Jaroslav Bouček

Životopis zatraceného miláčka národa

Dají se strhnout svými vášněmi, svými zběsilostmi, podezřeními v opravdovou zaslepenou zuřivost, která již nepřipustí, aby prohlédli, kam se řítí… Chvílemi zahlédnou tito muži propast, do níž se řítí, a budou zděšeni – ale přitom neschopni couvnout.

R. Rolland, Předmluva ke hře Robespierre (1938)

Ve výrazné grafické úpravě Jana Čumlivského – Z. Nejedlý by ji jistě v 50. letech prohlásil za obludný formalismus – vydalo nakladatelství Paseka ve spolupráci s Národním archivem objemnou monografii historika a archiváře Jiřího Křesťana, který životopisu Z. N. věnoval více než čtvrtstoletí bádání v českých i ruských archivech – především v obrovské a dosud nezinventarizované pozůstalosti Z. N. (více než 1100 krabic), uložené v Ústavu T. G. Masaryka – a řadu přípravných studií. Tak rozsáhlý výzkum a jeho úspěšné zakončení byl umožněn grantem Grantové agentury ČR, který Národní archív získal.

Ve svém přístupu byl autor – jak přiznává v úvodu – ovlivněn hermeneutickými přístupy, kdy historik usiluje o porozumění, snaží se „uchopit minulý duch jako přítomný, přijmout cizince jako domácího“. To se zdá být takovým teoretickým zvědečtěním známého francouzského úsloví Tout comprendre, c´est tout pardoner. Při všech rozdílech Z. Nejedlý svým osudem připomíná osud Vítězslava Hálka. Básník podbízivě sentimentálních veršů se stal za svého života „miláčkem národa“, ale brzy po smrti byl národem převážně zapomenut. Asi nikdo v nejnovějších českých dějinách tolik netoužil stát se miláčkem národa jako Z. Nejedlý.

Autor sleduje svého hrdinu od dětství a ukazuje, jak už tehdy byl přesvědčen o svém výjimečném poslání, propadal pocitu vlastní výlučnosti. To vše zřejmě směřovalo k postupnému autismu, kdy je člověk zcela zahleděn do vlastního nitra a není schopen správně chápat okolní svět. Jak jinak vidět Nejedlého neustále obracení zidealizovaných pojmů jako „venkovský lid“, „lidovost“, „češství“? Například za první války sám viděl na keťasících sedlácích, že venkovský lid se zdaleka nechová tak ideálně, jak to Nejedlý ve svých historiosofických výkladech tvrdil. (s. 136) Jindy ve jménu svého chimérického „češství“ kritizoval Mickiewiczova Konrada Wallenroda, který sloužil křižákům, aby je nakonec zradil, s tím, že „češství“ vyžaduje pouze přímé a nesmlouvavé hrdiny. (s. 328) Nevadilo mu, že Konrad Wallenrod není jednoznačně kladný hrdina, Mickiewicz poému uvedl citátem Schillera Co má v písni ožít, musí v životě zemřít; menších a větších zrad, menších a větších oportunismů zažil Nejedlý v české historii a současnosti více než dost.

Jako majitel dvou činžovních domů a rodinné vily byl svým životním stylem velmi vzdálen životu lidových vrstev, které oslavoval. V osobním životě nebyl rozhodně romantikem, který by se zamiloval do „dívky z lidu“ – upadl do osidel Marie Brichtové zřejmě proto, že mu svým věnem (akcie Národní politiky) zajistila naprostou finanční nezávislost. (Z korespondence a vzpomínek nám přitom J. Křesťan vybral svědectví závažná; nepodlehl tomu, co Z. Kalista kdysi nazval archivní klepařinou.)

V první a druhé kapitole je zachyceno skvělé zahájení Nejedlého vědecké kariéry po ukončení studia; byl žákem historiků J. Kalouska a J. Golla, estetika O. Hostinského, pracoval jako archivář Národního musea, roku 1905 se stal mimořádným docentem, 1909 mimořádným profesorem, byl zakladatelem české hudební vědy, později se stal nejmladším členem České královské akademie věd a umění. Autor sleduje jeho vztah k historikům Gollovy školy, i Nejedlému bližšímu kulturnímu historiku Čeňku Zíbrtovi, Nejedlého účast ve známém sporu o smysl českých dějin, kde se snažil zaujmout zprostředkující stanovisko mezi T. G. Masarykem a Josefem Pekařem. Registruje jeho studie na husitská témata, práce historicko-literární, historicko-hudební i monografie věnované hudebním skladatelům či rodné Litomyšli.

Největší pozornost je věnována pověstným Nejedlého polemickým útokům proti hudbě Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, později osobním útokům na Josefa Suka. Nejedlého krajnosti jako hudebního kritika vedly k častému střídání redakcí. Roku 1910 založil vlastní časopis Smetana; v knize jsou zachyceny peripetie časopisu i Nejedlého Hudebního klubu. Kniha potvrzuje Nejedlého velmi jednostranná a často naprosto mylná stanoviska. Autor prokázal, že Nejedlého nepřátelství vůči Dvořákovi nebylo způsobeno – jak se dodnes traduje – tím, že by byl neúspěšným nápadníkem Dvořákovy dcery Otýlie (takové legendy však bez ohledu na fakta budou žít dále, zvláště když mají erotický podtext).

Nejedlý zřejmě nechápal principy moderní hudby a celkové směřování moderního českého umění (odtud pozdější útoky proti kosmopolitismu), jak o tom v roce 1923 poznamenal V. V. Štech: „Vždycky stýkala se v Čechách stará touha po samostatném a ze země čerpajícím národním umění s dychtivou snahou udržet duševní život v Čechách ve stejné úrovni s ostatní Evropou a přivádět k nám všechny myšlenkové proudy, které se kdy ukázaly jinde ve světě.“

Za první světové války se Nejedlý soustředil na vědeckou a pedagogickou činnost (1. díl plánované monografie o Wagnerovi, 1. díl Všeobecných dějin hudby), podílel se na provedení některých hudebních děl, připravil smetanovskou výstavu. Politicky se aktivizoval až v souvislosti s Manifestem českých spisovatelů v květnu 1917, jehož byl jedním z mnoha signatářů. U budoucího nadšence Říjnové revoluce neuvádí pečlivý autor, který shromáždil obrovské množství svědectví z korespondence či pamětí, u Nejedlého žádný ohlas ruské revoluce do roku 1918. Hodnocení v pamětech V. Černého je nutno přepočítat koeficientem VČ, ale lze souhlasit s jeho názorem, že Nejedlý se přiklonil ke komunismu, když v nové republice nebyly naplněny jeho politické ambice. Nejedlý namítal, že se mohl snadno stát poslancem, ale stát se součástkou hlasovacího stroje jedné z vládních stran by ho pochopitelně neuspokojilo. Jinak by zřejmě reagoval, kdyby mu bylo nabídnuto místo ministra školství (jako J. Šustovi) nebo vyslance ve Vídni (jako K. Kroftovi).

V další kapitole najdeme, jak se po válce Nejedlý vrhl do politických a publicistických bojů. Spolupracoval s časopisy Realistická stráž a Česká stráž, působil v Masarykově Pokrokové straně, která se v březnu 1920 předchozím odchodem většiny do strany čs. socialistů změnila na Realistický klub, od listopadu 1921 byl členem výboru Socialistické společnosti, byl činný v Historickém klubu, v březnu 1925 se na ustanovující valné hromadě stal předsedou Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem. Založením své revue Var (pět ročníků v letech 1921–1930) se přimykal ke komunistickému hnutí, ale ono přimknutí ke KSČ ve 20. letech nebylo úplně jednoznačné, KSČ byla ještě do značné míry stále reformní dělnickou stranou; rakouský sociální demokrat O. Bauer tehdy poznamenal, že existují dvě skutečné sociální demokracie: Sociálně demokratická strana Rakouska a Komunistická strana Československa. Při svém krajním radikalismu se bezvýhradně ztotožnil s KSČ teprve po roce 1929, kdy KSČ na příkaz Kominterny převzala parta „karlínských kluků“. Přes slovní adoraci dělnictva Nejedlému nevadilo, že z vedení KSČ odešli dřívější dělničtí vůdcové a nové Gottwaldovo tvořili především školení aparátníci a novináři, kteří v dělnických profesích nikdy nepracovali.

V 20. letech se vrátil ke své největší lásce: ve čtyřech dílech zachytil Smetanovo mládí do roku 1843, ve zhuštěné formě vydal životopis B. Smetany do jeho návratu z Göteborgu. Ve 30. letech se vrátil k dějinám rodné Litomyšle, napsal monografie B. Němcové a O. Ostrčila, vydal 1. díl Všeobecných dějin hudby. Nejznámější dílem Nejedlého z té doby je pět svazků životopisu T. G. Masaryka až do jeho příchodu na pražskou univerzitu. Nejedlého Masaryk, podobně jako Smetana zůstávají hodnotnou historickou studií o řadě kulturních jevů 19. století, ale jeho pojetí směřující k postižení takových vrcholných představitelů společnosti nebylo doprovázeno smyslem pro syntézu a utápělo se v množství sebraného materiálu: „… ta obšírnost, kdopak to bude číst?“ pochyboval Masaryk nad Nejedlého Masarykem. (s. 220)

Ve třicátých letech byl členem dlouhé řady spolků, předsedou Dělnické pomoci, sekce Mezinárodní dělnické pomoci, předsedou Levé fronty, Socialistické akademie, členem Šaldova komitétu na pomoc emigrantům z Německa či Společnosti přátel demokratického Španělska. Největší pozornost je (i na základě pramenů z ruských archivů) soustředěna na Společnost pro kulturní a hospodářské styky se SSSR. Těžko ovšem souhlasit s tvrzením, že rok 1931 by byl významným mezníkem pro rozvoj čs.-sovětských styků. Sovětský svaz tehdy vedl proti ČSR ostrou propagandistickou kampaň, v čs. cestovních pasech stálo „Platí pro všechny státy světa mimo SSSR“, hospodářská krize značně omezila možnost cestování do relativně vzdálené země. Změna nastala až po navázání plných diplomatických styků s Moskvou v červnu 1934 a podepsáním smlouvy o vzájemné pomoci v květnu 1935. Nicméně podkapitola Nová krev v čs.-sovětských vztazích objevná je, neboť ukazuje, jak sovětští diplomaté viděli čs. politiku a společnost a jak prostřednictví zastupitelství v Praze a Všesvazové společnosti pro kulturní styky se zahraničím (VOKS) mohli ovlivňovat nejen levicovou inteligenci, ale také vydavatelství, kde zamezovali kritice SSSR v tisku, i přímo vládní činitele.

V podkapitole Skutečná krev mezi Prahou a Moskvou autor ukazuje, jak pod vlivem sovětské propagandy a přímých sovětských diplomatických zásahů moskevské procesy obhajovali nejen profesionální stalinisté kolem Fučíkovy Tvorby či Neumanovy Lidové kultury, ale i převážná část představitelů vládního tábora. Hranice ovšem nevedla, jak uvádí autor, pouze mezi těmi, kteří moskevským procesům „věřili“, a těmi, kteří „měli pochybnosti“. Byli i ti, kteří moskevské procesy jasně odsoudili. F. X. Šalda, opozice komunistické strany (vyloučení komunisté), sociální demokraté kolem Dělnické akademie. K protestu proti druhému moskevskému procesu, který do Moskvy zaslala francouzská Liga pro lidská práva, se připojila řada československých osobností. Sám výčet jmen ukazuje, jak schematické je časté tvrzení, že čeští levicoví intelektuálové vždy slepě podporovali sovětskou politiku.

Nejedlý patřil k těm, kteří procesům „věřili“ a propagovali je, pro jeho pověst bylo vlastně štěstí, že ministerstvo vnitra některá veřejná shromáždění na podporu poprav v Moskvě zakázalo; zakázalo ovšem i shromáždění radikální levice, odsuzující procesy.

Do té doby spadá Nejedlého Lenin. Oproti tvrzení autora, že Nejedlý principiálně odmítl kontaktovat emigrační instituci, je zřejmé, že Nejedlý odmítl možnost bádání v Ruském zahraničním historickém archivu proto, že nemohl potřebovat, aby ruští archiváři šířili po Praze posměšky, že monumentální životopis Lenina ohlásil někdo, kdo vlastně rusky neumí. Z. N. napsal další torzo životopisu na základě sovětských stalinistických publikací, které ještě víc znehodnotil povrchním přístupem a neznalostí ruštiny. Vzdělaný leninista Z. Kalandra po vydání prvních dvou sešitů poznamenal: „Prozatím tedy není možno se jím kriticky zabývat, je však možno a myslíme též záhodno včas varovat… Je třeba říci, že na takovou úroveň ještě žádný socialistický životopisec Leninův neklesl.“

Jestliže Nejedlého Lenin v SSSR nebyl vydán, jistě to nebylo pro skrytý antistalinismus či antisovětismus. Když ruský pamětník v panegyrickém sborníku vydaném v normalizaci 70. let označil Nejedlého Leninův životopis za „osobitě pojatý“, není to rozhodně chvála. Použil obdobný výraz jako K. Stloukal v anotaci 1. dílu Nejedlého Dějin českého národa. Stloukal považoval Nejedlého Dějiny za slátaninu, to však nemohl napsat o práci všemocného ministra, na němž byl existenčně závislý. J. Křesťan často velmi dobře dešifruje „metajazyk“ užívaný dobovými aktéry, toto je jeden z příkladů, kdy se mu to nepovedlo.

Volba emigrace do SSSR svědčí, že i když Nejedlý věděl o moskevských procesech, rozpuštění Komunistické strany Polska (nemohl vědět o fyzické likvidaci jednotlivých zahraničních komunistů v SSSR), o Sovětském svazu pochybnosti neměl. Zůstává otázkou, proč se sovětské politbyro rozhodlo pomoci právě jemu k útěku z protektorátu a usídlení v Moskvě. Možná to souviselo s jednou linií sovětské politiky na jaře 1939, kdy z Moskvy do Paříže odjel Jan Šverma, aby neúspěšně přesvědčoval Beneše o přesunu střediska čs. zahraniční akce do SSSR. Tato linie byla záhy opuštěna ve prospěch sblížení s nacistickým Německem a po uzavření paktu Ribentrop-Molotov se stal SSSR velmi nejistým útočištěm. Koncem roku 1939 bylo uzavřeno československé vyslanectví, někteří němečtí komunisté byli vydáni Hitlerovi. Nejedlý jistě trpěl nejistotou o osud svých blízkých, dcera Zdeňka a jeho zeť byli vězněni v nacistických koncentračních táborech (kde M. Nedvěd zahynul), ve válce zahynul jeho syn Vít.

Nejedlého pedagogické působení v Moskvě nebylo patrně tak úspěšné, jak je představeno v pozdějších oslavných sbornících. J. Polišenský naopak soudil: „O Z. Nejedlém měli někteří jeho sovětští žáci mínění dost slabé, …se nikdy nenaučil dobře rusky a jeho přednášky za moc nestály.“ Z. N. žádným marxistou nebyl a nejlépe se cítil mezi svými vrstevníky V. I. Pičetou, B. D. Grekovem a J. V. Tarlem, absolventy carských škol 19. století, jejichž přihlášení k „marxismu-leninismu“ bylo formální. Z jeho žáků je uveden zejména I. I. Udalcov (1918–1995); ten na začátku 50. let ostře vystoupil proti Nejedlého pojetí „odkazu národních dějin“ a na základě dobových výroků K. Marxe prohlásil české národní hnutí roku 1848, vedené F. Palackým a K. Havlíčkem, za reakční a kontrarevoluční. (s. 424) I. I. Udalcov s A. I. Nedorezovem pak řídili ze sovětského velvyslanectví čistky mezi československými historiky na začátku sedmdesátých let. Do občasného rozporu s oficiálním výkladem se zřejmě dostával pro svou chatrnou znalost ruštiny, nemohl dost dobře sledovat v sovětském tisku všechny veletoče, které měnily výklad dějin. Známý aforismus sovětských historiků: My nikdy nevíme, co se stane včera.

Nejedlý si ve své ješitnosti velice zakládal na tom, že Stalin s ním prohodil pár slov nebo pronesl přípitek na jeho zdraví, pro Sověty byl však zřejmě jen nástrojem k nátlaku na Beneše. Představitelé čs. vlády měli za války o Nejedlém iluze, že při zahraniční prosovětské orientaci bude usilovat o zachování občanských svobod, ale J. Šusta v okupované Praze viděl situaci realističtěji: „Jsou lidé, kteří si myslí, že se na zádech Z. Nejedlého vrátí dr. Beneš – ale uvidíte, že opak bude pravdou.“ Formálně nestraník, jeho členství v KSČ bylo utajeno, se jako generál L. Svoboda stal členem košické vlády, kde oba prosazovali politiku KSČ a významně přispěli k převzetí moci komunisty v únoru 1948.

Po návratu do Prahy byl s kratší přestávkou až do roku 1953 ministrem školství, v letech 1946–1954 členem předsednictva ÚV KSČ. Je s ním spojeno významné rozšíření vysokého školství, vytvoření pedagogických fakult, kde ovšem zabránil výuce sociologie (první kniha po roce 1945, která měla v titulu slovo sociologie, mohla vyjít až roku 1963). Reformy ministerstva školství (1945 a 1948) školství rozšířily a zkvalitnily, autor ukazuje, jak zničující reforma z roku 1953 byla prosazena proti jeho vůli a vedla k odchodu z vedení resortu.

Nicméně do činnosti Nejedlého ministerstva je nutno zahrnout čistky nejen mezi učiteli, ale i studenty, jež vedly k drastickému poklesu vysokoškoláků po roce 1948, vytváření seznamů zakázaných knih a jejich vyřazování z knihoven. Při vytváření Čs. akademie věd (tyto akademie vznikaly ve všech zemích sovětského bloku současně) byli z Hlávkovy České akademie věd a umění převedeni starší pánové, i pravicově konzervativní orientace, zatímco nepohodlní, často levicového přesvědčeni, se do ČSAV nedostali. Ústavy ČSAV se staly také odkladištěm některých vědců z vysokých škol, kde se strana a vláda obávala jejich působení na mládež.

Po válce Nejedlý vytvořil na základě tradičního národoveckého pojetí kanonizovaný komunistický výklad dějin, svou pověstnou brožurou Komunisté – dědici velikých tradic českého národa. Jeho veřejná vystoupení usměrňovala českou kulturu ke stalinismu, jako v knize nezmíněné Nejedlého vystoupení na II. sjezdu československých historiků v říjnu 1947.

V roce 1948 obnovený Var po roce 1950 rychle upadal, redakční kruh nebyl schopen časopis naplnit, a tak často přetiskoval výňatky z děl klasiků „učení Marxe-Engelse-Lenina-Stalina“ pro stranická školení. Nejedlého koncepce české kultury se stala terčem kritiky mladých komunistických radikálů kolem týdeníku Tvorba. Svými rozhlasovými projevy sehrál velmi trapnou roli v procesu s R. Slánským. Při přípravě procesu byli odsunuti na druhou kolej jako „vulgarizátoři“, „prodloužené prsty Slánského“, hlavní oponenti jeho tradicionalisticky orientované kulturní politiky (P. Reiman, G. Bareš), zastaveno vydávání Tvorby, a tak monstrproces posílil jeho postavení.

V padesátých letech ve svém autismu nedůtklivě reagoval na upozornění, že „něco je shnilého ve státě dánském“, byť to řekla vlastní dcera. Proto Nejedlému Jiří Voskovec představoval lepší „češství“ než Jan Werich: emigroval a neobtěžoval nemístnými vtípky, zatímco Jan Werich se neostýchal představitele moci občas „rýpnout pod žebra“. Připomeňme jednu Werichovu anekdotu: Jaký je rozdíl mezi malířem impresionistou, expresionistou a socialistickým realistou? Impresionista maluje to, co vidí, expresionista to, co cítí, socialistický realista maluje, co slyší. – Autor cituje Werichovu gratulaci Nejedlému jako projev podlézavosti, byla to však spíš ironie, o které mohl Werich klidně předpokládat, že jí Nejedlý ve své ješitnosti neporozumí.

XX. sjezd KSSS Nejedlý očividně nepřijal. Zato prozřeli mnozí z mladých radikálů poválečných let. A Nejedlého pojetí české kultury se stalo terčem kritiky těch, kteří usilovali o rozšíření prostoru umělecké svobody. Připomeňme satirické verše J. R. Picka v nově založeném měsíčníku Květen: „Když jsem četl Proti všem/ několikrát zívl jsem/ když jsem četl Němcovou/ zdála se mi nenovou./ A teď jsem si celý/ podezřelý/ když se takhle chovám při klasice/ zda jsem vskutku oddán naší politice/ zdali nejsem pro Krista/ úchylkář či trockista.“

Když v březnu 1962 Nejedlý zemřel, odcházelo s ním celé jedno nešťastné historické období. Krátce po jeho smrti se na jaře 1962 politbyro rozhodlo zpopelnit Gottwaldovu mumii, postavilo se lešení kolem Stalinova pomníku, o kterém Nejedlý při inauguraci v rozhlase prohlásil, že pozvedl nádheru Hradčan, a byla zahájena demolice. Brzy se otevírají „zlatá šedesátá“ české kultury. Pro její tvůrce i spotřebitele byl Z. N. ztělesněním neostalinismu, se kterým se chtěli co nejrázněji rozejít.

Obsáhlá kniha J. Křesťana, Nejedlého dosud nejpodrobnější životopis, je určena čtenáři s hlubším zájmem o československé dějiny 20. století. Díky důkladnému studiu v českých a ruských archivech bude zanedlouho sama považována za pramen k životu Z. N. Takové knihy pramenného charakteru (jako například práce Kazbundovy nebo Kutnarovy dějiny dějepisectví) si zachovají trvalou hodnotu. Odborníci se k ní budou stále vracet, i když s řadou hodnocení autora nebudou souhlasit.

Jiří Křesťan: Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění, Paseka, Praha 2012, 569 s.

Jaroslav Bouček (1952) je historik.

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Bouček

Životopis zatraceného miláčka národa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu