Petr Palarčík

Ponorka – hospoda U musea, Olomouc

Které z povolání ti bylo nejbližší?

Těžké, u Váhy... Mám rád práci, co dělám od roku 1991, typografii. Nestudoval jsem, jsem vycepovaný amatér. Fotografie mi momentálně vyhovuje nejvíc. Fotím rád na kulturních akcích, na ulici, v přírodě, na cestách i doma. A výtvarné koncepty, třeba z televize nebo z přírody. Prezentace: něco jiného je dát pár kousků na fejsbuk, něco jiného výstava. Zatím jsem vystavoval jen fotografie z cyklu Básníci, na podzim chystám Ponorku v Ponorce; doufám, že někdy ty koncepty.

Fotografií z Ponorky máš spousty, bylo to vybírání bolestné?

Asi to nemá znamenat, že to bylo k pláči…

Naopak, až moc dobrých věcí...

Podle všeho Ponorka výjimečná je. Kromě sloupu svaté Trojice jediné místo v Olomouci, které zná většina kamarádů a známých z jiných částí republiky. Myslím, že iniciativa vedoucí k zápisu do seznamu památek UNESCO je na místě. Za to dík Cipísovi (vl. jm. ing. Zdeněk Brázda, majitel; red.) samozřejmě.

Díky klenbám a světlu a barvitým hostům je fotogenická, ne?

Má především mizerné světlo, se svým vybavením se často pohybuji na hraně, odpad je značný, fotošopová úprava nutná. Ale situace díky hostům a vystupujícím mohou být k fotografování.

Máš básní na vydání sbírky, možná nejedné, spousty fotografií...

S básničkami je to mýlka, v šuplíku je jich asi 70 za leta od vydání Dne a noci, a to je ještě třeba redakčně prosít. Na sbírečku. Víc než rok jsem nic nenapsal. To se týká i povídek. Pauza. Rád bych se vrhl na malování – dříve jsem kreslil, dělal grafiku, ale malba mi čím dál víc připadá jako svobodné médium. Ale víc, výše, rychleji – to sluší olympionikům, moje ambice nejsou měřitelné… (smích).

Je hodně tvořivých lidí, ale mluvit o skupinách, prostředích kolem hospod, časopisů, nakladatelství... Zažils takové inspirativní prostředí?

Nikdy jsem neinklinoval ke směrům, hnutím, skupinám a od času dekonstrukce nakladatelství Votobia jsem skeptik, co se týče práce v umělecké firmě. Výjimkou byl časopis Psí víno. Přesto spolupráce s některými lidmi, tvořícími jisté okruhy, mě naplňuje. Jestli je jich méně, nevím, jistě už nepracují proti společnému nepříteli, což za komančů tvořilo étos. Dnes mají díky technice větší šanci se porovnávat, protínat, prolínat. Ovšem jsme názorově rozrůzněni, kritika je tvrdší, intošské prostředí náročnější, vysilujeme se i žabomyšími vojnami. V tvorbě možná inspiruje víc právě tohle, vztahy. Ale ostrovy spolupráce jsou potřeba.

-vb-

Anna Tichá

Anna Tichán

Petr Palarčík (1963) je knižní grafik, výtvarník, fotograf a básník. Publikoval v časopisech Psí víno, Host, Dotyky, Lžička v šuplíku, v Salonu Práva. Vydal sbírku textů Den a noc (Votobia, Olomouc 2004), je zastoupen v antologii Vertikální nostalgie (Votobia, Olomouc 2001). V zásuvce zůstává sbírka Toulky loutky. Básně hospodské, věnované a jiné. Je ženatý, má dceru. Žije v Olomouci.

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Palarčík

Ponorka – hospoda U musea, Olomouc

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu