Jaroslav Bican

Politické strany v ohrožení

Vždycky, když se stane nějaký malér, je dobré si nejdříve ze všeho přiznat, že k němu opravdu došlo. Následně je třeba se zamyslet nad tím, proč tomu tak bylo, jak napravit důsledky a jak zabránit, aby se něco podobného opakovalo.

V případě přímé volby prezidenta jsme zatím ve fázi, kdy se postupně začíná odkrývat, k čemu všemu odlišný způsob volby může vést. Není to tak, že by semtex, který změnou volby hlavy státu byl uložen do našeho ústavního zřízení, jak se trefně vyjádřil Petr Pithart, vybuchl ze dne na den, přesto ale o sobě dává vědět. A to ať už prostřednictvím celkového vystupování a chování Miloše Zemana, které by bylo zcela jistě jiné, kdyby za jeho zvolením nestál lid, ale poslanci a senátoři, či konkrétních výroků, které od něho či zaměstnanců jeho kanceláře zaznívají. Například ve sporu o jmenování velvyslanců ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Hynek Kmoníček zdůraznil, že prezident zvolený přímou volbou s počtem voličů -značně přesahujícím počet voličů vládních politických stran je v takové váhové kategorii, že by se s ním mělo počítat. Sám Miloš Zeman v kauze jmenování Mar-tina C. Putny profesorem řekl, že jako přímo volený prezident pokládá svůj podpis za natolik závažný, že nebude automaticky podepisovat všechno, co se mu dostane na stůl.

To, že je Miloš Zeman prvním prezidentem voleným přímo lidem, se pro něho stalo jedním z nejpádnějších argumentů, jimiž se může ohánět ve snaze rozšiřovat svůj vliv a zasahovat i do toho, o čem prezident doposud nerozhodoval. Zde je dobré se na chvíli zastavit. Co je ve skutečnosti špatného na tom, aby prezident republiky byl dominantní postavou české politiky a jeho role a pravomoci byly širší než v minulosti? Když pomineme, že přílišná koncentrace moci u jedné osoby je nebezpečná vždy, záleží na tom, jak k posílení hlavy státu dojde. Pokud se to stane změnou Ústavy po důkladné a dlouhodobé veřejné debatě, jejíž součástí je i referendum, je to něco jiného, než když se jedná o nepřehledné a špatně kontrolovatelné rozšiřovaní prostoru, v rámci kterého se prezident může pohybovat, přičemž šikovným využíváním různých precedentů, symbolů, tlaků a spojenců na důležitých místech postupně převezme roli premiéra.

Samozřejmě, stále se můžeme uklidňovat tím, že Miloš Zeman zatím nedisponuje potřebným počtem poslanců, takže si může říkat cokoli, ale svoji agendu zkrátka nemá jak v Poslanecké sněmovně prosadit. Jeho vliv je tak jasně omezen. Otázka je, na jak dlouho. Překážka, která se dnes zdá nepřekonatelná, se už zítra může začít drolit – natož pak po volbách, kdy i domeček z karet může být pevnější. Navíc hlava státu nemá kam spěchat. Proč by teď měla mobilizovat své příznivce v Parlamentu, když je necelý rok před volbami a už se toho stejně nedá mnoho stihnout? Lepší je si počkat, až lid navolí novou Poslaneckou sněmovnu, a reagovat na situaci, která nastane. Pak teprve přijde ta správná chvíle na měření sil prezidenta a nového předsedy vlády a testování spojenců mezi poslanci.

Prozatím stačí ve veřejnosti i všech ostatních aktérech utvrzovat pocit, že prezident je u všeho podstatného, co se děje, a že jeho role není pouze formální, ale že cokoli podepisuje, o tom by měl aspoň spolurozhodovat. To, že to tak ještě není, je podružné; pokud tento dojem získá dostatečný počet lidí a začnou se podle toho chovat, projeví se sebenaplňující efekt a stane se to realitou. Přesně touto cestou se Miloš Zeman vydal. Zatím zkouší, jak na jeho činy reaguje široké okolí. Už si to nacvičil s ministrem zahraničí, nyní nově s ministrem školství a akademickou obcí. Premiér přišel na řadu jako první, když se přetřásalo, zda by prezident mohl předsedu vlády kdykoli odvolat. Miloš Zeman moc dobře ví, že před každým důležitým zápasem je potřeba mít natrénováno a znát terén, na kterém se budete pohybovat. Hlavní bitva teprve přijde.

Přímá volba jistě nemůže za všechno. Její zavedení ale výše popsané dění odstartovalo. Nejen že by se v případě nepřímé volby s vysokou pravděpodobností Miloš Zeman nestal prezidentem, tak jako nebyl kandidátem ČSSD v přímé volbě. Sbližování České strany sociálně demokratické a Miloše Zemana a posilování jeho spojenců nastalo nejdříve s jeho postupem do druhého kola prezidentské volby, ale spíše až se zvolením. Navíc by mu nepřímá volba nedala tak silný argument, aby hlavu státu začal pojímat jako nositele politického programu a svůj podpis jako podíl na rozhodování.

Jak hradní koncentraci moci bránit? Využijme zkušenosti ze zavádění volby přímé. Základem je pevné postavení předsedy vlády. Už nyní musí každý kandidát na toto postavení počítat s tím, že ve vztahu k hlavě státu bude mít na výběr ze dvou možností: buď půjde do otevřeného konfliktu, nebo bude ustupovat a ocitne se v jejím vleku. Aby mohl do konfliktu s prezidentem jít a měl šanci na úspěch, nesmí být budoucí premiér vlastní stranou a jejími ostatními představiteli tlačen, aby jeho vztah k hlavě státu byl smířlivý a nekonfliktní. A nejenom to. Nový premiér musí mít ve své vládě ministry, kteří se nebudou bát se prezidentovi vzepřít. Pouze pokud se předseda vlády a její členové budou v tomto ohledu navzájem podporovat, je možné tlaku z Hradu odolat. Postavení premiéra bude také záležet na tom, kolik koaličních partnerů jeho vláda bude mít. Čím nestabilnější vláda bude, tím více energie bude muset premiér vynaložit na její udržení a tím více možností bude mít hlava státu, aby na předsedu vlády vytvářela tlak a v případě koaličních sporů vystupovala jako moderátor, a tím posilovala.

Nejde ale jen o úroveň vládní koalice. Ještě důležitější jsou jednotliví poslanci. Čím více bude přeběhlíků a „nezávislých“, tím hůře. Koalice složená ze stran, které jsou pevné a soudržné asi jako hrad z písku, nemůže proti prezidentovi obstát. V tomto ohledu je velmi důležité dát si pozor na všechny návrhy, které dále oslabují vazbu mezi politickými stranami a poslanci. Například důsledkem jednomandátových obvodů, kdy se volí jednotlivé osobnosti (což se nesprávně označuje jako přímá volba poslanců), či takzvané panašování, které navrhuje Miloš Zeman, je právě posílení členů dolní komory na úkor stran. Čím menší kontrolu bude mít předseda vlády nad svými poslanci, tím bude jeho postavení ve vztahu k prezidentovi slabší.

Hlavní chyba při zavádění přímé volby prezidenta byla, že se její obhájci soustředili pouze na to pozitivní, co si od ní slibovali, byli pod vlivem špatné zkušenosti z volby -nepřímé, a zároveň nebyli schopni domyslet, co změna volby může přinést na úrovni celého politického systému. V případě jakýchkoli dalších změn musíme v první řadě uvažovat o tom, zda by to neprohloubilo problémy, které máme už nyní. Přímá volba má a ještě bude mít přesně tento efekt. Posílila Hrad, ke kterému jsme se už předtím nezdravě upínali a vzhlíželi k němu s úctou až nábožnou, a dala prezidentovi další možnosti, jak házet klacky pod nohy už tak slabým a nestabilním vládám. V následujícím období budou sílit útoky na strany. Ne že by si to nezasloužily, ale v současné situaci jejich oslabení znamená prohloubení neschopnosti vlády vládnout, zmatky a vládní a koaliční krize, které budou jen další vodou na mlýn volání, aby se vlády ujal prezident. To, co mu v současné době stojí v cestě, jsou strany a předseda vlády.

Jaroslav Bican (1987) je politolog. Působí jako redaktor rubriky Názory Deníku Referendum.

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Bican

Politické strany v ohrožení

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu