Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Do Slavonie – východní oblasti dnešního samostatného chorvatského státu – se Češi začali stěhovat již v devadesátých letech 18. století. Jednalo se nejprve o vojáky, později i o zemědělce a řemeslníky, kteří kraj osidlovali s celými rodinami – lákáni přísliby nejrůznějších úlev a možností levnějšího nákupu půdy.
K nové vystěhovalecké vlně dochází v druhé polovině 19. století – především v 70. a 80. letech. Vyvolala ji rozsáhlá kampaň v tehdejším tisku, která Slavonii vykreslovala jako zemi značného přírodního bohatství. Rakousko-uherské úřady se pokoušely tehdy znovuosídlit chudé pohraniční oblasti bývalé tzv. Vojenské hranice, která byla jako zvláštní administrativní jednotka – po odeznění letitého tureckého nebezpečí – zrušena roku 1873 a osm let později byla spojena s Chorvatskem. Čechům, ale i Slovákům a příslušníkům dalších národů, kteří Slavonii osidlovali, byly slibovány četné výhody – měli například odloženo placení daní. Roku 1880 na území dnešního Chorvatska (tehdy v uherské části habsburské monarchie) žilo asi 15 tisíc Čechů.
Podle dalšího sčítání, které se konalo o dvacet let později, žilo v Chorvatsku-Slavonsku již 31 588 Čechů. V okrese Daruvar, kde chorvatští Češi byli vždy zastoupeni nejvýrazněji, představovali až 23 % obyvatel.
Mimo Slavonii byl ovšem podíl českého obyvatelstva na území Chorvatska zanedbatelný. Ve velkých městech (Záhřeb, Varaždin, Osijek) žilo dohromady jen 1300 Čechů, další pak žili v Dalmácii (1157) a v Istrii (446).
Již v této době mnozí krajané ovšem podléhali přirozené asimilaci, neboť vstupovali do smíšených chorvatsko-českých manželství a pro jejich děti byla mateřštinou spíše chorvatština než čeština.
Vznik spolkového života Čechů v Chorvatsku se datuje k roku 1874, kdy byl v Záhřebu zásluhou politického emigranta Josefa Václava Friče založen vzdělávací a kulturní spolek Česká beseda. České besedy byly roku 1907 založeny rovněž v Daruvaru a v Prekopatře a později také v jiných místech.
V roce 1921 na území celé Jugoslávie (tehdy se ještě ovšem nazývala Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, a to do roku 1929) se k české národnosti přihlásilo 46 777 lidí, z toho 32 270 na území Chorvatska – především ve Slavonii.
Vznik samostatného jugoslávského státu, který byl v rámci vojensko-politické aliance „Malé dohody“ společně s Rumunskem spojencem ČSR, představoval pro místní Čechy a Slováky možnost společného a především úspěšnějšího prosazování svých národnostních zájmů.
Dne 21. 6. 1921 byl v Osijeku zástupci 36 slovenských a českých spolků založen nepolitický Československý svaz (ČSS), který jako zastřešující organizace prosazoval cíle našich krajanů až do roku 1941. Mezi slavonskými Čechy se v té době mimořádné úctě pochopitelně těšili T. G. Masaryk a Edvard Beneš, jejichž jménem byly pojmenovány i některé školy a další instituce. Masarykovu ulici ostatně nalezneme v Daruvaru dodnes.
Významným rysem života krajanů v tehdejší Jugoslávii ve dvacátých letech 20. století bylo budování sítě českých soukromých základních škol – jako první byla tehdy otevřena škola J. A. Komenského v Daruvaru roku 1922, přičemž další česká škola – T. G. Masaryka v Bělehradu – byla otevřena již o rok později.
Dalším charakteristickým rysem společného úsilí Čechů ve Slavonii představovalo budování tzv. českých domů coby hlavních středisek krajanského života. Stavba Českého domu v Daruvaru byla ovšem zahájena relativně později než v jiných městech – až v roce 1938 a dokončena byla o rok později. Výstavbu toho domu finančně podporovali čeští vystěhovalci v USA.
V českém menšinovém životě na území Chorvatska plnila v té době ústřední reprezentativní roli Česká beseda v Daruvaru. V tomto hlavním městě slavonských Čechů působily všechny odbory Československého svazu – Osvětový a hospodářský odbor, Matice amatérského divadla a především Matice školská.
Rozpoutání druhé světové války přerušilo pozitivní kulturně-společenský a ekonomický rozvoj české menšiny v předválečné Jugoslávii. Již v době mnichovské krize 1938 se na obranu své původní vlasti hlásili jako dobrovolníci i mnozí jugoslávští občané české i slovenské národnosti – ale nejen oni. Celkem tak učinilo několik desítek tisíc Jihoslovanů.
Nacistická agrese proti královské Jugoslávii a následný vznik tzv. Nezávislého chorvatského státu (duben 1941) dal pocítit zdejším Čechům nepřízeň ustašovského fašistického režimu, který je chtěl prohlásit za Chorvaty. České školy byly již v červenci 1941 uzavřeny, menšinové spolky rozpuštěny a někteří jejich funkcionáři byli uvězněni. Pouze jednotlivci z řad slavonských Čechů byli ochotni spolupracovat s nacistickými okupanty či ustašovci.
Oběťmi zločinných represí ustašovců v Chorvatsku se ale v první řadě stávali v roce 1941 především Srbové, Židé a Romové, proto se výraznější antifašistické odbojové aktivity mezi Čechy ve Slavonii objevily až o něco později.
První čs. partyzánský prapor Jana Žižky z Trocnova byl ustanoven 3. května 1943 – tedy před sedmdesáti lety – v osadě Cikote na svazích pohoří Psunje a ještě téhož roku byl 26. října po dalším přílivu krajanů (ne vždy ovšem zcela dobrovolném) přetvořen v 1. čs. brigádu nesoucí opět Žižkovo jméno. Po této reorganizaci měla brigáda 3 prapory o celkovém počtu 488 příslušníků – především z řad slavonských Čechů a Slováků, ale také Srbů (201), Chorvatů (69) i příslušníků jiných národností – například italských vojenských přeběhlíků.
Do konce války soustředila ve svých řadách tato čs. brigáda celkem 3500 partyzánů, přičemž běžný denní stav čítal 1300–1600 bojovníků.
Určitým problémem této vojenské formace však byla dezerce některých násilně odvedených osob. O tomto citlivém problému historička Mgr. Alena Vitáková uvádí: „U čs. brigády byl zaznamenán i relativně vysoký počet dezertérů. Zvláště zlá byla situace na podzim 1943, kdy došlo k mobilizaci 400 nových bojovníků. Ne každý přišel k jednotce zcela dobrovolně, a proto se také stávalo, že především starší lidé nevydrželi strázně partyzánského způsobu života a dezertovali. Málokdy však přeběhli k nepříteli, spíše se vrátili domů k rodinám, kde se schovávali před oběma stranami…“
Velení brigády probíhalo v češtině a výcvik se řídil polním řádem čs. armády. V bojích proti nacismu zemřelo 298 českých krajanů. Podle některých údajů byly ale celkové ztráty brigády dokonce ještě vyšší – 700 partyzánů padlo a 800 jich bylo raněno. V bojích padl i velitel brigády Josef Růžička (1919–1945), který byl roku 1953 za svou statečnost posmrtně vyznamenán titulem národní hrdina Jugoslávie.
Po skončení války začala reemigrace části jugoslávských Čechů do původní vlasti. Tehdejší čs. vláda vyzvala zahraniční Čechy a Slováky k návratu do vlasti a tuto výzvu vyslyšely především volyňští Češi, v menší míře pak Češi žijící v Rumunsku a v Rakousku. Z Jugoslávie do ČSR v letech 1945–1948 odešlo celkem 4172 osob. K 15. březnu 1950, kdy reemigrace již končila, žilo v Československu 5197 navrátilců z Jugoslávie.
Jugoslávští Češi byli v ČSR umisťováni pospolu, takže jejich rodiny ještě dnes nalezneme například v jihomoravských obcích Jiřice, Míšovice či Hostěradice.
Návrat do vlasti však provázely mnohé problémy, které se především týkaly otázky kompenzací za zanechaný majetek, a proto velká většina Čechů v Chorvatsku po skončení války zůstala.
Po válce došlo k obnově většiny krajanských spolků. V roce 1949 se ustálil název jejich střechové organizace na Československý svaz v Chorvatsku. Toto označení bylo roku 1975 změněno na Svaz Čechů a Slováků v Chorvatsku.
I po částečné reemigraci zůstalo centrum českého osídlení v okolí měst Daruvar, Bjelovar, Pakrac a Slavonska Požega. Střediskem národního života bylo – a stále zůstává – především lázeňské město Daruvar, kde sídlil tehdejší Československý svaz v Chorvatsku, dále vydavatelství a redakce časopisu Jednota a české gymnázium, které bylo otevřeno roku 1954. V současné době v Daruvaru žije asi 10 000 obyvatel, z toho přibližně čtvrtina je českého původu.
Při sčítání lidu roku 1948 se k české národnosti na území celé Jugoslávie přihlásilo 39 015 osob, z nichž většina žila v Chorvatsku – 28 991. Češi tehdy tvořili většinu v 10 obcích a v deseti dalších téměř polovinu. V dalších obcích a městech ve Slavonii představovali již jen menšinu v rámci většinového chorvatského – někde i srbského – etnika. Roku 1946 existovalo v Jugoslávii 22 českých škol s 2000 žáky.
Podle údajů z roku 1961 se k české národnosti hlásilo celkem 29 996 občanů Jugoslávie, z toho na území Chorvatska jich na 508 místech žilo 23 299.
V roce 1968 politické vedení jugoslávské federace v čele s prezidentem Josipem Brozem-Titem (1892–1980) podporovalo reformní úsilí Pražského jara a odsoudilo následnou sovětskou agresi proti Československu. Stejný postoj zaujali i naši krajané.
I přes vstřícnost tehdejších jugoslávských i chorvatských úřadů vůči české menšině se počet jugoslávských Čechů v důsledku přirozené asimilace neustále zmenšoval. V roce 1971 uvedlo při sčítání českou národnost 24 620 občanů Jugoslávie a o deset let později již jen 19 624.
Do života chorvatských Čechů bolestně zasáhly tragické události spojené s rozpadem Jugoslávie na počátku devadesátých let 20. století. K těžkým bojům mezi chorvatskými a srbskými ozbrojenými silami došlo také v oblasti Daruvaru. Na rozdíl od druhé světové války, kdy se místní Češi postavili proti ustašovskému chorvatskému státu, se nyní česká menšina přihlásila k nově vyhlášené samostatné Chorvatské republice (25. 6. 1991).
Čeští krajané bojovali v chorvatské armádě, do níž mnoho z nich vstoupilo dobrovolně. V létě a na podzim 1991 tvořili Češi základ národní stráže v daruvarských předměstských ulicích. Objevila se i myšlenka – nakonec neuskutečněná – na založení samostatné české jednotky v rámci chorvatského vojska. Místo toho čeští dobrovolníci nastoupili do 1. čety Sboru národní gardy, která se později přetvořila v 52. daruvarský samostatný prapor chorvatské armády.
Ve Vlastenecké válce 1991–95, jak je v dnešním Chorvatsku označován tehdejší chorvatsko-srbský konflikt, zahynulo celkem 42 Čechů.
Roku 1991 odjelo – na základě pozvání prezidenta Václava Havla – před bezprostředním válečným nebezpečím z Daruvarska na pět měsíců do Československa 1500 osob české národnosti – většinou dětí, které byly umístěny v Seči u Chrudimi, v Mariánských Lázních, ve Stráži pod Ralskem, v Chlumu u Třeboně a ve Vranově nad Dyjí.
Podle sčítání lidu z roku 2001 se v Chorvatsku k české národnosti přihlásilo celkem 10 510 osob, což byl oproti sčítání z roku 1991 opět výrazný pokles – tehdy uvedlo jako českou národnost 13 086 občanů.
Naše krajany nyní reprezentuje Svaz Čechů v Chorvatsku, který vznikl po rozdělení Československa v roce 1993. Zastřešuje činnost všech zdejších krajanských subjektů – českých besed, českých škol, vydavatelství Jednota, knihoven a folklorních souborů.
Nejdůležitějším nástrojem pro uchování etnické identity místních Čechů je existence zdejšího menšinového školství.
Podle studie učitelky češtiny v Chorvatsku Mgr. Heleny Kresové působily v Chorvatské republice ve školním roce 2008/2009 tyto české vzdělávací instituce, do kterých docházelo 553 žáků: dvě mateřské školy (v Daruvaru a v Končenici), Základní škola J. A. Komenského v Daruvaru, jejíž součástí jsou rovněž čtyři spádové školy, dále Základní škola v Končenici a konečně české oddělení daruvarského gymnázia, které navštěvovalo 48 studentů.
V současné době se krajané scházejí celkem ve 26 českých besedách, z nichž polovina má vlastní kulturní domy s jevištěm a sálem. Kromě českého týdeníku Jednota, který byl založen roku 1946, vychází také měsíčník pro děti Dětský koutek. Průměrný náklad jednoho čísla Jednoty v roce 2007 byl 1500 výtisků.
Česká národnostní menšina v Chorvatsku patří k početně nejmenším – k české národnosti se hlásí v současné době necelých 10 000 občanů Republiky Chorvatsko, což je přibližně 0,22 % obyvatel státu.
V souvislosti s neustálým poklesem počtu osob, které se hlásí k české národnosti na území Chorvatska, se objevuje logická otázka, jak dlouho bude ještě zdejší česká menšina odolávat vývoji přirozené etnické asimilace.
Učitelka zeměpisu na českém daruvarském gymnáziu Anna Vodvarková roku 2011 spočítala společně se svými žáky statistický průměrný úbytek během desetiletí mezi dvěma sčítáními a na základě zjištěných skutečností předpovídá:
„Spočítali jsme, jak se zmenšoval počet Čechů od roku 1961 doposud, a usoudili, že by letos mělo v Chorvatsku být kolem osmi a půl tisíce Čechů. My všichni, kteří jsme na toto téma pracovali, myslíme, že tomu tak nebude, že se tento počet přece jen blíží deseti tisícům. Ale počítali jsme i dále. Pokud se počet příslušníků menšiny bude zmenšovat tímto tempem, bude za deset let jenom šest tisíc deset Čechů, v roce 2031 by nás mělo být kolem tří tisíc sedmi set šedesáti a v roce 2041 jenom tisíc pět set. To znamená, že v polovině tohoto století, v roce 2051, by v demografickém složení Chorvatska Češi vůbec nebyli.“
Navzdory nepříliš příznivým prognózám, které se v polovině 21. století mohou naplnit, je nutno ocenit obětavou práci stovek českých národních aktivistů – jak v době přítomné, tak i minulé, kteří se společně zasloužili o to, že více než dvě stě let existující česká menšina v Chorvatsku je dnes naší nejaktivnější krajanskou komunitou v Evropě.
Zdeněk Víšek (1968) je učitelem dějepisu na Obchodní akademii ve Slaném; své články publikuje v odborných a popularizačních časopisech.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
