Pavel Urban

Není bankrot jako bankrot

(K Listům 6/2012)

Josef Valenta nabízí „jiný pohled na finanční nerovnováhu‘ eurozóny“, konkrétně pohled z (možné) perspektivy plánovačů a (pravděpodobně) řiditelů evropské integrace. Zároveň se pokouší vyvrátit „virtuální klamy“ provázející ekonomii minimálně od počátku 20. století. Jedním z klamů má být, že trhy se chovají stádně. Protiargument: existují jejich tvůrci. To opravdu existují. Každý bezdomovec, který si v samoobsluze koupí pivo, je tvůrcem trhu. To se ovšem se stádním chováním trhu nevylučuje. Existují ovšem i silnější hráči, třeba centrální banky, vlády, respektované autority, někdy možná i lidé vlastnící či kontrolující opravdu velký kapitál. Ti mohou chování trhu viditelně ovlivnit. Trh je ale chaotický systém, takže ani to stádní chování nevylučuje.

Můžeme ovšem také pohlížet na trh nikoli jako na chaos, ale jako na mechanický systém, který „tvůrci“ mohou řídit jako řidič auto. Pokud to umějí a mají v rukou volant. V každém případě platí, že auto bez řidiče samo nikam nejede. Leda z kopce, a to je dočasná záležitost. Podobně můžeme připustit, že věci se nedějí náhodně, ale plánovitě, že události přicházejí proto, že je někdo plánoval a inicioval.

Tohle ovšem není jiný pohled, to je zásadní změna paradigmatu. Jak to údajně vyjádřil jeden fyzik: Dovolte mi předpokládat, že dvě a dvě je pět a já vám dokáži, že z komína létají čarodějnice. – Předpokládat to opravdu lze, otázka je, jaký by to mělo smysl. Obávám se, že staletí fungování západní civilizace neposkytují k Valentou uvedené fundamentální změně žádný důvod. Pokud se pan Valenta domnívá, že ano, měl by to vysvětlit. Bez vysvětlení je jeho „jiný pohled“ jen další spikleneckou teorií. Navíc postrádá logiku, kterou některé z těchto teorií přece jen mají. Existence systému TARGET neznamená, že eurozóna představuje homogenní ekonomickou oblast. Pokud by byla politická vůle, mohla by do systému klidné být přibrána i Haiti. Rozdíl by byl jen v tom, že odsud by „tvůrci trhu dobrovolně odešli“ mnohem dříve.

Josef Valenta přibližuje „homogenitu“ na příkladu fiktivních bank (a firem) „centrální“ Prahy a „periferního“ Chomutovska. „Pokud účetně a statisticky nesledujeme vzájemná obchodní a platební salda mezi oblastmi Praha a Chomutov, vůbec by nás nenapadlo hledat něco špatného na existenci jediné úrokové sazby…“ Jenže Praha a Chomutovsko podléhají jedné vládě, jednomu rozpočtu a jedné sociální politice. Možnost krajských vlád zasahovat do ekonomiky je velice omezená, o bankách nemluvě. Sledovat vzájemná obchodní a platební salda mezi oběma regiony obecně za těchto okolností nemá smysl. Co ovšem smysl má, je sledovat obchodní a platební salda, nebo aspoň zadluženost firem. A to i podle regionů. Trvalá neschopnost splácet dluhy vede k bankrotu. Nikdo normální nebude investovat do vyrovnávacích „běžných operací“, pokud bude zřejmé, že jde o černou díru. Pokud ano, pak to není investice, ale dar.

Naproti tomu státy EU mají naprostou většinu peněz protékajících veřejným sektorem pod vlastní přímou kontrolou. Rozpočet EU je mnohem menší, a i on se v praxi realizuje přes orgány jednotlivých států. Pokud by zbankrotovalo Chomutovsko, pak by to sice bylo mrzuté, ale pro většinu jeho obyvatel by to žádnou zvláštní změnu neznamenalo. Bankrot Řecka, Kypru, popřípadě třeba Španělska, to už je jiné kafe. Analyzovat eurozónu a nesledovat platební a obchodní salda mezi státy, to je politologie nebo možná metafyzika. Rozhodně ne ekonomie.

A použití dluhu k homogenizaci eurozóny? Systém TARGET, je-li homogenizací on, ke své funkci žádné velké dluhy nepotřebuje. Pokud máme na mysli homogenizaci v běžném slova smyslu, měl by ji pan Valenta prakticky popsat. Zatím to totiž vypadá, že rozdíly mezi vyspělými a slabšími státy v eurozóně se spíše zvětšují.

Pavel Urban, Velim

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Urban

Není bankrot jako bankrot

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu