Jan Novotný

Ještě pár vzpomínek

Chtěl jsem o tom psát už minule, ale zaskočil mě konec stránky. Rád bych svůj názor o přelomové povaze roku 1963 ilustroval několika vzpomínkami. Ta první je z podzimního semestru roku 1962, kdy jsem začal studovat na přírodovědecké fakultě brněnské univerzity (nenesla tenkrát jméno Masarykovo, ale Purkyňovo). Sedím na svazácké plenárce, kde nám předčítají sáhodlouhé vysvětlení, proč byla zakázána studentská slavnost beánie – bylo jí zneužíváno k různým poťouchlostem. Jeden kolega, ne na protest, ale prostě ho to už nebaví poslouchat, se rozhoduje ze schůze odejít. Okamžitě za ním vystartuje horlivý asistent, ještě ve dveřích ho chytí za límec a vtáhne dovnitř. Nevěřil bych tomu, kdybych to na vlastní oči neviděl.

Čas oponou trhnul a změněn svět. V novém roce nás už nikdo na schůzích nehlídal a účast vypadala podle toho. Zato nesmírně stoupl zájem o svazácké nástěnné noviny, které byly vyvěšovány na vrátnici. Četli je nejen studenti, ale objevil si je i lid z širokého okolí. Někdy před nimi bývalo tolik osob, že si museli číst přes ramena. Tak třeba v roce 1965 se na nich pod nápisem MÁME HO RÁDI objevily fotografie z někdejší návštěvy Čestmíra Císaře na fakultě. Snad každý si domyslel, že oblíbeného ministra školství potkalo něco nedobrého, ale Rudé právo to ještě nenapsalo. Tušil to nebo snad i věděl tajemník fakulty a nechal nástěnku okamžitě sundat. Na to ale neměl právo – děkan ho pokáral a uložil mu, aby se vydavatelům omluvil. Soudruh si toto pohanění samozřejmě zapamatoval.

Asi nejvlivnější text se objevil na nástěnce o rok později. Byl to článek s čapkovským názvem Proč nejsem komunistou. Jeho autorem byl můj vrstevník Luděk Zahradníček. Psal o měnové reformě a politických procesech takovým způsobem, jako by už komunisté ani nevládli a přinejmenším už nebylo třeba se jich bát. A na pohled to tak skutečně vypadalo. „Konzervativci“ sice skřípali zuby, ale mohli s článkem nanejvýš zdvořile polemizovat, čímž vyprovokovali ještě ostřejší tón jeho obhájců.

Člověku nejvíce ulpí v paměti humorné okolnosti. „Jak se ještě můžete zastávat komunistů?“ psal jeden z diskutérů. „Rozhlédněte se kolem sebe a uvidíte, že nezůstal kámen na kameni.“ „Kde potom posloucháš přednášky, když nezůstal kámen na kameni?“ snažil se o zachování jistých mezí rozšafný oponent. „Fakultní budovy nejsou z kamene, ale z cihel,“ zněla pohotová odpověď.

Nástěnková diskuse vyústila ve veřejnou debatu o minulosti v dobrovolně nabité posluchárně. Byl jsem jí ale, asi stejně jako většina kolegů-studentů, zklamán. Naši učitelé, kterých jsem si pro jejich kritické vystupování na stranických plenárkách vážil, se nezmohli na víc, než že tenkrát byla úplně jiná doba a že i my mladší bychom se tenkrát mýlili se stranou. Pocítil jsem povinnost tenkrát ještě svou stranu obhájit lépe a dlouho jsem nad papíry rozvažoval. Mám dojem, že jsem na to dokonce doplatil zhoršením studijních výsledků. Nakonec jsem pochopil, že mi ta obhajoba nejde ze srdce, a svého úmyslu jsem se vzdal.

V roce 1967 jsem byl předsedou svazáckého ročníkového výboru a měl jsem uspořádat závěrečnou plenárku. Odemkl jsem vypůjčeným klíčem posluchárnu a posadil se za katedru. Nikdo nepřišel, a tak jsem zase posluchárnu zamkl a vrátil klíč. Vzpomněl jsem si přitom na před pěti lety násilím vtaženého studenta a připadalo mi, že od té doby uběhla celá epocha, která nyní končí. Co jen přijde po ní?

Dnes uvažuji, jak toto „přechodné období“ výstižně charakterizovat. Co bylo hlavním stimulem změn? Byla tu tenkrát ještě totalita? A jaké dědictví toto období zanechalo? Budu se patrně muset k tématu ještě jednou vrátit.

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Ještě pár vzpomínek

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu