Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Lubomír Mlčoch předložil rozsáhlou studii Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot (Hlávkova nadace Praha, prosinec 2012), kterou věnuje otázkám funkcí instituce rodiny ve společnosti. Rodina jako instituce se tak stala předmětem zájmu našeho nejvýznamnějšího představitele institucionální ekonomie, což je na první pohled sice krok logický, přesto však zcela ojedinělý, který je významným přínosem nejen pro institucionální ekonomii jako takovou, nýbrž i pro společenské vědy vůbec. Stabilita rodiny a její zdravý vývoj podmiňuje totiž i stabilitu celé společnosti.
Studie je poměrně rozsáhlá, je rozčleněna do 11 kapitol a včetně rozsáhlého seznamu literatury a dalších příloh má celkem 194 stran textu. Knižně vyjde v nejbližší době v nakladatelství Karolinum.
První kapitola studie je uvozena citací z knihy Přísloví starých Izraelitů: „Ženu skutečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly...!“ Tato citace mně připomněla čínské přísloví „Sto mužů může vytvořit tábor, ale jenom žena dokáže vytvořit domov.“ (– a tedy rodinu, pozn. V. K.). Autor v této kapitole zkoumá hlavní principy ekonomie rodiny jako součástí ekonomické teorie a poukazuje na zakladatelský charakter studií ekonoma Gary Beckera.
Druhá kapitola nahlíží na rodinu jako na firmu svého druhu, což poskytuje nové pohledy na její funkce a strukturu a mimoděk zahrnuje ekonomii rodiny do obchodního práva. K této otázce se vracím podrobnějším rozborem později.
Třetí kapitola se nemohla vyhnout problému určení hranic mezi rodinou jako firmou a trhem. Autora k tomu podnítila zejména známá studie Ronalda Coase (The Nature of the Firm) a zároveň ho přivedla k řešení nesnadného úkolu nerovné soutěže mezi rodinou a trhem i k nástinu léčby tzv. Baumolovy nemoci.
Čtvrtá kapitola je věnována řešení obtížných problémů neoklasické rodiny. Jen pro ilustraci o co jde – autor konstatuje, že neoklasická ekonomie rodiny se těší z předností rozvinutého ekonomického a matematického aparátu ekonomické teorie, avšak strádá vymezením klíčové otázky, kdo je to člověk, jaký je jeho úděl a smysl života. Neboť „... čím více lidé přijímají neoklasické paradigma jako návod pro své chování, tím více je podminována jejich schopnost udržet tržní ekonomiku“.
Pátá kapitola pojednává o teorii institucionálních změn rodiny. Podnětem těchto změn často bývá drogová závislost rodiny na spotřebě a tzv. hédonistický žentour, posilující neustávající touhu po ukojování nových a nových potřeb ve smyslu Maslowovy hierarchie potřeb a samorodné síly peněz plodit další a další finanční prostředky nezbytné po krytí rostoucích potřeb.
Šestá kapitola otevírá problematiku závislosti uspokojování potřeb rodiny na pomoci státu. V této souvislosti je pojednáno o aktivitách sociálního státu a o rodinné politice státu. Dalším tématem této kapitoly je domácí násilí, zneužívání dětí, ale i selhávání rodičů, pokud jde o jejich odpovědnost za výchovu dětí, což v některých případech vyúsťuje až do procesů „pryč od rodiny“.
Sedmou kapitolu autor nazval: „Některé rodinné důvody komunistické, sametové a liberální revoluce“. Autor zde klade základní a provokující otázky: l. Proč přikládat takovou prioritu příspěvku rodin do produkce „lidského kapitálu“, když dnešní míra nezaměstnanosti a nedostatečná tvorba pracovních míst se zdá být neřešitelným problémem? 2. Proč brát vážně Hospodinovo vybídnutí „milujte se a množte se!“, když stačí, a je naopak žádoucí, milovat se a nemnožit se? 3. Proč by Schumpeterova teze „tvořivé destrukce“ neměla být pokynem k zániku dnešní rodiny a k efektivnějšímu sociálnímu uspořádání s cílem úspěšné konkurence ve světovém byznysu, a to bez epitheta ornans: „tvořivá“.
Osmá kapitola je vítaným osvěžením celého textu, neboť autor v ní porovnává rodinné politiky Velké Britanie, USA, Německa, středozemních zemí, Skandinávie a Francie. Čtenář získá cenné informace o existujících modelech a o argumentech podporujících přijatá řešení.
Neméně zajímavá a zároveň velmi aktuální je devátá kapitola, kterou autor nazval „Rodina a zabezpečování ve stáří; penze jako substituce dětí kapitálem?“ Hned v jejím úvodu autor navazuje na důležitý postřeh Kennetha Arrowa, že závazky rodičů vůči dětem byly jaksi „odjakživa“ považovány za tak samozřejmé, že je ani nejstarší náboženské systémy nepovažovaly za nutné formulovat jako mravně zavazující povinnosti. Dnes však podle Arrowa platí, že děti již nejsou garancí zabezpečeného stáří. Krize sociálního kapitálu a kapitálu důvěry je podle autora nejvážnějším problémem stojícím v cestě zabezpečení se na stáří. Autor věnuje pak pozornost důchodovým reformám. I zde je instituce rodiny nenahraditelným producentem důvěry nových generací.
Desátou kapitolu bychom mohli nazvat např. „Meta-ekonomie jako prostor výzkumu rodiny“. Pro charakteristiku jejího obsahu je více než dostačující výrok papeže Benedikta XVI., který autor studie cituje: „Evropa je infikována podivnou ztrátou zájmu o budoucnost dětí. Děti, naše budoucnost, jsou vnímány jako jakési ohrožení pro naši přítomnost.“ K tomu není co dodat. Kapitola patří k nejhlubším částem studie, zejména popisem fází „výroby dítěte a dodání produktu na trh“, problematiky dětí chtěných a nechtěných, uplatnění antikoncepčních technik na straně jedné a asistované reprodukce na straně druhé, altruismu a solidarity, výchovy k solidaritě atd. Velká otázkou je, odkud se preference berou, zda jsou stabilní, nebo proměnlivé. K tomu lze poznamenat, že preference jsou pro danou osobu a v určitý čas jakoby dané a stabilní, avšak současně jsou velmi proměnlivé. Preference je odhalená hodnota. A hodnoty nejsou konstanty, jež se v čase nemění. Rozhodně neplatí, že „o hodnotách se nediskutuje“ a pokud by tomu tak bylo, bylo by to špatné, protože jejich vývoj by se zastavil.
Poslední, jedenáctá kapitola je věnována normativním a pozitivním východiskům z krize člověka ekonomického. Autor popisuje hodnotovou a institucionální evoluci rodiny založenou na principu přeměny ohrožení v šanci. A jak již bylo také řečeno, ve spojování existujících ostrůvků pozitivní deviace v malé pevniny. Kapitola je uzavřena epilogem popisujícím odkaz Josefa Hlávky české rodině.
*
Úloha recenzenta při posuzování rozsáhlého textu, jako je tento, je velmi obtížná, a proto recenzent stojí před rozhodnutím, zda by měl postupovat tradičním způsobem a kriticky se vyjadřovat k jednotlivým tvrzením a závěrům autora, nebo zda by spíše měl připojit vlastní úvahu nebo komentář jiných autorů, aby naznačil invenční potenciál textu a ukázal tak na možnosti jeho doplnění či prohloubení. Zvolil jsem druhý způsob, neboť si myslím, že si to text zaslouží a že to bude užitečné i pro posuzování a hodnocení studie jejími čtenáři.
Je nepřeberné množství definic rodiny. Nebude na škodu alespoň některé z nich zde z mínit. Čerpal jsem zde především z knihy Ivo Možného (Rodina a společnost, Praha 2011) a z dalších pramenů. Prof. Možný odkazuje v této souvislosti na amerického sociologa Talcotta Parsonse, který považoval rodinu za strukturovanou sociální jednotku, jež je dostatečně stabilní a jejíž stabilita se opírá o kulturní systém společnosti jakožto soubor hodnot, o které se má usilovat. „V rodině více než v kterékoliv jiné malé skupině je důležité udržet všeobecně vysokou úroveň vzájemné lásky.“ Parsons vyjádřil názor, že „… ve výkonné kapitalistické společnosti je sociálně nejfunkčnější takové uspořádání rodiny, kde je žena orientována dovnitř na její hladké fungování a muž ven do širší společnosti, v níž usiluje o co nejlepší sociální zařazení své rodiny“. Upozorňuje ovšem i na rizika stability rodiny: „... rodina je ohrožena sebestředným individualismem a hédonickým konzumerismem“. Dalším teoretikem manželské rodiny byl Američan William J. Good, kterého zajímal rodinný život jako ideál a ustálený vzorec chování. „Manželská rodina vzniká volbou, která je zúčastněnými vnímána jako svobodná, založená výlučně na vzájemné přitažlivosti… základem vzájemné přitažlivosti je emocionální, nikoliv ekonomické uspokojení z ustaveného svazku.“ Další americký sociolog Eugene Litwak (1960) zavedl pojem rozvolněné rodiny, která řadu svých funkcí postupuje jiným organizacím, takže v případech, kdy si rodina nedokáže uchovat na nich nezávislost, „nezbývá nic než jen únavné vztahy mezi manžely“, což podle něj ohlašuje zánik takové rodiny, takže mnozí upřednostňují žádnou rodinu nezakládat. Naopak Emile Durkheim (1858–1917) říká, že pevný vztah k rodině máme proto, že máme pevný vztah k otci, matce, ženě a dětem. Fréderic Le Play (1806–1882) považoval rodinu za základní jednotku uspořádání sociálního organismu. V době zcela nedávné papež Benedikt XVI. charakterizoval rodinu takto: „Rodina je privilegovaným místem, kde se každý člověk učí dávat a přijímat lásku.“
Názory na užitečnost rodiny se však u některých autorů liší. Je kladena otázka, zda je manželství užitečnou institucí. Zde jsou stanoviska dvou radikálních amerických feministek a francouzského historika: „Manželství je podobné otroctví. Nezničíme nespravedlnost, dokud nezničíme manželství“. (Robin Morganová, 1971). „Manželství existovalo ku prospěchu mužů a právně potvrzovalo metodu ovládání žen... Konec manželství je nutnou podmínkou osvobození žen. Proto je pro nás podstatné dávat ženám odvahu k opouštění jejich manželů a k tomu, aby nežily v osobních svazcích s muži. (Nancy Lehmanová a Helen Sulingerová, 1971).
Naopak Georges Duby funkci manželské rodiny hodnotí pozitivně: „v každé společenské formaci... hraje manželství základní roli... zakládá vztahy v příbuznosti, zakládá celou společnost. Je to svorník sociální stavby.“ Obdobně hovoří o manželství český sociolog prof. Ivo Možný: „Párová monogamní rodina je kulturním ideálem západní civilizace... Manželská rodina je považována za integrální součást moderní doby našeho civilizačního okruhu a za jednu z klíčových institucí, jež mu otevřely cestu k rozvoji a prosperitě.“
A konečně stanovisko významného českého národohospodáře. Předznamenejme, že konstitutivním znakem rodiny je altruismus. Zájem o prospěch druhých, pocit odpovědnosti za ně a obětavé jednání vstupují do našeho života mimo jiné též prostřednictvím instituce rodiny. Stačí si uvědomit, že k využití altruistické kapacity, která je v každém z nás ukryta, dochází zejména v podmínkách menších homogenních skupin, v nichž se jednotlivec snadněji vžívá do pozice druhého, lépe chápe jeho potřeby, sdílí jeho hodnoty a preference, ochotněji přebírá měřítka dobra a zla takové skupiny a je ochoten ke vzájemné pomoci. Právě rodina by měla takovým kolektivem být. Josef Macek (1887–1972) k tomu říká: „Pojítkem rodiny je altruismus nejintenzivnější; láska mezi mužem a ženou a mezi rodiči a dětmi.“
Dnes, kdy zájem o další osud manželské rodiny upadá, mají studie, jako je Mlčochova, velký význam, neboť analyzují příčiny rozpadu stále většího počtu těchto rodin. Úspěch takovýchto studií však závisí na teoretických východiscích, která si jejich autoři zvolí. Proto bych rád upozornil na velký význam metodologického individualismu, který vychází z toho, že aktivity jakéhokoliv sociálního celku jsou vykonávány konkrétními jednotlivci, nikoliv celkem jako takovým, že jakýkoliv sociální celek vzniká, rozvíjí se a zaniká jen prostřednictvím jednotlivců, že žádný sociální útvar si mimo aktivity jednotlivců nelze představit. „... sociální kolektiv nemá reálnou existenci mimo aktivit jednotlivců, jež jej vytvářejí. Život kolektivu je prožíván v aktivitách jednotlivců... Proto cesta k poznání kolektivních celků vede přes analýzu aktivit jednotlivců“ (L. v. Mises). To samozřejmě platí dvojnásobně o studiích, které analyzují osudy dnešní rodiny.
Častou příčinou rozvolňování manželských rodin, jejich úpadku, popř. zániku, je pojetí lásky, která by ovšem měla být spolehlivým tmelem manželského soužití. Manželská láska je však v mnohých případech redukována na pouhý sex. Taková láska může sice rychle vzplanout, avšak též rychle odeznít a rodina, která má jen takové vratké základy, se pak snadno rozpadne. Ostatně v živočišné říši je sex pouze mechanismem plození, nikoliv součástí lásky. Když kohout oplodňuje slepice svého houfu, neříkáme, že je miluje, ani že jelen v době říje (září – říjen) miluje samice svého stáda. U člověka v době postmoderní se sex od lásky a plození osamostatňuje a stává se nepostradatelnou součástí touhy a požitku jako samostatné součásti životního stylu. Jako by hédonismus ovládal stále větší část společnosti.
Anthony Giddens s odvoláním na Maxe Webera v této souvislosti poznamenává, že v protestantské etice se láska odpoutává od sexuality tím, že ji objímá; pojem ctnosti získává nový obsah pro obě pohlaví, přestávaje znamenat pouze nevinnost. Označuje kvalitu charakteru, jež vyděluje toho druhého jako „jedinečného“.
Hned v úvodu této úvahy jsem upozornil na varování Talcotta Parsonse, že stabilita „... rodiny je ohrožena sebestředným individualismem a hédonickým konzumerismem“. Proto bude užitečné si říci pár slov právě o hédonismu. Jde o filozofické učení, podle něhož lidé vyhledávají slast jako nejvyšší dobro a vyhýbají se strasti, požadují tedy maximum slasti při minimu strasti; má blízko k základní tezi utilitarismu, „co největšího štěstí pro největší počet lidí“. V deskriptivní poloze není v těchto větách nic neobvyklého. Na problémy narazíme v okamžiku, kdy je budeme považovat za normativní výroky. V poloze zkoumání rodiny to pak vede k otázkám takového druhu, jako např. jaké a jak vysoké jsou náklady manželské lásky a manželského štěstí, které chceme nebo můžeme podstupovat, jaké zdroje ke krytí nákladů tohoto druhu máme k dispozici apod. Není třeba zdůrazňovat, že takovéto náklady nemají jen materiální povahu. Jinými slovy řečeno, žádné štěstí ani láska nejsou samozřejmostí, vyžadují úsilí a oběti, mají tedy své náklady.
Ve veřejném diskursu bývá hédonismus často zplošťován, až je jeho použití zavádějící. Např. 8. listopadu minulého roku proběhla v Institutu ekonomických studií UK debata s prezidentskými kandidáty, kterou připravilo Sdružení evropské hodnoty. Ta se mj. týkala i hédonismu jako hodnoty; ve svém vystoupení se Miloš Zemana vyslovil pro jednotnou evropskou bezpečnostní a zahraniční politiku, a pokud jde o hodnoty, vyzdvihl diverzitu, toleranci a hédonismus jako radost ze života. Hédonismus jako slogan ovšem nic neříká. Je to stejné, jako kdyby svým voličům řekl: „Buďte šťastni a radujte se!“ Což i bez této výzvy nechceme být šťastnými, žít ve spořádaném a šťastném manželství, mít dobře vychované a morálně vyvinuté děti, fungující státní instituce, zdravotnictví atd.? Požadavek hédonismu v projevu politika možno proto přijmout nanejvýše jako zábavné sémantické cvičení.
Trh, resp. tržní vztahy pronikají do všech sfér společnosti, tedy i do rodiny, kterou vážně ohrožují. Ekonomický růst umožňuje růst spotřeby, která, jak se zdá, je stále více neukojitelná. Vysoký sklon ke spotřebě je nepochybně obecným rysem současného civilizačního vývoje; vysoká spotřeba vypovídá o vysokém sociálním statusu spotřebitelů a u těch, kteří jsou níže, vyvolává závist. Takže rodina jako taková je pod tlakem zvyšování spotřeby, což však brzo naráží na bariéru příjmů, které má k dispozici. Tato bariéra ženu socializuje alespoň v tom smyslu, že hledá zaměstnání, aby příjem rodiny poněkud zvýšila. Přírůstek příjmů rodiny jde na zvýšení spotřeby a investic (vyřešení nebo zlepšení situace bydlení a další statky dlouhodobé spotřeby).
Dalším faktorem nízké stability rodiny, popř. nízké sňatečnosti, je přirozená snaha moderní ženy o seberealizaci, kterou ovšem jen v rámci rodiny nenalézá. Proto mnohé ženy investují čas a prostředky do vzdělání a právem pociťují potřebu zvýšenou kvalifikaci také mimo rodinu, v placeném zaměstnání, uplatnit. Vdaná žena se však nezbaví povinnosti zajistit chod rodiny a péče o děti a o jejich výchovu. Pracovní angažovanost ženy v rodině i mimo ni je ve většině případů velmi vysilující nehledě na to, že obvykle trpí i citové vztahy mezi manžely. Některé ženy proto omezují počet dětí nebo vůbec volí bezdětnost či život ve volnějším, mimomanželském vztahu. Rozvod bývá také častým vyústěním těchto obtíží v životě rodiny. Trh nepochybně základní funkce rodiny omezuje a existenci rodiny ohrožuje. Mateřství a zaměstnání mimo rodinu jako by se navzájem vylučovaly. V každém případě je to těžká volba pro každou ženu. Matka vybavuje dítě citem a láskou, zaměstnání pak přispívá k jeho lepšímu hmotnému zajištění. Většina pediatrů a psychologů, avšak i zodpovědných rodičů, je zajedno v tom, že matka je pro zdravý vývoj dítěte nenahraditelná. Vkládá do jeho srdce cit a lásku. Tomuto poznání by pak mělo odpovídat i rozhodování žen o rodičovství či o bezdětnosti. Žádná moderní žena se nemůže vyhnout velkému dilematu: má svůj produktivní život cele věnovat rozvoji svých profesionálních znalostí a profesní kariéře, nebo má také nepodstatnou částí své kapacity pamatovat na své děti; na jejich výchovu a zdravý vývoj?
Je-li trh rodině a mateřství nepřátelský, pak se nabízí dvojí řešení: zrušit trh, nebo rodinu. Ani jedno ani druhé však není možné. Žádné prosperující společenství si bez rodiny ani bez trhu nelze představit. Rodinu potřebuje jako jedinou instituci schopnou generovat a budoucí generaci předávat vytvořený kapitál (fyzický, finanční a zejména pak sociální), morální normy a hodnoty, jež pomáhají současné společnosti přežít a rozvíjet se. Trh pak proto, že při jisté regulaci je jediným mechanismem selekce úspěšných a v budoucnosti – věřme – i zodpovědných a morálně vyspělých jednotlivců. Takže se smiřme s existencí obou těchto institucí a zkoumejme podmínky, za nichž mohou relativně úspěšně své základní funkce ve společnosti plnit.
Pokud jde o současnou krizi rodiny, upozornil na rýsující se obrat ve své poslední knize prof. Ivo Možný (2011). Odvolává se na výzkumy, které provedl britský sociolog Bill Jordan v jednom středně velkém městě v Anglii, kde zkoumal rodiny úspěšných podnikatelů a příslušníků svobodných povolání. Zjistil mj., že všichni dotazovaní stavěli rodinu na první místo a že úsilí o budování vlastní identity vždy bylo konzistentní s jejich domácími povinnostmi a odpovědností. Pro ně platí, že rodina dává každému jejich úspěchu smysl a že ten má pokračování v úspěchu dětí. I. Možný rovněž upozorňuje na majetkový vztah manželství a rodiny a říká, že naši mladí zbohatlíci ještě nevědí, že velké majetky předpokládají pevné rodiny, neboli že rubáš nemá kapsy.
O této nemoci pojednává ve své studii L. Mlčoch. Označuje se jí vysoká pracovní přetíženost mimořádně dobře placených manažerů, kteří nemají čas na svou rodinu, tj. na manželku a děti, jejichž výchova, zejména citová, tím nesmírně trpí. Čas věnovaný rodině a dětem poměřují ušlým ziskem, který je tak vysoký, že si jeho ztrátu prostě nemohou dovolit. Totéž se týká vysoce kvalifikovaných a dobře placených matek. Taková rodina, ač se ještě nerozpadá, je pouhým torzem sociální instituce, která má pro fungování společnosti tak zásadní význam. Velmi vysoké příjmy takové rodiny jsou do jisté míry fiktivní. Nejsou totiž do nich započteny velké ztráty plynoucí ze systematicky zanedbávané výchovy dětí jejich rodiči. Ty tedy trpí Baumolovou nemocí.
K závratnému růstu platů manažerů došlo např. v USA v 80. letech minulého století. V celém poválečném období se poměr celkových příjmů vrcholových řídících pracovníků amerických korporací k průměrným mzdám neměnil a pohyboval se přibližně na třiceti až čtyřicetinásobku průměrné dělnické mzdy. Kolem roku 2000 se však průměrná roční mzda amerického dělníka rovnala částce, kterou si prezident společnosti, v níž byl dělník zaměstnán, vydělal za jediný den. Podobné údaje přinášejí další prameny. (Podrobnější údaje nalezne čtenář v mé knize Moderní korporace v soudobém kapitalismu, Karolinum, Praha 2010). Strmý růst příjmů vyvolal přirozeně vlnu ostré kritiky, v níž byla a stále je kladena otázka spravedlnosti a poukazuje se na nebezpečí velkých sociálních protestů mezi obyvatelstvem. Ve skutečnosti se nic takového nestalo a ani dnes se nic neděje, přestože tyto nerovnosti stále rostou. Vysvětluje se to tím, že mimořádně vysoké příjmy se týkají poměrně úzké sociální skupiny, která žije v honosných uzavřených sídlech, a o níž se proto příliš mnoho neví. Omezený životní prostor těchto lidí omezuje i závist. Nikoho dosud nenapadlo, že opravdové nebezpečí, které hrozí dětem takových rodin, je právě Baumolova nemoc. Ani prvotřídní vzdělání na nejlepších školách nepředstavuje žádnou prevenci, spíše naopak.
Zaměstnaná nerozvedená žena s odbornou kvalifikací, na rozdíl od svého manžela, vždy vykonává dvojí zaměstnání: doma v rodině a mimo ni. A především spolu s manželem vychovává děti. Tyto skutečnosti vedou logicky k úvaze o možnostech odpovídajícího společenského ocenění její práce, jež by podstatně zvýšilo společenský status zaměstnané nerozvedené ženy-matky i status rodiny. Tedy např. ocenění, které bychom mohli symbolicky vyjádřit takto: jeden úspěšný potomek – jedno veřejné ocenění matky, jakýsi „doktorát mateřství“. Na každém ocenění úspěšného dospělého dítěte by se tedy automaticky podílela i jeho matka; byla by spolunositelkou vyznamenání svého dospělého úspěšného potomka. Je pravděpodobné, že takováto praxe by zvýšila nejen společenskou prestiž zaměstnané nerozvedené ženy-matky, nýbrž že by příznivě ovlivnila i status manželské rodiny v celé společnosti a přispěla k její vyšší stabilitě. Pochybuji však, že by zvýšila porodnost a počet dětí v populaci. Rozhodování o počtu dětí je totiž především věcí citu a mateřské lásky a odpovědnosti obou manželů; materiální i imateriální stimuly jsou sice důležité, nejsou však rozhodující.
Lubomír Mlčoch se ve své studii mj. zabývá zajímavou analogií rodiny a obchodní společností s ručením omezeným. Obchodní společnost se v anglosaském právu označuje termínem partnership. Proto se partnerství a partneři stali po listopadu 1989 jakousi dobovou módou a nyní jsou takto označovány i nejrůznější formy nesezdaného soužití. Mlčoch, který studuje rodinu též z pohledu jejích ekonomických funkcí, proto hledá analogii rodiny a obchodní společnosti. Zřejmě ho k tomu přivedlo tzv. omezené partnerství – limited partnership, což je pojem anglosaského obchodního práva. Jde o společnost, jež tvoří dva typy společníků: 1) omezeně ručící společníci, tzv. limited partners a 2) společníci ručící neomezeně, tzv. general partners, kteří ručí celým svým jměním. Toto partnerství se tedy v ničem nepodobá naší společnosti s ručením omezeným, jak se na první pohled zdá, spíše připomíná naši komanditní společnost, v níž se společníci ručící neomezeně nazývají komplementáři (jejich postavení se podobá společníkům veřejné obchodní společnosti) a společníci ručící omezeně se nazývají komanditisté – ti ručí za závazky společnosti jen do výše nesplaceného vkladu a tím připomínají společníky společnosti s ručením omezeným. A tak se dostáváme ke společnosti s ručením omezeným. Podle našeho obchodního práva jde o právnickou osobu, jejíž základní jmění vytvářejí společníci svými vklady, aniž by za její závazky třetím osobám přímo ručili. Jejich ručení je velice omezené a je určeno pouze nesplacenou částí jejich vkladu. Rozsah ručení je tedy dán rozdílem mezi výší převzatého vkladu zapsaného v obchodním rejstříku a výši splaceného vkladu. Jestliže společník zaplatí celý upsaný vklad, již za závazky společnosti neručí. Jeho ručební povinnost trvá jen po dobu nesplacené části upsaného vkladu.
Ustanovení o společnosti s ručením omezeným se instituci rodiny alespoň zdánlivě podobají. Obchodní zákon umožňuje, aby tato společnost mohla být založena jednou osobou. Označení „společnost“ je v tom případě zavádějící; jde totiž o typický rozpor v definici, o contradictio in adjecto. Naše tradiční obchodní právo definovalo obchodní společnost vždy jako „... sdružení dvou nebo více osob, které provozuje pod společnou firmou obchodní živnost, které výtěžkem podniku nebo formou sdružení vyhovuje požadavkům stanoveným příslušnými zákony pro obchodní činnost“ (viz Malovský – Wenig, 1947, s. 176). Rovněž zákon o akciových společnostech z roku 1990 umožňoval založení společnosti jedním zakladatelem. Tato chybná zákonná ustanovení byla pak příčinou velkého zneužívání akciových společností v průběhu celé privatizace. Nicméně právě zde se určitá analogie mezi některými obchodními společnostmi a institucí rodiny jakoby nabízela... Úplná rodina činí oba manžely zodpovědnými za chod a udržení rodiny, za výchovu dětí, za vytvoření odpovídajících materiálních i imateriálních podmínek její existence. Totéž se vztahuje i na rodinu neúplnou. Na obecné úrovni – a se značným zjednodušením – bychom tedy mohli hovořit o odpovědnosti, resp. o ručení manželů nebo manžela vůči nějakému „externímu věřiteli“ za dodržení závazků, které při uzavření manželského svazku či v jeho průběhu uzavřeli.
Avšak právě zde se při zkoumání analogie rodina - obchodní společnost dostáváme do potíží. První z nich spočívá v odpovědi na otázku, jak v podmínkách rodiny obsah ručení pojmout, jak je měřit, kdo je ručitelem. Různorodé povinnosti manželů v poloze fiktivních dlužníků nelze penězi ani jiným jednotným kvantitativním měřítkem vyjádřit. Jinými slovy řečeno, kardinální stupnice je v těchto případech nepoužitelná a ordinální stupnice neposkytuje možnost aditivity závazků. Měřitelnost dysfunkcí rodiny stejně jako užitečnosti jejích forem je vyloučena.
Někteří autoři hovoří o sňatkovém trhu. Bylo by možno dokonce hovořit o soutěžním sňatkovém trhu, neboť si lze snadno představit, že jak na straně nabídky, tak na straně poptávky je více subjektů, které mezi sebou soutěží. Nebo o trhu monopolním. Tím ovšem narazíme na řadu těžko řešitelných problémů, jako je např. interpretace tržní ceny, průměrných a mezních nákladů, ceny tržní rovnováhy a mnoha dalších. Analogie rodina - obchodní společnost přináší sice zajímavé podněty a výzvy; jejich operacionalizace do nástrojů praktického využití však čeká na domyšlení mnoha závažných problémů. Je jejich vyřešení vůbec možné? Nevede nás tato analogie spíše do slepé uličky?
Velmi mně zaujal Mlčochův text věnovaný neoklasické teorii rodiny. Za pozornost čtenáře stojí zejména struktura neoklasické ekonomie rodiny, kterou autor shrnul do sedmi bodů, načež nastínil i její slabiny. Především mu vadí, že rodinné chování je v této teorii podřízeno ideologii utilitarismu, který vede k uplatnění ekonomické kalkulace nákladů a výnosů do analýzy rodinných vztahů, kterou fakticky ovládá. To samozřejmě mnohým analytikům nemusí být po chuti, a proto autor text osvěžuje známým aforismem vtipně vyjadřujícím údajné pocity J. S. Milla při spisování jeho knihy: „John Stuart Mill, s velkým vypětím svých sil, svou přirozenou dobrotivost překonávaje, sepsal Principy politické ekonomie.“
Lubomír Mlčoch zřejmě velmi nerad zjišťuje, že neoklasická teorie, jako hodnotově neutrální věda, „objektivizuje lidské chování“ a stává se jakousi fyzikou ve společenských vědách. Není ostatně většího paradoxu nežli si vážně připustit, že i nejhlubší lidské hodnoty a city lze měřit kardinální stupnicí! Odtud není daleko k „efektu vytěsňování“, kdy ekonomicky pojatá motivace lidského chování vytěsňuje hlubší vnitřní, nepeněžní motivy, což má „závažné důsledky pro vzájemné vztahy v rodině, mezi manžely, mezi rodiči a dětmi“. Řekl bych, že je zplošťuje a redukuje na jakési „zbožně-peněžní vztahy“, vyjádřeno v jazyku předlistopadové politické ekonomie socialismu. Zajímavé je rovněž tvrzení, odvolávající se na poznatky prof. Josepha Stiglitze, že modely hodnotově neutrální ekonomické vědy vedou k většímu egoismu těch, kteří je studují a používají, což údajně potvrzují výzkumy na několika amerických univerzitách.
Velmi závažné tvrzení L. Mlčoch vyslovuje, když konstatuje, že „neoklasická ekonomická teorie se vyvíjí směrem a způsobem, který závažně spoluurčuje kultury naší, tedy západní společnosti a formuje antropologii moci trhu a peněz. Po druhé světové válce ústí tato antropologie do konzumní společnosti a neoklasická ekonomie rodiny... je evolučním vyústěním financiarizace světa, jejíž důsledky jsou závažné pro budoucnost rodiny jako instituce klíčové pro každou společnost“. Připojuji se k tomuto autorovu závěru poznámkou o tzv. spotřebním modu existence moderního člověka, který není ničím jiným nežli logickým vyústěním neoklasického modelu rodiny.
Vysoký sklon ke spotřebě je nepochybně obecným rysem současného civilizačního vývoje a v teorii nalézá své kořeny i ve zmíněném modelu rodiny. Jak již bylo řečeno, ženy porovnávají úroveň spotřeby s úrovní svých sousedů a přátel a výsledky těchto srovnání je většinou mobilizují ke zvýšení příjmů, aby spotřebu rodiny mohly přiměřeně zvýšit. Většinou existuje jediná cesta: zaměstnání ženy mimo rodinu, tj. v jistém smyslu socializace ženy se všemi důsledky, jež to pro ni a pro její rodinu má. E. Fromm vyslovil známou větu, že dnešní spotřebitelé se ztotožňují s rovnicí jsem tím, co mám a co konzumuji. Vzato z tohoto hlediska je spotřeba součástí vlastnického modu existence. Tímto výrokem autor dobře vystihl jeden podstatný rozdíl mezi spotřebou dnes a spotřebou např. v první polovině dvacátého století nebo ve století devatenáctém. Tehdy nakupovat znamenalo koupit to, co vydrží, což nejlépe vyjadřovalo heslo staré je krásné. Dnes je naopak těžiště ve spotřebovávání, nikoliv v zachovávání; nakupuje se pro vyhazování, aby se mohlo brzy nakoupit opět nové. Platí nikoliv staré je krásné, nýbrž naopak nové je krásné! Lidé milují nakupování a konzum a příliš nehledí na to, co nakupují. „Člověk tržního charakteru postrádá vázanost k věcem, ke kterým je také lhostejný... záleží mu... jen na prestiži či pohodlí, které věci poskytují, ale věci samy pro něho nemají váhu.“ (E. Fromm). Erazim Kohák s odvoláním na Alberta Gora (1994) píše, že náš život zakládáme na konzumerismu a na přesvědčení, že „... stupňováním spotřeby překonáme všechny osobní i společenské problémy... že nesmyslnosti svých životů čelíme tím, že si ,jdeme něco koupit‘... Jako všichni narkomani, obětujeme i my volný čas, lidské vztahy, záliby a i čest a svědomí té jediné potřebě: zajistit si další dávku své drogy – další nákup“. Ještě v první polovině minulého století mnozí rodiče vodili v neděli své děti do kostela. Dnes s nimi tráví den odpočinku v hypermarketech.
Úroveň spotřeby nepochybně symbolizuje postavení, sociální status spotřebitele a tím i status rodiny. To na samém konci 19. století mistrovsky vyjádřil americký ekonom Thorstein Veblen, který uvedl do oběhu od té doby již velmi známé termíny, jako jsou okázalá spotřeba, plýtvavá spotřeba, okázalé trávení volného času apod., a na příkladech ukazoval, jak je dobrá pověst ve vysoce organizované průmyslové společnosti založena na majetku a na finanční síle a jak právě okázalá spotřeba i okázalé plýtvání statky a časem tuto pověst demonstrují. Obě složky tohoto životního způsobu bohatých byly již před sto lety téměř ekvivalentní. Není třeba dokazovat, že žádný člen rodiny, tím méně pak žena, není s to trvalému zvyšování spotřeby, a tedy i svého statusu, účinně čelit. Rozvinutý konzumerismus dnešní doby proto v mnohých případech nahlodává i stabilitu rodiny.
Vraťme se však k textu studie Lubomíra Mlčocha. V jejím průběhu se autor stále vrací k pojetí neoklasické ekonomie rodiny, o níž říká, že „... se těší z předností rozvinutého ekonomického a matematického aparátu ekonomické teorie, a strádá svým vymezením klíčové otázky, kdo je člověk, jaký je jeho úděl a smysl jeho života.“ Řekl bych, že rovněž strádá naprosto nedostatečným, resp. zcela chybějícím vymezením prostoru, v rámci něhož může člověk při zachování a respektování základních etických norem a maxim jednat. Je ovšem otázkou, zda takové rozšíření přípustného prostoru člověka ekonomického by samotné základy neoklasické ekonomie nelikvidovalo nebo alespoň silně nepoškodilo. Každý ekonom dnes ví, že hledání extrému účelové funkce ve vícerozměrném prostoru klade před analytika obtížnou otázku, co je důležitější: cíle, nebo omezení? Každý, kdo nemusí dbát základních omezení, má život podstatně jednodušší a může se více věnovat jeho příjemnějším stránkám. Respektování omezených zdrojů při maximalizaci zisku nemůže však být jediným typem omezení, s nimiž by moderní ekonomie měla pracovat.
Citát z knihy J. Schumpetera („Kapitalismus, socialismus a demokracie“), že příčiny úpadku buržoazní společnosti nutno hledat v západní racionalitě a individualistické ekonomické kalkulaci nákladů v privátním rodinném životě, je jen napůl pravdivý. Rodina, když si zpracovává svůj rozpočet, v němž rozvažuje výdaje a výnosy, když tedy kalkuluje náklady a příjmy za určité období, nemusí být nutně omezena svým vlastním prostorem. Mnohé její výdaje mohou být altruistické povahy a mohou krýt např. náklady dárcovství, jímž rodina reaguje na sociální a kulturní potřeby svých bližních nejen v bezprostředním, nýbrž i v širším okolí. V tomto a v podobných dalších případech nelze proto o individualistické kalkulaci rodiny hovořit.
Zbývá se ještě ve stručnosti zmínit o deontologické základně rodiny, tj. o uplatnění principu odpovědnosti členů rodiny. Tento princip se týká především závazků (odpovědnosti) rodičů vůči dětem, avšak i dětí vůči rodičům, má tedy morální charakter. Oba tyto závazkové vztahy mají svůj původ ve vzájemné lásce, takže je není třeba zvlášť zdůvodňovat. „Podstatou deontologického stanoviska je tvrzení, že činy jsou morálně správné, když odpovídají principu povinnosti... Morální status činu nemá být posuzován podle jeho důsledků, jak to činí utilitarismus, ale podle záměru.“ (A. Etzioni, 1995) Závazky rodičů vůči dětem jsou nezrušitelné, neboť, jak bylo řečeno, nemají právní, nýbrž morální charakter. Jsou součástí etické struktury společnosti. Autor zmiňuje Kennetha Arowa, nositele Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1972, který zmínil deontologické paradigma jako příslib k určité proměně neoklasické ekonomie.
Rodina a společnost existují ve vzájemné závislosti: rodina - společnost. Rodina je základní buňkou společnosti; „onemocní-li“, projeví se to na zdraví celé společností. Je-li pak trvale nemocná a dysfunkční, dojde ke zhoršování kvality populace a posléze i k jejímu vymírání. Čtenář snadno nalezne dostatek podrobnějších informací zejména v publikacích Českého statistického úřadu a ve speciálních studiích věnovaných demografickému vývoji. Zatím nás však zajímá především růst ekonomiky, vývoj životní úrovně, inflace, zaměstnanosti a dalších ekonomických ukazatelů, aniž bychom tyto trendy srovnávali s vývojem stability rodiny a jejích reprodukčních schopností, a to nejen co do kvantity, nýbrž i kvality. Víme např., že „... při trvalé míře fertility 1,2 dětí na ženu klesá počet lidí v populaci na polovinu každých 32 let. Pokud by se současná míra reprodukce zachovala jako trvalá, mohly by se děti, které se dnes rodí, dožít České republiky s méně než třemi miliony původního obyvatelstva“ (Ivo Možný, 2011, s. 268). Podobně neradostné údaje se týkají míry rozvodovosti, nemanželského soužití, počtu lidí žijících mimo rodinu, počtu tzv. neúplných rodin, růstu podílu dětí narozených mimo manželství atd. Samozřejmě neexistují údaje o morálních kvalitách populace, za které je rodina především odpovědná; morálně pokleslá rodina však nemůže „vyprodukovat“ morálně vyspělé potomky. Nechceme přirozeně kreslit tento obraz jen v černých barvách, protože víme, že kolem nás žije stále dost mladých lidí a rodin, pro které tento pesimismus není na místě a o nichž se lze domnívat, že jsou to ty proslulé Mlčochovy „ostrůvky pozitivní deviace“ s nadějí, že se posléze spojí v souostroví a snad jednou i v malou pevninu.
O co mně v závěru uvažování o Mlčochově studii jde především, je náležitě ocenit, jak analyzuje dysfunkce dnešní rodiny, kde hledá příčiny neutěšeného stavu ve fungování této základní instituce a snad i poněkud naznačuje, co s tím dělat. Nejenom Mlčoch, nýbrž i my všichni, kteří se takovými otázkami zabýváme, však dlužíme uspokojující odpověď na otázku jak nápravy dosáhnout. Není-li otázka ČEHO CHCEME DOSÁHNOUT? doplněna otázkou JAK TOHO DOSÁHNEME? a uspokojujícími odpověďmi na obě, pak ovšem jen marně předkládáme nové a nové „reformní balíčky“ bez valného významu. Základní problém je v tom, že diskusi o rodině nevedeme v poloze hlubších etických základů této instituce, že nám chybí Morální kodex rodiny a společnosti, který by požíval náležitého respektu občanů a z něhož by se pak odvíjely zákony a normy konkrétně upravující funkce institucí a morální chování lidí, tedy něco jako posvátný Dekalog. Ten však nebyl dílem lidským, nýbrž Božím. Podle Bible jej Bůh prostřednictvím Mojžíše předal lidem na hoře Sinaji jako soubor etických norem někdy kolem roku 1400 př. n. l. Nemusím zdůrazňovat, že některá doporučení Desatera přikázání vyvolávají u dnešního člověka shovívavý úsměv, nebo že některá dokonce nelze v dnešní době prakticky vůbec dodržet. Mám zejména na mysli šesté přikázání: nezesmilníš! Prakticky nikdo je nedodržuje a předmanželský sex mnozí považují za důležitou a užitečnou součást života. Ostatně hříchy tohoto druhu příliš netrápí ani pravověrné a horlivé katolíky. Vědí totiž, že zpovědnice je vždy očistí. Podstatně složitější je to s přikázáním devátým: nepožádáš manželky bližního svého! Jeho porušování má totiž za následek manželskou nevěru, jež destabilizuje rodinu. Z hlediska dnešní doby je navíc Dekalog dosti mezerovitý. Měl by se jednoznačněji vyjádřit např. k asistované reprodukci, k euthanasii a k umělému přerušení těhotenství. V tomto posledním případě to mají odpůrci jednoduché. Poukazují na páté přikázání: nezabiješ! I těmito otázkami se L. Mlčoch zabývá.
Je nepravděpodobné, že by se nám od Boha dostalo nějaké nové, modernější verze Desatera. „Dílo Boží“ se proto musíme pokusit nahradit alespoň nedokonalým „dílem lidským“, protože dnešní společnost a dnešní rodiny morální kodex nezbytně potřebují. Otázka je jak na to. Zřejmě nepřicházejí v úvahu tradiční postupy spočívající v odborných pracovních komisích, širokých diskusích a v jakéms-takéms následujícím schválení. Protože jde o normu s celosvětovým záběrem, vyvstávají problémy, o nichž se nejen těžko přemýšlí, ale které jsou možná vůbec neřešitelné.
Obraťme se tedy o pomoc k prof. F. A. Hayekovi. Ten byl přesvědčen o tom, že morálka nebyla člověkem vyprojektována a že jí člověk obvykle nebývá ani příliš nadšen: „Morálka není věcí vkusu. Je to velmi potřebné, avšak nevítané omezení sdělující nám, které z věcí, jež bychom rádi dělali, dělat nesmíme, máme-li udržet řád, na němž závisí přežití většiny z nás... Představa, že morálka je nástroj k tomu, abychom dostali to, co si přejeme, je zcela chybná.“ Jestliže pravidla morálky (její normy) nám říkají, co dělat nemáme nebo nesmíme, čemu se vyhnout a co předcházet, potom je přirozené, že dodržování těchto pravidel v praxi není ničím, co by nám přinášelo zvláštní potěšení. Tyto normy krotí totiž náš přirozený egoismus, naše pudy a žádosti, jež by, pokud by nebyly omezovány, podlamovaly řád, na jehož fungování a prosperitě závisíme. Povahu morálních omezení lidského chování nic nevystihuje lépe nežli toto zdánlivě paradoxní Hayekovo tvrzení: „Člověk se stal inteligentním tvorem v míře, v jaké dnes je proto, že nešel tam, kam si přál. Kdyby se mu dovolilo sledovat vrozené city nebo dělat to, co se mu líbí, zajisté by nedosáhl síly, kterou mu nyní jeho intelekt propůjčuje.“ Proto evoluce, jež dosáhla stadia označovaného „homo sapiens“, zahrnuje v sobě i vývoj norem morálky.
Kulturní evoluce, jejímž produktem neformální pravidla jsou, je založena na skupinové selekci, jež vybírá právě ty sociální skupiny, které určitá pravidla převzaly a díky tomu se staly schopnými adaptace s větší nadějí na přežití v daném prostředí. Hayek vyslovuje a velmi zdůrazňuje své přesvědčení, že tato pravidla, mezi nimiž má významné postavení morálka, nás vybavují schopnostmi, jež přesahují možnosti individuálního rozumu, a že právě proto jejich praktická aplikace přináší efekty, které jdou daleko za rámec jednotlivce a vedou nakonec k sociálním uspořádáním vyšších řádů. Takováto nevyprojektovaná morální tradice, jež není produktem racionálních aktivit, se stává autonomním mechanismem sociální selekce. A v tom – ve velmi stručném vyjádření – tkví podstata spontánního vývoje neformálních pravidel a tedy i pravidel morálky.
Podstatně svízelnější je odpověď na otázku Jak etického chování dosáhnout, jak pokleslou morálku změnit? Jde v podstatě o to, jak etické normy přeměnit na vnitřní proměnné chování. Jestliže jednáme vždy v souladu s takovou normou bez ohledu na sankce či odměny, jež jsou se zvoleným jednáním nebo s jeho absencí spojeny, potom říkáme, že jsme normu internalizovali. Proces internalizace je procesem učení a výchovy; od dětství v rodině i ve škole jsme (nebo bychom měli být) vychováváni též „hodnotově“; při správném vzdělání a výchově nejsou předávány jen znalosti, nýbrž i hodnoty. Ekonom by řekl, že se učíme nejen „produkčním funkcím“, nýbrž i „funkcím preferenčním“, osvojujeme si znalosti i hodnoty. Ovšem dodržovat poznaná pravidla morálky obvykle nepředstavuje pro člověka zvláštní potěšení, tato pravidla jsou mu často „proti srsti“, eufemisticky řečeno. Co ho tedy nutí k tomu, aby se choval morálně odpovědně? Především to je – nebo by alespoň měl být – strach z toho, že jeho okolí jím bude pohrdat, pokud bude etická pravidla porušovat, že se stane druhořadým členem společnosti. Řádným členem slušné a spořádané společnosti se totiž může stát jen ten, kdo dodržuje její pravidla a zákony. Ovšem taková společnost nesmí být společností mravně pokleslou ani společností, v níž právo, spravedlnost a morálka nehrají velkou roli. Ve společnostech, v nichž chybějí hodnotové vzory a kde zákony jsou špatné a nejsou prosazovány, se procesům internalizace etických norem nebude příliš dařit. Východisko z takové situace se bude hledat těžce.
Přesto určitou naději poskytuje vztah mezi tzv. formálními a neformálními institucemi, zjednodušeně řečeno mezi zákony a etickými normami. Lze snadno prokázat, že čím je společnost morálně pokleslejší, tím horší má zákony, které pak negativně ovlivňují morálku. Jde o jakýsi bludný kruh, z něhož únik není snadný. Nejde tedy o jednostranné závislosti, nýbrž o vzájemné interakce formálních a -neformálních institucí. Platí ovšem i opak. Podaří-li se přes nepříznivé morální ovzduší přijmout dobrý zákon a jeho porušení důsledně a rychle potrestat, může být nastartován nový okruh pozitivní zpětné vazby dobrý zákon zlepšení morálky dokonalejší právní řád vyšší morální úroveň společnosti a může se tak otevřít cesta k obnovení vážnosti a funkce etiky ve společnosti.
Bez uspokojujících odpovědí na obě otázky: Co a Jak v nápravě mravů zřejmě nikterak významněji nepokročíme. Budeme jen moralizovat...
Václav Klusoň (1926-2018) byl ekonom.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
