Dagmar Vaněčková

Rakousko–české léto a desáté stěhování

Začnu s Bucklige Welt neboli Hrbatým, či chcete-li Hrbolatým světem. Pouhých sto kilometrů od Vídně se cestou na jih ocitnete v půvabné krajině lesů a svažitých, pečlivě ošetřovaných luk. Necháte za sebou rušnou metropoli s Čechy hojně navštěvovaným Süd Shopping City a množstvím dalších konzumních rájů. Napravo následuje vinařská oblast s nejznámějším místem Gumpoldskirchenem, pod nevysokou horou Anningerem. Zanedlouho za lázněmi Baden uvidíte zasněžené vrcholky dvoutisícovek Schneeberg a Rax. Vpravo se pak brzy ukáže odbočka serpentinami na Semmering, kam jsem vlakem nejednou prchala před vídeňskými vedry. Jižní dálnice pokračuje směrem na Graz, Štýrský Hradec. Vlevo za Wiener Neustadtem se objevují na kopcích hrady, hradní zříceniny, kostely.

Tentokrát mířím do Bad Schönau nejen kvůli venkovskému vzduchu a odpočinku, ale na léčbu zranění. Jenže terapie mi s postupujícím věkem nevyhovují, takže volím procházky, ač v kopcovitém terénu, vybrané dobré jídlo a kulturu.

Hudba spojuje

Nenavštěvuji hlučné tancovačky v hale, ale na kopci pod modřínem na lavičce poslouchám zvuky vesnické dechovky z údolí. Ovšem jednoho večera se potěším veselým repertoárem dívčí kapely z hudební školy v nedalekém Krumbachu. Dívky hrají jednoduché lidové melodie s citem a své nástroje celkem ovládají. Zaujme mne jméno muzikantky, která fouká možná trombon nebo co. V dechových nástrojích poznám snad bezpečně flétnu, basheligon a lesní roh, nejraději mám štěbetavé klarinety. Vlasaté děvče ohlašuje konferenciérka jménem Lastovička. Po koncertu se jí ptám, zda měla české předky. Prý ano. Inu, co Čech, to muzikant. Bývávalo. Na rakouském venkově se hudební tradice dodržují, rodinné kapely několika generací nejsou výjimkou, skoro v každé obci nějaký sbor, nebo alespoň kvarteto, trio.

Zcela jiný zážitek se mi nabídne v kostelíku z 12. století nad obcí. Vzdor úmornému odpolednímu vedru sejdu do údolí, šplhám pomalu proti slunci, nakonec i po strmém, dlouhém schodišti. Nahoře mne pozdraví mladý muž. Nejen výhled do dálav kraje stojí za to. Především uvnitř barokní hudba na varhanách 150 let starých, nedávno opravených. Na zdech prastaré fresky, restaurované v původních barvách, výzdoba a zařízení kostelíka skromné, avšak udržované. Mše se zde slouží vzácně, spíše zádušní, v sousedství je hřbitov. A pod kopcem velký moderní kostel s barevnými vitrážemi. O nedělních mších vždy zcela zaplněný.

Po koncertě počkám, až vyjde varhaník, je jím mladý muž, který mne zdravil. Ptám se, zda hraje i naše barokní mistry Josefa Myslivečka, Brixiho a další. Odpovídá okamžitě: Jak pak by ne, Mysliveček, il divino boemo. A vůbec, českou barokní hudbu dobře zná. V krásné Praze má mnoho přátel. Je varhaníkem ve dvou farnostech v sousedním Burgenlandu. Nová cenná známost prostřednictvím hudby, která dovede spojovat lidi a snad i národy.

Po rozloučení si povšimnu pamětní desky na zdi kostelíku. Tuto Wehrkirche, z celého řetězce podobných obranných kostelů v Bucklige Welt, hodlali dobýt, možná vyplenit útoční kuruci. Stalo se v roce 1708, jenže místní obyvatelé svůj kostel a tím i obec ochránili a kuruce zahnali na útěk. V boji padlo 28 místních mladých mužů, jejichž jména – a také zmínka o bezejmenném žebrákovi – jsou na věčnou paměť na desce uvedena. Zapsáno zde, že každodenně se místní občané za padlé hrdiny modlí.

Maďaři, politika

Kuruci nebo také kurucové se ke svým nájezdům shromažďovali na území dnešního východního Maďarska. Však také výraz kuruc pochází z maďarštiny a má znamenat křižáka. Původně přeběhlíci z habsburské armády bojovali proti vládnoucí moci v rakousko-uherské monarchii, později přešli do oddílů Rákocziho. Dnes se název kuruc vyskytuje i na webových stránkách – radikálně pravicových nacionalistů. Maďarské vlastenectví s pochybným úsilím o obnovu velkého Maďarska se vyznačuje věru složitou historií.

Rakouská média sice pochody Jóbiku a jiné excesy zaznamenávají, ale Maďaři se tradičně dále těší mimořádné oblibě u většiny Rakušanů. Totéž nelze tvrdit o vztahu k Čechům a vůbec už ne k Polákům. Výjimkami jsou česká hudba, Milan Kundera, Chopin, a to spíše v intelektuálské vrstvě.

V rakouské politice se dá hovořit o slack season, i když po celý červenec vláda pracuje, premiér a jeho vice se umírněně utkávají na pravidelných úterních brífincích. Nelze přesně stanovit, která z obou koaličních stran, sociálnědemokratická, nebo lidová, má větší zásluhu, že Rakousko si žije dál nad poměry a státní dluh utěšeně roste a míra nezaměstnanosti je přitom i přes neustávající příliv imigrantů, s jejich početnými rodinami, nadále v Evropské unii záviděníhodná.

Za zmínku stojí aktuální údaj o 7800 horských usedlostech hospodařících ve ztížených podmínkách a s omezenými subvencemi z Unie. Sedláci se ženami a dětmi, pokud už neodešli za snazším živobytím ve městech, chovají především hovězí dobytek, v menším rozsahu ovce. Na jaře vyženou své krávy horolezkyně na pastviny kolem salaší, aby je někdy i včas před příchodem zimy stihli v průvodu slavnostně odvést do údolí. Krávy spásají bohatou alpskou květenu a šťastně přežvykují. Poslušně následují zvuk zvonce, zavěšený na krku sedlákem vyvolené přední krávy.

Slavnosti a výstavy

Předvolební boj o křesla v parlamentu teprve začne, prozatím jsou na programu v horkém létě festivaly, slavnosti, případně dovolené a prázdniny. Jihomoravský Mikulov a okolí opanovaly v červenci příhraniční radovánky Národy Podyjí s pestrým programem. Jedním z hlavních organizátorů byl přítel, vídeňský publicista Přemysl Janýr.

První Zemská výstava Jižní Čechy – Horní Rakousko, pod názvem Dávné stopy – Nové cesty, potrvá do 3. listopadu. V Českém Krumlově představuje v prostorách nově restaurované synagogy výstavu čtyř fotografů z konce 19. a začátku 20.století, v klášteře ve Vyšším Brodě svět šlechty a klášterů v kontextu dějinných zlomů, včetně střetu mezi Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem Habsburským, raritou je vystavení z Prahy navrácené vzácné památky, Závišova kříže. Na rakouské straně seznamují ve Freistadtu s výrobou v místním pivovaru, včetně ochutnávky gastronomických specialit z obou zemí, i s někdejším životem měšťanů a rozvojem obchodu. Bad Leonfelden se v bývalém měšťanském špitálu soustřeďuje na dějiny lékařství, péči o tělo a sociální oblast.

Ale dosti bylo Rakouska, věnujme se neméně zajímavému a půvabnému Jihočesku. Jen dokázat popsat jeho krásy a dění v parném až varném létě, s fantazií hodnou spisovatelského pera, jak to pro mne nedostižně umí pan Jiří Kratochvil v letošním 3. čísle Listů. Z hlavy mi nemizí představa koupele v bronzové vaně s přečuhujícím ozubeným ocasem aligátora.

Před suchopárnými raporty, co, kdo, kdy, kde, tak alespoň předehra noci s úplňkem Měsíce. Má drahá matička mi vždycky líčila, jak na povrchu zářivě bílé koule vidívá dívku s Bubikopfem, hrající na harfu. I letos v druhé půli července jsem si mohla oči vykoukat, abych výjev rozeznala. Leč marně, slepá ještě nejsem, ale fantazie se mi nedostává.

Už jste zažili borůvkobraní? Asi sotva. Ujišťuji, o moc jste přišli, nejen v mlsání borůvkových koláčů, buchet, závinů, vína, portského borůvkového likéru, dokonce nápoje z divokých kanadských borůvek, rostoucích na keřích v přírodě. A co takhle ochutnávka klobásy, vyrobené z divočáka místními myslivci? A to všechno rámované nefalšovaným jihočeským folklórem, s výkladem o krojích, dechovkou s dudákem, tanečním souborem s dudačkou, písničkami čtyřicetičlenného dětského sboru ze školy J. Š. Baara v Českých Budějovicích, s krojovanými dětmi z Českého Krumlova. Mé rodácké srdce plesalo, že tradice žije a písně mládí nezůstávají zapomenuty.

Do Borovan, dříve známých podnikem Calofrig, se sjely davy lidí z okolí, lázeňští hosté z Třeboně a kdoví odkud. Přijela na kole i má přítelkyně Věra z nedalekých Ledenic, města nábytku. Dlouho jsme se neviděly a řečí u kávy v zámecké cukrárně bylo! Za pár dní odjíždí do Bretaně a Normandie, nejednou letěla za synem na Bali, také cestovatelka, jakou jsem bývala.

Třeboň

Nyní, po desátém stěhování v mém žití, usazena v Třeboni, okouzlená jeho proměnou v krásné barokní město, jaké jsme s mužem v 90. letech nenašli. V nádherné krajině rybníků, rozkvetlých vesnic, s lázeňským parkem, jaký jsem v žádných jiných lázních Čech, Moravy a Slovenska neviděla. Obdivuji každý strom a keř, hejna racků, divokých hus, čápů nad hlavou, cestu, lemovanou sochami z umělci opracovaného dřeva a s průhledy na Svět, nazvaný mnou rybník krasavec. Z terasy rychlovýtahu do 9. patra v léčebně Aurora se nemohu nabažit pohledu na mé Novohradské a Slepičí hory, někdy je vidět Blanský les s dominantou Kleti a úplně mimořádně i Šumava.

A pak samotná Třeboň! Na náměstí s morovým sloupem lze zajít do obchodu se zachovanou výrobou textilu z Písku, Artexu, dříve Jitexu. Za známým hotelem Zlatá hvězda se projde kolem Bílého beránka do Rožmberské ulice, zase samé barokní štíty na nevelkých staveních s hospůdkami, kavárnami, čajovnou, butiky, hotýlkem Pelikán a zpět na náměstí. Jen kousek odtud restaurace U Míšků, vlastníkem je místní grafik Petr Míšek. Navrhl a nechal zařídit vkusně starožitným interiérem a modernějším posezením. Například u rybí polévky s mlíčím a jikrami. Všude se točí místní Regent, případně bez alkoholu. Na jídelníčcích vládne ovšem třeboňský kapr.

V kultuře naznačuje Třeboň soupeření s Českým Krumlovem. Desátý ročník Třeboňských nokturn nabídl bohatý program.

Samotné přesídlení od a do zet za mne vyřídila Jaruška, rozená Vaněčková, sestra českokrumlovského Jana Vaněčka, jehož zásluhou jsem ji poznala. Vybrala slušné, levné špeditéry. Nic nepoškodili. A pak ti Třeboňáci, počínajíce taxikářem, který mne ohleduplně usazuje do vozu, všechno se mnou oběhá, ukáže, kde je která firma, pošta, nakoupí, donese do bytu a počítá si jen jízdu za padesát. Pracující důchodce prý považuje svou profesi za službu lidem. Malíř vymaluje barevné stěny podle mých přání, uklidí po sobě. Truhlář z Ledenic na zavolání přijede, změří, zhotoví, přiveze. Správce našeho areálu doporučí elektrikáře, instalatéra.

Dojde i na dalšího důchodce, který zavěsí obrazy, samorost, věšáky. Objevím známé z minulosti, paní doporučí lékařku a ta mi na kole doveze z dřívějšího bydliště poslanou dokumentaci. I když na čekací listině má spoustu pacientů, stačí prý v případě potřeby zavolat. Vedoucí firmy s magisterským titulem zařídí donášku obědů, úklid a další služby. Nepříznivě se projevil jedině agent pojišťovny.

Z počátečních, možná povrchních dojmů usuzuji, že v malém lázeňském městě ani v okolních obcích se obyvatelé neženou překotně za ziskem. Pokud mají práci, řemeslníci většinou ve svých malých firmách, konají ji rádi, vyzařují spokojenost a radost ze života.

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Rakousko–české léto a desáté stěhování

Hudba spojuje

Maďaři, politika

Slavnosti a výstavy

Třeboň

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu