Slavistika na hamburské univerzitě 80. let se a na výjimky zabývala strukturalistickým pojetím literatury. Vedoucí katedry, renomovaný znalec Puškina a vyznavač literární teorie Šklovského, Jakobsona nebo Mukařovského, odmítal pohled na tvorbu ve společenskopolitickém kontextu. Jeho literární analýzy byly fascinujícími intelektuálními hříčkami, ale chyběl jim vztah k tvůrci a jeho realitě. Tak trochu se vtírala představa věe ze slonové kosti, zesílená tím, e se zde člověk pohyboval v odosobněných prostorách účelově řešeného výškového domu z betonu. Bohemistika hrála roli popelky.
Na této často strohé akademické půdě byl Antonín Brousek nezvyklým zjevením: charismatický intelektuál, který důvěrně znal literární a kulturní prostředí šedesátých let a s rozzářenýma očima a humorem předával své obsáhlé vědomosti a záitky studentům. Jeho přednášky hýřily vtipem a byly plné citátů a vzpomínek. Nevím, jak se mu dařilo se vypořádat s druhou částí svého úkolu, výukou češtiny. Musela to být především únavná snaha vysvětlit často nechápajícím studentům, kteří bojovali s českými pády a mnoha pro ně naprosto nesmyslnými výjimkami, záhady komplikované české gramatiky. Okruh studentů se přesto během jeho působení značně rozrostl.
Zaívali jsme Antonína Brouska jako bohéma, který il literaturou a nadšením pro jazyk a který si rád uíval radostí ivota. K tomu patřila také sklenka alkoholu; teprve později jsme se dozvěděli, e bohuel někdy nezůstávalo jen u jedné. Nakonec se mu to stalo osudným.
Ještě dnes mám před očima cestu z Hamburku do Berlína, kam jsem ho v posledním období jeho tamního univerzitního působení ještě s kamarádem doprovázela na léčení. Bylo to někdy koncem roku 1989 nebo brzy poté. Cesta někdejší NDR byla dlouhá a neutěšená. A najednou se ze zadního sedadla ozval zpěv – budovatelské písně 50. let, zpívané s lehkou ironií v hlase, občas prokládané údernickými básněmi. Tehdejší doba převratů ještě umocnila jejich absurditu a komičnost. Brousek jich znal desítky. Vydrely nám na celou cestu. A působily zvláště zde, na cestě rozděleným Německem, prazvláštně.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.