Václav Jamek

Odsouzeni k hnilobě aneb Etický kodex po česku

Kdepak jsou časy prvních nesmělých mystifikací, jimiž nás začaly častovat různé estrádní zjevy volené za tím účelem do parlamentu a ustavičně zvané do médií! Dnes jsme na tom tak, že už nelze u žádného veřejného výstupu rozpoznat, zda je to legrace, upřímná ukázka blbosti, lumpárna nebo směs toho všeho. Začíná to hned u snídaně: v rozhlase po delší šťastné pauze zase vytáhli otřesného Richarda Müllera s písničkou, která na jedenáctinotový kolovrátkový nápěv poučuje obyvatelstvo, že nejlepší cestou k zocelení charakteru jsou hazardní hry, a z nějakého podivného důvodu do toho zatahuje Boží rodičku (možná kvůli Kalouskovi, ale nejpravděpodobněji proto, že textaři došly rýmy, i když se také dalo napsat třeba: V nejhorším skoč do bufetu na pličky / a pak se vrať do té naší kapličky): kteréžto jméno bere zpěvák nadarmo s nařvaným pepickým přízvukem, za který by ho měli křesťané na potkání fackovat. (Ale proč by to dělali, Kalousek se svou vulgární intonací je také křesťan, třeba s ním v rádiu brzy natočí pro sobotní Doteky víry seriál „Čtení z Písma svatého“: zvlášť dychtivě se těším na tu část o vyhánění kupců z chrámu, o velbloudovi uvízlém v uchu jehly a také na to o nastavování druhé tváře.)

Naštěstí nejsou Vánoce, takže jsme dočasně ušetřeni Neckářova trpitelského hitu – tentokrát na dvanáct not, hudebně opravdu složitého, s refrénem „Aleluja“. Duchovno se však na Radiožurnálu ani tak nezapře, objevil se tu dokonce nový hudební žánr, který se nedá označit jinak než jako náboženská častuška. Moje nejoblíbenější vrcholí touto svižně zhudebněnou říkankou:

Nevěříš,>
přistup blíž,
máš tu kříž,
na něm Džýzas.

Jak říkám, nedá se poznat, zda jsou u nás už takoví pitomci, aby tohle brali vážně. Nejspíš jsou. Takže to odhaduji na upřímně míněný obchodní tah; neboli přece jen kategorie „lumpárna“. (A čemu mám jako věřit, vole?)

O stupínek výš stojí český recesní výkon, kterému málokdo věnoval pozornost: při nedávných policejních šťárách v tzv. vyšších patrech politiky vyšlo mj. najevo, že jistý státní podnik se po létech rozhodl jednat eticky, a aby věděl, jak na to, dal si za několik miliónů vypracovat etický kodex, a to od jakéhosi pražského mafiána, což samo o sobě dokládá, jak naléhavě takový etický kodex potřebovali a že byl nejvyšší čas. Možná by se dalo namítnout, kde je nějaké výběrové řízení, a že by jim každý hladový docent etiky z filozofické fakulty, který má na to odbornou kvalifikaci, udělal tu práci zhruba tisíckrát levněji, a ještě by jim předtím zdarma vysvětlil, co je to etika. Tomu se ředitel podniku vysmál řka, že nějaké vybledlé teorie ze zaprášených univerzitních kumbálů ho nezajímají, už Marx přece říkal, že hlavní je praxe, a kdopak má v etice větší praxi než mafián? A vůbec, objednat si etický kodex u mafiána je sice možná neetické, ale není to protizákonné, takže ať jim všichni dají pokoj, nechají podnik podnikem, vládu vládou, etiku etikou a mafiány, ať předělají Desatero. („Ale jakýpak ty jsi mafián, čuníku!“ říká vždycky mafiánovi jeho dobrá česká manželka, nebo milenka, kyprá a růžolící Dejzy. Čímž se věci konečně uvádějí na správnou míru: tomu rozumí každý. Proto teď Nečas tak vyvádí: jakýpak je on korupčník!)

Jestli tě, milý čtenáři, z předchozího odstavce brní hlava, pak věz, že takhle funguje celá česká společnost. K tomu ještě poznámka účetní: kdyby někdo tak jako Klaus pořád nechápal, co jsou to špinavé peníze, ať spočítá rozdíl mezi tím, co se za „etický kodex“ platí mafiánovi, a tím, co by se zaplatilo univerzitnímu docentu etiky, a zkusí ho nějak vysvětlit.

Doplňovací otázka: jsou docenti etiky a jiní podobní, kteří pořád ještě přísahají na českou pravici, recesisté, masochisté nebo debilové; nebo se jim mravní vědomí také nějak porouchalo?

U hlavy státu se dost často pozná, jestli žertuje nebo ne. Například korunovační klenoty, to legrace nebyla. Jmenování Putny profesorem (co že to nesl za ceduli: Buzny na Hrad? no, pani, nedivim se!), Rusnokova vláda, požadavek notářsky ověřených poslaneckých podpisů, to legrace samozřejmě je: pozorovat Němcovou, jak se trápí v jednoduchém pokusném bludišti, vyvolává chvějivé očekávání její komické šarže v čele vlády. („Džýzas! teď jsem se ještě spálila o žehličku!“) Smyslem provokace je tedy vytvořit spolehlivě komický dějový kontext pro případné další dějství. Zeman s patrným nadáním vpadl do místní frašky, dokonale využívá její zjevné i skryté situační možnosti a tváří se, že ji řídí; takový náš český pantáta. Možná mu za chvíli ješitnost nedá a on se konečně přizná k tomu, že ji režíruje už od dosazení druhé Topolánkovy vlády: to bude teprve popularita! A že by teď, ve svých sedmdesáti letech, přišel a začal napravovat to, oč se sám přičinil? Jak asi, pokud nenapravil i sám sebe? Na druhé straně nevidím, co kloudnějšího mohl v dané chvíli udělat než jmenovat Rusnokovu vládu. Pehe má ovšem pravdu: prezident má být závislý na vládě, ne vláda na prezidentovi, a nemohou si legální oporu poskytovat navzájem; takže nezíská-li nakonec důvěru Sněmovny, stane se tato vláda vzápětí hrubě ilegální, hůř, než kdyby to byla vláda menšinová Sněmovnou odmítnutá.

Chtělo by to tedy konečně seznat ideu, k jejímuž naplnění by Zeman českému státu rád pomáhal – aby nezůstal jenom nejhřmotnější postavou oné frašky, ve které se mu tak daří. A tu se ukazuje, že i v jeho výkladech se rozlévá ona jednolitá česká směs recese, hlouposti a lumpárny, kterou už nelze destilovat. Začne jako obvykle tím, jak je on na rozdíl od jiných přímočarý, inteligentní, solidní apod. Ta solidnost spočívá například v tom, že jemu v politice záleží na programu, a lidé by podle programu měli také posuzovat politické strany. On sám se k takovému programu hlásí, patří do něho třeba majetková přiznání a také volební panašování, tedy úžasná demokratická vymoženost, která umožní občanům, aby při volbách libovolně kombinovali Osobnosti z nejrůznějších stranických kandidátek, a tak lépe uplatňovali svou demokratickou vůli.

Kdo by obecně nesouhlasil s tím, že program je důležitý, a písnička o majetkových přiznáních jistě lahodí všem levicovým uším, včetně mých. Ale jak je to s tím slavným panašováním? Lidem se tak doporučuje, aby ve volbách hlasovali bez sebemenšího ohledu na jakýkoli program! Prezident republiky tedy hlásá politický program, jehož cílem je učinit veškerý politický program zbytečným. Recesista se snaží prodat českým pitomcům svoji lumpárnu a zřejmě jimi hodně pohrdá, protože primitivnější obchodní prezentaci si ani nelze představit. Dobře ovšem ví, že rozhodujícímu procentu voličů je program lhostejný a myšlení podezřelé, a na tom staví svoje rozluštění demokratické kvadratury: jak přesvědčit hloupé občany, že si sami zvolili vládu, kterou jim on moudře vybere. Radikální „konzervativci“ by vlastně měli jásat: právě po tom přece touží! Výsledkem volebního panašování je parlament typu „každý pes jiná ves“, politická povidla, kterými nehýbe žádný myšlenkový spor, ale jen intriky, a jenom Hlavní kvedlák, teď zrovna veliký Miloš Zeman, rozhoduje, co je a co není program. Ale co má dělat, když nás všechny tak nezměrně převyšuje! Něco nám vysvětlovat je marné. Jak by panašování vypadalo, ukazuje koneckonců namíchání Rusnokovy vlády: pravicový kabinet v levicovém pozlátku. (Pokud jde o demokratickou vůli, ta se přece musí utvářet spojováním vůlí jednotlivých, nikoli jejich maximálním rozptýlením!)

Až na další tedy soudím, že Zeman hlavně kalí vodu – jako to dělá už od svého předstíraného (a dost nepromyšleného!) odchodu z politiky. Takže dělat z něho najednou ďábelského šachistu, který nás pomalu omotává pletivem svých důmyslně promyšlených tahů, je dost úsměvné. Ve frašce se nehrají šachy, ve frašce se kují pikle, a občas vás v ní přetáhnou klackem. Všeobecnou klackovanou to také nejspíš všechno skončí.

Nejhorší rány demokratickému řádu zasazuje však poslední dobou moc soudní. (Ovšem v úplně jiném smyslu, než hlásá Klaus: tato nestoudná osoba má z morálního hlediska nadále jen právo mlčet, a mělo by se jí to připomínat, kdykoli něco vypustí.) Tři nebo čtyři nejdůležitější výroky Ústavního soudu z poslední doby jsou skandální. Disentní stanovisko ústavního soudce Musila k výroku o církevních restitucích a náhradách (fakticky jsou to povinné odvody vnucené občanům bez ohledu na jejich vyznání) má zdrcující logickou přesnost, úplně by stačilo, kdyby je lidé lépe znali. Internetový deník Britské listy navíc ukazuje, že Ústavní soud v této věci rozhodoval bez znalosti spisu.

Korunu všemu nasadil Nejvyšší soud groteskním výrokem o poslanecké imunitě; a zase: má se to brát jako špatný vtip, lumpárna, nebo ukázka blbosti? To, že je zločinné jednání poslanců navěky beztrestné, pokud se fyzicky odbývalo na půdě Sněmovny, znamená prostě a jednoduše konec demokracie. Nesmí-li totiž lid prostřednictvím justice a zákonů volat za jakýchkoli okolností své volené zástupce k odpovědnosti za jakékoli činy, tedy i zločiny, kterých se ve svém úřadě případně dopustili (a to verdikt Nejvyššího soudu logicky implikuje), ztrácí demokracie jako systém oprávnění. Protože instituce nápravu hanebností teď už dokonce zakazují (Ústavní soud ji předtím několikrát pouze znemožnil), nelze o ni usilovat jinak než revolucí, a ta se tím stává legitimní: společenské zřízení, které hanebnost nepotírá, je přece hanebné ve svém celku! Nelze-li tedy skutečně tento otřesný soudní výrok zvrátit, jak téměř všichni zděšeně, ale pokorně tvrdí, demokracie v naší zemi skončila dnem 16. července 2013: aspoň tohle budeme mít černé na bílém.

Vůbec nechápu, proč všichni pokládají za svou povinnost před nesmyslnými výroky nejvyšších soudních instancí panáčkovat a s kyselými poklonami ustupovat. Podrobit se špatnému rozsudku musí pouze instituce, občan může být k tomu nanejvýš donucen silou! Čeští právníci jsou v Evropské unii pro svou neschopnost bezchybně propojit tři logické soudy a z toho plynoucí právní bláboly předmětem stále méně skrývaného posměchu (už si tam začali všímat i toho, že jsme splachovací), na žádných vysokých školách se tolik nepodvádí jako na právnických fakultách, ze kterých se tak stávají především školy švindlu a zištných kliček – a občan by se měl klanět? Upozorňuji na to opakovaně a je mi už divné, proč tomu nikdo nevěnuje pozornost: článek 9 Ústavy má demokracii chránit právě proti všemožné zvrhlosti zákonů a práva. Vedle odstavce 9.2, který má bránit zvůli zákonodárné, je v něm také zcela opomíjený odstavec 9.3, který zakazuje i výklad zákonů a práva, pokud by vedl k narušení nebo odstranění demokratického státu; má tedy bránit zvůli soudní. (Zvůli moci výkonné mohou pak bránit obecné zákony.)

Nejvyšší soud provedl zcela zjevně určitý výklad zákona základního, tedy Ústavy, a to způsobem, který demokratickému zřízení zasazuje smrtící ránu. Nemůže se vyskytnout zřejmější důvod, proč hnát verdikt Nejvyššího soudu k Ústavnímu soudu se stížností na porušení čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR. Proč tedy všichni bezmocně krčí rameny? Zřejmě máme čl. 9 odst. 3 v Ústavě na ozdobu, nebo dokonce pro srandu králíkům. Navíc znáte Ústavní soud: také většinou jen krčí rameny, a čl. 9 odst. 3 Ústavy sám už několikrát porušil, nebo ho přinejmenším nedbal, neboli škody na demokratickém zřízení nebral v potaz. Někdy se bavím představou, co by se stalo, kdyby se za porušení čl. 9 odst. 3 někdo tak trochu na staročínský způsob obrátil k Ústavnímu soudu se stížností na Ústavní soud.

Dva ústavní soudci by nejspíš vydali disentní stanovisko dokazující, že Ústavní soud rozhodl sám o sobě protiústavně, a nestalo by se nic. Nic – zas a znova Nic.

A protože na revoluci se nezmůžeme, jsme odsouzeni k hnilobě. Bude to dlouhé hnití.

„No co,“ uleví si skeptický občan, „vem to Džýzas, kujón jeden!“ Já bych spíš prosil milosrdného Boha, abych tu hrůzu nemusel prožít až do konce.

P. S. Petr Nečas se ve svém hněvu sám bezděčně přiznal k zločinu defraudace. Protože jeho milenka a zároveň šéfka jeho kabinetu byla podle jeho vlastního výroku jen „přes chlebíčky“, což se patrně nedá zároveň popsat obratem „dřít jako kůň“, potom statisícové odměny, které jí dával vyplácet, ze státního rozpočtu ukradl. Jak vidno, z lásky se opravdu blbne (čuníku). Teď už jde jen o to, jak daleko se podle nějakého dalšího ubohého soudu může rozpít skvrna poslanecké imunity, aby se v ní Nečas schoval.

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Odsouzeni k hnilobě aneb Etický kodex po česku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu