Štěpán Steiger

Hlad v Americe

Na jaře se ve Spojených státech vynořil dokumentární film Místo u stolu (A Place at the Table), jenž velmi dojímavě ukazuje smutný úděl 16 milionů dětí, které nevědí, budou-li mít v příštích hodinách co jíst. Přesto se vyskytli politici, kteří chtějí skoncovat s jistotou, jež v podobě programu školní výživy ochraňovala školáky před podvýživou. Bez té by miliony hladověly.

Vedoucí redaktor CNSnews.com Terence Jeffrey přitom v článku Šedesát čtyři procenta školáků živí federální podpora argumentoval, že federální program školní výživy je „zbraní, kterou používají liberálové ve své válce proti rodině“. Svou bizarní myšlenku opíral o údaje, jež – podle jeho názoru – prokazují souvislost mezi rostoucím počtem dětí, které se od roku 1969 stravují ve škole díky federální podpoře školních jídelen, a ve stejném období vzrůstajícím počtem dětí narozených mimo manželství. Pomineme-li úvahu konzervativního zpravodaje, který korelaci ztotožňuje s příčinou, a všimneme si blíže čísel, zjistíme, co Terence Jeffrey přehlédl.

Národní program školní výživy (National School Lunch Program) začal v roce 1946. Někteří školáci za svoje jídlo vždycky platili, jiní je dostávali zdarma – platila je vláda. Jeffrey tvrdí, že ve školním roce 1968/69 se ve škole stravovalo 19,5 milionu dětí; z toho jenom 2,9 milionu – zhruba 1 ze 6 – zdarma. V roce 2011/12 18,7 milionu z 31,5 milionu za své jídlo neplatilo – zhruba 1 z 1,7. Těch, kdo se stravovali zdarma, skutečně přibylo.

Co ovšem zpravodaj nezmiňuje, je fakt, že v letech šedesátých fungoval program jinak než dnes. Tehdy se většina Američanů domnívala, že v jejich zemi nikdo nehladoví, a třebaže některým dětem v některých školách bylo jídlo poskytováno zdarma, většinu dětí z chudých rodin program nezahrnoval. Podrobnější pohled to vysvětlí.

V roce 1967 studoval lékařský tým hlad v oblasti delty řeky Mississippi. Jeho zpráva veřejnost šokovala. Stálo v ní: „Viděli jsme domovy dětí, jež jsou šťastné, že mají jedno jídlo denně. Viděli jsme děti, jež nepijí mléko, nejedí ovoce, zeleninu nebo maso. Jejich rodiče nepřicházejí v úvahu v programu pro potravinové poukázky, i když doslova nic nevlastní. Nechceme se přít o slovíčka, ale ,podvýživa‘ není přesně to, co jsme zjistili. Lidé trpí hladem a nemocí a přímo nebo nepřímo jimi umírají – přesně to vystihuje slovo hladovění.“

Zpráva Výboru pro účast na školní výživě, vydaná v roce 1968 pod titulem Jejich chléb vezdejší (Their Daily Bread), zdůrazňovala skutečnost, že „zda dítě přichází nebo ne v úvahu pro jídlo zdarma, není určováno podle všeobecně přijatého měřítka, nýbrž závisí na místním rozhodnutí o správě a financování, jež může nebo nemusí mít nic co činit s potřebou jednotlivého dítěte. Obvykle čím větší je potřeba dětí z chudého okrsku, tím méně je pospolitost s to vyhovět jí“. Zpráva pak pokračovala: „Jasný výsledek je, že děti v nejpotřebnějších oblastech se musí obejít bez přiměřeného poledního jídla nebo možná se spokojit s nepřiměřeným jídlem doma nebo být bez jídla vůbec.“ Příčinu zpráva shledávala „v nedostatečném financování na federální, státní a místní úrovni s konečným výsledkem, že prohrávají děti, které si nemohou dovolit platit“.

Jiná zpráva z téhož roku, Hlad USA (Hunger USA), vydaná Občanskou radou pro vyšetření hladu a podvýživy ve Spojených státech (Citizens´ Board of Inquiry into Hunger and Malnutrition in the United States), zjišťovala, že po celé zemi je rozšířen hlad, a v květnu 1968 televizní dokument na síti CBS s názvem Hlad v Americe se především zabýval dětmi, umírajícími podvýživou. Jedna z nejdojímavějších scén tohoto dokumentu (jenž byl v roce 2010 částí dokumentu Fronta na oběd – Lunch Line) vedla tehdejšího senátora George McGoverna – demokrata ze státu Jižní Dakota – k tomu, že se postavil do čela boje proti hladu. Kamera se v této scéně zaměřila na chlapce asi desetiletého, jenž se opírá o zeď ve školní jídelně a pozoruje ostatní školáky, kteří jedí oběd. Reportér se ptal, co dostává ve škole k jídlu, načež hoch odpověděl: „Nic.“ Tázán, jaký má pocit, když vidí jíst ty druhé, chlapec řekl, že se stydí, a na otázku proč odpověděl: „Nemám žádné peníze.“

K této scéně McGovern později podotkl: „Řekl jsem své rodině, která se na dokument dívala se mnou: Víte, stydět by se neměl ten chlapec, nýbrž George McGovern, senátor Spojených států, člen zemědělského výboru.“

Koncem roku 1968 se politici celého politického spektra přihlásili k myšlence, že Spojené státy by mohly a měly vymýtit hlad. V prosinci 1969 vyhlásil prezident Richard Nixon v Bílém domě na konferenci „o potravinách, výživě a zdraví“ závazek „poskytnout zdarma nebo za snížené ceny obědy každému potřebnému dítěti v Americe“. Senátor McGovern ustavil „zvláštní senátní výbor o výživě a lidské nouzi“ a ve spojenectví s republikánským senátorem Robertem Dolem (ze státu Kansas) spolu s ostatními členy svého výboru dokázal provést změny ve federálním programu školní výživy. Zejména uspěl změnou způsobu financování: namísto hromadné dotace, jež nepostačovala pro daný počet chudých školáků, byl zaveden jako měřítko příjem dané rodiny, a měřítko bylo uplatňováno jednotně ve všech školních obvodech.

Tato změna, kterou plně podporoval také prezident, zaručovala, že vláda platila všem školním obvodům za každý oběd školáků, kteří odpovídali určenému měřítku. Byl to nejdůležitější faktor, jenž vedl ke zvýšení počtu těch, kdo měli od roku 1969 obědy zdarma.

Zpráva z roku 1970 hodnotila pokrok dosažený během jednoho roku od zmíněné konference v Bílém domě. Můžeme se v ní dočíst: „Od října 1968 do října 1970 se počet dětí, jimž je poskytován bezplatně nebo za sníženou cenu ve škole oběd, zdvojnásobil. Tento počet poroste i nadále po celý školní rok. Obědy zdarma nebo za sníženou cenu by nyní měly být dostupné všem školákům, kteří přicházejí v úvahu ve školách, jež se zúčastní programu školních obědů.“ Jinými slovy, v současnosti je více školních dětí, jež mají levné obědy, než v roce 1969, poněvadž jsou jim teď dostupné, což se tehdy nedělo.

Není pravdivé Jeffreyho tvrzení, že rodiče chudých dětí koncem 60. let „často chodili do obchodů se smíšeným zbožím, v nichž vydali své peníze na nákup věcí jako arašídové máslo a zavařenina a salám a sýr, aby připravili pro své děti do hnědých papírových sáčků přesnídávku do školy“. Ve skutečnosti šlo koncem 60. let mnoho dětí z chudých rodin s hladem do školy, kde je nečekalo žádné jídlo – z prostého důvodu, že jejich rodiče neměli prostředky k nákupu salámu nebo sýra, škola se nepodílela na programu obědů anebo škola neměla dost financí, aby všem chudým dětem poskytla oběd.

Počet školáků, kteří zdarma obědvají, se nezvýšil proto, že by se chudí zřekli odpovědnosti za své potomky, nýbrž proto, že vláda uznává – což nečinila ke konci let šedesátých –, že v Americe existuje chudoba, jež způsobuje hlad a podvýživu, že chudé děti se hůře učí a že 3 dolary denních nákladů na školní oběd jsou almužnou ve srovnání s výdaji na léčbu dětí z nemocí způsobených hladem anebo výdaji na dodatečnou výuku, mají-li chudé děti dosahovat stejné úrovně vzdělání jako jejich lépe živení vrstevníci.

Jeffrey měl dobrý důvod, proč zvolil pro své srovnání rok 1969: byl to rok, kdy prezident Nixon ustavil na ministerstvu zemědělství odbor potravinových a výživových služeb (Food and Nutrition Services – FNS), jenž měl kontrolovat školní obědy, takže školní rok 1968/69 je první, pro nějž tento odbor má údaje. Vytvoření FNS bylo jednou z mnoha účelových akcí, k nimž patří také rozšíření programu potravinových poukázek a ustavení programu známého pod zkratkou WIC (Women, Infants and Children – program napomáhá zdravotní péči a výživě nízkopříjmových těhotných a kojících žen a dětí do pěti let). Má se tak předcházet hladu a podvýživě v jedné z nejbohatších zemí světa, jejíž vláda pozdě musela uznat, že v ní existuje hlad.

Sama skutečnost, na niž si Terence Jeffrey stěžuje – že dnes je šestkrát více školáků, kteří mají bezplatný oběd, než jich bylo v roce 1969, je uznáním, že se proti hladu ve Spojených státech zčásti úspěšně bojuje.

Zčásti. Příště si všimneme, jaká je situace obyvatel Spojených států obecně, nejenom školní mládeže.

Štěpán Steiger (1922) je publicista a překladatel.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Štěpán Steiger

Hlad v Americe

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu