Pavel Rychetský, Bohumil J. Studýnka

Legenda československé a české hospodářské politiky

Za Václavem Valešem (1922–2013)

Pavel Rychetský

Většina z nás měla možnost se s ním potkávat v různých obdobích jeho pohnutého a na dramatické události velmi bohatého života, ale všichni si s sebou neseme vzpomínku na člověka laskavého a současně věrného životním zásadám, člověka neobyčejně vzdělaného a současně někdy až příliš skromného, člověka, který se dokázal jako téměř nikdo jiný vypořádat i s těžkými až osudovými okamžiky na své životní dráze.

Připomenu jeho statečný boj proti nacistickým okupantům a věznění, když mu bylo teprve devatenáct let, v terezínské Malé pevnosti, jeho plné angažmá v době Pražského jara, kdy působil v několika vládách na významných ekonomických postech včetně funkce místopředsedy vlády Oldřicha Černíka, i jeho pronásledování normalizační politickou garniturou po okupaci v roce 1968, které vyústilo v jeho druhé uvěznění na tři roky v roce 1980 v ostravské věznici v Heřmanicích, kde se potkává s Václavem Havlem a Jirkou Dienstbierem.

Ve vězení byl podle svědectví spoluvězňů příkladem statečnosti, konzistentnosti a integrity osobnosti, vyznačující se hlubokou lidskostí a moudrostí. Bylo proto nanejvýš logické, že se po pádu minulého režimu stává místopředsedou federální vlády, jmenované prezidentem Havlem po prvních svobodných volbách v roce 1990. Zde jsem měl spolu s řadou dalších kolegů možnost setkávání s tímto vzácným člověkem, který byl i ve vypjatých okamžicích schopen šířit kolem sebe toleranci a respekt, aniž by slevil ze svých názorů, jejichž platnost a prozřetelnost nepozbyla nic ani uplýváním času. Jistě by bylo na místě zmínit i jeho obdivuhodný vztah k nejbližším – manželce, dětem i vnukům. Pro mne zůstávají nezapomenutelné okamžiky, kdy jsem jej měl možnost navštívit na chalupě v Prysku a sledovat rodinnou pohodu, která je dnes již tak vzácná, stejně jako zahradu, která působila spíš jako z pohádky než z dnešní reality, která nás obklopuje.

Milý Václave,
dávej na nás – tam někde nahoře – dobrý pozor a dovol mi se s tebou rozloučit závěrečným veršem z Shakespearova 29. sonetu:

Ale pak vzpomenu si na Tebe
a vzlétnu jako skřivan za svítání
nad hrubou zem a zpívám u nebe:
„Protože na tebe jsem vzpomínal,
jsem stokrát bohatší než každý král.“

(Z pohřebního proslovu)

Bohumil J. Studýnka

Dne 25. června 2013 zemřel ekonom ing. Václav Valeš (narozen 7. dubna 1922). Prožil s naší zemí – a většinu svých let i s její ekonomikou – 91 let tvůrčího života.

Vzpomněl jsem si na forbínu Jana Wericha v divadle ABC: Byl to krátký, anebo dlouhý život? – Krátkej život, protože Václav Valeš tady moh bejt ještě dvěstěpadesát let, protože pořád měl co říct... Takhle to je... Zatímco v této chvíli je po celém glóbu roztroušeno já nevím kolik třicetiletých, který tady už čtyři sta padesát let nemuseli bejt...

Václav Valeš byl totiž po celý život člověkem odvážným, pracovitým a prokazatelně přínosným – pro svoji zemi, její místo ve světě a její fundament – silnou ekonomiku. Když skončil v Čalfově vládě, pokračoval jako ekonom v nevládních funkcích i jako vyhledávaný ekonomický poradce. Ani opakované zdravotní problémy mu nezabránily se stále vracet do své kanceláře v areálu Vyšehradské kapituly, být stále v obraze a promýšlet varianty hospodářské politiky.

Ze zpětného pohledu lze říci, že žil snad v nejvýznamnějším úseku novodobých československých a českých dějin. Po celou dobu se snažil o vytváření a posilování co nejefektivnější podoby naší ekonomiky s přihlédnutím k danostem doby, geografické poloze země a mocenskopolitickým poměrům. Byl praktikem ekonomického řízení od podnikové až po nejvyšší vládní úroveň.

Absolvent obchodní akademie a po válce pak chemicko-technologické fakulty znal československý průmysl a vůbec ekonomický život odzdola, stal se však nejen resortním ministrem, ale i pragmatickým národohospodářem, což v jeho případě znamenalo věcnost, nikoliv cynismus. Byla mu cizí ekonometrická kouzla i módní ekonomické trendy.

Za války prožil dva roky jako vězeň v nacistickém koncentráku v Terezíně. Paradoxně se později na základě vykonstruovaných obvinění seznámil na řadu let i s kriminálem normalizačním. Tam také potkal mnohé tehdejší disidenty a pozdější politiky polistopadové éry.

V době Pražského jara se zapojil i do politického života. Byl ministrem zahraničního obchodu, který se měl stát klíčovým nástrojem rozvoje a zvýšení efektivnosti československé ekonomiky. V druhé Černíkově vládě byl místopředsedou. V roce 1969 byl z funkce odstraněn. Je téměř neuvěřitelné, že po příchodu demokracie v roce 1989 byl opět odejit ze stejné funkce místopředsedy vlády i z významné funkce předsedy Hospodářské rady vlády ČSFR.

Jeho neokázalé prosazování zdravého rozumu, cit pro meze levičáckých i pravičáckých ideologismů nezapadaly do dobově požadovaných vlastností a schopností – tu nastupující normalizace, tu pravicové ideologizace ekonomického i politického života. Jako řada jiných osmašedesátníků našel v osmdesátých letech azyl v Prognostickém ústavu ČSAV Valtra Komárka. Se smutkem vnímal po revoluci nevraživost dřívějších kolegů, kteří ekonomickou racionalitu vyměnili za politický úspěch.

Byl zodpovědným národohospodářem se skutečnou znalostí podnikové ekonomiky a s rozlišovací schopností mezi fikcí a životem. Bylo mu cizí přací myšlení. Valeš věděl, jak nechat naši ekonomiku projít transformací sice bolestivou, ale efektivní. Profesionálně s využitím toho již vyzkoušeného v soudobé evropské západní civilizaci. Nebyl nikdy průkopníkem ukázkových operací, kdy teorie byla úspěšně aplikována, ale pacient to nepřežil.

Nemohu necitovat – zvláště pak se znalostí dnešního hospodářského vývoje a toho, jak jej bylo dosaženo – prezidenta Václava Havla při představování Čalfovy vlády v roce 1990:

Václav Valeš není šéfem ekonomického týmu ve vládě proto, že to je můj mnohaletý přítel a že jsem se o jeho mravních kvalitách přesvědčil i v situacích nejtěžších, ale proto, že jeho autorita je respektována ekonomy nejrůznějšího názorového zaměření i různých generací. Jako jeden z mála našich předních ekonomů má bohaté zkušenosti z vedoucích míst v podnikové sféře a jako vysoký vládní činitel zažil již tolik neúspěšných ekonomických reforem, že nám všem může být dobrou zárukou proti nebezpečí excesů, zbrklých rozhodnutí, tragicky neuvážených experimentů a snahy slepě promítat do hospodářské praxe školské poučky a různé, leckdy i dobou překonané ekonomické teorie.“

Valeš se nenechal svést k nezodpovědné politice módními teoriemi a powerpointovými prezentacemi. Dokázal s rozhledem odmítnout technicistní model kuponové privatizace, stejně jako se nenechal zlákat na neopakovatelné případy privatizace zaměstnaneckými akciemi v Kalifornii.

Rozhlížel se po praktických zkušenostech zavedených evropských ekonomik – v Rakousku, Německu. Inspiroval se příkladem rakouského státního holdingu Austrian Industries. Líbil se mu přístup sousedního Německa k přechodu z příkazové ekonomiky bývalé NDR na tržní model SRN, tedy odstínění privatizace od přímého politického vlivu zřízením Treuhandanstalt, úřadu, jemuž byl svěřen státní majetek. Valešovy návrhy na československou/českou variantu Treuhandu byly zvlášť nevraživě přijímány. Nechat si poradit od autentických zahraničních aktérů těchto fungujících schémat jeho bývalí kolegové považovali za herezi. Jak ukázal čas, Valeš se oprávněně obával v českém prostředí tak častých „slepých uliček“ a jejich tragické ceny.

Ve funkci místopředsedy vlády ČSFR a předsedy její Hospodářské rady dbal na vyváženost a reálnou uskutečnitelnost reformních návrhů. Také na jejich vícescénářovost, požadovanou Federálním shromážděním. Nevěřil ve správnost jediné tvrdě prosazované cesty.

Valešův problém byla jeho skromnost a slušnost. Byl profesionál, nikoliv politický exhibicionista. Ani on, ani další osmašedesátníci nebyli schopni čelit agresivnosti až brutálnosti k moci se deroucí vlny nových politiků. Teď už nešlo o racionální a zdvořilou diskusi, na jakou byli zvyklí z bytu profesora Vladimíra Kadlece. Být osmašedesátníkem se stalo cejchem.

Ačkoliv nová politická reprezentace o zkušenosti Václava Valeše nestála, ve Svazu průmyslu a dopravy požíval respekt, stejně jako u zahraničních investorů.

Přestože byl Václav Valeš pro vřavu doby příliš tichý a skromný – byl velmi slyšitelným hlasem pro ty, kteří ho slyšet chtěli. Řekl bych, že toho nelitovali.

Bohumil J. Studýnka (1948) je ekonom. Do roku 1989 působil ve Státní bance československé a Živnobance Londýn, od roku 1990 byl náměstkem ministra, generálním ředitelem celkového zastoupení americké General Electric Comp., výkonným ředitelem Deutsche Bank Praha, poradcem Deutsche Bank Frankfurt. Podniká v oblasti investičního a finančního poradenství. Jak o sobě píše, „měl tu čest být přímým podřízeným místopředsedy vlády ČSFR Václava Valeše v Úřadu předsednictva vlády ČSFR v pozicích náměstka ministra a generálního sekretáře Hospodářské rady vlády ČSFR v roce 1990“. Vzpomínku na V. Valeše napsal i pro server ceskapozice.cz.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Rychetský, Bohumil J. Studýnka

Legenda československé a české hospodářské politiky

Pavel Rychetský

Bohumil J. Studýnka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu