Jaroslav Bican

Kriminalizace (jisté) politiky a krize (všeho)

Sledování vývoje české politiky a společnosti nedává příliš důvodů k radosti. Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, nacházíme se hned v několika různých krizích najednou. Můžeme je najít na mnoha odlišných úrovních, přesto jsou ve vzájemné vztahu, ovlivňují se a prohlubují. Ve skutečnosti se jedná o spirálu, která se propadá kamsi do nedohledna; kam až, záleží na nás. Nejsmutnější na tom je, že ve snaze řešit jednu krizi často zhoršujeme druhou.

Těch krizí je celá řada. Máme krizi politických stran, na kterou navazuje krize stranického systému a politického systému, krizi hodnot, krizi sociálního státu, ale i krizi demokracie. Z trochu jiného soudku je pak krize současného pojetí práce, krize ekonomická a krize soužití etnik. Je jich tolik, až se z toho točí hlava.

Krize politických stran je ve své nejčistší podobě viditelná na stranách, jako jsou Věci veřejné nebo LIDEM, nevyhýbá se však ani klasickým politickým stranám. U VV a LIDEM chybí nejenom ucelený a komplexní politický program, ale i silná regionální struktura. Nedostatek politického programu je právě tím, co pravděpodobně povede k tomu, že Babišovo ANO 2011 či Okamurův Úsvit přímé demokracie budou kopírovat dráhu Věcí veřejných. Jediný rozdíl bude v tom, že doba pokročila: Andrej Babiš má více peněz a Tomio Okamura je mediálně schopnější.

Jediným programem T. Okamury je změna Ústavy a zavedení prvků přímé demokracie. A. Babiš se pro změnu soustředí především na boj s korupcí, potravinovou soběstačnost a zajištění odborníků ve státním aparátu. Nic z toho však nemůže nahradit komplexní politický program. Co když tyto strany získají po volbách nějaká ministerstva – budou mít dostatek schopných lidí na posty ministrů, aby nedopadly jako VV s Radkem Johnem na ministerstvu vnitra? Z těchto důvodů je zbytečné do těchto subjektů vkládat příliš nadějí.

O moc lépe na tom nejsou ale ani ostatní strany, i když mají politický program a nevznikly účelově jako firma, potýkají se pro změnu se zásadní slabostí. Sice se nerozkládají tak viditelně jako Věci veřejné, ale i tak na ně působí řada tlaků, které vedou buď k pozvolné korozi, či k zásadnímu ochromení. Velkou roli v tomto ohledu hraje krajská úroveň: kraje jsou natolik velkou ekonomickou a mocenskou silou, že pro vedení politických stran, ať by bylo sebeosvícenější, je skoro nemožné stranu na této úrovni nějakým změnám a personálnímu tlaku podrobit.

Politické strany také oslabují personalizační a lokalizační tlaky: stoupá počet parlamentních přeběhlíků, kteří se od své strany osamostatní, či regionálních organizací, které se odštěpí a založí samostatné regionální politické uskupení. Tato regionalizace politiky probíhá ve velké míře. A nejde jen o komunální či krajskou úroveň, zástupce Severočechů je už také v Senátu ČR.

Politickým stranám bere půdu pod nohama také stoupající počet řady dalších aktérů – silní hejtmani, posílený prezident republiky, státní zastupitelství či soudy a samozřejmě také poslanci-přeběhlíci. Politické strany jsou tak ve výsledku velmi slabé, a přestože je to koalice politických stran, jež má vládnout, předseda vlády má velký problém udržet podporu poslanců vládních stran ve Sněmovně, navíc musí svádět boj s ostatními zmíněnými aktéry.

Vedle toho jsou politické strany ve veřejném prostoru neustále napadány a kritizovány, že mají příliš velkou moc, že rozhodují o lidech na kandidátkách, kde nejde o konkrétní schopnosti a důvěryhodnost, nebo že v Poslanecké sněmovně strany hlasují jako jeden muž, a tím pádem nezáleží na tom, kdo tam vlastně sedí. To vše ale problémy stran pouze dále prohlubuje.

Zhroucení

V České republice s velkou pravděpodobností hrozí kolaps stranického systému. To znamená, že se změní dosavadní vzorce spolupráce politických stran. Může to vypadat například tak, že se do Poslanecké sněmovny dostane více než standardních pět politických stran a stranický systém přestane být založen na střídání dvou velkých stran, které vládnou s koaličními partnery, u moci. Destabilizace stranického systému začala být patrná už ve volbách 2010. Příští volby podle mne přinesou významnou změnu.

Krize politických stran vyústila v krizi celého politického systému – a to v podobě zavedení přímé volby prezidenta a důsledků, které tato volba pro náš politický systém má. Častým argumentem pro přímou volbu prezidenta bylo, že zvýší důvěru občanů v politiku. Tento způsob volby byl sice zaveden v reakci na nespokojenost veřejnosti, zároveň však dále politický systém poškozuje.

Ve chvíli, kdy máme dva přímo volené orgány – prezidenta a Poslaneckou sněmovnu, docela dobře se může stát, že hlavní politický konflikt se povede o to, který z nich bude dominantní – poslanci se rozdělí podle toho, jaký vztah k prezidentovi mají. To však zásadně narušuje politickou soutěž; ta nemá být strukturovaná na základě toho, že na jedné straně stojí prezident, který by rád posílil své pravomoci, a na druhé politici, kteří nejprve hlasovali pro zavedení přímé volby a pak se stylizují do zachránců parlamentní demokracie před prezidentem takto zvoleným.

Krize hodnot

O krizi hodnot dobře svědčí, jak hlasitě mnozí novináři argumentovali, že vzdání se poslaneckého mandátu – například výměnou za místo ve správní radě – není korupční jednání. Dostali jsme se do stavu, kdy máme sklon chování hájit, protože si jaksi neumíme fungování každodenní politiky představit bez něj. Navíc jsme běžnou praxí natolik otupeni, že nedokážeme dobře rozlišovat. Je přece rozdíl mezi tím, když bývalému ministrovi na základě jeho zkušeností jeho strana najde uplatnění, aby využila jeho schopnosti, a tím, když Petr Nečas některé zákony spojí s hlasováním o nedůvěře vládě, a aby zajistil její přežití, nabídne poslancům výměnou za mandáty nějaká jiná místa.

Pokud zde existuje tato přímá vazba – tohle něco za něco, jehož předmětem jsou veřejné posty, rozhodně se nejedná o běžnou trafiku či standardní součást politického vyjednávání. Znamená kriminalizace takového jednání konec politiky? Té současné české ano. Ta je dnes totiž na takovýchto metodách závislá. Vládnutí v ČR je natolik obtížné, že když Petr Nečas chtěl vládu udržet pohromadě, nezbývalo mu nic jiného než sáhnout k těmto prostředkům. Vládnutí – respektive politika je u nás natolik znesnadňována, že aby vůbec mohla fungovat, tyto metody vyžaduje.

Strany jako vlastní karikatura

Proč je dnes v ČR tak obtížné vládnout, se stane zjevné, když si uvědomíme, co zbylo z Nečasovy koalice, která měla původně 118 poslanců. Jedná se jen o další projev krize politického systému, který má příčinu v tom, jak u nás fungují politické strany. Jsou pouhým prostředkem, jak se dostat k veřejným úřadům. Kdyby sloužily jako programové základny a jejich členové k nim měli ještě nějakou jinou vazbu, než že se pomocí nich vyvezou k moci, strany by držely pohromadě a nerozpadaly se jako domeček z karet.

Krizi, o které se tolik nemluví, bychom mohli označit jako krizi současného pojetí práce. Poté, co se zaměstnanost postupně přelila od zemědělství k průmyslu a od průmyslu k službám, se nyní dostáváme do situace, kdy se ukazuje, že ani tyto tři sektory dohromady dostatečnou zaměstnanost nezajistí, a oblasti jako věda, vzdělávání, sociální péče jsou výrazně podfinancovány a nová pracovní místa v nich nevznikají, a pokud ano – jako například v sektoru IT, v konečném důsledku opět vedou jen k zániku dalších pracovních pozic. Stačí si uvědomit, kolik práce ušetří různé programy, aplikace či databáze.

Strany a sociální stát

Tato krize úzce souvisí s krizí ekonomickou a krizí sociálního státu. Obě totiž vedou k tomu, že jistý druhu pracovních míst už zkrátka nevzniká. Rozbujelý sociální stát je viněn, že může za vysoké zadlužení, které tíží ekonomiku, brání ekonomickému růstu, a ve výsledku tak vede k ekonomické krizi. Problém je, že odbourávání sociálního státu a omezování státních výdajů ekonomickou krizi prohlubuje rovněž. Navíc se tím zhoršuje i krize současného pojetí práce, protože pracovních míst ubývá. A naopak nezaměstnanost daná novými technologiemi a mechanizací přispívá i k ekonomické krizi a krizi sociálního státu.

Ekonomické problémy ale vytvářejí ještě větší tlak na už tak nefungující politické strany a politický systém. Politické strany stojí před problémy, které nejsou schopny řešit. Nespokojení občané jsou pak náchylní volit strany, jako jsou Věci veřejné – taková volba ale nutně musí vést ke zklamání – navíc místo aby to klasické politické strany donutilo se kultivovat a voliči se k nim vrátili, nic se nemění a občané s velkou pravděpodobností budou volit jen další strany typu Věci veřejné.

Vedle toho se postupně rozehrávají další dvě krize – krize soužití různých etnik a krize demokracie. Lidem už nestačí najít si novou stranu, do které si projektují své naděje, chtějí i někoho, koho mohou označit za viníka svých potíží, na koho mohou cílit svůj vztek. Tímto terčem se stávají Romové. Zároveň přestávají důvěřovat politickým stranám. Kroužkovací revoluce z minulých voleb, zavedení přímé volby prezidenta, stoupající počet politických subjektů prosazujících přímou demokracii, referenda či tzv. přímou volbu poslanců nejsou náhoda. Odráží to vztah občanů k politickým stranám. Pokud je ale naše demokracie založená na soutěži politických stran, současně to znamená i krizi demokracie jako takové.

Nerezignovat, ve vlastním zájmu

Jak ale ze všech těchto krizí vybřednout a najít určitou perspektivu a naději do budoucna? Na to, že se objeví nějaké zázračné uskupení nebo geniální osobnost, která nám pomůže, se nedá spoléhat. Nebude to ani Andrej Babiš a jeho ANO 2011, ani Tomio Okamura a jeho Úsvit, ani nikdo jiný. V první řadě je třeba se vyhnout stranám, které podobně jako Věci veřejné nemají komplexní politický program a které fungují spíše jako manažersky řízená firma než demokratická strana. Zároveň je třeba na stávající strany vytvářet tlak, který by je donutil se kultivovat. Také by bylo dobré už konečně zavést zákon o státní službě. Nakonec ani snaha o zavádění některých prvků přímé demokracie – například zákona o obecném referendu nemusí být zcela mimo. Důležitý je i sociální smír, který se neobejde bez určité podoby sociálního státu. Nic z toho však nemá větší význam bez jednoho základního předpokladu. Pokud ten nebude naplněn, dál se nehneme.

U většiny lidí dnes převládá individuální a soukromý rozměr života. Těch, co mají v životě silně zastoupenou určitou složku veřejnou, je mnohem méně. Ta může mít různou podobu – někdo může být u dobrovolných hasičů, další v protikorupční iniciativě či LGBT spolku, jiný ve sdružení opravujícím drobné památky v okolí, třetí psát články a fejetony. Všechny tyto aktivity mají ale společné, že lidé, kteří se do nich zapojují, se najednou stávají součástí veřejného prostoru. Pokud je ale život výrazné většiny lidí složený z chození do práce, kam chodí primárně proto, aby si vydělali na živobytí, a ve volném čase jsou buď s rodinou, baví se nebo si užívají koníčky, popřípadě se starají o dům či si zvyšují cenu na trhu práce, nelze očekávat zásadní změnu.

Pokud převažující část občanů žije pouze svůj soukromý život, není součástí veřejného prostoru a nedává svému životu veřejný rozměr, někde se to musí projevit. A několik stovek profesionálních aktivistů či novinářů to nemůže zachránit (navíc je otázka, zda ke své práci nepřistupují pouze jako k něčemu, co jim má zajistit výdělek). Samozřejmě, mnoho lidí je natolik zaměstnáno různým zaopatřováním – od práce přes bydlení – že na nic jiného jim už nezbývá čas. Existenční starosti jim zkrátka nedovolují hledět si něčeho dalšího než svého vlastního zajištění.

Současné sdílené hodnoty tomu, aby člověk dal životu ještě jiný rozměr než soukromý, nejsou příliš nakloněny – na to až příliš zdůrazňují individuální úspěch a materiální blaho. Přesto není jiná šance na zlepšení poměrů než právě rozšiřování veřejné složky v životě. Lidí, kteří na ni rezignují naprosto zbytečně, není málo.

Co jiného nám může dát jistou naději a perspektivu do budoucna? Vláda pevné ruky? Povedlo se někdy, aby spravedlivá společnost vznikla jako výsledek osvícené vlády autokratovy?

Jaroslav Bican (1987) je politolog, publikuje mj. v Deníku Referendum a Českém rozhlase.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Bican

Kriminalizace (jisté) politiky a krize (všeho)

Zhroucení

Krize hodnot

Strany jako vlastní karikatura

Strany a sociální stát

Nerezignovat, ve vlastním zájmu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu