Josef Šmajs

Společenské vědy – základ budoucí politiky?

Společenské vědy se již několik století pokoušejí o věrnou teoretickou interpretaci různých stránek kultury (společnosti, civilizace), ale jejich praktické výsledky jsou nepřesvědčivé. Pro nutnost posílení jejich role v kultuře svědčí přitom nejméně tři skutečnosti:

Za prvé: kultura není produktem přirozené evoluce, ale pouze lidským dílem.

Za druhé: kulturní systém je umělým systémem s vlastní vnitřní informací, jíž není přirozená informace genetická, nýbrž v kultuře vznikající informace sociokulturní (duchovní kultura).

Za třetí: živelný rozmach kultury založený jen na soutěži bezprostředních lidských zájmů dnes prokazatelně ničí podmínky biologické existence našeho druhu. Proto také souhlasíme s duchem okřídlené teze Claude Lévi-Strausse, že „nebude-li 21. století stoletím společenských věd, nebude vůbec“.

Abychom vzestup významu společenských věd v globalizované kultuře správně pochopili, musíme uznat, že dnešní krize souvisí sice s lidskou biologickou přirozeností, ale není konfliktem člověka a přírody. Je konfliktem mladé nesvébytné kultury se starší plně svébytnou přírodou. Jde tedy o systémovou krizi, která vzniká a prohlubuje se v důsledku predátorského duchovního základu kulturního systému. Dosud existující lovecko-sběračské kultury totiž potvrzují, že tento skrytý duchovní základ, který koření v lidském genomu, vznikal až v kultuře, v pomalé historické selekci starých kultur. Stále více je proto zřejmé, že právě evropská kultura nese největší díl odpovědnosti za dnešní krizi a že bychom měli hledat nejen jiné evoluční nastavení globální kultury (jiný duchovní základ, paradigma), nýbrž i rozvíjet skutečné vědy o kultuře. Kdysi oprávněný důraz společenských věd na člověka a lidské zájmy, z něhož stále ještě vychází dnešní krátkozraká politika, je totiž v protipřírodní kultuře přímou podporou její neudržitelné ofenzivní strategie. Je souhlasem s nevyhlášenou válkou kultury se Zemí. (Bezděčně s Gaiou různými způsoby válčíme, a aby naše civilizace přežila bez následků, nutně potřebujeme uzavřít spravedlivý mír, dokud ještě máme dostatek sil na vyjednávání. Lovelock, J. Gaia vrací úder. Praha: Academia 2006, s. 179. )

Situace je však vážná. Mnozí cítíme, že roli vůdčího motivu filozofování, jímž byl v antice údiv, ve středověku pokora a v novověku pochybnost nenápadně přebírá pocit úzkosti a viny. Také proto se odvažujeme formovat tezi, že v situaci, kdy lidská kultura (civilizace) dobyla a obsadila Zemi a kdy její systém (podřízený kdysi úspěšnému paradigmatu) ohrožuje lidskou budoucnost, problémem, o který běží, již není příroda. Tímto problémem je kultura. Ústřední teoretický zájem lidstva se proto musí posunout od věd o přírodě k vědám o kultuře.

Přírodní vědy – ústup ze slávy

Nepochybně žijeme ve fázi mimořádného rozvoje přírodních věd a jejich dosud nejširšího vlivu na člověka, kulturu i přírodu. Zejména technicky aplikované vědy nepozorovaně pronikly jak do struktury kulturního systému, tak do intimního lidského života. Za volanty osobních automobilů, ke stolům s počítači a do pohodlných křesel pro sledování televize „posadily“ stamiliony lidí všech kontinentů. Nabídly jim pohodlné automobily, osobní počítače, neodolatelný internet, spolehlivé fotoaparáty i polyfunkční mobilní telefony. Podílejí se nejen na vysoké úrovni blahobytu, osobní svobody a cestování, ale i na tom, že dnešní kultura je výrazně abiotická, tj. protipřírodní i svými spotřebními produkty. Přispěly k tomu, že více než polovina všech lidí žije ve městech, z nichž mnohá obsadila úrodné nivy velkých řek a malebná pobřeží světových moří. Také z jejich viny se zmenšují přirozené ekosystémy, vymírají biologické druhy a mizí snadno těžitelné zásoby surovin a fosilních paliv. Technicky aplikované přírodní vědy podporují rozmach abiotické technosféry, která bere lidem tradiční smysluplnou práci a přispívá k tomu, že biologicky aktivní půda je pokrývána esteticky odpudivými stavbami, solárními panely, betonem a asfaltem.

Vysoce sofistikované přírodní vědy, jakkoli respektují požadavek výstavby teorie na správných základech, princip plurality poznatků i jejich logického uspořádání, nemohou být ani svým předmětem, ani jeho interpretací určujícím typem racionality pro 21. století. Jejich předmětem jsou totiž různé úrovně a aspekty přírodního bytí, ale o kvalitativně odlišné bytí kulturní se obvykle nestarají. Jejich předmět je totiž váže ke skutečnosti, která člověka a přírodní vědy předcházela a která na jejich správné teoretické interpretaci existenčně nezávisí.

Dominantním způsobem interpretace přírody, pomineme-li fakt, že ji lidé zkoumají neuronálním aparátem, který u nich vytvořila přirozená evoluce, je úzká přírodovědecká racionalita. Abstrakce této racionality jsou sice prakticky užitečné, ale onticky tvořivý systém přírody v jeho celku, dynamické nerovnováze a evolučním procesu jim uniká. Přírodu proto deformují jak biologickým nastavením lidského neuronálního aparátu, tak svým nastavením sociokulturním: skrytým duchovním paradigmatem kultury. Vše totiž nasvědčuje tomu, že dnešní predátorský duchovní základ kultury vznikal a upevňoval se už v antickém Řecku. (E. Husserl, i když z jiné filozofické pozice, připomíná, že „svým způsobem byla i antická geometrie již techné“ a že už „… u Galileiho začíná… podvržení idealizované přírody za předvědecky názornou přírodu.“ Husserrl. E. Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Praha: Academia 1972, s. 71–72.)

A snad také proto dochází k málo objasněnému paradoxu. Přírodní vědy sice systematicky studují přírodu, ale jejich poznání přírodě ubližuje: podporuje rozmach protipřírodního systému kultury.

Změna obsahu vzdělání

Dílčí vědecké poznání, jehož předmětem je příroda a které po průmyslové revoluci nejvíce ovlivnilo podobu nynější kultury, by už nemělo být jediným základem obecného vzdělávacího systému. Toto poznání je stále parciálnější, a přestože se zpředmětňuje v materiální kultuře a technice, lidé ani jeho konstrukčně vestavěnou podobu správně nechápou. Měli by však rozumět alespoň přírodním důsledkům jeho praktické aplikace. Veřejnost, má-li být i nadále zdrojem politické moci, potřebuje totiž rámcově chápat konflikt kultury s přírodou v jeho celku. Měla by proto vědět, že kultura vznikala odlišnou evolucí než příroda, že se formovala lidskou aktivitou, poznáváním a technologickým hledáním, tj. bez výraznějšího přispění teoretických věd. Ale ještě jeden moment je důležitý. Poznatky přírodních věd je totiž relativně snadné aplikovat, ale je obtížné jim světonázorově rozumět. Bez promyšleného vzdělávacího systému pro dospělou populaci vzniká proto názorový chaos v lidském nitru.

A to vše jsou důvody, proč evoluční ontologie vyzývá celou teoretickou sféru, aby svůj hlavní poznávací zájem (zatím podřízený procesu živelného rozmachu protipřírodní kultury) rozšířila z dílčího účelového studia přírody na kritické studium kultury a jejího konfliktu s přírodou. Jsou to důvody, proč by nejen filozofové, ale i kritičtí vědci měli lidem sdělovat, že nynější teoretické poznávání Země je nejen nepřiměřené a neúplné, ale i deformované přírodovědeckým způsobem abstrakce. Je na čase přiznat, že právě s aktivní podporou přírodních věd jsme planetu rozdělili na dvě opoziční sféry bytí (na kulturu a přírodu), a že je proto nebezpečné globální kulturu rozvíjet pouze na jejich základě. Poprvé je nezbytné vážně studovat umělý systém, který vzniká nejen na místě, ale i na úkor úbytku struktur pozemské přírody. A přestože dnešní kultura životu ubližuje, nikdy se nestala plnohodnotným předmětem teoretické reflexe.

K obecné vzdělanostní výbavě lidí by dnes mělo patřit poznání, že tuto jedinečnou planetu jsme nevytvořili, tj. že jsme ji spolu s jinými živými systémy zdědili jako vysoce přirozeně uspořádanou, oživenou a obyvatelnou. A přestože jejímu celku dosud nerozumíme, její složitý systém a přirozené informační bohatství nesmíme poškozovat už proto, že pouze jeho hlubší kulturní pochopení může být vodítkem pro vytváření kultury dlouhodobě možné, kultury biofilní. (Myšlenka o člověku jako o druhé tvořivé bytosti, i když jen v oblasti matematiky, se patrně poprvé objevuje u M. Kusánského.)

Přes to všechno můžeme s vědou, s její kulturní rolí a popularizací i v predátorském paradigmatu spojovat jistou naději na zmírnění krize. Speciální vědy, které zatím zkoumaly především přírodu, objevily procedury teoretického poznávání skutečnosti vůbec. Jejich pravidla získávání a ověřování poznatků mohou být užitečná i při zkoumání kultury, tj. předmětu, který speciální vědy pomáhaly vytvořit, ale jehož výstavbu, strukturu i způsob fungování ponechávaly živelnosti. Tvorba kultury zůstala záležitostí slepých technologických a ekonomických procesů, okamžitých zájmů politiky a opožděných komentářů nedostatečně rozvinutých a úzce zaměřených společenských věd.

Ve fázi krize musí však ontologie usilovat o to, aby Země, nesoucí život i s člověkem a jeho kulturou, byla uznána za nejvyšší nepodmíněnou hodnotu vůbec. Všechny úrovně vzdělání by měly připomínat, že Země lidem nepatří, že je člověku i kultuře nadřazená, a proto ani kulturou nepodmíněná. Je totiž neprávem přehlíženou subjektivitou, která vytvořila život i člověka a která umožňuje i zatím stále přeceňovanou subjektivitu individuálně lidskou, vědeckou, podnikatelskou i politickou.

Speciální přírodní vědy by spolu s filozofií a vědami společenskými mohly konečně vyjasnit i problém lidské odpovědnosti za kulturu. O abstraktně pojaté odpovědnosti bylo sice v souvislosti s lidskou svobodou napsáno mnoho studií a knih, ale i tento problém zůstává zamlžený. Hájíme proto názor, že lidé nemohou převzít odpovědnost za přírodu, kterou nevytvořili, tj. za systém, který je svým stářím, rozsahem i komplexitou přesahuje a jemuž svým neuronálním aparátem (původně určeným jen k přežití v přirozených ekosystémech) nemohou nikdy plně porozumět. Ve fázi globalizace máme naopak blíže neupřesněnou druhovou odpovědnost za kulturu, za své dílo, kterým Zemi, a tedy i sobě z vlastní neznalosti ubližujeme.

Potřeba nové ontologie

Je logické, že v rozptýlených protipřírodních kulturách společenské vědy ani politika ontologii nepotřebovaly, že existence těchto kultur nezávisela na teoreticky správném pochopení struktury pozemského bytí. Teprve v případě globalizované kultury je její budoucnost spojená s přiměřeností kulturního systému přírodě, stává se závislou na lidském pochopení světa v jeho celku. Ale pro rekonstrukci společenských věd musí také filozofie k objasnění vztahu kultury a přírody výrazněji přispět. Evolučně ontologický koncept tohoto konfliktního vztahu bude nezbytné ve společenských vědách kriticky hodnotit a přiměřeně konkretizovat. Tento koncept, který odmítá chybný dualismus člověka a přírody, totiž ukazuje, že člověk jako produkt a součást přirozené evoluce k planetě somaticky i psychicky náleží a že teprve svými výtvory, tj. protipřírodní kulturou, Zemi rozděluje a pustoší. Všeobecně rozšířený názor, že vztah kultury k Zemi je vždy podřízen vládnoucím společenským vztahům, názor, který je dědictvím novověké epochy ekonomických a politických zápasů, bude nezbytné zpochybnit. Opak může být pravdou. Kořistnický vztah kultury k Zemi byl skrytým základem všech dosavadních sociálně ekonomických formací. Proto teprve zastavení války kultury se Zemí může znamenat změnu politiky včetně omezení konfliktů mezi lidmi a národy. A také proto je dnes nezbytné prosazovat vzestup praktické sociální role společenských věd.

Pro překonání krize však potřebuje i dnešní filozofie procitnout z „dogmatického spánku“ lidské nadřazenosti nad přírodou. Musí se vzdát iluze, že jsme vyvoleným druhem a že jako bytosti nadané řečí, vědomím a odpovědností už do přírody nepatříme. Je třeba se rozloučit s předsudkem, že planetě rozumíme natolik, abychom ji mohli uvážlivě spravovat. („Myšlenka, že lidé jsou dost inteligentní na to, aby Zemi spravovali, patří mezi ty nejarogantnější.“ Lovelock, J. Gaia vrací úder..., s. 178.) Uvážlivě spravovat totiž můžeme jen svou vlastní kulturu. Naše výchova, vzdělání i socializace v nás ovšem formovaly nekritický obdiv ke všemu lidskému a kulturnímu, a proto nechápeme, že rozpoznání podřízeného vztahu kultury k Zemi nebude návratem k minulosti, nýbrž začátkem nové, bohužel komplikovanější éry lidských dějin: sebezáchovné transformace nynější protipřírodní kultury s využitím konstitutivní role nových věd o kultuře.

filozofie jako nejstarší teoretická forma duchovní kultury, která již v Řecku usilovala o kritickou reflexi skutečnosti vůbec, a byla proto nejprve ontologií, se ovšem jako závazný rámec pozdějšího teoretického uvažování nikdy plně neprosadila. Podobně jako věda vycházela z predátorského duchovního základu kultury, byla antropologicky útěšná, a proto se v novověku postupně vzdávala své dominantní světonázorové funkce. Nakonec uznala autoritu přírodních věd a dobrovolně se podřizovala jejich pravdám. I když si zachovala svou vlastní svébytnost, spolu s vědou se podílela na nekritickém uctívání člověka, na rychlém rozmachu protipřírodní kultury. I v novověku sice řešila zajímavé gnoseologické, lidské i sociální otázky, ale rezignovala na obecnou teorii vnější skutečnosti vůbec, na teorii vyššího řádu, na ontologii. Ale teprve dnes zjišťujeme, že rezignace na ontologii není jen rezignací na správné pochopení světa v jeho celku. Je současně rezignací na možnost budovat dlouhodobě možnou kulturu. Je rezignací na pochopení kořenů ontického konfliktu kultury s přírodou. A to dnes znamená pokračování v živelné, Zemi už nepřiměřené útočné adaptivní strategii.

Je tedy logické, že evoluční ontologie se od tradičních problémů bytí a jsoucna obrací k Zemi, k přirozenému domovu člověka. Obrací se k systému, který v závislosti na svém poškození kulturou bude rozhodovat o lidském osudu. Ve snaze ukázat informační kořen dnešního existenciálního konfliktu se evoluční ontologie snaží rehabilitovat tvořivost a subjektivitu přírody, její evolučně vzniklou uspořádanost, paměť, informaci. Snaží se přitom pochopit také odlišnou tvořivost opoziční, subjektivitu a informaci sociokulturní. S odkazem na nejnovější poznání přírodních věd připomíná, že na Zemi, formované nejprve jen přirozenou evolucí, platí sice fyzikální zákony zachování látky a energie, ale uspořádanost se tu může samovolně zvyšovat nebo snižovat. Neplatí tu tedy žádný zákon zachování uspořádanosti. A protože člověk je biologicky sourodý pouze s přirozenou uspořádaností, neúměrným rozšiřováním uspořádanosti kulturní se stává ohroženým druhem.

Společenské vědy a politika

Tradiční politika, odlišná teritoriálně, etnicky i sociálně ekonomicky, byla součástí mechanismů společenské homeostázy. V souladu se skrytým duchovní základem kultury respektovala spontánní společenský vývoj, prosazovala osvobozování člověka ze závislosti na původní přírodě. Schvalovala využívání přírodních zdrojů, a tím i destrukci původních ekosystémů, která provázela každou lidskou kulturní aktivitu. Jejím prvořadým cílem nebyla proto ochrana přírody, ale ochrana občanů, majetku, území a dílčích mocenských zájmů.

Protože příroda, pomineme-li přírodní síly uvnitř člověka, byla zdrojem společenského bohatství, zdrojem moci, tradiční politika nepřekážela v její technicky možné přeměně a vykořisťování. Podporovala extenzivní růst kultury, získávání nových území a konzumaci všech dostupných přírodních zdrojů. Nepřipouštěla si otázku konečnosti Země, nezabývala se důležitostí biologické rozmanitosti života, ani otázkou principiální podřízenosti ekonomiky kultuře a kultury přírodě.

Vznikající ekologická politika bude však od filozofie a společenských věd potřebovat pádné teoretické argumenty, proč musí – na rozdíl od minulosti, kdy se ovlivňování ekonomických procesů bránila – do živelného procesu protipřírodní kulturní evoluce zasahovat. Zdá se, že základní důvod je prostý. Od jisté úrovně obsazení planety, vzácnosti zdrojů, míry znečištění, ztráty biologické rozmanitosti atp. nelze vyčkávat na další nevratné zhoršování přírodních podmínek kultury, ale je třeba jednat, i když mnohé přírodní souvislosti stále ještě neznáme. Jednat ve prospěch biosféry a ohrožených druhů můžeme totiž už na základě toho, co víme dnes. A zdá se – použijeme-li slov liberálního klasika –, že mají-li nová ekologická „pravidla chování vyústit v řád, musí být donucovací.“ (Hayek, F. A. Osudná domýšlivost. Omyly socialismu. Praha: Slon 1995, s. 55. )

Už slyšíme námitku, že všechny pokusy o racionální řízení společnosti zatím ztroskotaly. Ale tato námitka není dnes na místě. Dřívější pokusy ztroskotaly proto, že byly racionální pouze parciálně, že byly racionální jen v rámci skrytého predátorského základu kultury, v rámci soutěže o kořist a úspěch v rabování přírody. Pochopitelně víme, že i složitý systém protipřírodní kultury se za jistých podmínek může „řídit“ sám. Potřebuje k tomu buď dostatek negativních zpětných vazeb s okolím (jaké má např. každý živý systém, který je také v omezené míře protipřírodní), anebo nevyčerpatelné a samovolně se obnovující hostitelské prostředí. Vážnost dnešní situace, kterou by společenské vědy měly veřejnosti objasnit, však spočívá v tom, že ani jedna z těchto podmínek už neplatí. Země je konečná, kultura produkuje zamoření, a negativní zpětné vazby globalizované kultury s přírodním prostředím byly její silnou technologickou a hospodářskou integrací zpřetrhány. Zůstává už pouze jediná důležitá zpětná vazba, a proto jediná naděje: lidské zdraví, náš zájem na zachování lidského rodu.

Vidíme však, že v současném duchovním paradigmatu se národní státy zajišťující ochranu občanů, nedělitelnost území, integritu a regionální suverenitu stávají anachronismem. Nejsou s to regulovat světový trh zboží a služeb, pohyb osob, financí, informací, odpadů a znečištění. Jako by pouze vydávaly licence na všeobecně schvalovanou konzumaci Země. Původní centra výroby, správy a moci se zčásti přesouvají do jiných zemí a zčásti se stávají formálními institucemi bez valného vlivu na skutečnost: nezávisle na příliš slabém politickém řízení se planetární kultura (technosféra) jako zhoubné bujení umělých struktur rozrůstá po celé Zemi, „požírá“ biotickou, abiotickou i kulturní diverzitu. A protože svého hostitele – na rozdíl od biologického tumoru – zcela zahubit nemůže, ohrožuje jen sebe sama.

Zájem na udržení příznivých přírodních podmínek lidské existence včetně zdraví evolučně vytvořeného biotického společenství planety vyzývá tedy filozofii a vědy o kultuře k zatím nejodvážnějšímu vstupu do pravidel formování skutečnosti lidskou aktivitou. Tento pokus odhalit a změnit dosud zamlčovaná pravidla chování kultury vůči přírodě, která nikdy nebyla předmětem demokratické volby, protože v predátorském paradigmatu byla empiricky nalezeným předpokladem lidského přežití v té které kultuře, je srovnatelný s racionálním vstupem lékaře do dysfunkčního organismu nemocného člověka. Mělo by jít o historicky bezprecedentní, a svou profesionální povahou jistě ne zcela demokratický, vstup do dysfunkčního organismu kultury, který by měl zabránit její další konfliktní expanzi, a proto i zbytečně předčasnému a bolestnému zániku.

Ve prospěch nezbytné teoretické kompetence reformovaných společenských věd jako druhého pilíře biofilní politiky (vedle tradičního pilíře demokracie, který postačoval pro rozptýlené regionální kultury) můžeme uvést pouze to, že by poprvé nemělo jít o moc, majetek, blahobyt či prospěch kohokoli. Jde o dlouhodobé udržení cizorodého kulturního systému v živém, člověka zahrnujícím těle přírody. Pouze jinak řečeno, protože přetížené tělo přírody pozitivně ovlivnit neumíme, musíme se pokusit o biofilní změnu kultury.

Není posláním filozofie navrhovat konkrétní cesty, jakými tuto historicky nezbytnou změnu spotřební protipřírodní kultury uskutečnit. To by mělo být úkolem speciálních společenských věd a praktické politiky. Politika, prováděná dnes lidmi různých profesí bez náležité biologické a společenskovědní kompetence, osobami usilujícími o moc a nadvládu nad lidmi i přírodou, by v novém biofilním paradigmatu měla mít jen okrajový vliv. Zásadní význam by naopak měla mít politika, která ohroženou kulturu dokáže zachránit.

Zdá se, že nejvážnější překážkou politického a právního usměrňování evoluce globální kultury (s ohledem na zachování obyvatelnosti Země) bude zejména vysoká systémová svébytnost a setrvačnost struktur a institucí tradiční kultury predátorské. Ani regionální kultury, které fungovaly jako centrálně řízené systémy, nebyly nikdy plně pod kontrolou záměrného řízení. Dnešní ekonomické, technologické a informační procesy překračují národní hranice dílčích kultur a systémové uspořádání globální kultury se jakoby přibližují systémovému uspořádání biosféry. Téměř po vzoru přirozených ekosystémů, které nemají žádné centrum informací, správy a řízení, se postupně rozpadá původní pyramidální struktura politické moci a vzniká predátorsky nastavená planetární ekonomika a technosféra. Podobně jako evoluce Země, která se rozvíjí přirozenou kosmickou aktivitou v rámci své skryté biofilní orientace, je nyní žádoucí, aby se i kulturní evoluce oprostila od své skryté orientace nekrofilní (protipřírodní). Spojeným úsilím filozofie, vědy, politiky, výchovy a vzdělání bude proto potřebné posilovat a kultivovat lidské genetické predispozice pro pokoru před vším, co člověka i kulturu přesahuje. Jinými slovy, na místo pýchy na dílčí vědy a techniku musíme včas přijmout nové biofilní paradigma respektu a úcty k živé i neživé přírodě.

Dnešní globalizovaná kultura vznikala v rámci kdysi oprávněného predátorského nastavení. Dosáhla však úrovně protipřírodnosti, která ohrožuje člověka i planetu a kterou nebude snadné omezovat nesystémovými kroky (drobnými mutacemi jejího pomyslného genomu). Nynější společenskovědní diskuse o potřebě nezbytnosti změny vládnoucího politického systému jsou užitečné v tom, že mohou připravit půdu pro hlubší duchovní proměnu kultury. Tuto změnu však bez pochopení podstaty konfliktu kultury s přírodou zahájit nemohou. Zdá se, že ani přímá demokracie či nové sociální vize budoucnosti, po kterých se často volá, pro dnešní krizovou situaci nepostačují. Ve fázi ekologicky ohrožené kultury je pro zachování lidského rodu nutná její filozofická ontologická kritika, a nakonec i její biofilní globální změna. Má-li mít kultura budoucnost, čeká ji úsilí o prosazování biofilního paradigmatu s pomocí nových společenských věd a jiného duchovního základu, jehož kořen, jak věříme, se rovněž nachází v lidském genomu.

Josef Šmajs (1938) je profesorem filozofie na Masarykově univerzitě v Brně.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Šmajs

Společenské vědy – základ budoucí politiky?

Přírodní vědy – ústup ze slávy

Změna obsahu vzdělání

Potřeba nové ontologie

Společenské vědy a politika

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu