úplně jiném stadiu vývoje než evropské vyspělé země. Bebel vzpomíná na výrok Marxe: Na východ od Labe by se s tím (socialismem) vůbec nemělo experimentovat. V kruzích Druhé Internacionály byli tak zaměstnaní prosazením demokracie v Německu a Rakousku, že jim ani nezbýval čas myslet na to, jak by to konkrétně v socialismu mělo vypadat. Mezi fabiánci v Anglii se našlo víc fantazie než mezi Němci a Holanďany v Internacionále. Ani Marx se tím nezabýval. Kautský ho cituje, jak tři roky před jeho smrtí se ho ptali, jak to asi bude v socialismu. A jak odpověděl: „Podívejte se na Pařížskou komunu.“ Ale Pařížská komuna sice dala volební právo i ženám, ale na banky ještě ani nesáhla, a bylo po ní. Ale my jsme myslím po té Velké krizi a po okupaci a někteří z nás po koncentrákách měli jasno v tom, že chceme nejen demokracii, ale i sociální spravedlnost, z čehož vyšlo první znárodnění. „Diktatura proletariátu“, tak jak jí rozuměl Lenin, byla Marxova okrajová floskule a Leninovi se na tom líbilo hlavně to, že tam bylo to slovo diktatura.

Ruští emigranti-socialisté v Evropě byli úplně periferní skupinka a dostávali podporu. Známý byl mezi nimi jenom Plechanov. Kautsky četl Leninovu práci o vývoji kapitalismu v Rusku, která ale potvrdila, jak je Rusko zaostalé. Roztržka kolem vnitrostranické demokracie v r. 1903 nevyvolala žádný zájem, teprve revoluce z r. 1905, ale ne proto, že by to naznačovalo nějakou významnou modernizaci. Kautsky, pokud vím, se tou revolucí nezabýval víc než jedním článkem v Die Zeit. Lenin strašně podkuřoval Kautskému a ve všem, co napsal až do roku 1914, byly dlouhé citace z jeho knih – to potom z dalších vydání bolševici vygumovali.

Mimochodem jsem si taky velmi důkladně prostudoval, jak to bylo v Petrohradě mezi únorem a listopadem 1917. Existuje mj. vynikající práce Rabinowitze Bolsheviks Come to Power. Původně to vydal Harvard U. Press (1973). To je historie dne za dnem a hodiny za hodinou. Ani bolševický ÚV, velká většina, nechtěl vůbec o nějakém převratu mluvit; poučili se z kornilovštiny. Lenina úmyslně drželi ve Finsku a jeho dopisy žádající povstání ani nenechávali kolovat. Soustředili se na sjezd sovětů především jako nástroj k zastavení války. Lenin neměl k sovětům žádnou důvěru, protože se volily demokraticky a bolševici v nich byli v malé menšině. Lenin chtěl ten puč provést ještě před sjezdem sovětů, aby je prostě postavil před hotovou věc. A protože neměl v ÚV potřebnou podporu, vyvolal ten převrat přes petrohradský sovět a rozhodujícím zásahem vojenské posádky. Trocký v tom hrál hlavní roli. To ovšem nemohla být žádná socialistická revoluce, byl to typický převrat v méně vyvinuté zemi jako třeba v Egyptě v roce 1952. Za takových okolností potřebuje ovšem malá menšina krutou diktaturu, aby uskutečnila svůj program. Lenin zanesl do toho převratu jenom marxistickou terminologii, která tam nepatřila, a ignoroval obsah soudobého marxistického myšlení. Když mu to Kautsky vytknul, tak z něho udělal renegáta. A podle mě žádný marxismus-leninismus nikdy neexistoval. Existoval marxismus. Lenin k tomu připojil své recepty o diktatuře, které pak Stalin dovedl k těm čistkám.

Jak vidíš, tak jsem se takto krásně vykecal. A přitom je už dlouho po funusu. Já jsem jenom rád, že jsem tomu na sklonku svého života porozuměl. Ty, myslím si, jsi tomu rozuměl mnohem lépe než já. Já jsem byl tak pitomý, že mi dlouho nešlo do hlavy, proč u nás KSČ zaváděla pravoslavné poměry. Rusové u nás lidem ten socialismus tak zošklivili, že to bude ještě dvě generace bič na jakoukoli osvícenou politiku. A přitom hospodářský vývoj v USA rehabilituje Keynese a potřebu silného veřejného sektoru… Klaus, jsem si jistý, Keynese nikdy nečetl. Poznal jsem řadu ekonomů, které vyškolila ta „žižkovská Sorbonna“, a hanba mluvit. Ale podle Keynese je veřejný sektor nejdůležitější část společenského organismu, na kterém ten soukromý sektor vegetuje. Aby se to v různých cyklických výkyvech všechno neposralo, je proto nutné udržovat a případně i rozšiřovat veřejný sektor. To se nyní odehrává v USA, kde největší korporace se vzdávají schopnosti starat se o zdravotnictví a přehazují tu odpovědnost na federální vládu – v některých případech také na vlády států. Ale soukromý sektor se neosvědčuje ani v jiných oblastech, např. ve školství, v dopravě, ve farmakologii, v energetice – a proto bude význam veřejného sektoru postupně růst, nevyhnutelně.

Miloslav Chrobok (1933) působil jako československý diplomat, po roce 1968 jako technickohospodářský pracovník ve stavebnictví a komunálních službách, za ministra J. Dientsbiera opět krátce v diplomacii (Washington, Malta).

Jiří Hochman

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Hochman

Ještě z korespondence

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu