Václav Žák

Éra Václava Klause

Vůdčí osobnosti převratů se jen málokdy objevují jako blesk čistého nebe. Platí to alespoň pro Českou republiku. Jak Václav Havel, tak Václav Klaus i Miloš Zeman se profilovali jako výrazné osobnosti dávno před rokem 1989. Václav Klaus, který po roce 1968 pracoval v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd, musel v polovině sedmdesátých let ústav opustit. Nastoupil tehdy do Československé státní banky. Když Miloš Zeman začal ve Vědeckotechnické společnosti pořádat svůj na tehdejší dobu neobvykle otevřený seminář, reagoval na to Václav Klaus tím, že začal podobný seminář organizovat v rámci státní banky. Otevřenost příspěvků postupně narůstala do té míry, že se o seminář začala zajímat Státní bezpečnost. Vedení banky sice Klause přes její nátlak nepropustilo, nicméně, když Valtr Komárek nabídl Václavu Klausovi místo ve svém Prognostickém ústavu, nejspíš si oddechlo.

Prognostický ústav byl v osmdesátých letech pravděpodobně nejsvobodnějším místem v rámci oficiálních společenských ústavů Akademie věd. Klaus využil možnosti úzké spolupráce mezi Ekonomickým a Prognostickým ústavem k tomu, aby pořádal pro mladé ekonomy specializované semináře, kde se přednášela „kapitalistická ekonomika“ zejména podle učebnice Samuelsona.

Ideovým guru skupiny kolem Václava Klause, kam patřili Dušan Tříska, Josef Zieleniec a Tomáš Ježek, však byl Friedrich von Hayek. Jeho knížka Cesta do otroctví způsobila převrat v nazírání na socialismus v celé generaci nejen ekonomů. Do té doby převládal názor, že socialismus je dobrá myšlenka, pouze ji realizují blbci. Hayek ukázal, že to je vážný omyl. Odstranění soukromého vlastnictví nemůže vést k ničemu jinému než k potlačení svobody. Ekonomika přitom nebude výkonnější. Naopak. Nahrazení trhu plánem povede k obrovskému plýtvání.

Není proto divu, že ze všech adeptů na řízení ekonomické transformace po roce 1989 měl právě Václav Klaus předpoklady získat vedoucí postavení. Známost s disidentkou Ritou Klímovou, bývalou manželkou Zdeňka Mlynáře, mu pomohla k tomu, že ho Občanské fórum navrhlo jako ministra financí do Čalfovy vlády. Zde se ukázala jeho velká přednost, totiž jeho pracovitost. Zatímco místopředseda vlády Valtr Komárek přešlapoval na místě, Klaus, s Mezinárodním měnovým fondem v zádech, se rychle pustil do návrhu ekonomické reformy.

Ve volební kampani v roce 1990 exceloval na Ostravsku. Při sestavování federální vlády po volbách pak svedl souboj o ministerstvo financí. Nechtěl být guvernérem centrální banky, což si přáli lidé znepokojení jeho arogancí. Ovládnutím ministerstva financí si Klaus zajistil, že se v reformě bez jeho souhlasu nemůže nic stát.

Už tehdy se projevil konflikt mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem. Když Havel představoval federální vládu ve Federálním shromáždění, o Václavu Klausovi se nezmínil. Jmenovitě vyzdvihl Václava Valeše a prohlásil o něm, že dohlédne na to, aby se v republice nezaváděly nevyzkoušené teorie.

Prezident napsal do Lidových novin článek, v němž tvrdil, že „ekonomická transformace musí proběhnout bez inflace a bez nezaměstnanosti“. Klausovi tím velice pomohl. Ukázalo se totiž, že prezident o ekonomice nemá tušení. V té době v Polsku oslabovala pozice tamějšího reformátora Leszka Balcerowicze. Klausův politický poradce ho upozornil, že nechce-li dopadnout jako Balcerowicz, musí mít vlastní politickou základnu. Klaus na to chtěl použít Občanské fórum, což se mu nepodařilo bez jeho rozštěpení.

Tak se v roce 1991 zrodily Občanská demokratická strana a Občanské hnutí.

Na Klause pak čekal střet o podobu ekonomické reformy s českou vládou. Ministr Vrba (OH) prosazoval adresnou privatizaci založenou na vstupu zahraničního kapitálu zejména do velkých podniků, které nejvíce zaostávaly za západní konkurencí. Příkladem je společný podnik Škody Mladá Boleslav s Volkswagenem. Klaus se tomu vehementně bránil. Chtěl, aby se známé značky účastnily kupónové privatizace.

Vstup zahraničního kapitálu byl mimořádně politicky nepopulární: při nastavení směnného kursu na úroveň černého trhu vypadal jako výprodej národního majetku. Příchod německého kapitálu zase vzbuzoval reminiscence na druhou světovou válku. Českým podnikatelům se v tomto uspořádání nabízelo podnikat jako subdodavatelé zahraničních firem.

Klaus po malém váhání vsadil na masová privatizační schémata. Obcházel se tím nedostatek domácího kapitálu. Reformátoři si nekladli otázku, jak bude vypadat řízení podniků. Očekávali, že neregulovaný kapitálový trh povede k rychlé koncentraci majetku. Dušan Tříska, odpovědný za kupónovou privatizaci, mluvil o Divokém východu. Prostě ekonomická racionalita šla stranou před vidinou politického efektu.

Když shrneme strategii, která vedla k vítězství ODS v roce 1992, tak to bylo otevření prostoru pro výrobu „českých kapitalistů“ ať kupónovou privatizací, nebo poskytováním úvěrů prostřednictvím státem vlastněných bank. Dalšími prvky bylo radikální odmítnutí minulosti, tedy antikomunismus a sázka na rychlost. Propast, která nás dělí od svobody a prosperity, se prý nedá překonat dvěma skoky.

Vznik tisíců akciových společností na neregulovaném kapitálovém trhu a zcela nedostatečná kontrola bankovního sektoru vedly záhy k tomu, že se Divoký východ skutečně dostavil. Západní experti pochopili poměrně rychle, že Václav Klaus nebude vzorným žákem Margaret Thatcherové. Jeden z nich příhodně popsal ekonomickou transformaci v jeho podání jako tunel na konci světla. Vždyť nevytvořila reálné vlastnictví, naopak tzv. vlastníci vysávali aktiva podniků, pokud si je – za peníze podniku – sami nepřivlastnili. Viz drastický příklad Mostecké uhelné. Podle pravidel platných v USA by většina privatizérů skončila ve vězení. Korupce dosáhla závratných výšek. Začali se rodit miliardáři, ovšem také stovky miliard špatných úvěrů v portfoliích bank.

Václav Klaus se v debatách o státoprávním uspořádání choval zdrženlivě. Věděl, že ve federaci se přerozdělovat musí a miliardu dolarů, která se ročně přerozdělovala na Slovensko považoval za přijatelnou cenu za zachování státu. Volání po samostatné hvězdičce na vlajce Evropské unie považoval za předvolební slogan a nebral je vážně. Nedovedl si představit, že by se našel slovenský politik, který by odmítl miliardu dolarů v rozpočtu.

Když se pak po volbách v 1992 ukázalo, že to slovenská strana vážně myslí, rozhodl se pro rozdělení státu. Navrhl přitom měnovou unii, tedy uspořádání, které se nejvíce blížilo požadavku Vladimíra Mečiara na volnější konfederaci dvou skoro samostatných států. Vzhledem k velkorysému přístupu k dělení majetku nakonec rozdělení státu proběhlo mnohem hladčeji, než kdo předpokládal.

V období mezi volbami v roce 1996 a předčasnými volbami v roce 1998 vládl Václav Klaus s Poslaneckou sněmovnou, v níž úspěch vládních návrhů závisel na náladě jednoho poslance, přeběhlého z opoziční strany. Tato tristní zkušenost podstatným způsobem ovlivnila jeho další politické působení.

V roce 1997 přichází zlom. Korupční skandály spojené s privatizací zachvátily politické strany, včetně ODS. Stále autoritativnější řízení strany vedlo ke vzpouře v poslaneckém klubu a k pokusu části ODS distancovat se od korupčních praktik. Václav Klaus ten pokus označil za sarajevský atentát.

ODS se rozpadla. Václav Klaus rezignoval a vládu až do předčasných voleb v roce 1998 vedl guvernér České národní banky Tošovský. Ve volební kampani před předčasnými volbami Klaus dramaticky mobilizoval proti levici: příchod levice k moci líčil bezmála jako nový Únor. Jenže po volbách, které vyhrála sociální demokracie, avšak neměla v Poslanecké sněmovně většinu, odmítl usilovat o labilní pravicovou koalici a uzavřel s Milošem Zemanem tzv. opoziční smlouvu. Přispěl k tomu Václav Havel, který si přál pravicovou vládu, leč bez Václava Klause.

Smlouva, která umožnila vznik jednobarevné menšinové vlády ČSSD, narazila na radikální odmítnutí ze strany malých politických stran. Považovaly ji za existenční ohrožení. Vzbudila také ostrou nevoli prakticky všech médií. Klaus mobilizoval, a teď nechá Zemana vládnout!

Klausovi se nikdy nepodařilo opoziční smlouvu obhájit. Rozdělení státu mezi ČSSD a ODS se začalo interpretovat jako kolébka korupce zejména kvůli rozdělování pozic ve správních a dozorčích radách mezi ODS a ČSSD. A tak přestože se během opoziční smlouvy privatizací bank odstranila nejhorší systémová korupce, psí hlavy korupčního rozdělení moci ve státě se nikdy nezbavila.

Po prohře ve volbách v roce 2002 s Vladimírem Špidlou se zdálo, že je osud Václava Klause zpečetěn. V čele ODS ho nahradil Mirek Topolánek, což Klaus vnímal jako urážku.

ODS musela řešit otázku „kam s ním“. Protože v roce 2003 končilo funkční období prezidenta Havla, rozhodla se ho kandidovat na prezidenta republiky. Vypadalo to jako zcela beznadějný podnik. Jenže souhra okolností způsobená vnitřními rozpory v sociální demokracii vedla k tomu, že se po devíti kolech voleb Václav Klaus prezidentem skutečně stal, a to – jak jsou dějiny paradoxní – i zásluhou hlasů poslanců Komunistické strany Čech a Moravy.

Nebyla to šťastná volba. Václav Klaus sice sliboval, že nebude aktivistickým prezidentem, záhy však začal rámec ústavy překračovat. Zcela ignoroval zahraniční politiku vlády a prosazoval si svoje názory. I vetování zákonů používal k prosazování vlastních názorů zcela v rozporu s předpokládanou rolí prezidenta v českém ústavním systému.

Překračování ústavy se ještě zhoršilo v jeho druhém funkčním období. Vše vyvrcholilo amnestií, kterou vyhlásil k Novému roku. Klaus zastavil probíhající soudní procesy, většinou složité trestní kauzy z devadesátých let. Jde o evidentní pokus udělat tečku za jeho érou. Mnoha lidem to připomnělo amnestii Vladimíra Mečiara. I když je prezident v české politice téměř nedotknutelná osoba, natolik evidentní zneužití moci vyvolalo jak pobouřenou reakci veřejnosti, tak pokus o impeachment prezidenta před Ústavním soudem. V některých školách obraceli prezidentův obraz obličejem ke zdi.

Co říci závěrem? Václav Klaus na počátku své politické kariéry učinil řadu odvážných rozhodnutí. Jeho odpor k regulaci trhu však vytvořil prostor pro masivní korupci, která už dlouhou dobu rozkládá stát, mezi jehož spoluzakladatele patřil. Klaus ji vždy bagatelizoval a nikdy neudělal nic pro její omezení. Česká republika, po dvaceti letech jeho působení, je státem prožraným korupcí až do morku kostí.

(Mírně upravená verze článku pro bratislavský deník Pravda)

Václav Žák (1945) je šéfredaktorem Listů.

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Žák

Éra Václava Klause

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu