Petr Uhl

ÚSTR by měl být opravdu zrušen

V roce 1991 přijal parlament zákon o době nesvobody. Podle něj „porušoval komunistický režim let 1948 až 1989 lidská práva i vlastní zákony“. Dnes se diskutuje o jeho potomkovi – zákonu o Ústavu pro studium totalitních režimů z roku 2007.

Zákon o době nesvobody byl přijat v roce 1991. Ve Federálním shromáždění jsme byli tehdy už v menšině, i když dost početné, kteří jsme si ho nepřáli. V rozpravě jsem kritizoval atmosféru odplaty, černobílé vidění a atmosféru rodícího se antikomunismu. Kvůli historické spravedlnosti je ale nutno dodat, že zákon čelil i chaotickému požadavku, aby se právní předpisy čtyřicetileté doby nesvobody považovaly za právně nulitní normy, tedy aby se žádné zákony z let 1948 až 1989 neuznávaly, obdobně jako vládní a říšská nařízení z protektorátu a už i vlády druhé republiky, prohlášená Benešovými dekrety a následně i zákony za neplatná (až na výjimky).

Zákon má jen dva věcné paragrafy. První se týká onoho porušování zákonů a lidských práv. Druhý říká, že právní akty přijaté v době nesvobody se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony.

Politický boj pomocí zákonů

Byla to taková pionýrská doba – pionýrská v americkém smyslu toho slova. Generální prokurátor Jiří Šetina sám sobě v roce 1993 (jako poslední generální prokurátor České republiky) udělil finanční odměnu 20 000 korun, a když mu sekretářky říkaly, že to podle zákona nesmí, opáčil, že on žádné komunistické zákony neuznává. Nový zákon z roku 1991 asi nečetl nebo i ten považoval za komunistický blábol.

V téže době, tedy na podzim 1991, se parlament usnesl na lustračním zákonu k odhalení tajných spolupracovníků StB, který ale zároveň zajistil další působení některých příslušníků StB na ministerstvu vnitra a jinde. Jako ministrovu výjimku ovšem. Federální ústavní soud sice udílení výjimek zrušil, ale nový český ministr vnitra Jan Ruml mi to vyložil tak, že jednou udělená výjimka platí, a estébáky nevyhodil. Lustrační zákon umožnil hon ne na příslušníky StB, nýbrž na čarodějnice, tedy i lidi ke spolupráci s StB přinucené nebo spolupracující s ní dobrovolně i jinde než na „úseku boje proti vnitřnímu nepříteli“. A ten trvá v oslabené podobě dodnes.

V roce 1993, když se Češi zbavili – dovolte mi trpký žert – příživnických a levicových Slováků, jak je označovala pravicí ovládaná média, přijal parlament zákon nazvaný „o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“. Z neumětelství, jež jim bylo vlastní, ho autoři nazvali „o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu“, tedy bez důležité předložky „o“.

Jazykové dovednosti pravice měly původně poznamenat i zákon o době nesvobody z roku 1991. Ale tehdy kultivovanější část parlamentu nepřipustila formulaci, že komunistická strana svou diktaturou zhanobila lidskost (namísto lidstvo). Nevědomost, pošetilost a patetičnost chodí ruku v ruce.

Úplné absurdity, nejen jazykové, dosáhl i pozdější další retribuční (tedy odplatový) zákon, který za pomoci jednoho antikomunistického historika vznikajícího Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) napsala v roce 2007 tehdejší zelená poslankyně Kateřina Jacques. Autoři tak změnili původní návrh zákona o Ústavu národní paměti, na jehož redakci se nejvíce podílel Patrik Benda, bratr Marka Bendy, a senátor Jiří Liška. Liška se Patrikem Bendou nechal ochotně řídit.

Zákon o ÚSTR je postaven na požadavku, aby ústav nestranně zkoumal a hodnotil zločinný komunistický totalitní režim, antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii. Všechny státněsocialistické organizace po celou dobu čtyřiceti let tak zákon označuje za totalitní a zločinné. S tímto zákonným zadáním je ovšem jakékoliv zkoumání nemožné, natož pak nestranné.

Zákon o ÚSTR vyšel z krajního ideologického postoje. Ústavní soud (ÚS) ho přesto v roce 2008 nezrušil, stejně jako předtím nezrušil zákon antikomunistický z roku 1993. Je to jedna z jeho největších ostud. Za ta léta ale nastal pokrok – výrazně pravicový ÚS neznal v roce 1993 „minoritní vóta“, tedy zveřejňovaná menšinová stanoviska jednotlivých ústavních soudců, zatímco v roce 2008 prošlo zamítnutí návrhu na zrušení zákona o ÚSTR u ÚS už jiného složení – byli tam už soudci různých názorových orientací – jen o prsa, tedy o pouhý jeden soudcovský hlas. Z patnácti soudců se jich odvážilo sedm podat do výroku ÚS „návrh na zrušení zákona se zamítá“ odlišná stanoviska. Pečlivě je i zdůvodnili, na webových stránkách ÚS se každý podívat může. Mezi těmi sedmi byl i předseda soudu Pavel Rychetský a oba místopředsedové, Pavel Holländer a Eliška Wagnerová.

Skupiny, o něž se opíral Pavel Žáček

ÚSTR budoval a jeho chod ovládal jako jeho první ředitel Pavel Žáček, absolvent novinařiny na pražské Fakultě sociálních věd. Studoval tam v letech 1987 až 1992 a v roce 2001 tam získal na dizertační práci o časopisu V boj odbojové skupiny z roku 1939 titul Ph. D. Neúspěšně se pokoušel studovat i historii a politologii na pražské Filozofické fakultě. Před rokem 1990 byl Žáček funkcionářem Svazu socialistické mládeže. Média ho představovala jako historika, ale tím nebyl, stejně jimi nebyli mnozí badatelé, kteří v archivu vyhledávali kompromitující materiály StB (nebo je interpretací dotvářeli) na herce, spisovatele a hlavně kandidující politiky, pokud ovšem byli z levice. Svým zacházením s lidmi a ideologickými postoji poštval proti sobě ředitel ÚSTR Žáček většinu historiků Ústavu, mnozí odešli. Popudil si i část rady ÚSTR, původně nijak nepředpojaté. V obou případech, při jeho odvolání jako ředitele v roce 2010, i nyní, v dubnu 2013, kdy byl odvolán Herman, šlo vlastně o odstranění Žáčka. Herman byl jen nevýrazná figura.

Ve svém boji proti komunismu všeho druhu se Žáček opíral o pět okruhů osob.

První byli antikomunisté (a je jedno, zda tomu věřili, nebo to předstírali). To byli ovšem jen jednotlivci, dokonce i v ÚSTR.

Druhý okruh byli aktivisté Charty 77 a kulturního undergroundu, kteří většinou neměli k práci historika nebo archiváře žádnou kvalifikaci, často ani neměli žádné vyšší vzdělání. Ani na badatele si nemohli hrát, i když badatelem je podle zákona každá fyzická osoba, která vyplní badatelský lístek formátu A5. Na lístku není ani rubrika, zda ona osoba je soudně omezena ve způsobilosti k právním úkonům. Tito lidé z ÚSTR neodešli, konají tam pomocné práce, například digitalizují archiválie neodborným způsobem (za nějž je ovšem odpovědno vedení Archivu a Ústavu), takže veřejnosti nejsou zpřístupněny přes počítač. Komu z novinářů či z veřejnosti co v archivu najdou, o tom rozhodují oni.

Třetí okruh byli politici (hlavně senátoři, občas i poslanci) – a především novináři, kteří se ve věci nijak nevyznají a v zájmu své kariéry nebo z pošetilosti se k Žáčkově antikomunistickému boji přidali. Částečně i věří tomu, že je to tak správné.

Čtvrtým okruhem byla Konfederace politických vězňů (KPV), tedy její vedení, v posledních letech její předsedkyně Naděžda Kavalírová.

Konfederace a sociální demokracie

Kavalírová byla v letech 1957–1959 dva a půl roku vězněna, od 12. dubna 1957 do 12. listopadu 1959. Propuštěna byla podmíněně prý, jak uvádí Wikipedie, z níž všichni citují, z pětiletého trestu za vlastizradu a špionáž, tedy zřejmě vyzvědačství. To ale nemůže být pravda, to by dostala přinejmenším deset let (ne-li více) a propuštěna by podmíněně nesměla být po polovině trestu, nýbrž až po odpykání jeho dvou třetin. V šedesátých letech byla úřednicí národního výboru a pak osmnáct let, za normalizace, pracovnicí ministerstva práce a sociálních věcí.

Kavalírová popírá, že byla členkou Československého svazu žen a jeho ústředního výboru, členkou Svazu československo-sovětského přátelství a podobně, i když to prokazuje její podpis na jedné listině. Snaha předstírat něco, co není, se u ní projevuje už v tom, že pro své předúnorové politické zařazení uvádí členství ve straně „národně sociální“, i když ta tu byla za Rakouska-Uherska a po první i druhé válce se jmenovala národně socialistická.

Někteří členové KPV považují už samotné členství Kavalírové v KPV, natož pak její předsednictví za porušení stanov KPV. Ty uvádějí, že jejím členem nemůže být ten, kdo po propuštění z vězení byl zaměstnancem mocenských orgánů, což ministerstvo jistě bylo. Tyto stanovy jsou ovšem protiústavní už tím, že vylučují z členství v KPV osoby, které byly kdykoli, třeba i předtím, než se staly vězni svědomí, členy KSČ, a také ty, které, byť pod nátlakem, podepsaly závazek tajné spolupráce s StB. Před deseti lety se ministerstvo vnitra rozhodlo nezabývat se mým podnětem směřujícím k nápravě tohoto protiústavního stavu. Protiprávnost působení KPV je ovšem jiný problém než štvaní Kavalírové.

Než Kavalírová se svými stoupenci Konfederaci rozložila – spousta lidí kvůli ní odešlo, část založila trucorganizaci nebo ztratili zájem o činnost –, patřila v KVP do té skupiny, která ji v devadesátých letech postupně přeměnila na bojový šik bývalých odbojářů, kteří prý hrdinně používali násilí. Původně to byl přece spolek (klub) lidí, které nespravedlivě postihl státní teror po roce 1948, byly to oběti vykonstruovaných procesů a smyšlených obvinění, jen ojediněle skutečně použili násilí, což tehdy raději nezdůrazňovali. Po roce 1989 oprávněně usilovali o společenskou i právní rehabilitaci.

Pamatuji si to dobře, protože jsem KPV založil spolu s Ivanem Dejmalem, s Pavlem Muraškem (který byl později odhalen jako agent StB) a Čestmírem Čejkou, politickým vězněm z padesátých let. Stalo se tak v prosinci 1989 v hospodě na holešovické třídě (dnes) Milady Horákové. Název KPV (Československo) jsem navrhl já.

Mimochodem výrazy státní socialismus a státněsocialistická diktatura, užívané na Západě – a i v České republice stále častěji historiky a politology – jsou rozhodně, už pro technickou podobu s diktaturou národněsocialistickou (vládou německých nacistů) přijatelnější než matoucí a různým způsobem definovaná „totalita“, či „totalitarismus“. Doporučuju ale při používání těchto výrazů nevynechávat slovo „státní“, stejně jako nevynecháváme slovo „národní“ či „nacionální“ v případě nacismu (národního socialismu). Už kvůli tomu, že mnoho socialistů v Československu i v Evropě se postavilo proti státněsocialistické diktatuře a mnozí za to byli státním socialismem perzekvováni.

Nevhodné je ale i hovořit o „pravicových bolševicích“, jak to činí Jiří Dienstbier ml. (převzal to od svého otce). Bolševismus a bolševici – to tu jsou přece nadávky, pokud se neupřesní jejich politický či ideový obsah. Hojně je používala i nacistická propaganda. Nikdy se k nim ale neuchylovali evropští socialisté a levice vůbec. Ano, vím, že v roce 1929 Gottwald a jeho „karlínští kluci“ dosáhli „bolševizace KSČ“ proti Šmeralovi a jiným rozumným komunistům. Nebylo to ale přiblížení se k zásadám sovětských bolševiků, jak se propagandisticky tvrdilo. Stalo se tak už po porážce bolševiků v Rusku, které Stalin potlačil a nakonec i zcela porazil v letech 1924–1929.

Bolševici byli v SSSR i obětí justičních vražd a deportací na Sibiř, nejvíce v roce 1937. Jedna z prvních knih, která vzbudila můj zájem o marxismus – bylo to začátkem 60. let –, se jmenovala Les Bolchéviks contre Staline. Sám jsem se ani tehdy neztotožňoval a už vůbec se dnes neztotožňuji s tehdejší Dělnickou opozicí, podporující Lva Trockého, ale oběti stalinských zločinů, které se neuchylovaly k násilí, mám dodnes v úctě.

Zbývá pátý okruh. Bez něho by Žáček dosáhl jen málo. Patří do něho poslanci, senátoři a ministři, kteří uctivě vstanou, vstoupí-li do sálu Naděžda Kavalírová, pokloní se a hlasitě aplaudují. Toto uctívání je zvlášť trapné u sociálních demokratů. Antikomunistické štvaní se jim nelíbí, ale co mají dělat? Oni sami se před rokem 1989 nechovali nijak statečně, a proto jim nezbývá než chválit Kavalírovou a Daniela Hermana, jak se jim těžko žilo v „totalitě“.

Jenže i Herman studoval a řádně vystudoval v letech 1984–1989 římskokatolický seminář v Litoměřicích.

Trapné je dívat se na to, jak KPV adorují sociální demokrati. Ze špatného svědomí zvolili Kavalírovou (na návrh prezidenta Klause) opět do Rady ÚSTR. Ze špatného svědomí nevystoupili příliš proti legislativním hrůzám okolo „třetího odboje“ a z téhož důvodu nyní jejich představitelé prohlásili, že nechtějí ÚSTR a zákon o něm rušit. Bojí se, že upadnou v podezření, že jsou komunisti či sympatizují se státněsocialistickou diktaturou. Výstižně o tom psal v Deníku Referendum Pavel Baloun, který ukázal, proč levice v parlamentu nevede dostatečně důrazně zápas proti vulgárně ideologickému výkladu minulého režimu, který se pravice úspěšně snaží postupnými kroky legalizovat a učinit oficiálním.

Zákon o protikomunistickém („třetím“) odboji

Zákon o protikomunistickém odboji je zatím poslední legislativní kapkou do nového „třídního“ boje. Už Petr Zídek v článku Chiméra třetího odboje v Orientaci Lidových novin z 18. září 2010 dovodil, že protikomunistický odboj vlastně nikdy neexistoval. V následující rozpravě k návrhu tohoto zákona v Senátu promluvili dne 23. září Jiří Dienstbier st. a Petr Pithart. Jsou to brilantní ukázky demokratického myšlení, právního, historického i politického.

Přidám jen, že znám stovky lidí, kteří proti státněsocialistické diktatuře přímo nebo nepřímo něco dělali, byli za to perzekvováni, někdy i vězněni. Pro ně, kteří žili v prostředí, kde se nehlásalo ani nepřipravovalo násilí, například v Chartě 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, v kulturním undergroundu, v ekologických, mírových a náboženských (církevních) iniciativách, je dnes urážkou, když úředník posuzuje, mají-li se dočkat uznání, zda jejich odpor proti poměrům byl srovnatelný s násilnými činy, například bratří Mašínových, jak úředníkovi ukládá zákon o protikomunistickém odboji.

Tři vady zákona o ÚSTR

Zákon o ÚSTR byl psán na míru Žáčkovi, proto také všech sedm členů Rady volí Senát – čtyři podle návrhů občanských sdružení, dva na návrh Sněmovny a jednoho na návrh prezidenta republiky. Je to jedna ze tří vad zákona a nelze ji podle mne odstranit jen jednoduchou novelou, to na rozdíl od roku, kdy má být Archiv převeden do Národního archivu. Psal jsem už o vadě první, ideologické – zákon ukládá ÚSTR nestranné zkoumání zločinného totalitního režimu. Tato druhá vada, že členy rady ÚSTR volí Senát, byla v roce 2007 válečnou lstí, Senát tehdy ovládala ODS a žertem se dá říct, že tuto stranu ovládal Žáček a jeho lidi. Před několika lety se ale situace obrátila, ODS je v Senátu ve značné menšině.

Sociální demokracie má doufejme jinou politickou kulturu než válcovat všechno a všechny, s nikým se nedomlouvat a trvat vždy na svém. Je ji nutno zatím pochválit, že se nesnaží s novými členy Rady dělat to, co léta provozovala antikomunistická část ODS, tedy pomocí „svých“ lidí v ÚSTR a jeho archivu „bojovat“ s politickými odpůrci, ideově a občas i osobně.

Ideologický zápal antikomunismu – skutečný či předstíraný – doplňuje víra, že pravice je dobro a levice zlo, že život je svár mezi nimi. Proto třeba senátor Přemysl Sobotka v televizi tvrdil, že stará (výhradně pravicová) Rada ÚSTR zasedala veřejně, zatímco ta nová za zavřenými dveřmi. Je tomu naopak, zasedání dnešní Rady ÚSTR jsou na rozdíl od zasedání Rady minulé veřejně přístupná a na webu ÚSTR jsou vyvěšeny zvukové záznamy ze všech jejích zasedání. Jsem si jist, že Přemysl Sobotka svému bludu věřil.

Na komentářových stránkách Deníku Referendum, který se problematice ÚSTR asi nejvíce z médií věnuje, se vyskytla otázka, zda je antikomunismus nutně primitivní, nebo zda je ještě nějaký jiný antikomunismus – správný, přirozený, pochopitelný. Myslím si, že antikomunismus je vždy primitivní, jen míra jeho primitivnosti, nepoctivosti a naivity je různá. Ondřej Slačálek o sobě prohlašuje, že je anti-antikomunista. Už před lety jsem se k němu přidal a říkám to pěkně nahlas. Pomáhá mi i to, že jsem stalinismus, jeho liberální oblevu a normalizaci nikdy nepovažoval za komunismus.

Třetí hlavní vadou zákona o ÚSTR je to, že určuje, že Archiv bezpečnostních složek, který je ústavu podřízen, má být převeden do Národního archivu České republiky až v roce 2030, když už Marek Benda a Pavel Žáček půjdou pomalu do důchodu. Archiv, který se neřídí obecnými zákony o archivnictví, nýbrž svévolí některých pracovníků ÚSTR, je skutečně mocnou politickou zbraní.

Žáčka porazila sama pravice

Žáčka začali v letech 2009 a 2010 postupně kritizovat členové tehdejší Rady ÚSTR pro neschopnost Ústav řídit. Rada ÚSTR není správní radou, jak mnozí lidé – i z ÚSTR – tvrdí. Je to státní orgán, jehož členy volí Senát ke kontrole Ústavu, hlavně proto, aby vedení dodržovalo zákon. Rada nic neřídí (jak se také často tvrdí) a nemá dokonce pravomoc při jmenování či odvolání jednotlivých funkcionářů, až na funkci ředitele, kterou obsazuje podle volné úvahy.

Do své politické rakve si ale Žáček sám zatloukl několik hřebíků. Bylo to „odhalení“ jednoho badatele ÚSTR (absolventa bakalářského studia humanitních věd), které ale vedení Ústavu pak obhajovalo, že Milan Kundera v roce 1950 udal policii agenta-chodce. Stálo to na hypotézách. Dále to bylo „odhalení“, že Jiřího Dienstbiera vedla vojenská kontrarozvědka jako tajného spolupracovníka, poskytujícího jí svou adresu jako konspirační – to už bylo zcela vymyšleno a bez jakéhokoliv náznaku důkazu.

Největším hřebíkem do rakve bylo „odhalení“, že bratři Mašínovi plánovali atentát na Gottwalda. To vzniklo překroucením slov jejich strýce Ctibora Nováka na výslechu StB. Tohoto muže o něco později jako odsouzeného k trestu smrti popravili. Česká veřejnost se naštěstí nedala přesvědčit, že Mašínovi byli hrdinové, když vraždili neozbrojené nebo spoutané lidi. Vystřelení oka muži, který neozbrojen utíkal po poli hasit stoh slámy, jenž skupina zapálila, nebylo násilí, jež byli lidé ochotni tolerovat. Loupežnou vraždou účetního továrny se zmocnili peněz, za něž si koupili silné motorky, nábytek do obýváku a vodovodní pumpu do domu. Úkol, který si dal Žáček, bylo najít politickou motivaci jejich násilí.

O tom přesvědčil i premiéra Topolánka, jemuž se „dobrodružné“ násilí jako absolventovi vojenské školy líbilo. Z rozboru jejich součinnosti plyne, že Topolánek nijak Žáčka nenaváděl a nijak ho neřídil, naopak, řečeno v žertovné nadsázce, ve snaze osobně se uplatnit to byl spíše Žáček, kdo řídil Topolánka. Historie se opakuje jako fraška. Nyní lze označit za řídící orgán Petra Nečase Mirka Vodrážku, hlavního „odboráře“ v ÚSTR. Vodrážkových odborářů je z 250 pracovníků ÚSTR prý sedmnáct. To Vodrážka označil současné odvolání Hermana a jmenování nové ředitelky za levicový puč, Nečas to po něm jen opakuje a možná s narážkou na Leninovy dubnové téze ho nazývá dubnový puč.

Jen lidé neznalí poměrů v ÚSTR mohou spekulovat, zda je či byla Rada pod nějakým nátlakem; je to spíše naopak. To platí o minulé i současné Radě. Nesmyslné jsou také úvahy o vyváženosti pravicových a levicových historiků či členů Rady ÚSTR. Známe pravicové a levicové novináře, umělce, architekty. Ale soudce, historik, učitel nebo duchovní, který by podřizoval práci svému politickému zaměření, by nepracoval dobře. U povolání jako lékař, technik či řidič nikoho ani nenapadne spojovat profesi s politickým přesvědčením.

Je přitom zajímavé, že dnešní rada – je zatím jen šestičlenná – je politicky pestrá. Dva členové, Lukáš Jelínek a Jan Bureš, měli a asi mají blízko k sociální demokracii. Jeden, Michal Uhl, byl dlouholetým členem Strany zelených (zelené nelze v České republice považovat za levici). Dvě osoby – členka Emilie Benešová a předsedkyně Rady Petruška Šustrová – jsou právem přiřazovány k pravici, tedy spíše k TOP než k ODS, stejně jako nová ředitelka ÚSTR Pavla Foglová.

Zde si neopustím svědectví. Petruška Šustrová byla v roce 1969 stejně jako já činná v Hnutí revoluční mládeže a stejně jako já byla (i když byla matkou nemluvněte) téměř dva roky vězněna. V procesu se sedmnácti účastníky HRM ji soudy odsoudili na dva roky. HRM bylo nenásilným, hlavně studentským odporem proti normalizaci, inspirovalo se levicovými a krajně levicovými postoji včetně marxismu a anarchismu, někteří lidé v něm projevovali sympatie k trockismu (to platí o mně) nebo k anarchismu, případně k Che Guevarovi, ale i ke vznikající teologii osvobození a třeba k japonským Zengakuren, ale hlavně k radikálnímu studentskému hnutí ve Francii, v Německu, Polsku atd. Nikdo v HRM nevystupoval proti marxismu, ani Petruška, která se ale nikdy nehlásila k trockistickým či maoistickým názorům. V sedmdesátých letech zvolila – na rozdíl od jiných lidí z HRM včetně mne – cestu konzervativního, křesťanského myšlení, a byla v tom důsledná, na můj vkus až moc pravicová, i po roce 1989.

Označovat Petrušku Šustrovou za maoistku či trockistku je smutným obrázkem myšlení části české krajní pravice, která považuje i trockismus za dědičný. To je případ útoků na člena rady ÚSTR Michala Uhla.

Jak vidí ÚSTR historici

Jediný historik starší generace s praxí před listopadem 1989, který v roce 2008 veřejně podpořil vznik ÚSTR, byl Vilém Prečan. Později (viz Právo 28. 8. 2010) odhalil, že Pavel Žáček prostřednictvím archivu Hooverova ústavu Stanfordské univerzity v Kalifornii, kde byl Žáček v devadesátých letech na studijním pobytu, nabízí xerokopie asi 40 tisíc stran písemností (36 archivních krabic), většinou od StB, jak byly svého času uloženy v ÚDV (Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu), kde byl Žáček v devadesátých letech vedoucím pracovníkem. Písemnosti se týkají hlavně Charty 77 a Václava Havla, na jehož jméno univerzita láká zájemce. Fond je označen jako sbírka Pavla Žáčka.

Tvrdil jsem a tvrdím, že Žáček nebyl oprávněn kopiemi archiválií takto disponovat, a pokud z toho měl on nebo někdo jiný finanční prospěch, byl by to trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, postižitelný až deseti lety odnětí svobody. Mé trestní oznámení z června 2010 se na Státním zastupitelství v Praze 3 a v Praze nepropracovalo ani k odložení věci. Vedení pražského zastupitelství bylo stále v rukou pohrobků Renaty Vesecké.

Vilém Prečan vystoupil 20. srpna 2010 z Vědecké rady ústavu. Tehdy nově zvolenému řediteli Danielu Hermanovi, který se rázem dal na stranu agresívního antikomunismu a povolal zpět Pavla Žáčka, Prečan napsal: „Personální rozhodnutí, jež jste provedl či inicioval za pouhé tři dny svého působení – reinstalace lidí z gardy Pavla Žáčka, odchod Marka Junka –, výmluvně naznačují, jakým směrem se bude ÚSTR pod Vaším vedením ubírat.“ Prečan proto, jak píše, nemůže dále pracovat pro instituci, kde zůstávají lidé, pro něž je Ústav pouze „dobrým bydlem a kteří ho svým vystupováním rádoby lidí ,víry pravé‘ jen diskreditují v očích zainteresované veřejnosti“.

Kritické až velmi kritické stanovisko zaujímali už v minulých letech historici Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Proti způsobům práce ÚSTR protestovali dokonce -veřejně, peticemi a veřejnými konferencemi.

Zajímavé analýzy současného stavu v Ústavu zveřejnili v Deníku Referendum historici Vítězslav Sommer, Matěj Spurný a dále Jiří Pehe. Ze všech plyne, že ÚSTR neplní ani jednu ze dvou hlavních, zákonem stanovených povinností – za 150 milionů korun ročně a při 250 zaměstnancích (včetně archivu) nevykonává náležitou vědeckou práci a nepřiblížil se okamžiku, kdy bude moci do archivu nahlížet každý přes internet. Nečinná Vědecká rada ÚSTR a kolegium ředitele byly jen fíkové listy této nečinnosti.

Vítězslav Sommer byl léta historikem ÚSTR, protože však zveřejnil v časopise vydávaném „konkurenčním“ Ústavem pro studium soudobých dějin obsáhlou odbornou práci Cesta ze slepé uličky „třetího odboje“ – Koncepty rezistence a studium socialistické diktatury v Československu, která je nepřímou kritikou postojů prosazovaných ÚSTR, Žáček ho prostřednictvím Hermana z Ústavu nedávno prostě vyhodil. Zbývá zahájit badatelský projekt, zda takové počínání není už přesahem autoritářství do totalitarismu.

Považuji za jediné možné řešení ÚSTR zrušit, ovšem zákonem. Jeho archiv musí být převeden pod Národní archiv České republiky ihned. A pokud jde o bádání, jistě by to – i za část rozpočtovaných peněz – zvládl lépe Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd.

Deník Referendum, 20. dubna 2013; publikujeme s laskavým svolením autora i vydavatele.

Petr Uhl (1941) je novinář a publicista, odpůrce minulého režimu, dlouholetý politický vězeň. V letech 1994–1996 šéfredaktor Listů.

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů