Tomáš Tichák

Samá voda

Chtěl bych psát něco veselého, třeba o králici, která už čtrnáct dní bydlí u nás na zahradě.

Jenže mě v poslední době trápí problém zla. Považte, dá se o zlu psát zvesela? A do toho ještě velká voda. Ale vymyslel jsem myslím, aspoň na začátek, dobrý spojovací můstek:

Pravdu má autor Modré, nikoli zelené planety: Člověk neohrožuje přírodu. To příroda ohrožuje člověka! – Příroda v něm samém.

Zlo je lidská kategorie, nazýváme jím to, co ohrožuje hodnoty, kterých si ceníme. Neřídí se však přírodními zákony, zlem je ohrožení úmyslné nebo i nechtěné, vždy je to ale důsledek lidských činů – nebo nečinnosti.

Ačkoli se lidé většinou shodnou, co zlo je a co není, horší je to s nacházením jeho příčin. Typicky české je myslím dilema, zda zlu odporovat, jestli se mu tím naopak nepomáhá stát se ještě horším. Pokud by to tak bylo, jsou zákonitě skutečnými nositeli dobra a případnými vítězi nad zlem ti, kteří zlo nenápadně podemílají vlažnou podporou. Zlo přece bez pachatelů nebo profesionálních šiřitelů dobra – jak bývají bojovníci proti nedobrotám v českých debatách nazýváni – samo od sebe časem odumře (nebo, jak se říká, vyhnije).

Obrázkem potíží se zlem jsou české národní pohádky. Pokud se v nich vyskytne něco temného, vplížilo se to od německých pohádkářských bratří Grimmů. Modeloví představitelé zla, strašidla, a čerti zvlášť, jsou v Čechách a na Moravě roztomilí popletové s nimž se vždycky dá nějak po dobrém domluvit.

Přeskočíme-li do nepohádkové současnosti, příkladem je počínání českého premiéra Petra Nečase, pro kterého jsou členky ruské hudební skupiny vězněné za happening anebo tibetský dalajláma provokativními narušiteli řádů, a tudíž se od nich pro dobro té které věci distancuje. Anebo české ministerstvo vnitra. To v loňské výroční zprávě o stavu extrémismu zahrnuje mezi nebezpečné radikály také Iniciativu Ne rasismu! Ta se při pochodech pravicových radikálů zastává sociálně vyloučených občanů žijících v ghettech či v předražených ubytovnách anebo vyzývá stát ke zřizování sociálních bytů. Jasný extrémismus, že ano. Jen stojí za úvahu, které to zlo mladí aktivisté svým počínáním dráždí? Že by se snad stát tolik bál rozladit skinheadské bojůvky?

Nabízí se vysvětlení jiné: že totiž činnost té iniciativy je upřímně proti mysli průměrným, slušným občanům. Každý přece známe ze svého okolí i od příbuzných názory na Romy a na jiné menšiny, na uprchlíky, bezdomovce: „Proč bychom se jim měli my, spořádaná většina, přizpůsobovat? Žijeme v demokracii, tak ať mají všichni stejné povinnosti. Napřed ať začnou dodržovat naše pravidla, a pak ať něco chtějí. Jsme přece umírnění, opravdově dobří lidé a s každým, kdo se pěkně obleče, umyje, učeše a skromně zazvoní u našich dveří, vlídně pohovoříme.“ A tak dál.

Pokud ale popuzují radikální ochránci menšin většinovou společnost, pak úvaha vede k podivnému, ale logickému výsledku: že zdroji zla dnes nejsou aktivisté ani extrémisti, podobně jako v dřívějších časech jimi nebyli nejenže disidenti, ale ani tajní policisté. Ti vytvářeli pouze účinný nástroj, který se ale mohl opřít o mlčení oné společenské většiny, dobrotivých umírněných, kteří se sžili s přesvědčením, že jakýkoli odpor je kontraproduktivní. A dnes tedy zlo – samozřejmě pokud souhlasíme, že xenofobie zlem je – neplyne z komplexů nějakých jednoduchých hochů od rány. Pramení skrytě v hloubi myslí našich hodných dědečků a babiček. A také v myslích našich vlastních, jen si to nějak málo uvědomujeme.

Teď v červnu nás ohrožuje povodeň. Nikdo ji však neproklíná, obviňují se nanejvýš ti, kteří snad před ní nedostatečně chránili. Je tu ale jedna radostná jistota: že voda zase odteče. Také ta, co se zrovna začíná valit z oblohy už i za naším oknem.

A tak nakonec něco žertovného: Ona králice na zahradě dostala jméno podle písničky Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka: „Soňa ví, Soňa ví, / jak je seno voňavý…“

Tomáš Tichák

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Samá voda

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu