Nekrátit. A hlavně nic nezahazovat!

Za Jurajem Charvátem

V devadesáti letech zemřel 6. května 2013 doc. ing. Juraj Charvát, CSc., vynikající slovenský a československý novinář. Jeden vrchol jeho profesní dráhy připadl na 60. léta, druhý – v důsledku politické perzekuce – až na dobu po Listopadu a byl spojený hlavně s Mosty. Poslední článek zveřejnil v Listech přesně před rokem, ale i poté nám posílal vzkazy. Poslal i poděkování za gratulaci k devadesátým narozeninám. Nebyly určeny ke zveřejnění, ale čím si lépe připomenout toho, kdo nás opustil, než jeho vlastním hlasem? A to ještě spíše, pokud onen hlas svědčí o neutuchajícím duchu novináře a redaktora. Do posledních chvil.

Nezapřel v sobě učitele žurnalistiky, mediálního teoretika ani zkušeného redaktora, když i drobnější příspěvek doprovodil instrukcí (psal česky i slovensky, snad podle nálady): „Toto není autorská publicistika, ale zpravodajský útvar, fakta opsaná z novin, takže máte volnou ruku udělat s tímto textem cokoliv. J. Ch.“ Po redakčním zkrácení eseje Líška ryšavá očami dneška (o císaři Zikmundovi, Listy 3/2011) v zájmu své profesní pověsti protestoval: „Absolutně nemohu souhlasit s tím, že se vyškrtne pramen citace. Já jsem převzal z knihy Poslední Lucemburk na trůně výklad historika Kavky o mocenské situaci v husitských Čechách. Je to nový a důležitý pohled. Zkracovatel ho jednak zkrátil, ale hlavně vyškrtl název knihy a autora. Tím mne postavil do světla, že myšlenky z cizích knížek kradu!“ – Samozřejmě jsme neprodleně vše vysvětlili jemu i čtenářům.

Jindy jsme referovali, jaký mimořádný ohlas měla jeho historická reportáž Slovensko – druhý domov bulharského cára (Listy číslo 6 z roku 2010) a že jsme ten ohlas tak docela nečekali. Odpověděl přísně i s jemným humorem:

„Nejprve reaguji na Váš vzkaz, v němž je zmínka o tom, že některé moje články (o slovenských historických zvláštnostech) jste považoval v Listech za zajímavost spíše okrajovou. Chci Vám proto vysvětlit, že situace na Slovensku v otázce vztahu k minulosti je trvale komplikovaná a trvale neuspořádaná. Slováci neměli krále, ale mnozí by je chtěli mít, a proto si přisvojují velkomoravská knížata, ale i Habsburky. V Bratislavě vznikl spolek, který chce postavit jezdeckou sochu Marii Terezii. Maketu sochy už vystavovali v létě na nábřeží Dunaje a sbírají peníze. Každoročně se v Bratislavě pořádají hojně navštěvované slavnosti na počest habsburských panovníků (král jede městem na koni), kteří byli v Bratislavě korunováni na uherské panovníky v době tureckého záboru, když toto město bylo hlavním městem Uher. Někteří zas naopak sesbírali peníze a také postavili na dunajském nábřeží obnovenou sochu TGM. Současně je publikován v renomovaném časopise článek historika (zaměstnáním), který v historii slovenského národa rozlišuje konající subjekty jako sluhy, nebo jako orly. Slováci, kteří stáli za Masarykovým Československem, byli vesměs sluhové. Nepřekvapuje, že mezi orly je pochopitelně zařazen Hlinka.

Slováci neměli šlechtu, ale mnozí by ji chtěli mít, proto každý příklon nějakého šlechtice ke Slovensku je vítán. Když německo-rakouský šlechtic Ferdinand Coburg, po matce uherský magnát Koháry, se stal bulharským carem, ale nadále navštěvoval Slovensko jako svoji druhou domovinu, a dokonce si tu začal stavět svůj soukromý zámek (válka stavbu přerušila), vyprávění o tom vzbuzuje v lidech příjemné pocity hrdosti. Na Slovensku můj článek, ale hlavně tlustá kniha, která o tom vyšla, měly příznivý ohlas.

Další podnět k napsání tohoto vzkazu mi dalo sdělení paní redaktorky Aleny Zemančíkové z Českého rozhlasu Vltava o tom, že bude vysílat zkrácenou verzi mého článku z Listů o králi Zikmundovi. Chápu to jako potvrzení toho, že články týkající se historické problematiky Uher mohou zajímat i českého čtenáře (posluchače), a mají tedy místo i v Listech.“

Jiný doprovodný e-mail zněl takto: Vážení páni Tichák a Burian, posílám dva příspěvky. První se týká špičkové slovenské aktuality – pádu vlády kvůli eurovalu. Nevím, jak to chcete uveřejnit. Pro případ, že by to nešlo do rubriky Stručně, jsem příspěvek opatřil mezititulky.

Druhy příspěvek je historický a je zas dlouhý. Uvažoval jsem, že vynechám Matěje Korvína, který přímo nezapadá do posloupnosti lucembursko-habsburské. Jednak by se to tím nezkrátilo, jednak mi bylo líto vyhodit to množství česko-uherských vazeb, které pro dnešního českého čtenáře jsou nepředstavitelné: uherský král mluvil česky, vydával české státní listiny, měl českou manželku, české vojsko atd.

Proto to posílám celé s touto prosbou: pokud by se vám tento historický příspěvek nehodil k uveřejnění ať pro délku nebo z jakéhokoliv jiného důvodu, v žádném případě nekrátit. Nehodící se příspěvek je třeba podle starých pravidel zahodit, a k tomu vás zmocňuji – Juraj Charvát.“

A my – a mnozí jiní v českých zemích i na Slovensku s námi – se budeme snažit nezahodit už nic z toho, o čem jsme se mohli od něj poučit.

Václav Burian, Tomáš Tichák

(Na straně 107 přinášíme slova posledního rozloučení s Jurajem Charvátem.)

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Nekrátit. A hlavně nic nezahazovat!

Za Jurajem Charvátem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu