V nedávno vydaném českém překladu knihy Konec postkomunismu: Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti vykresluje chorvatský filozof Boris Buden postkomunismus jako politické bezčasí. Je to období po konci komunistických reimů, které nemá sjednocující příběh, protoe příběh, který si lidé ijící v bývalých komunistických zemích měli osvojit, je jakási utopie minulosti.
To, čeho bychom v postkomunismu měli teoreticky dosáhnout, je cosi, co u před pádem komunistických reimů existovalo na Západě v podobě liberální demokracie a trního hospodářství. Nejen různí teoretici transformace, ale i mezinárodní organizace, jejich členy se postkomunistické země chtěly nebo chtějí stát, navíc zdůrazňují, e nestačí jen přijmout pravidla hry liberální demokracie a trního hospodářství. Lidé v postkomunistických zemích prý musí nejprve projít jakousi školou demokracie, a teprve a úspěšně absolvují pomyslnou maturitu, bude moné mluvit o konci postkomunismu.
Buden se tomuto výkladu vzpírá. Postkomunismus chápaný jako škola demokracie pro politicky nezletilé bere podle něj lidem důstojnost, činí je ve srovnání se západními společnostmi nesvéprávnými. Odpírá jim právo dělat skutečnou politiku.
Důstojnost, kterou jim takto chápaný postkomunismus upírá, pak mnozí poněkud perverzně hledají v komunistické minulosti, v ní je moná ponioval reim odpíráním různých práv a svobod, ale nebyli poniováni poukazy na postkomunistickou nedospělost. I proto jsme svědky nebývalého probuzení nostalgie po kulturních produktech komunistické éry. Ve sdělovacích prostředcích i jinde kraluje komunistické retro.
Současná situace je podle Budena o to sloitější, e navzdory komunistickému reimu ještě existovala před rokem 1989 společnost. Po nástupu neoliberálních reforem byla společnost rozbita, existuje u jen nesourodá masa individuí, které nespojuje ádný sjednocující příběh. Postkomunismus sice podle mnohých formálně skončil, ale není jasné, co jej vlastně nahradilo.
S Budenovými závěry nemusí kadý souhlasit, některé jeho premisy pro nás ale mohou být uitečným odrazovým můstkem k úvahám o současném českém společenskopolitickém marasmu. Jedním z nejzřetelnějších rysů české současnosti toti je absence sjednocujícího příběhu, a to jak ve vztahu k budoucnosti, tak ve vztahu k minulosti.
Český postkomunismus měl být podle mnohých relativně krátký, protoe země měla na rozdíl od svých sousedů demokratické tradice a ekonomicky byla na konci komunistické éry v relativně dobrém stavu. Někteří politici, jako Václav Klaus, této iluze šikovně vyuívali. Klaus tak u po několika letech oznámil konec transformace, ačkoliv některé skutečné reformy ještě ani nezačaly, a tvrdil, e hesla o návratu do Evropy jsou nesmyslná, protoe v Evropě u jsme. Jene tato iluze se zhroutila v ekonomické recesi, kterou Klausova česká transformační cesta zapříčinila v roce 1997, a dostala pak další ránu v politické nestabilitě po pádu Klausovy vlády. Křehký reformní konsensus se rozpadl, politická scéna od té doby vrávorá v ostré polarizaci. Boj se vede ze zdánlivě jasných ideologických pozic, ve skutečnosti je ideologie, stejně jako v době pozdní normalizace, jen obsahově prázdný instrument.
Za vyhrocenými politickými konflikty se neskrývají nějaké hluboké sociální nebo dokonce třídní zájmy, ale zájmy neprůhledných skupin stvořených chaotickou privatizací. Česká transformace neporodila trní hospodářství, jak ho známe ze zemí, kde se tvořilo kontinuálně po staletí, ale mafiánský kapitalismus.
Zatímco zhruba do poloviny 90. let měl český postkomunismus jakýsi sjednocující příběh v podobě rychlého návratu do Evropy a (znovu)vybudování liberální demokracie i trního hospodářství, v druhé polovině se tento příběh rozpadl. Česká republika sice vstoupila oficiálně v roce 2004 do Evropské unie, přičem předtím zavedla všechny formální instituční a procedurální náleitosti, které se pojí s liberální demokracií i trním hospodářstvím, ale přesto narůstala blbá nálada.
Zatímco s Budenem lze polemizovat, zda zdrojem této blbé nálady byl a je pocit, e navzdory všemu úsilí nás Západ nadále povauje za nedospělé postkomunistické učně demokracie, lze s ním souhlasit, e jedním ze zdrojů rostoucího rozčarování bylo postupné mizení společnosti. To, co ze společnosti ještě po roce 1989 zbylo, třeba jen v podobě aspirací na její smysluplné znovuvytvoření, bylo postupně atomizováno, rozbito ideologií privatizace, která se zdaleka netýkala jen hospodářství, ale v podstatě všeho, co by mohlo být označeno jako veřejné.
Soukromými zájmy tak byla rychle zkolonizována většina zárodků obnovujícího se veřejného prostoru. Privatizaci do rukou mocných, často neprůhledných ekonomických zájmů neunikly ani politické strany, které předsedaly ekonomické transformaci. Pospolitost, kterou se nakrátko podařilo vytvořit i v podobě Občanského fóra v euforii po pádu bývalého reimu, se postupně zcela vypařila.
Politolog Petr Drulák ve své nedávno vydané knize Politika nezájmu upozorňuje, e mizení bratrství, tedy pospolitosti, je obecným problémem západní civilizace, v ní po pádu bipolárního světa zcela převáil sobecký individualismus. Pokud se nepodaří obnovit rovnováhu mezi svobodou, rovností a bratrstvím, nebo pokud se dokonce nepodaří dát právě bratrství-pospolitosti nový hlubší smysl, úpadek západní civilizace se bude prohlubovat.
Krize pospolitosti a krize společnosti obecně v podobě nástupu atomizovaného individualismu bez vize a sjednocujícího příběhu je v našich podmínkách o to horší, e období transformace nějaký sjednocující příběh nutně potřebovalo. Západní společnosti se mohou v současné krizi opřít o jistou míru setrvačnosti – jak v podobě ještě stále fungujících institucí, tak v podobě rozvinutých občanských společností. Země pokoušející se vykročit z postkomunismu ale potřebují mít alespoň nějakou sjednocující představu, k čemu vlastně směřují.
Jene nejen brutální ideologie neoliberalismu, povyšující trh a ekonomizující myšlení nad vše ostatní, ale i úpadek národně ukotvené liberální demokracie pod náporem ekonomické globalizace ádnou vizi nenabízejí. To, co jsme měli vybudovat, abychom se stali plnohodnotnými členy demokratického Západu a vykročili tak za postkomunismus, jako by se rozpadalo pod rukama. Nikoliv jen kvůli nedostatku demokratické kultury, která samozřejmě po dvou dekádách budování demokracie v mnoha směrech ještě chybí, ale i kvůli tomu, e se v pomyslné mlze ztrácejí nebo se přímo mění kontury toho, čeho chceme dosáhnout.
České politické elity se ani nějakou vizi nepokoušejí nabízet. Od vstupu do EU nabízejí jen iluzi, e jsme normální demokratickou zemí s vyspělou trní ekonomikou. Jejich rozhodování se tak scvrklo na technicistní opatření a reformy, které ovšem v kontextu nerozvinuté občanské společnosti, absence skutečné veřejnosti, nezaitých praktik i idejí vlády zákona a politických stran, které ze zákulisí ovládají subjekty mafiánského kapitalismu, dávají malý smysl.
V takovém prostředí se jakákoliv reforma má tendenci obracet v parodii sebe sama. Nikdo neví, co je konečným cílem takových změn, pravicoví politici se kromě řečí o řešení dluhu a plnění kritérií, a levicoví politici také ještě řečí o potřebě udret sociální stát, neodváí ádný cíl definovat.
Západní společnosti na tom obecně nejsou, pokud jde o vize, o moc lépe. Jene, jak u bylo naznačeno, opírají se alespoň o fungující stát a státní správu, mají relativně rozvinuté občanské společnosti a jejich politické strany navzdory postupnému usychání jsou v mnoha případech ještě stále masové.
To naše údajně normální demokracie se nemůe pochlubit ani fungujícím státem, ani skutečnou občanskou společností. Dokonce se nemůe chlubit ani skutečným trním hospodářstvím, protoe nemalá část trních subjektů podniká s pomocí parazitování na státu, tedy za nerovných podmínek. Navíc trh byl u nás primárně stvořen nikoliv zezdola jako forma občanské společnosti, ale seshora privatizací do rukou podnikavců spíše ne podnikatelů a odprodejem všeho cennějšího nadnárodním společnostem.
Bohuel u nás nechybí jen sjednocující příběh pro budoucnost, ale česká situace je komplikovaná i nedostatkem shody nad minulostí. Ta se přitom při nedostatku vizí, tedy smysluplného pohybu vpřed, stává opakovaně hlavním bitevním polem o ideje.
Je příznačné, e v takové společnosti se nediskutuje nad nějakou strategií, kterou by politické strany a další sociální aktéři nazvali kupříkladu Vize pro Česko 2030, ale vedou se vášnivé politické bitvy o Ústav pro studium totalitních reimů. Předvolební kampaně se u nás opakovaně zvrhávají do bitev o interpretaci těch kterých historických traumat, kupříkladu odsunu sudetských Němců nebo komunistického reimu.
Antikomunismus je ve světle mechanicky opakovaných neoliberálních klišé, která převaují v rétorice pravicových stran, jedinou zdánlivě proívanou politickou emocí české pravice. Ve skutečnosti je to postoj stejně tak instrumentální, chladně kalkulující jako většina jiných. Nicméně jeliko má boj o (černobílou) interpretaci komunistické minulosti ještě stále jistý mobilizační efekt, pravice se k němu opakovaně vrací.
Jene stejně jako chybí nějaký alespoň trochu sjednocující pohled na komunistickou éru, polarizovaný je i pohled na zbytek českých dějin, který se v nejobecnější rovině štěpí podél osy katolictví versus husitství. Jediný do jisté míry sjednocující příběh českých dějin je tak ten o nesamozřejmém národu, který byl opakovaně obětí jiných, ale díky své inteligenci a schopnosti přizpůsobit se nakonec vše přeil.
Potí s tímto příběhem spočívá v tom, e se opírá o silně mytologizovanou podobu dějin, je to svého druhu politický kýč. Jako takový nenabízí ádná konstruktivní ponaučení pro budoucnost. Naopak, nabízí především nedůvěru ke světu za hranicemi české kotliny, nedůvěru k elitám (které nebyly po většinu času naše) a nedůvěru k institucím, politice i vlastnímu státu. Neformuje se tak u nás politická opozice, ale opozice vůči politice, jak trefně poznamenává Václav Bělohradský.
Současná krize českého státu tak není jen dočasná záleitost, kterou se podaří překonat, pokud se například zlepší ekonomická situace. Je to krize identity ve všech moných směrech. Nevíme, kdo jsme byli, nevíme, čím chceme být, nevíme tudí ani, kdo jsme nyní.
Česko současnosti je stát atomizovaných jedinců bez společnosti a pospolitosti, jejich falešné manifestace se jen občas probudí k ivotu v kýčovité podobě po nějakém sportovním úspěchu. Je to stát, v něm stát a společnost skutečně nefungují, protoe neexistují fungující instituce a nějaký společný étos.
V jistém slova smyslu je tak současné Česko vlastně ideálním produktem éry globalizace. Je to především mnoina relativně levných, dostatečně pruných a neremcajících zdrojů pracovní síly, které nadnárodní společnosti, je v české ekonomice dominují, potřebují. A také mnoina spotřebitelů, protoe jediná ideologie, která skutečně v české realitě, prosté jakékoliv vertikály, funguje, je konzumerismus všeho druhu.
Jiří Pehe (1955) je politolog a spisovatel.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.