Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Jiří Vančura: Fanfáry a popelník

Jiří Vančura

Fanfáry a popelník

Nezbývá mi než začít zpovědí: mezi těmi, které zvolily nového prezidenta republiky, můj hlas nebyl. Obával jsem se jeho vlastností patrných po odchodu ze sociální demokracie, nestačil jsem žasnout nad sympatiemi jeho ideových odpůrců včetně střelců z někdejších kolových honů na Zemana. Zejména pak jeho devízy, že vládnout se musí umět, která Zemana s mocenskými technology druhého břehu spojovala.

Třeba jsem se mýlil – jak rád bych se mýlil! –, snad mé obavy byly přehnané a nový prezident svým vyznáním skutečně patří k levici, straně mého srdce. Vím, že to závisí nejen na jednotlivci, byť nejvýše postaveném, ale především na jeho partnerech schopných zachovat si tvář, již zdědili a měli by předat dalším generacím. V každém případě na jeho předsevzetí být prezidentem i mým odpovídám rozhodnutím vlastním a Miloše Zemana za svého prezidenta považuji. Včetně práva sledovat jeho počiny a mít své stanovisko k těm, které považuji za sporné.

Ve dnech, které předcházely druhému, rozhodujícímu kolu prezidentské volby, vysílala Česká televize – jak jí velel zákon – krátká prohlášení kandidátů. Protože pro televizi je nezbytná i patřičná znělka, zahajovala tyto relace vždy fanfárami ze Smetanovy Libuše. Tak často, že musely posluchače omrzet a evokovat jim obrazoborecký text o pitné vodě. Žádný, ani vítězný kandidát za to samozřejmě nemůže, jen to vnucuje úvahu o symbolech, které se opotřebovávají. Stejné fanfáry pak ohlašovaly Zemanův příchod do Senátu – a kdoví které další příchody vedle těch nejslavnostnějších ho budou ohlašovat i napříště. Nástup nového, občany zvoleného prezidenta do funkce by mohl a měl být příležitostí k ukončení mnohé zděděné pompéznosti, ke zcivilnění vztahu mezi prvním a rovnými, k posunutí tohoto úřadu k modernosti, jaká je praktikována v řadě jiných demokratických států.

Když je řeč o požadavku modernosti, připomeňme Zemanovu oblibu v cigaretách. Nepatřím – a je to má zpověď druhá – k těm, co považují kouření za svody ďábla a nejraději by je trestali. Kouřím od svých sedmnácti let. Od doby, kdy jsem osobně zaznamenal souvislost mezi tabákem a stavem průdušek, jsem spíše kuřákem svátečním, nikoli však nekuřákem bojovným. Nikdy bych si ovšem nezapálil v místnosti, kde jsou nekuřáci, a když mne ďáblík zvyku posedne, vždycky si najdu místo, kde nikomu nevadím, třeba na mrazu. Snad i prezident nutkán návykem mohl by se na chvíli uchýlit do prostoru, kde by neobtěžoval nekuřáky.

Sotva se najde člověk, který prezidentovi na požádání nebo i jen z ochoty nepřinese až pod nos popelník, ale sotva také jiný, který pak prezidentovu závislost mezi svými nepomluví. A je o čem hovořit. Před televizní kamerou nikdo nekouří, ani prezident by ze své vůle neměl být výjimkou. Závislost na tabáku je skutečně nemoderní, patří k dobám, od nichž bychom se měli vzdalovat, třebaže mnoho našich týnejdžrů svoji mužnost či rovnoprávnost stvrzuje kouřem.

Konečně je tu atribut třetí, jemuž by nový prezident asi měl věnovat pozornost. Ustálený zvyk velí přinášet učitelkám květiny, zdravotním sestrám kafe či bonboniéry a prezidentovi republiky, jak alespoň zpravodajství z horních pater společnosti nezapomíná ukázat – slivovici.

A zase (zpověď třetí a poslední): nejsem nepřítelem slivovice a tu moravskou, padesátiprocentní považuji za klenot mezi ostatními nápoji a značkami. Jenže k poznání, za nímž si tu stojím, stačí jedna sklenka, druhá – a další už vzpomínaný požitek nepřináší, spíš naopak.

Jde právě o ten opak. Míním-li zcela upřímně, že Miloše Zemana považuji za svého prezidenta, chci aby mi vydržel a aby úřad, který mu byl svěřen, stejně jako svou osobu zbytečně neopotřebovával. Takže nic ve zlém, jen v dobrém.

Jiří Vančura

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.