Jiří Kratochvil

Docela na kraji Brna

kam už ani nevedou žádné tramvajové koleje, stojí hodně starý dům, v němž jsem kdysi prožil cosi tak nezvyklého, že mě z toho dodnes jímá děs, ale zároveň mě při každé i bezděčné vzpomínce rozechvívá nasládlá melodie, celé stádo kvílivých smyčců.

Když jsem se před patnácti roky ženil, věděl jsem ihned, že to dělám kvůli tomu, abych tak navždy vypudil z mysli, ale snad i ze srdečních komor a ze všech svých vnitřností všechna zastesknutí i zaškytnutí po té minulosti, a možná by se mi to i podařilo, kdybych nenarazil na inzerát nabízející prodej toho domu. Byla to bezpečně ta samá čtvrť, ulice i číslo popisné.

Pomátl ses? zeptala se Jitka. Proč bysme si kupovali nějakou barabiznu na druhým konci Brna? Snad že bysme ji nechali zbourat a na volným place si pak zatančili kalamajku mik mik?

Vybral jsem si peníze v hotovosti, protože mi přišlo nedůstojný odbýt to nějakým účetním převodem, a s kufříčkem plným bankovek jsem se rozjel do Prahy, kde hned vedle nádraží, přímo nad Vrchlického sady, bydlel nynější majitel mého zásvětního domu. K mému překvapení to byl mladíček, kterému už sice neteklo mlíko po bradě, ale zato bylo na něm pořád ještě znát, jak byl násilně oderván od mateřského prsu, přestože se tomu bránil vzteklými kopanci.

Můžu vědět, proč to chcete koupit?

Moje žena to nechá zbourat a zatančíme si tam kalamajku mik mik.

Rozumím. Neměl jsem právo se ptát. Prosím pojďte sem k oknu. Vidíte tam toho bezdomovce, jak teď něco rýpe hřebíkem do lavičky? Je to můj bratranec a za peníze, co jste mi přinesl, mu koupím garsonku někde hodně daleko odsud. Ale vsaďte se, že ji brzo prošustruje a budu ho mít zas zpátky.

Podal mi celý pakl klíčů.

Teď, když jste podepsal smlouvu, vám už můžu prozradit, že ten dům má moc divnou minulost. Kdysi tam bydlelo cosi, o čem radši nemluvit.

A z okna pak ještě něco zavolal. Ohlédl jsem se a uviděl, že si nasadil upíří zuby a šklebí se na mě.

Že je ten dům ošklivě vybydlený, to jsem samozřejmě čekal, ale že umí být tak dokonale vyprázdněný, to mě zaskočilo. Nebylo tam vůbec nic kromě holých stěn. A na těch ani stopy po tom, že tam kdysi visely police a skříňky, že tam kdysi bývaly zdi plné polic a skříněk. Dobře mi tak. Neměl jsem sem už lízt, neměl jsem to už vidět.

Tak tady všude jsem dlouhá léta žil ve zvířecí podobě. Byl jsem aligátor nebo kajman, nedalo se to přesně rozlišit, protože – ale pozor, teď to řeknu obrazně – myšlenky toho, kdo mě uhnětl, přitom hodně těkaly. A přesně tady přece stála velká bronzová vana, jež měla lodní příď se zavěšenou lucernou. Nikdy jsem se do ní docela nevešel, kus mého ozubeného ocasu vždy z vany přečuhoval a Mojmír Struna o něho několikrát zakopl, protože v místnosti byla slabá žárovka a zatažené žaluzie. Nepotrpěl jsem si na světlo.

Přijde mi teď neuvěřitelné, že tohle byl tak náramně dlouho, dvacet roků, můj domov a že jsem tenkrát nekomunikoval s nikým, jenom s tím Strunou. Ale hned na začátku mi zdůraznil, že jeho jméno nemá nic společnýho se strunami v hudebním nástroji, nýbrž s vesmírnými strunami, jestli vím, co to je. Ale jinak to byl ošklivý špinavec. Ale copak jsem si mohl vybírat?

Nedaleko je čtyřproudá dálnice, a když bývalo pod mrakem a přes stále zatažené žaluzie se tak nedalo poznat, jestli je den nebo noc, rozlišoval jsem hned při probuzení ty dvě denní doby podle intenzity šumu z té dálnice. A šum autostrády překrývaný občas šumem deště, to byly taky jediný zvuky, jimiž jsem tam žil, když nepočítám zvuky, které vydával Struna. Protože například kořist, již mi tam přitáhl, byla už nezvučná. Jedině, když ji zapomněl zout, což se stávalo pouze v těch výjimečných dnech, kdy měl špinavec špičku, tak potom podpatky tažené po vyviklaných dlaždičkách nadskakovaly na jejich spárách, a to se neobešlo bez zvuku.

Někdo v tom domě důkladně uklízel, ale nemohl odklidit moje vzpomínky. Setrvaly v dokonalém prázdnu jak zlaté rybičky v jinak čirém akváriu.

Nejčastější zvuk, který Struna vydával, byl jeho zadrhávající, drhnoucí hlas. Na mé přání mi často povídal o tom, co se děje venku. Zasvěcoval mě do aktuální politické situace. Ale nikdy se přitom neposadil na okraj bronzové vany. Vždycky si přinesl stoličku a usadil ji bezpečně co nejdál od vany, protože já jsem pak to, co mi povídal, tak prožíval, že jsem přitom bezděčně mrskal ozubeným ocasem.

Komunisti – začal třeba svou aktuální zprávu – přešli od taktiky, kdy všechno zakazovali, k rozhodnutí občas něco povolit. A tak už povolili jednu demonstraci, na níž dokonce promluvil Václav Havel.

To jsou mi věci, připustil jsem. A popiš mi tu demonstraci.

Ale to jsem si dal. Struna uměl strohou zprávu, ale při popisování se už zamotal, vletěl do pasti vlastních vět a třepal se tam jak moucha v pavučině.

Tak dost dost, okřikl jsem ho a Struna se zvedl ze stoličky a musel se ale přidržet zdi a vypotácel se.

Pokud jsem to ještě neřekl, tak všechny ty poličky a skřínky na zdech sloužily k tomu, že tam Struna ukládal obsah kapes a taky příručních zavazadel, všechno to, co jsem nemohl dost dobře rozdrtit v čelistech a rozmělnit a požvýkat. A dole v hale pak skladoval všechny boty. Museli byste vidět tu mnohohlavou armádu staženou z lidských nohou. A potom k ní přibylo speciální obutí příslušníků komunistických policejních sborů. Po zralé úvaze jsem se totiž postavil na stranu demonstrantů a rozhodl se pomoci svobodě, která se už na náměstích hlásila o slovo.

Jedno nevlídné ráno, kdy déšť bičoval okenní tabule, mi Struna oznámil, že dole v hale čeká dívenka, která mi přišla vyslovit poděkování za to, jak jsem přispěl k pádu nelidského režimu. Napřed jsem ji nemínil přijmout, protiví se mi ten kýčovitý příběh o krásce a zvířeti. Ale Struna mě upozornil, že dívenka je skrz naskrz promoklá a v hale dost krutá zima. Nakonec jsem si vymínil, že nesmí být žádný polibek, pocel, nebo jak tomu ty drakomilné dívenky říkají, to jsem si postavil jako podmínku, bez níž ji nesmí přivést. Ale upřete pak něco zmáčenému revolučnímu štěňátku, které je líbáním posedlé a dokáže si to vydupat.

V hale jsem se potom nazul do těch nejelegantnějších bot, pohodil hřívou nádherných vlasů, konečně zas v lidské podobě, zamnul si ruce a vyrazil po tak dlouhém čase do ulic a nechal jsem Strunu, ať si už sám poradí se svým životem.

Dal jsem teď strhnout ten vyprázdněný dům a hned jsem měl na krku developera, protože se ukázalo, že je to velice výhodná stavební parcela. A dostal jsem za ni mnohem víc, než jsem zaplatil za koupi domu. Hned jsem si běžel do hračkářství pro upíří zuby. Vězte totiž, že bydlíme s Jitkou v poklidném činžáku nad brněnským Vrchlického sadem, a tak mi teď přišlo náramně vtipné vycenit z našeho okna upíří zuby na tu dálku do okna toho vtipálka nad pražskými Vrchlického sady.

Ale brzo mě ten humor přešel. Zprvu jsem se ujišťoval, že jen trpím hypochondrií, jen si to rohovatění namlouvám, ale pak mi žena nahmatala vzadu výrůstek. Byl ještě drobný, ale už pěkně ozubený.

Struna měl poslaneckou imunitu, obědy v poslanecké jídelně a horu všelijakých příplatků a taky si ten špinavec uměl sjednávat samé výhodné veřejné zakázky, ale když jsem mu dal vědět, okamžitě složil mandát a běžel na nejbližší bus a já už ho čekal na nádraží a když vystoupil z busu, chvíli jsme na sebe zkoumavě hleděli, porovnávali škody, jež napáchal čas na našich tvářích, a potom jsme k sobě pomalu přistoupili a rozpačitě se objali.

Takhle to totiž začalo i před těmi dávnými lety. Když jsem si tenkrát všiml, že – pohleďme – rohovatím a vzadu mi raší jakýsi ozubený výrůstek, nikdo kolem ještě netušil, že už brzo vkročíme do jedné ze smutných period našich dějin. A tak teď zas to samé: lidé si šťastně bloudí ulicemi, kupují si zmrzlinu a olizují ji růžovými jazýčky, maminky tlačí kočárky a na Zelném rynku prodávají tykve veliké jak telecí hlavy a nově ustavená konsorcia slibují tichou vládu bankovního kapitálu a jen my, Struna a já, víme, co už brzo na všechny spadne. Urychleně se rozvádím a stěhuju se prozatím do hotelu a podávám si inzerát na koupi bronzové vany, i když tuším, že tentokrát se budu muset spokojit i s litinovou.

Jsme už oba, Struna i já, hodně staří a už nás to nijak netěší. A nějaký nový starý dům se bude jen obtížně shánět. Ale nemáme jinou volbu.

Jiří Kratochvil (1940) je spisovatel.

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Kratochvil

Docela na kraji Brna

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu