Inge Švandová-Koutecká

O současnosti operních inscenací

Nekladu si za cíl dokazovat své profesionální schopnosti a znalosti. Ale potřebu vracet se zpět v myšlenkách má snad každý, jehož práce byla tvůrčí. Život člověka se prodlouží, nenechá-li uvadnout vzpomínky. Jsou tím, co vám nikdo nemůže ukrást. Působila jsem v Jihočeském divadle, Divadle J. K. Tyla v Plzni, ve Slezském divadle v Opavě, hostovala jsem v Národním divadle, Janáčkově divadle v Brně, Karlínském hudebním divadle a na operních scénách v Olomouci, Liberci a v Ostravě i v zahraničí.

Chci se srozumitelně zmínit o principech operní režie profesora Ferdinanda Pujmana, u něhož jsem na AMU tento obor studovala (1956–1962), a z toho vyplývajícího i mého názoru, jak operu inscenovat; představa některých současných režisérů je více než svérázná a heslem dne se stalo: Za každou cenu jinak. Profesor Pujman, zakladatel moderní české operní režie, zdůrazňoval, že její podstatou je v první řadě dokonalá znalost díla, prostředí a historické doby, do níž je autorem situováno. A to by měl divák poznat – byť je mu to sdělováno moderním způsobem: výtvarným i hereckým. Musí ale vycházet z hudby. Z hlediska uměleckého je zapotřebí zachovat genius loci a genius temporum, tedy atmosféru místa a času.

Nikdy jsem inscenaci nechtěla dělat jako před sto lety, ale pokaždé jsem ctila záměr autora. Jednou prof. Pujman na přednášce řekl: „Je velmi nespravedlivé jednat s dílem autora, který už nežije, jak se vám zachce, protože on se už nemůže bránit.“ Stejně tak by se nemělo jednat ani s dílem žijícího autora. On je tím, kdo mu dal svou myšlenku a tvar.

Některé opery jsem inscenovala s časovým odstupem několikrát, avšak pokaždé jsem se znovu zamýšlela nad jejich pojetím, uvědomovala si nedostatky, kterých jsem se předtím dopustila nebo je připustila; co jsem opomenula či považovala za nedůležité, a nakonec se to ukázalo jako důležité. Není proto na škodu si některé inscenace po letech zopakovat. Opakování je matka moudrosti a platí to i pro operního režiséra. Umění přece děláme pro lidi a režisér nese velkou odpovědnost – nemůže být jen předcvičitelem či aranžérem, který hýbá panáčky, aby se mu na jevišti nesrazili. Nikdy se nesmí povyšovat nad zpěváky či herce, musí je argumenty získat pro svůj záměr. Proto se neobejde bez rozsáhlého hudebního vzdělání, důležitá je i znalost psychologie, umění jednat s lidmi a organizovat jim uvážlivě práci. Vědomosti z literatury, historie a uměleckých odvětví mu dávají potřebný tvůrčí rozhled a velkou obrazotvornost.

Na provedení opery, operety či muzikálu se podílí mnoho lidí, svědomitých a odborně zdatných. O výsledném diváckém dojmu mnohdy však rozhoduje kvalita představitelů hlavních rolí. I z velmi dobré inscenace odchází divák rozladěn, pokud výkon sólistů neodpovídá očekávání. A naopak stane se, že publikum je nadšeno, když slyší a vidí vynikající výkony v inscenaci jen průměrné.

Za provedení hudebně dramatického díla odpovídá dirigent. Musí je hudebně a pěvecky nastudovat. Režisér poskytuje výklad na základě hudby a s výtvarníkem vytváří vizuální prostředí. (Můj manžel Vlastimil Koutecký, J. Brehms, E. Milichovská, O. Šimáček a F. Tröster patřili v době mé kariéry mezi výtvarníky, kteří tomu uměli znamenitě přizpůsobit návrh scény.)

Dnes je nadužívané a často zneužívané slovo konvence. Zvláště v recenzích. Podle naučného slovníku to znamená i staromilství. Tedy to, co se dělá stále stejně, výkladem se nemění, má ustálenou podobu. Příklad: divák jde do divadla, aby zhlédl Rusalku. A (podle dnešních kritiků) konvenční režisér jim naservíruje na jevišti les, jezírko, Vodníka, Prince v mysliveckém obleku, v ruce se samostřílem. A Rusalku. Nad tím svítí měsíc. Co na tom, že autor měl takovou představu a diváci se na to těší? Stále neopakovat všechno stejně je správné, vymyslet to zajímavě, nově, avšak nezničit, co tam patří, co je zakódováno v hudbě a představách autora. Jako by někdo chtěl přemalovat Rembrandtovu Noční hlídku tak, aby na místě dobových mušketýrů stála partička dnešních městských strážníků!

Výraz konvence se stal postrachem. Hlavně mladí režiséři se snaží, aby konvenční nebyli – jako by dychtili získat tím proslulost. Syndrom proslavit se. Často však schází schopnost přetvořit myšlenku autora v moderní, nikoliv však v odcizující tvar. Utíkají k tomu nejjednodušším způsobem: přenesením děje do současnosti. Dominuje naivní představa a falešná argumentace: děj se přece může odehrávat i dneska. Láska, nenávist, žárlivost, zločin a mnohé další provází lidstvo stále. A tak se stane, že děj Šárky se přenese z dívčí války do třicátých let minulého století, Bohémy do současné Paříži pod tlapou Eiffelovy věže, opera Romeo a Julie na nádraží, Rusalka do nevěstince, Don Giovanni telefonuje z mobilu a Komtur se místo nad hrobem objevuje na obrazovce velkoplošného televizoru. Bez ohledu na hudbu, ať je stará, či současná. I Jiří Pauer, novodobý autor, složil operu Zuzana Vojířová tak, aby ukázal život a smrt Petra Voka, aniž by děj přenášel do Krumlova dnešních dnů. Někteří pěvci jen těžko snášejí na jevišti nevkus, vulgaritu nebo morbidnost. Nechtějí se před publikem stydět a dávat všanc své jméno. Stejně se chovají také mnozí diváci. Ztrácejí zájem. Jsou pohoršeni. Argument, že takové nové pojetí lépe zprostředkuje pochopení opery mladým lidem, přivede je do hlediště, je zcestný. Jediným výsledkem bude, že nepoznají originál díla.

Konvenční bezesporu je, jestliže pěvec po efektně odvedené árii udělá svévolně pauzu, drží se za srdce, postojem škemrá o potlesk. Nebo když se před diváky producíruje jako páv a ztrácí kontakt se spoluhráčem i s tím, co se na jevišti děje. Ale proč bych se měla bát jako režisérka posadit Jeníka a Mařenku při Věrném milování v objetí na lavičku v přírodě? Vždyť je to nejpřirozenější, co milenci udělají, když touží po blízkosti!

Dirigent Jan Snítil, s nímž jsem také spolupracovala, prohlásil: „Být v pojetí konzervativní, v tom může být dneska i kus inscenátorské odvahy.“ Zcela souhlasím.

Dílo je tvořeno stylem poplatným historickému období – baroku, klasicismu, verismu atd. Nadto ještě hudebně zobrazuje představu určitého prostředí doby, do níž je děj zasazen. Skladatel tvořící na principech romantismu složí operu odehrávající se v antickém Římě. Měl přesnou dějovou představu, kterou vyjádřil dobovým hudebním pojetím. Barokní opera by zněla rozhodně odlišně než veristická, nebo dokonce moderní. Někdy však operu režírují i ti, kteří neznají ani noty, nemají hudební vzdělání, nedokázali by zahrát na klavír ani Hoří! K pochopení opery je ale její hudebně dramatický rozbor naprosto nutný.

Panují nevyjasněné názory mezi inscenátory: co je v inscenacích moderní a co jen módní? Lze ovšem moderně pojednat výpravu jako celek, divácky ji aktualizovat – ale tak, aby výraz a pohyb postav na jevišti vycházel z hudby. Úkolem režiséra je přemýšlet, vymýšlet a domýšlet. Scénistická technika udělala velký pokrok, který lze promyšleně využít. Ano, zbavujme se konvenčních postojů a manýr, ale nezpronevěřujme se základnímu záměru autora.

Inge Švandová-Koutecká

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Inge Švandová-Koutecká

O současnosti operních inscenací

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu