Dušan Havlíček

Jak se platí daně pod Alpami

Zdaleka nejsem daňový odborník, ale protože už přes čtyřicet let s ženou platíme daně v Ženevě, sbírám odvahu, abych se pokusil srozumitelně popsat švýcarský daňový systém.

Především mohu potvrdit, že je pečlivý. Když jsem před mnoha lety, někdy začátkem šedesátých let, přijel poprvé do Ženevy a dal si v parku na břehu jezera kávu, přinesl mi číšník účtenku z registrační pokladny. Už léta letoucí chodíme na tržiště kousek od nás, kde se dvakrát týdně vedle zeleniny, ovoce a uzenin prodává všelicos. U každého stánku dostaneme po zaplacení účtenku z registrační pokladny. Dnes jsem si u komplikovaného daňového tématu udělal přestávku a zaskočil si na skleničku vína do kavárničky za rohem. Na účtence je vedle celkové sumy 5,90 franků/5,36 eur uveden výpočet: daň 8 %, čistá cena 5,45, výsledná cena 5,90, DPH 0,44. Na další řádce je registrační číslo plátce DPH: CHE-109.947.917 TVA a na poslední řádce stojí, že jsem byl obsloužen 14.04.13 v 16.02 hodin… Registrační pokladny nejsou snad ve Švýcarsku pro všechny prodejce povinné, ale jsou všeobecně rozšířeny a podnikatelské organizace jejich užívání výrazně doporučují. Daňové úřady zde totiž neodbytně vyžadují, aby firmy, které se zabývají prodejem, přesně prokázaly nejen svá vydání, ale především své příjmy, k čemuž se registrační pokladny v počítačové době znamenitě hodí. Jinak je čeká dotěrné vyšetřování daňových inspektorů.

Než se pokusím o výklad, jaké daně se platí ve Švýcarsku, předesílám poznámku, proč ponechávám čísla ve francích a nepřepočítávám je na koruny. Bylo by to totiž, jak je zřejmé z následujícího příkladu, zkreslující. Švýcarská průměrná mzda činila v roce 2010 nominálně téměř 6000 franků, zatímco se v České republice pohybovala kolem 23 500 korun. Při přepočtu v dnešním kursu by Švýcar za svou průměrnou mzdu dostal v Praze 127 000 korun a Čech ve Švýcarsku za tu svou 1100 franků. Tento na první pohled dramatický rozdíl by se nepochybně snížil, kdybychom vzali v úvahu rozdílné životní náklady, které jsou ve Švýcarsku podstatně vyšší než v České republice. Nemám v úmyslu se pouštět do podrobného srovnávání, ale snad postačí pár drobných ukázek, kolik se za co ve Švýcarsku platí. Zpáteční jízdenka vlakem druhou třídou z Curychu do sídelního města Bernu, vzdáleného asi 125 km, stojí v přepočtu na českou měnu něco přes 2000 Kč, nájemné dvoupokojového bytu mimo centrum města přijde na 21 000 Kč, nejnižší měsíční poplatek zdravotního pojištění nelze dostat pod 8500 Kč. Vím z vlastní zkušenosti, že kadeřnici na Vinohradech zaplatím za ostříhání 300 Kč a v Ženevě v přepočtu 1000 Kč. Srovnávejme srovnatelné.

Tak jaké se platí ve Švýcarsku daně?

Běžně se samozřejmě platí jako všude daně spotřební, daň z motorového vozidla, daň ze psů, daň z výher v loteriích a pochopitelně daň z přidané hodnoty, kterou by obyvatelé České republiky mohli Švýcarům závidět. Od 1. ledna 2011 je základní sazba DPH 8 %, pro zboží běžné potřeby, jako jsou potraviny, knihy, léky, je však stanovena sazba nižší – 2,5 % a pro pohostinství 3,8 %. Až do konce roku 2017 zůstávají tyto sazby neměnné.

V souvislosti s diskusemi o daních v České republice je zajímavé podívat se především na systém, jímž se řídí výběr daní u fyzických a právnických osob. Je nutné si přitom uvědomit, že Švýcarsko tvoří 26 kantonů, které jsou členskými státy konfederace a mají – až na výjimky stanovené spolkovým zákonem – daňovou suverenitu. Pohlédneme-li na kantonální daňové předpisy, zjistíme, že se někdy i značně liší při stanovení výše daňových odvodů, nikoliv však ve své podstatě. Z této rozmanitosti neplyne nějaký nepřehledný zmatek, neboť různě velké kantony – od malých, jako je například Appenzell Innerrhoden s 16 000 obyvateli, až k velkým, jako je Curych s 1 400 000 občanů – se od konce roku 1990 navíc řídí spolkovým zákonem o harmonizaci přímých daní kantonů a obcí. Existují ovšem i malé kantony, a k nim patří například Zug, které podstatně nižšími sazbami lákají podniky, aby se usadily na jejich území.

K základním daním, které se ve Švýcarsku vybírají každý rok, patří následující druhy: přímá federální daň, předběžná zúčtovací daň, daň z příjmů, daň z majetku a náboženská daň.

Na prvním místě si zaslouží pozornost jediná přímá federální daň, kterou pro konfederaci od daňových poplatníků vybírají kantonální finanční úřady. Ta se vypočítává v procentech ze zdanitelných příjmů fyzických osob a ze zisků právnických osob. U fyzických osob vychází švýcarské zákonodárství ze zásady, že rodina tvoří hospodářskou jednotku. Příjem a majetek manželů se sčítá a daň se jim vyměřuje společně. Sazby pro rodinu jsou nižší než u samostatně žijících osob a s rostoucím počtem dětí se ještě dál snižují.

Aspoň jeden příklad. Pokud zdanitelný příjem rodiny daňového poplatníka nepřesáhne 30 800 franků, žádná přímá daň se nestrhává, ale u vyšších zdanitelných příjmů se postupně zvyšuje. U příjmu 30 800 franků činila v roce 2012 přímá daň 25 franků a podle federálního sazebníku se z necelého jednoho promile postupně zvyšuje na méně než jedno procento u ročního příjmu 65 000 franků a stoupá až na 11,5 % u ročního zdanitelného příjmu zhruba 900 000 franků. U vyšších příjmů pak už zůstávala neměnná.

U právnických osob progresivní sazby neexistují. Ze zdanitelného zisku se v roce 2012 odváděla přímá federální daň v jednotné výši 8,5 %.

Druhou federální daní je takzvaná předběžná zúčtovací daň z kapitálových výnosů a obdobných zisků. Banky i všechny ostatní finanční instituce strhávají daňovým poplatníkům ze všech jejich zisků, dividend a úroků částku ve výši 35 % a odvádějí ji přímo federálnímu finančnímu úřadu. Předběžná zúčtovací daň má ovšem spíše funkci kontrolní a vlastně ani daní není, neboť se daňovým poplatníkům automaticky vrací, když své kapitálové výnosy řádně uvedou v daňovém přiznání. Ani vysoké procento této daně není však pro všechny majitele akcií a jiných finančních zdrojů dostatečně silnou pohnutkou, aby své zisky v daňovém přiznání uváděli. Odhaduje se, že letos zůstane ve spolkové pokladně asi 5 miliard franků, které nemusely být vráceny za dividendy, protože je jejich příjemci nepřihlásili ke zdanění. Je ovšem pravda, že zahraniční příjemci, kteří žijí v zemích, s nimiž Švýcarsko nemá dohodu o dvojím zdanění, o navrácení ani žádat nemohou. Po dani z přidané hodnoty (22,6 mld. franků) a přímé federální dani (18,8 mld. franků) se tak předběžná zúčtovací daň stala v roce 2011 třetím nejdůležitějším zdrojem federálních příjmů.

A pak tu už jsou dvě podstatné dvojice daní, daň z příjmů a daň z majetku u fyzických osob a daň z čistého zisku a z majetku u právnických osob, o které nám jde především. Jak už bylo řečeno, vyplňují všichni švýcarští daňoví poplatníci – k nimž patří i cizinci s trvalým pobytem, kteří v zemi pracují nebo podnikají – každoročně daňové přiznání, v němž uvádějí všechny své příjmy i veškerý svůj majetek. Celková částka příjmů fyzických osob se snižuje o četné odpočty. Odpočítávají se zejména výdaje na zdravotní pojištění, zdravotní výdaje neproplacené pojišťovnou, dary na dobročinnost, výdaje na pracovní pomůcky, na dopravu, hypoteční úroky a sociální slevy u obou výdělečně činných manželů, u rodin s dětmi. Teprve výsledná suma představuje skutečný daňový základ.

Z každého daňového přiznání se přesně podle stanovené sazby vypočítává, jaká daňová částka připadne kantonu a jaká obci. To platí o dani z příjmu (u právnických osob z čistého zisku) i o dani z majetku. Které obci ta která částka obecní daně přísluší, je dáno bydlištěm daňového poplatníka a případně místem nemovitého majetku. Obce tak mají zajištěny své příjmy a nejsou závislé na libovůli nadřazených správních kantonálních či federálních orgánů.

U fyzických osob jsou u obou daní sazby progresivní. Kantonální sazebníky se od sebe při stanovení procentuálních sazeb liší, přičemž rozdíly u nejnižších sazeb bývají větší než u sazeb nejvyšších. Zatímco v některých kantonech u manželského páru s jedním dítětem není roční příjem do 70 000 franků vůbec zdaňován, daňové zatížení téže částky činí v jiných kantonech 2 až 6 %. Procentní sazby u vyšších příjmů rostou, avšak jejich zvyšování nepokračuje donekonečna. Nechci unavovat čísly, ale aspoň jeden příklad:

U zdanitelné částky 10 000 franků je v Ženevě platná sazba 3,25 %, což představuje daň ve výši 325 franků. Čím je zdanitelná suma vyšší, tím vyšší je procentní sazba, která se zastavuje na 12,3 % u daňového základu 300 000 franků. U příjmů nad 300 000 franků se všechny stovky navíc zdaňují 15,5 %.

Zdá se to být komplikované, ale pokusím se o vysvětlení. U příjmu 850 000 franků se tedy k dani za 300 000 franků, která činí 36911,50 franků, připočítá násobek 15,5 % ze zbývajících 550 000 franků, který tvoří 85 205 franků. Daňový poplatník zaplatí výsledný daňový poplatek 122 116 franků, což odpovídá 14,4 % ze zdaňované sumy 850 000. U příjmu 1 milion by procentní sazba tvořila 14,5 % (145 411 franků) a u dvou set milionů 15,0 % (300 411 franků).

U daní z majetku fyzických osob jsou sazby, stanovené v promile (), rovněž progresivní. Daň se vybírá z takzvaného čistého majetku, tedy po odpočtu dluhů a hypoték, přičemž rodiny s dětmi platí stejně jako u daní z příjmu daně nižší. I v tomto případě každý kanton stanovuje svrchovaně své sazby, které se někdy i silně liší. V Curychu se například u bezdětných manželů sazba 0,88 z majetku 400 000 franků postupně zvyšuje až na 5,2 u majetku v hodnotě pěti milionů. Ve Schwyzu tato sazba roste z 0,86 jen na 1,65 , kdežto v Ženevě se pohybuje od 2,36 až k nejvyšší sazbě 8,69 . Zatímco v kantonu Obwalden odvede poplatník z půlmilionového majetku částku 680 franků, v kantonu Neuchâtel zaplatí za takový majetek 2611 franků.

Nemyslím, že je to nekontrolovatelná svévole kantonů. Domnívám se naopak, že je to do jisté míry přirozený důsledek politicko-správních rozdílů mezi nimi. V 26 kantonech Švýcarského spříseženstva žije na osm milionů obyvatel ve více než 2550 obcích na rozloze zhruba 41 300 km2. Jak je to s těmi rozdíly? V kantonu Curych žije na rozloze 1729 km2 ve 170 obcích 1 406 000 obyvatel. Kanton Bern s několikanásobně větší rozlohou téměř 6000 km2 má 382 obcí s necelým milionem obyvatel. Naproti tomu Graubünden (po celém světě proslulý svými obcemi Davos a St. Moritz), územní rozlohou 7105 km2 největší ze všech švýcarských kantonů, je až na čtrnáctém místě co do počtu obyvatel. Počtem 27 osob na km2 je nejřidčeji osídleným kantonem.

Tak jako u daní z příjmu se princip zdaňování rodiny uplatňuje i u daně z majetku, neboť rodina je zdaňována globálně jako ekonomická jednotka. Majetek manželů je sčítán a k tomu se připočítává i majetek nedospělých dětí, žijících v rodině. I v tomto případě se hodnota majetku snižuje o odpočty dluhů, například o hypotéky u nemovitostí, i o odpočty sociální. Osvobozen od daní je prakticky ve všech kantonech movitý majetek domácností a předměty určené k běžnému osobnímu používání, jako je například nábytek i automobil. Karavany, plachetnice, koně i přepychová auta typu Ferrari nebo Lamborghini však obvykle zdaněny bývají. I v tomto případě lze někdy dosáhnout výjimky, jak se to podařilo jednomu ženevskému lékaři, který uvedl, že jezdí ošetřovat arabské princezny a nemůže se u nich objevit v obyčejném autě. Takže mu to jeho Ferrari do hodnoty majetku nezapočítali.

Zbývá připojit i několik doplňujících informací, aby byl pohled na švýcarský daňový systém komplexní. Nejprve o tom, kdo daně platit nemusí.

K právnickým osobám patří ve Švýcarsku i nadace a různá sdružení včetně sdružení náboženských, kterým byl uznán veřejnoprávní status. Pokud sledují veřejné a obecně prospěšné cíle, nejsou nucena platit daně za podmínky, že jejich výnosy a majetek slouží výhradně těmto cílům. V žádosti o osvobození od daňové povinnosti musí ovšem doložit, že k tomu splňují všechny podmínky. Žádost se zpravidla ověřuje vždy po deseti letech. Daňové přiznání musí sice podávat každoročně, ale daně neplatí.

Takových společností působí ve Švýcarsku mnoho. V roce 2011 tu vzrostl počet dobročinných nadací na 12 715 s celkovým majetkem vyšším než 70 mld. franků. Seznamy korporací, sdružení, spolků osvobozených od daňové povinnosti jsou dostupné na stránkách kantonálních finančních úřadů. Např. jen v curyšském kantonu najdeme 5270 takových spolků.

Za zmínku stojí rovněž daně, jež se vybírají u zdroje a které zaměstnancům – především cizincům, již dostali povolení pracovat ve Švýcarsku – strhává zaměstnavatel přímo z výplatní pásky. Nutno uznat, že je to způsob opodstatněný, když uvážíme, že třeba do Ženevy denně dojíždí za prací víc než 80 000 osob z přilehlých francouzských pohraničních oblastí. U kantonů, které hraničí s Německem, či u kantonu Ticino, hraničícího s Itálií, je situace obdobná. Daň se přímo strhává i z honorářů umělců, sportovců i jiných účinkují cích, kteří vystupují ve Švýcarsku a mají bydliště v zahraničí. Pokud zahraniční osobnost vystoupí na veřejném shromáždění nebo na nějaké konferenci a dostane za svou účast zaplaceno, strhne se mu daň, byť to byl třeba bývalý americký prezident Clinton nebo dalajláma.

Švýcarsko je také jedna z mála evropských zemí, která se stará o existenční zajištění svých historicky nejdůležitějších církví tím, že pro ně vybírá církevní daň. K církvím, kterým je přiznán veřejnoprávní charakter, patří ve všech kantonech evangelické reformované a římskokatolická, v jedenácti kantonech i církev starokatolická a ve třech kantonech obce židovské. Ostatní náboženská společenství podléhají soukromému právu a své financování si zajišťují sama. Ve všech kantonech plynou ovšem na podporu záslužných náboženských aktivit ve školství, ve zdravotnictví i v dalších sociálních sférách nemalé prostředky z kantonálních i obecních zdrojů.

Podstatné ovšem je, že církevní daň platí v celé Švýcarské konfederaci pouze členové veřejnoprávních církví a že daňoví poplatníci bez vyznání nejsou v souladu s ustanovením federální ústavy povinni církevní daň odvádět. Dodávám pro úplnost, že v sedmnácti švýcarských kantonech mají povinnost odvádět církevní daň i právnické osoby, například akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným. O toto ustanovení a jeho zrušení se vede dlouhodobý spor, který dosud nebyl uzavřen.

Částky, které z uvedených zdrojů dostávají veřejnoprávní církve, nejsou zanedbatelné. V roce 2010 jim z veřejných prostředků připadlo více než 550 milionů franků (v přepočtu přibližně 11 mld. Kč), přičemž zhruba polovinu této částky tvořily církevní daně právnických osob. Výnos církevních daní vybraných od příslušníků církví činil 1,3 miliardy franků (přibližně 27 mld. Kč). Na Švýcarsko s necelými osmi miliony obyvatel to snad není málo.

Nakonec snad připomínka, jak velké jsou ve Švýcarsku přínosy různých daní. Přístupná -statistika ukazuje, že v roce 2009 bylo v této zemi na daních celkově vybráno 119 400 mld. franků, z čehož na daň z příjmů fyzických osob připadal podíl 50 605 mld. franků. Z této částky plynulo do federální pokladny 9791 mld., do kantonálních pokladen 23 993 mld. a do obecních pokladen 16 821 mld. franků.

Procentní podíly ostatních daní tvoří 29,9 % daň spotřební (z toho 16,5 % DPH), 15,2 % daň z příjmu a z majetku právnických osob, 4,6 % daň z majetku fyzických osob, 3,7 % nevratná předběžná zúčtovací daň. Ze všeho jasně vyplývá, že daň z příjmů fyzických osob je svými 42,4 % ze všech švýcarských daní zdrojem nejdůležitějším.

Ani Švýcarsko nebylo ušetřeno závažných sociálních problémů, které postihl svět po globalizačním nástupu bezbřehého finančního kapitalismu, ať už se jedná o přemrštěné příjmy skupin vedoucích manažerů nebo o příkré rozpory mezi nízkou životní úrovní nižších a středních vrstev a bezmezným bohatstvím skupin miliardářů.

A tak snad nebude udivující, že při lidovém hlasování 3. března 2013 vyslovili švýcarští občané ve všech 26 kantonech jasný souhlas s iniciativou, která podnikům kótovaným na burze stanovuje rázné meze pro vyplácení přehnaných odměn a odstupného jejich vedoucím kádrům. Není bez zajímavosti, že text iniciativy předložil Thomas Minder, pravicově orientovaný podnikatel ze Schaffhausenu.

K úspěchu hlasování přispěla nepochybně i aféra Daniela Vaselly, prezidenta a ředitele farmaceutické společnosti Novartis, když v půli února vyšlo najevo, že mu má být na odchodnou vyplacena mimo jiné i odměna 72 milionů franků za závazek, že po dobu šesti let nepřejde ke konkurenci. Pobouření bylo značné a Vasella poté oznámil, že se odměny vzdává a postoupí ji na dobročinné účely. Odhaduje se, že za své sedmnáctileté kariéry ve vedení firmy Novartis od roku 1996, kdy firma vznikla spojením Ciba Geigy a Sandoz, dostal vyplaceno 200 až 300 milionů franků. V tisku se objevila zpráva, že mu například jen v roce 2012 byla vyplacena odměna přes 13 milionů franků.

Jak všechno skončilo? Zatím nijak, vláda a parlament budou nyní muset hledat způsob, jak podnět lidovým hlasováním schválené iniciativy uvést do právně závazných předpisů. Vasella se už před vypuknutím aféry odhlásil z obce Risch v kantonu Zug, která odchodu daňového poplatníka nepochybně lituje, a stěhuje se prý do USA, kde už působil.

K hlasování je připravena iniciativa na ochranu spravedlivých mezd a na stanovení minimální mzdy, pro kterou získal švýcarský odborový svaz více než 100 000 platných podpisů. (Mimochodem, ze 112 712 registrovaných podpisů bylo po detailní kontrole kantonálními úřady 112 301 podpisů ověřeno. Kontrola podpisů probíhá ve Švýcarsku bez problémů. Stálo by za to se poučit, jak je to možné.) Vláda s iniciativou nesouhlasí a letos v létě rozhodne, zda ji předloží kantonům a občanům k lidovému hlasování se zamítavým stanoviskem, nebo s protinávrhem. Podle nejnovějšího průzkumu by se pro minimální mzdu 4000 franků vyslovilo 76 % občanů.

Na obzoru jsou i další iniciativy. Organizace mladých ve švýcarské socialistické straně pojmenovala tu svou „1:12“. Jak už název naznačuje, jde o to, aby vedoucí kádry v jednom podniku nemohly pobírat víc než dvanáctinásobek nejnižší mzdy v podniku vyplácené. Na podporu své iniciativy její autoři uvádějí, že 3 % obyvatelstva vlastní polovinu veškerého majetku ve Švýcarsku a že 97 % si dělí zbytek. Diskuse už probíhá, tři šéfové významných podniků, což jsou Swatch, Implenia a Migros, označili iniciativu za příliš strohou a jistě se ozvou další odpůrci i příznivci.

A poslední novinka? Švýcarská socialistická strana připravuje další významnou iniciativu. Někteří její představitelé chtějí navrhnout, aby přímá federální daň byla u všech podniků z dosavadních 8,5 % zvýšena na 16 %, přičemž by dodatečný výnos byl proporčně vyplacen kantonům. Zároveň by měly být sjednoceny daňové sazby ve všech kantonech. A už se opět rozvíjí diskuse. Pokud se podaří získat pro iniciativu dostatečný počet podpisů (100 000), můžeme očekávat, že bude někdy v příštích dvou třech letech předložena k lidovému hlasování. Za čas uvidíme, jak hlasování dopadne, neboť ve Švýcarsku se vlastně o všem pořád hlasuje. I o daních.

P. S.

Přečetl jsem bedlivě článek Nadi Adamičkové a Marie Königové Majetková přiznání v EU výjimečně, Slováci je nevyužívají, který přineslo Právo 15. března 2013, a zjistil jsem, že se musím pokusit o vyjasnění pojmů. Autorky přejímají z podkladů Parlamentního institutu tvrzení, že majetkové přiznání je obdobou daňového formuláře k přiznání tzv. daně z bohatství, která prý v zemích Evropské unie existuje pouze ve Francii a mimo EU se platí v Norsku a ve Švýcarsku. Jak se lze dočíst na webových stránkách parlamentu České republiky, představuje tento institut „vědecké, informační a vzdělávací středisko pro Sněmovnu, její orgány, poslance a Kancelář Poslanecké sněmovny, pro Senát, jeho orgány, senátory a Kancelář Senátu“, a jeho sdělení by proto snad měla být spolehlivá.

Domnívám se však, že některé informace tohoto střediska nejsou vždy výstižné. Není mi jasné, zda se jedná o nepřesný překlad, nebo o úmysl, ale označení „daň z bohatství“ považuji za naprosto nevhodné. Ve Francii, stejně jako v Norsku a ve Švýcarsku a – od 18. září 2011 – i ve Španělsku se platí daň z majetku (L’impôt sur la fortune, Die Vermögenssteuer), a to je něco zcela jiného. Pojem „daň z bohatství“, který často zaznívá v parlamentních a politických debatách v České republice, je zkreslující, neboť taková daň by byla stěží objektivně měřitelná. Pro zaměstnance s průměrnou mzdou je bohatství, třeba když má za městem zahrádku se zeleninou, zatímco pro miliardáře je vila na Kanárských ostrovech jen prkotina. Daň z majetku je naproti tomu přesně měřitelná, neboť výše konta (nebo výše kont) v bance (v bankách) je snadno zjistitelná. To platí i o nemovitostech, ať už jde o počet a hodnotu bytů, budov, zámků a továren či o rozměry pozemků a hektary lesů.

A tak jsem nakonec sebral odvahu, abych se pokusil srozumitelně popsat švýcarský daňový systém...

Dušan Havlíček (1923) je publicista, mediální analytik, jeden ze spoluzakladatelů Listů; žije v Ženevě.

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Dušan Havlíček

Jak se platí daně pod Alpami

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu