Václav Jamek

Urbem venalem et mature perituram

aneb Smích nad Babylonem

Občas mě ohlas něčeho, co jsem napsal, nebo ani ne ohlas, ale jen nějaká souvislost, nebo i moje vlastní chyba roztrpčí natolik, že upadám v pokušení buď už vůbec nepsat, nebo psát jenom pro věčnost. Psát pro věčnost neznamená, že bych nemohl psát o věcech časových a že by si to lidé nesměli přečíst, ale že na tom nesejde. V jistém smyslu tedy alibi, důvod pokračovat, přestože to nedává smysl, quia absurdum, jak říkal Aurelius Augustinus. Francouzi by se mi za takový postoj vysmáli, usuzuji tedy, že za něj vděčím našemu domácímu útisku a marnosti, v nichž jsem prožil přes půl života a v jejichž důsledku se mi (i při mém nezanedbatelném sebevědomí) fakt, že jsem vůbec kdy co zveřejnil, jeví jako něco nahodilého a zcela postradatelného. A vezmu-li třeba nejinteligentnějšího divocha z Bornea, v čem vůbec mám nad ním navrch? V úpravě nepřátelských lebek nestojím za nic, pořád se na mě tlemí z televize. (Ach, ti Francouzi, tohle by je v životě nenapadlo!)

Od chvíle, co jsem jako student kvůli zkoušce z vědeckého komunismu vytvořil za jediné odpoledne pouhou aplikací maticového počtu sedmnáct zbrusu nových revizionistických teorií, které předtím ani potom žádný zbloudilý marxista nezastával, jsem se teorii příliš nevěnoval. Až letos jsem musel v semináři nutit do literárních teorií naše oborové doktorandy: většinou na ně zírali jako na kompaktní mimozemské objekty, takže jsem se do toho musel s karteziánským skalpelem vpravit i já. Ale s tou nejzoufalejší, která mi přišla na mysl, jsem na ně raději nevyrukoval: podle ní by se literární dílo bralo jako složité, z podstaty věci nutně nepovedené sdělení, které ovšem čtenář z podstaty věci stejně pochopí vždycky špatně, takže je to vlastně jedno. Logickým údělem jakéhokoli publikovaného textu pak není úzkostlivý čtenář, který dělá možné i nemožné, aby se dopracoval nejskrytější vnitřní pravdy díla (takový čtenář by musel být z podstaty věci geniálnější než autor), ale ubohý tvor, který si chce jen dokázat (jako to chtěl i autor, ať se nevytahuje), že jeho samozřejmé postavení ve středu vlastního vědomí, byť i sebepitomějšího, platí pro celý vesmír (takže za žádnou cenu nesmí zemřít), a v horším případě zloduch, který vaším textem zaštítí své odporné zločiny, a ještě to svede na vás. Čí smích že se to rozléhá nad Babylonem? Rozpor s fakty (lež a výmysl) nebude asi v naší řeči výjimka, ale pravidlo, základ! Z pozemského hlediska je asi lepší žádné texty po sobě nezanechávat.

Lépe je na tom hudba, možná proto, že nevznáší žádný klamný nárok na jasné sdělení. Hudba ať trvá!

Úsilí o dokonalost – nárok na sebe – je také něco mezi mnou a věčností, protože lidem o to nejde. Z hlediska dnešní komunikace to není důležité: kdo by si toho všiml? Kampak nám v agendě zapadly ty dvě holky unesené v Pákistánu? Každý to už pustil z hlavy, a vy budete mlít něco o dokonale dopracovaném drobném detailu v chrámové klenbě, kam oko nedohlédne! Nedohlédne holt ani do toho Pákistánu. Jak myslíte, říkám já: ani na tom nesejde, a buďte si středem, čeho chcete.

Přesto je tu požadavek na to, co okamžitě nezmizí. Dokonce i na výtvor čistě příležitostný. Minule jsem například hájil myšlenku v zásadě konzervativní, že lidé ve výkonu trestu by měli být pozbaveni občanských práv – čímž by sám od sebe zmizel i problém trestaných poslanců. Mluvil jsem od té doby s jedním francouzským právníkem, ten to pokládal za samozřejmost a divil se, že to u nás tak není. Pak jsem zjistil, že stejnou věc navrhoval v televizi i jakýsi český podnikatel; jenže se rychle ukázalo, že je to vůl: k tomu totiž jedním dechem žádal, aby volební právo bylo omezeno ještě víc, a sice jen na „úspěšné“! To jsem se dostal do pěkné společnosti, mezi potrhlé fašisty, které bůhvíproč, nejspíš z hlouposti, pouštějí do veřejnoprávní televize; a já abych se pak vysekával z něčeho tak slizkého!

Ne, ty dvě věci nemají nic společného! Ta první – dočasné odepření občanských práv trestancům – na občanském principu stojí, ta druhá občanský princip popírá! A ještě to kritérium pro přiznání práv: ne konání dobra, ani úcta k pravdě, moudrost a spravedlivost, ani dovednost a um, ba ani bohatství, ale úspěch! Další žvást, se kterým je nutno přestat! Úspěch je hodnota jen a jen relativní, zcela závislá na hodnotě skutku, jímž bylo úspěchu dosaženo; nelze tedy podle „úspěchu“ posuzovat hodnotu skutku ani toho, kdo jej vykonal, ale naopak hodnotu úspěchu jen a jen podle skutku, který k němu vedl. Má jít o „úspěch“ ve smyslu morálním, estetickém, poznávacím, praktickém? V bezohledném světě, kde se nevyplácí poctivost, přímočarost ani statečnost, bývá za hlavní cestu k „úspěchu“ pokládána vykutálenost; francouzský filosof Claude Reichler nazývá svět řídící se touto křivou anti-morálkou La Renardie, Lišákov.

Jenže „úspěšný“ může být člověk v kdečem, i ve vraždění neviňátek; pro jiného může být úspěch, když přežije zimu; a když vidíme, jaké je u nás měřítko úspěšnosti a jací také zmetci jsou na tomto základě za úspěšné považováni, měla by nás chuť glorifikovat úspěch rychle přejít! Jinak se, milí (s odpuštěním) spoluobčané, dočkáte toho, že ti, kdo v důsledku Klausovy amnestie úspěšně unikli trestu za zločiny, které patrně spáchali, a úspěšně si ponechali nakradený majetek, neméně úspěšně získají všechna politická práva a budou vám úspěšně a neomezeně vládnout. Už vidím ten Úřad pro kalibraci a posuzování úspěšnosti, který bude o vašich právech rozhodovat. Ve školách se to bude vyučovat pod názvem Skvělý Český Úspěch (na věčné časy a nikdy jinak).

Vracel jsem se tuhle vlakem z Veselí nad Lužnicí, kam jezdím navštěvovat jednu skoro devadesátiletou dámu, kterou přivál osud do mé blízkosti, seděl jsem sám v kupé, vzduch proudící oknem mě v odpoledním horku příjemně chladil, a tu nastalo něco jako podivný sen: rychlík vjel obloukem do vísky jménem Heřmaničky, nečekaně zastavil a dovnitř nastoupilo tisíc mladých stádních individualistů z Prahy. Všem bylo kolem třiceti, byli sebevědomí, zdraví, veselí a zjevně úspěšní. Asi po čtvrthodině se vlak zase rozjel, jedna individualistka vstala a bez ptaní zavřela okno; všichni v kupé a v uličce pak vtipně žertovali na téma klimatizace a jak ten rychlík staví v každé díře. Pochopil jsem, že ti všichni se přihrnuli z Prčic: byl to den jejich každoročního individualistického rojení.

Důležitý poznatek: lidé chodí do Prčic, ale nezůstávají tam.

Znovu jsem se začal stydět za to, co jsem tu posledně napsal o našem státě jako zpuchřelé peleši, v níž nic nedrží pohromadě, zvlášť když mi to v dopise vyčetl i Lubomír Martínek: těmhle lidem z mého podivného snu se svět zjevně nerozpadal a cítili se v Lišákově dobře. Asi jsem to měl lépe promyslet a vyjádřit. Jistěže si všímám toho, že Čechy leckde zúhledněly; a hned vedle zase ne. Plyne to zřejmě z toho, že kdo chce zem zvelebovat, může; a kdo nechce, může nechat pustnout to, co mu nepatří, i to, co mu patří. Záleží tedy na tom, jak je to namícháno a uspořádáno, co má při daném uspořádání větší šanci na úspěch a jak je které jednání odměňováno. Na mysli jsem měl tedy ono uspořádání, na které jsme se při veškeré své svobodě zmohli.

Nevím, jestli je to věkem, ale při obecném rozladu, který snad vládne, se mi poslední dobou od různých neznámých lidí dostalo známek překvapivé vlídnosti. To není špatné. Ale všiml jsem si také, jak nápadně zhrubly diskuse na internetu. Během zemano-putnovské války jsem do jedné takové diskuse záměrně vstoupil a prostě se jen snažil argumentovat. Zjistil jsem něco horšího než jen to, že by lidé argumentům nebyli s to porozumět: oni je nechtějí poslouchat, nestojí o ně a neberou je na vědomí. Chtějí jen vybít svůj afekt, nejčastěji nenávistný (a do té nenávisti zahrnují svorně Zemana i Putnu: však mají oba k sobě povahově mnohem blíž, než by si sami přáli). Ten, kdo snad nedopatřením argumentuje, se v Čechách nakonec jeví jako náfuka.

Moje původní metafora byla snad opravdu hrubá. Možná jsem měl spíš citovat (kam všude se člověk nepropracuje při studiu Montaigne!) numidského krále Jugurthu, který v době rozkladu římského republikánského zřízení pod vládou zkaženého a chamtivého patriciátu označil podle Sallustia Řím jako urbem venalem et mature perituram, si emptorem invenerit: město prodejné a zralé k záhubě, získá-li jen kupce.

P. S. Chtěl jsem psát ještě o symbolické váze toho, když se hlava českého státu dostaví k vyzvedávání korunovačních klenotů v takovém stavu, že se u klenotnice netrefí klíčem do zámku, ale nechám to na jindy. Každopádně ta paní, která si ve svém čtenářském příspěvku představovala, že vidím v Miloši Zemanovi Ježíše Krista, mě neroztrpčila, ale rozesmála.

Václav Jamek

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Urbem venalem et mature perituram

aneb Smích nad Babylonem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu