Jaroslav Dvořák

Myslet podle zákona?

(K Listům 3/2013)

Petr Uhl nazval svůj článek „ÚSTR by měl být opravdu zrušen“.

Pokud by takto nebo podobně byla nazvána petice, podepsal bych ji bez váhání. Existenci zákona, kterým byl ÚSTR zřízen, a to, že nedošlo k jeho zrušení Ústavním soudem, považuji s Petrem Uhlem za jednu „z největších ostud“ Ústavního soudu. Považuji to též za ostudu státu, který sám sebe označil ve své Ústavě za „demokratický právní stát“. Dovolil bych si však ne zcela souhlasit v několika ohledech. Jednak nepovažuji zákon, který ÚSTR zřizuje, za retribuční, a tedy odplatový. Latinské sloveso „retribuere“, ze kterého je slovo „retribuční“ jistě odvozeno, znamená „dát zpět, vracet darem, oplácet“. A sloveso „oplatit“ není totožné se slovesem „odplatit“. Sloveso „odplatit“ znamená podle Trávníčka platit „dobrým za zlé“, což jistě zákon nedělá. Sloveso oplatit, z kterého je ona „retribuce“ odvozena, znamená vyrovnat dluh apod.

Druhý důvodem, proč nemohu bezvýhradně s Petrem Uhlem souhlasit, je to, že zrušení zákona, kterému bych přinejmenším tleskal, by znamenalo jen něco polovičatého. Došlo by k odstranění něčeho, co je v řetězu příčin a následků jen následkem. Ale příčina by odstraněna nebyla. Příčinou je totiž zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Bez jeho zrušení by zde zůstalo něco, co může plodit a co už skutečně zplodilo jen další zla.

V jistém smyslu však s Petrem Uhlem souhlasím. Ale jen v tom smyslu, že se nejedná o zákon odplaty v českém pojetí slova, ale že o zákon odvety, tedy o lex talionis. Že patří mezi zákony, které uplatňují starozákonní „oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu“. Na tom podle mého soudu nemění nic skutečnost, že za realizované justiční vraždy a jiné justiční nepravosti z předlistopadových dob neodplácí stejně. V tomto směru přece jen nastal jistý pokrok. Řekl bych, že je sofistikovanější. Avšak neodplácí dobrým za zlé, ale odplácí novým zlem. Jen kvalitativně se od sebe ona zla liší, ale zly zůstávají. Cožpak vytváření nových nespravedlností, byť by bylo motivováno nejušlechtilejšími úmysly, není jen novým zlem? Cožpak není hrubou nespravedlností, jestliže je člověk činěn odpovědným za něco jiného než jen za vlastní činy, za vlastní jednání? A to jen proto, že si zákonodárci a signatáři zákona usmyslili, že je princip kolektivní viny a kolektivní odpovědnosti správný? A to navzdory tomu, že uplatnění tohoto principu přineslo i v této části světa nesmírné hoře a utrpení milionů? Musím souhlasit s B. Engelsem, jenž napsal, že „politika civilizovaného státu, která se uchyluje k lex talionis, může stěží najít ospravedlnění“.

Podle laického soudu člověka, který není v právních vědách vzdělán, porušuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu jeden ze základních právních principů, totiž zásadu, že se zákon nesmí ohlížet zpět, ale musí se dívat jen dopředu (lex prospicit., non respicit). Zákon se nemůže také stát skutečným vůdcem občanů. Na budově Karolina v Praze je napsáno Lex civium dux, tedy „Zákon je vůdcem občanů“. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu může být, jak si to snad přál jeden z jeho signatářů Milan Uhde, vodítkem pro učitelky obecných škol, jak prezentovat žáčkům pohled na historii. Může vést životem terciánky či kvartánky třeboňského gymnázia, které vědí, co máme my starší udělat, abychom se odstřihli od své minulosti. Zákon však nemůže být vůdcem občanů dospělých, vyzbrojených vlastní zkušeností, majících vlastní hlavu.

Prosím trpělivé čtenáře, aby posoudili pocity muže, který se v roce 1946 v necelých osmnácti letech stal členem KSČ. Tehdy nevstupoval do žádné „zločinné a zavrženíhodné“ organizace. Za takovou byla prohlášena se zpětnou platností až po 47 letech v roce 1993. Naopak tehdy byla v jeho očích stranou, která s čistým štítem prošla zkouškami druhé světové války a měla „příběh“, jenž dokázal inspirovat i mladé lidi jeho věku. Je obtížné vžít se do pocitů muže, který se od té doby zcela uvědoměle snažil dělat všechno, aby jako člen této strany co nejvíce prospíval své zemi, který zcela dobrovolně, a dokonce s jistým nadšením, přísahal vlasti i ochotu položit za ni život v případě, že jej zavolá, muže, který prožil svůj život bez úhony, který žil ve spořádaném manželství, vychoval dvě děti, muže, ze kterého nakonec zákonodárci vlastní země, z nichž jej osobně neznal ani jeden, pouhým zvednutím ruky či stisknutím tlačítka, udělali zločince či pomahače zločinu a učinili jej spoluodpovědným za zločinnou činnost jiných? A tři nejvyšší představitelé státu, kteří se při každé příležitosti bili či stále ještě bijí v prsa, deklarujíce svou oddanost demokracii, to svými podpisy stvrdili? To by snad měl onen muž považovat za spravedlnost?

Nikoliv: dokud bude tento takyzákon součástí právního řádu, dokud nebude prohlášen za právní úchylku a jeho schvalovatelé a signatáři nebudou označeni za osoby, kteří si právo určovat historickou pravdu usurpovali, budu jej vnímat stejně, jako asi vnímali Židé to, že museli nosit žlutou hvězdu či jak vnímala svou barvu kůže nezapomenutelná Billie Holiday. V tom spatřuji jediný klad onoho zákona: že se dokážu lépe vžít do pocitů lidí černé kůže nebo židovské víry. „Všechno zlé je pro něco dobré,“ jsem slýchal od maminky. „Ve svobodném státě nepřísluší ani parlamentu, ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu,“ napsali francouzští historikové ve své petici. A francouzský stát, pokud je mi známo, toto stanovisko respektoval. To jen naši arogantní politikové něco takového neuznávají.

Pokud bude můj dopis publikován, prosil bych jen čtenáře, aby jej vnímali jako vyjádření pocitů člověka, jehož život se již nachyluje ke konci, ale který navzdory mediální masáži posledních let neztrácí naději a víru, že i v jeho zemi zavládne skutečné právo a atmosféra úcty k minulosti země, ve které žila, pracovala a rozhodovala nejen skupina lidí nedobrých, zlých, nehodných, někdy až zločinných, ale kdy v této zemi také žila a tvořila kladné hodnoty větší skupina lidí čestných, poctivých a bezúhonných. A že obě tyto skupiny si zasluhují, aby nevymizely z „paměti národa“.

Ing. Jaroslav Dvořák, Třebíč

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Dvořák

Myslet podle zákona?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu